Česneksmedem
komentáře u knih
Schodiště do temnot
Christopher Fowler
SPOILER!
Příběh se odehrává v Londýně, ale po úpravě historie by se mohl odehrát třeba i v Praze. Řádí zde Loupežník. Je namyšlený, sebestředný a myslí si, že si může dovolit cokoliv a všechno mu projde. Dav ho uctívá a fandí mu. To, že jeho činy zrovna nejsou příkladem ctnosti mu nevadí. Veřejnost má totiž desetivteřinovou paměť. Stačí jí dát trochu nevšední zábavy nebo kus žvance (nebojte se, i koblihy v knize najdete). Poměrně zábavné jsou akademické plky dvojice Bryant a Maye. Knihu doporučuji.
Uteč rychle a vrať se pozdě
Fred Vargas (p)
Různých mouder najdete v knize hodně. Není to ale zadarmo. Musíte mít trpělivost a vydržet poněkud pomalý pařížský kavárenský styl. Některá ta moudra jsou taková přemýšlivá: Bolí to? Ne, je to jako prázdniny.
Fakt jsem se dobře bavil, takže knihu doporučuji. A na závěr ještě jeden citát: Chlorofyl se tvoří sám a stromy se tím nechlubí. To je správný vzor pro chvastouny.
Vlk v pasti
John Connolly
Velice dobré počtení. Kniha trochu připomínala „Pod kopulí“ od SK.
Pasáže, ve kterých vystupoval Charlie Parker byly zpočátku humorné. Nechci vás o ně připravit, takže si je jistě užijete při četbě. A dobré na knize je i to, že se někteří z nás trochu poučí, a to například o sektě familistů, Hansenově nemoci, zkapalněném fenolu (co voní jako nemocnice) nebo o tvoru zvaném kambion. Knihu doporučuji.
Einstein: jeho život a vesmír
Walter Isaacson
Někteří čtenáři asi budou potřebovat tlustou kůži, aby zvládli tento špalek pročíst. Místy je to totiž docela hutné.
SPOILER
V mládí měl několik přezdívek, z nichž ta následující může být pro některé jedince velkým povzbuzením říkali mu totiž der Depperte, tedy Natvrdlík. Trpěl echolálií, takže si některé věty opakoval neustále dokola. Po obdržení švýcarského občanství se dle předpisů přihlásil k vojenské službě. Dostal však razítko neschopen, a to i díky tomu, že se mu nadměrně potily nohy.
Docela jsem nechápal jeho nevztah k dceři Lieserl a později k synovi Hansi Albertovi. Zřejmě k tomu vedl jeho nonkonformní způsob myšlení a života.
V letech 1911-1912 a 1921 pobýval v Praze. Na sklonku života (zemřel v 76 letech) prohlásil: Tento život je krátký jako letmá návštěva v cizím domě. Byl zpopelněn a jeho popel (až na mozek) byl rozprášen u řeky Delaware. Jeho mozek tajně odebral patolog Thomas Harvey a postupně jeho plátky předával ke zkoumání.
Trpělivým a zvídavým čtenářům knihu doporučuji!
Dobrou a ještě lepší neděli
František Nepil
Ještě pořád se mi stává, jako bych se propadnul do doby kolem tří čtyř let svého života, kdy jsem se stále dokola ptal: „A ploč? A ploč to? A jak to?“. Již od čtení druhého fejetonu této knihy mě neodbytně pronásledovala otázka. Zda slza, kterou ukápnete při pohledu na manželku jenž pochovává vaše mile se usmívající dítě a slza, která doprovází pochování do hrobu někoho vám blízkého, mají stejné složení nebo jak se liší? Nepíši to jen tak (následuje jeden dlouhý SPOILER!). Ten fejeton se totiž jmenuje „Pochování“ a František Nepil se zde chlubí (aby taky ne), že ho v mládí pochoval jistý náš významný spisovatel. Ta čeština je teda dílo! Pro dva tak emočně rozdílné momenty má stejné slovo. Jistě takových dvojic najdete daleko víc.
