charlosina komentáře u knih

Nikdo se nebude smát ***** // Zlaté jablko věčné touhy **** // Falešný autostop ***** // Symposion **** // Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým *** // Doktor Havel po dvaceti letech *** // Eduard a Bůh *****

1 19.04.2011

Věřím, že se najdou čtenáři, které 120 dnů Sodomy uchvátí. Já mezi ně rozhodně nepatřím. // Svět kolem je dost zvrácený, brutální a šílený, a já osobně nemám potřebu o takovýchto zvěrstvech ještě číst.

Tematicky je kniha velmi přínosná. Obsah přesahuje formu.

05.01.2025

Jů, Zábranský překvapil. Hele - dokonce i Klíčová s Bělíčkem ho chválili. Že by si šel pro Magnesii? To nevím. Ale vím, že tohle "na dřeň" se mu povedlo.

01.11.2024

Dočten celý opus magnum. Téměř 3500 stran na kost ohlodané literatury. Smekám.

09.01.2024

Od edice Arga s názvem CROSSOVER jsem čekala texty více odborné, provokující či diskutabilní. // Rutger Bregman zpočátku nabízel zajímavý pohled na problematiku krizových situací, lidskosti, dobra a zla, ale záhy se to zvrhlo v až neúnosné populistické naříkání na to, co všechno nám zatajili, co se nemáme dozvědět, co nás nenaučili... Navíc nerozlišuje mezi vědcem, sociologem, historikem, politologem atp. Pro něj jsou všichni vědci, protože to je nicméně jediný argument, který používá (vědci dávno ví, jen vy jste to nevěděli, protože o tom nepsali v novinách, příp. neříkali v televizi, oujé). // V závěru už vyloženě vnucuje své názory a svůj pohled na svět a my bychom měli být vděční, že nám otevřel oči a řekl pravdu. // Chystala jsem se číst Utopii pro realisty, ale Rutger v této knize říká, kolikrát se tam spletl (rozuměj: ještě neprozřel), tak to už asi nemá cenu, že. // Jen mě udivuje, že ve všem tom černobílém výkladu o tom, jak bychom měli hledat dobro všude (nejvíc zabíjející pasáž, když v části o Mendelovi a apartheidu cituje rasistu Marka Twaina) a ve všech, opomenul zmínit, že Hitler byl vegetarián, ochránce zvířat, abstinent a buddhista. A vůbec, zabrousil i do Afriky, ale opomeul zmínit i Jugoslávii (která sice byla evropská, ale pro Západ je Afrika stejně blíže), ale to je vlastně válka a genocida, která nikoho nezajímá. // Jsem ironická, ale LIDSTVO je velkým zklamáním. Ne pro svou myšlenku, ale pro svou formu.

19.03.2023

Už od úvodu jsem si říkala, jestli mám v četbě vůbec pokračovat, nakonec jsem teda tenhle šovinistický, rádoby osvícený text dočetla a modlím se za každou další generaci, která se nebude muset potýkat s těmito genderovými stereotypy. // Pro zajímavost (a v rámci sebetrýznění) jsem nakoukla i na jeho stránky a přečetla si pár článků a jo, je to odpad. // Meditace lze dosáhnout i bez předsudků, tak hurá do toho.

Až na Milovníka koček, což je příběh, který zná asi hodně žen (což je to, co se mi na tom líbí, ta důvěrnost) není o co stát. Knížka je nevyvážená nejen co se povídek týče, ale i stylisticky.

12.04.2021

Masterpiece.

21.03.2021

Miloval umění a na rozdíl ode mne i život, ale zejména miloval hudbu. Ať si každý připomene, že všichni jsme nějací.

(...)

Věnoval jsem se poezii a výstředním filosofiím, z nich jsem nakonec uvázl v buddhismu a taoismu. (...) Poezie - do níž zahrnuji, podle mého názoru právem, i psaní v próze - a vášnivě milovaná studia filosofická do té míry zabraly všechen čas, že mi tak tak zbývalo na pivo.

(...)

Již vícekrát jsem to napsal, a jsem tedy v rozpacích z opakování se. Ale nemohu obejít nebo zamlčet, že jedinou hnací pružinou celého mého života byla touha po dosažení Poznání. Nejsem hlupák, takže jsem vždy věděl, že dosažení tohoto cíle je nemožné, ale to, co mne oživovalo, byla touha, ta dodávala každému mému dni a každému mému konání smysl a mě sílu snášet svízele, které - byť jiným lidem připadají triviálně normální - byly pro mne horor: muset jednat s úřady, s policií, s tlachavými známými atd., atd. Moje touha po tom, jít po cestě Poznání - byť nedojdu konce - , byla něčím, čehož kdybych pozbyl, pozbyl bych úplně zájmu na životě jakkoliv třeba jinak vyhovujícím.

(...)

Poznání, resp. cestu k Poznání, jsem ovšem vzhledem ke své nátuře nacházel v první řadě ve slovu. (...) A pak se stalo jen pouhých pár let před Juliinou smrtí cosi jako příprava či generální zkouška na tuto událost. Jednoho krásného dne jsem zjistil, že jsem touhu po dosažení Poznání zcela ztratil - a zůstal jsem klidný.

(...)

Jak se říká, zbyl jsem tu na ocet. Je kyselý. V tom má Konfucius pravdu, ačkoliv jsem vždy viděl pointu známého orientálního vtipu v tom, že Lao-c´ prohlásil po ochutnání, že je sladký. Ne. Je kyselý. Vůbec, čím jsem starší, tím víc začínám Konfucia brát vážně. Číst scholastické mentorování Ču Sia bych už asi nedokázal, ani kdyby mě platili. Ale Lun-jü jsem si najednou před lety položil na židli k posteli a už tam zůstaly.