Další fejeton (je jich celkem 29), na který chci upozornit se jmenuje „Smeknutí před Ostrohem“. Nejprve je třeba si uvědomit, že tato kniha vyšla poprvé v roce 1992. A František Nepil se již tehdy projevil jako Pýthia, Sibyla, Nostradamus nebo Mopsos (to abych byl genderově neutrální a vyvážený) – tedy jako věštkyně či věštec. Už tenkrát cítil problémy a při probírání Všeobecné deklarace lidských práv napsal (strana 84): „Například takové „právo na svobodu pohybu a místa bydliště“ by mělo znít přesně opačně. To by mělo říkat, ať každý kouká zůstat mezi svými tam, odkud přišel.“ Jak už jsme si mistra Nepila zvykli, je to prostě parádní počteníčko!
Těžký prachy
Ed McBain
Jeden z protagonistů knihy má sympatické knihomolské příjmení King. Pak ale přijde to méně sympatické, a sice únos dítěte. Člověk se hned tak nastartuje, že by ty únosce nejraději depiloval i s orgánem. To je přece jasný, ne?
Bledý vrah
Philip Kerr
Rozhodně to nebylo špatné. Jen jsem měl trochu pocit, že slovní útoky detektiva Gunthera na SS by se minimálně bez pořádné nakládačky neobešly. Celá kniha je, jak píše Oksalakka, protkána četnými hláškami. Uvedu pouze jednu: "Byl chladný jako chcanky zmrzlého eskymáka". Alles Gute!
Konečná stanice Bagdád
Andy McNab (p)
Tak to tedy byla jízda! Byly chvíle, kdy jsem snad i přestával dýchat. Fakt mazec! Na druhou stranu může být tato kniha pro někoho i jakýsi pomocný lék. V životě se vám několikrát stane, že se cítíte tak trochu ponížení (u doktora, nadřízeného...). Zde se dozvíte, jak s tím bojovat.
Moc se mi líbil jednoduchý návod na výrobu hejkala a pak věta po jednom z mnohých krutých výslechů: "Fasádu klidně můžete mít rozbombardovanou, hlavně když nad vchodem pořád svítí příjemné světlo". Psychika je prostě důležitá.
Pěna dní
Boris Vian
Taky to děláte? Aby nedošlo k omylu. Myslím tím, že pokud je v knize nějaké pro nás podivné jméno či příjmení, tak si ho přizpůsobím. Například norské příjmení Steensen předělám na Stín či Sen nebo v této knize dámě Chloé říkám Oléé. Ta má v pravé plíci leknín (jak jistě tušíte o botaniku zde zřejmě nepůjde). V knize jsou dále, mimo jiných, i profesor Mišmaš a ošetřovatelka Mrška. Zde ale úpravy netřeba. Možná vás v tuto chvíli napadlo upravit příjmení pana spisovatele předponou, což by ovšem bylo hrubé a neuctivé. Na druhou stranu je ale docela možné, že by se nad tím pan Vjan (tak se to čte) ani nepozastavil. Byl to totiž poněkud nekomformní pán. Působil například v kolegiu patafyziky. Samozřejmě to nemá nic společného s nepadnoucí obuví. Šlo o vědu, zabývající se imaginárními řešeními, to je věcmi nadřazenými metafyzice. Pokud už teď máte v mozku krapet mišmaš, tak je správný čas se začíst.
Úžasný je hned úvod knihy, ve kterém je popisováno stolování k večeři. Pokud jste ale četli knihu Samomluvy Miroslava Macka, tak máte náskok a není třeba se ničeho obávat. Jen je třeba si zvyknout na pár drobností – třeba, že ubrus musí barvou ladit s kobercem a tak. Popojedem.
Na rovinu a bez obalu přiznávám, že toto dílko rozhodně není žádná Babička od Barbory Novotné, a že bez marihuany, toluenu, lysohlávek nebo alespoň velkého panáka whisky v sobě, v sobě (no fajn) musíte hodně potlačit ratio. Jinak určitě doporučuji!
Spouštěč
Wulf Dorn
Téma poměrně časté – zneužívané dítě a následky z toho plynoucí. Ty se zde projevily až po dvaceti letech a hledání, které jeden z protagonistů provádí, má směřovat (mimo jiné) k nalezení spouštěče. Ten se dozvíte až v samotném konci a je to dost neuvěřitelné, ale možné. Kniha z prostředí psychiatrické léčebny asi nebude úplně pro každého, přesto se četla velice dobře. Na své si přijde i příznivec odborných termínů – viz například lucidní sen nebo disociativní fuga.
Judita a její druhé já
Jason Dark (p)
To teda byl úlet!
SPOILER!
John Sinclair vrchní inspektor u Scotland Yardu je zároveň lovcem duchů. Používá k tomu předměty bílé magie. Jezdí v bentleyi. Jako první vyšetřuje neobvyklou smrt Judity Stanwickové. Pak se na scémě objeví 666.
Právo být katem
Charlie P. Stonebridge (p)
Asi to není úplně fér, ale dusit to v sobě nebudu. Číst Oty Finka a pak si dát western od JV, to je něco podobného, jako jíst domácí svíčkovou nebo gulášek a pak si dát v nemocnici dušenou mrkev nebo zelené fazolky. Tak, a je to venku.
Děj se odehrává ve městečku Compliment.
SPOILER!
První novela se jmenuje „Přízraky noci“. Problém je v tom, že se za oknem zelinářské ubytovny ukáže v rudé záři kat. A šerif Buck Lee to se svým komandem řeší. Jedna z věcí společná pro díly OF + W je káva, kterou autor pojmenoval totožně – culifinda. Jak se ukáže, pár blbů si hraje na KKK. Dal bych dvě hvězdy.
Druhá novela nese název „Bič boží“. Na pastorově zahradě je zavražděn zbožný presbytarián Indián George Malá vrána. To už je Velinského parketa, takže je to o dost lepší. Za tuto novelu bych dal čtyři hvězdy.
Takže z toho vychází celkové tříhvězdové ohodnocení.
Klaunovy názory
Heinrich Böll
Na první dobrou by snad mohl nějaký srandista říct, že kniha je zapovězena všem, kteří trpí coulrofobií. Tady bych si ale po jednom našem bývalém prezidentovi dovolil parafrázovat: Zde opravdu, ale opravdu pozor na falešné a laciné větičky! I přes toho klauna to rozhodně není žádná velká prča neboli sranda.
Tohle dílko si zcela jistě zaslouží vaši pozornost a nějakou tu hodinu z bytí na tomto paradoxním a občas i klaunovském světě. Ne nadarmo bylo i mnohokráte ztvárněno na prknech, jež znamenají svět tedy v divadlech, ale i v kinech. U nás tento román vyšel poprvé v roce 1966 a jeho reedice pak vyšla v roce 2000. A právě tuto jsem měl možnost si přečíst. Pokud by to byla vaše první kniha od Jindřicha B, tak počítejte s tím, že vám možná chvíli potrvá, než si na jeho styl zvyknete. Jste-li ovšem schopní ho přijmout, pak vás odmění.
Snad ještě jedno moudro z knihy: Jestli si náš věk zasluhuje nějaké jméno, pak by se musel jmenovat věk prostituce. A asi se shodneme na tom, že je to třeba brát nejen po fyzické stránce.
Knihu doporučuji!
Ošklivá vévodkyně Markéta Pyskatá
Lion Feuchtwanger
Letos uplynulo 650 let (3. 10.) od smrti Markéty Tyrolské. Jak jistě víte, tak obrázek na obalu knihy je karikatura od vlámského malíře Quentina Massyse. Ten obraz namaloval více jak 100 let po její smrti. Co ho vedlo k namalování takové „osoby“ nevím. Historikové tvrdí, že Markéta byla naopak pěkná, takže asi se mnohým nezamlouvala její přímočarost až drzost. V osočování pokračoval i Lion Feuchtwanger v tomto historickém románu. A opět si člověk pokládá otázku: „Proč?“ .
Bylo to celé poměrně nudné a mdlé. Prostě nic moc.
Právo první noci
Vlastimil Vondruška
Kniha je to sice nová, ale jednu známou pravdu už víme dávno. A sice, že: Aranka umí "hula hop"!
Jinak Oldřich, Ota, Diviš a samozřejmě pan Vondruška jsou opět ve skvělé formě. Přece jenom ale najdete minimálně dvě výrazné odlišnosti.
SPOILER!
Jako "sexuální predátor" zde nevystupuje Ota, ale hádejte kdo? A ten konec je také takový méně obvyklý. Knihu vřele doporučuji!
Odpočívej v pokoji
Lee Child
Neřekl bych, že tato kniha patří mezi jeho top, ale pořád je to velmi dobré a čtivé. Všimnul jsem si také toho, že u některých spisovatelů mi podrobné popisy někdy připadají jako zbytečná vata, ale u Childa bych to spíše označil za plus. To, že konečně trochu dostal na budku je také v poho.
Naprosto souhlasím s mottem Jacka Reachera: „Doufej v nejlepší, připravuj se na nejhorší.“
Zpověď na konci cesty
Miroslav Horníček
S komentářem mám poněkud problém. Ta kniha se skutečně nepovedla, ale rozhodně ne díky MH. Nechápu to opakování. To si to před tiskem nikdo nepřečetl? Šlo snad o slíbený počet stran? Je to škoda, ale jsem nakonec rád, že jsem si ji přečetl, neboť jsem si připomněl mnohé a zároveň se i pár nových věcí dozvěděl.
Spoiler!
Například o jeho vycházkové hůlce, jeho jediném psovi (historka u Werichů je parádní), o plzeňském pivu, kolážích... Ty čtyři hvězdy jsou právě za toto.
Noční výpravčí
Mirek Vostrý
Jak vidím, moc zdejších čtenářů si zřejmě k této knize ještě nenašlo cestu, a to je velká škoda. Těch pět příběhů je opravdu hodně dobrých, přičemž mezi nejlepší patří poslední a první. Rozhodně se postupně pokusím sehnat další knihy Mirka Vostrého. Knihu doporučuji!!!
Byly tady, a už nejsou
Haylen Beck (p)
Únos dětí, to je samozřejmě hodně citlivá záležitost a Stuart Neville se z toho snažil dostat co nejvíc. A nutno dodat, že se mu to podařilo. Poštval proti nám všechny záporáky, a to až na samou hranici snesitelnosti. Docela velký kalkul.
Na konci zůstalo několik otázek nezodpovězených, ale těžko odhadnout, jestli to bude součástí následující knihy.
Vatou v knize jsou neustálé vzpomínky, proto jedna hvězda dolů. Knihu doporučuji.
Byly jsme tam taky
Dagmar Šimková
Podle počtu komentářů je jasné, že se tahle kniha čte, a to je moc dobře. Tak trochu mi připomíná Škutinovu knihu Presidentův vězeň, je ale daleko smutnější, zasněnější a i víc filozoficky laděná.
SPOILER
Našly se i humorné pasáže, které to celé trochu zjemňovaly. Třeba o tom, jak některé z vězeňkyň loupaly cibuli pro pardubickou továrnu. Byly tou vůní tak prolezlé, ...že se jim každý dozorce vyhýbal jak eunuch uličce lásky.
Se zlovůlí mocných a jejich nepostižitelností, sebestředností a narcismem se setkáváme v běžném životě i dnes. Jen musíme doufat, že se ty zde popisované časy, kdy se závist stala třídním bojem již nikdy nevrátí.