(Egon Bondy: Údolí. Bratislava: 1998.)

11.03.2021

Honza Arndt jistě umí vyprávět, o tom není pochyb, a taky má co vyprávět. Zejména devadesátky a vzpomínky na ně popisuje s důvtipem a (sebe)ironií, v níž vyniká. Celkově ale sbírka působí hrozně nevyváženě, chtělo by to více redakční práce.

21.01.2021

Ojedinělý výbor z poezie ojedinělého básníka.

11.02.2014

Pod holubími křídly

Na letní zahrádce Malostranské kavárny sedí Čuňas Stárek s básníkem Fandou Pánkem a s tvrdošíjným zastáncem nesubstanční ontologie Egonem Bondym. Fanda je naládovaný nějakým sajrajtem a neartikulovaně polemizuje sám se sebou. Náhle se Bondy vymršťuje z kácející se židle a prudce ukazuje na přijíždějící tramvaj. Oči má vytřeštěné, jemně se chvěje.
"Co se děje, doktore?" jde Čuňas do střehu. V kočárku řve dítě.
Fanda dělá komické grimasy, dítě se leká a přestává řvát.
"Takhle nějak si to představuju: přijede tramvaj a z ní vystoupí Buddha. Sedne si ke stolu, u kterýho už vod otvírací doby sedí Karel Marx, a dají se do řeči. Buddha je klidnej, Marx prorocky gestikuluje a pokradmu sleduje pana Pánka, jak je nenávratně v prdeli," vykresluje Bondy fantaskní situaci. Počechrává si bradku a tlumeně kýchá do hrsti.
"No a?" zírá Čuňas v úžasu na Bondyho.
"Naivní Buddha zdvořile naléhá na Marxe, aby se zřekl hříšnýho bludu a vstoupil na stezku nenásilí. Jenže Marx se zapřísahá, že stezka násilí je jediná správná a osudová," pokračuje Bondy klidně. Fanda vstává, jde se podívat dovnitř do kavárny, vrací se a podrážděně pomrkává. Chvíli stojí a kýve se, potom si sedá a usíná. Souvisle mluví ze spaní.
"Jak se to vyvrbí?" ptá se Čuňas. Holub z výšky kálí do kočárku.
"Marx utluče Buddhu argumentama. Jelikož je to v padesátejch letech, tak soudruha Buddhu voběsí spolu s Horákovou a Kalandrou. Marxe vyloučej ze strany a zakážou mu publikovat. Kapitál vyjde v samizdatu a Marx chodí každej den na Buddhův hrob a čte si tam nahlas moji Útěchu z ontologie," sní Bondy, oči mu svítí přívětivým jasem. Fanda vzrušeně máchá rukou a padá ze židle. Tupě mžourá, prsatá servírka mu nabízí pomocnou ruku. Fanda se hnuseně šklebí a potichu vrčí.
"Tak to je dobrý," říká Čuňas. Fanda se zvedá a naráží do kočárku, dítě řve.
"Je," přikyvuje Bondy. Dítě přestává řvát, Fanda pije cizí víno.
"A Ginsberg by se do toho nevešel? Jeho báseň Kvílení bude aktuální i po sto letech," snaží se Čuňas posunout děj do novější doby.
"Ale prosím vás!" rozčiluje se Bondy a uzemňuje ho zlým pohledem. "Homosexuálové a toxikomani nemají vyhraněnej revoluční cit. Například pan Pánek ho nemá a ani ho mít nechce," mává Bondy rezignovaně rukou. Platí nedotčené kafe a vykračuje směrem k Nerudově ulici.
Fanda nepřítomně kouká před sebe, zívá a usíná. / (str. 122-123) //
Smyšlené povídky z prostředí českého undergroundu a disentu, které jsou místy vtipné, často ironické, občas kousavé.

22.06.2012

Paměti Marie Klečacké-Beyly jsou dílem lékařky, která se po dvacet osm let stýkala s Egonem Bondym (kterého oslovuje "Fišer") a s jeho milovanou Julií, a to od roku 1973 do roku 2001, kdy se po roztržce přestali stýkat. Není to dílo nijak zvlášť beletristické, autorka vypisuje své vzpomínky prostě, avšak se zaujetím. Má-li někdo chuť nahlédnout do života filosofa-básníka Egona Bondyho jakožto do života často protivného a sprostého Zbyňka Fišera, jsou pro něj Vzpomínky malostranské tou správnou volbou. Chvílemi mi byl značně protivný způsob psaní paní doktorky (a to jak její striktně lékařský-vědecký pohled na věc, tak její opakující se a často zmiňovaná obětavost hraničící buďto s její blbostí, nebo prostě jen s vypočítavostí), chvílemi mi byl značně protivný sám Fišer. Nicméně kniha je zajímavá, zejména pro to, že takových publikací o životě Bondyho moc není (těžko říct, jestli "bohužel" nebo "bohudík"). Přestože mi autorka moc sympatická není (naopak její názory na umění, český underground, společnost a politické dění se mi mnohdy spíše příčily), a ruku na srdce - sám Bondy je mi teď sympatický o něco méně - četby rozhodně nelituju, naopak. Už třeba i pro to, že nabízí několik otázek: fakt byl Bondy takové sebestředné hovado neschopné fungovat v praktickém životě? Ovšem v souvislosti s tím se hned vyskytuje i další otázka: co vedlo Marii k tomu, aby napsala zrovna tyto memoáry? (Upřímně pochybuji o tom, že kniha vznikla kvůli autorčiným nespočetným cestovatelským zážitkům, kterými jsou "vyplněny" návštěvy v Nerudově ulici č. 51 a v Bratislavě.) // Kniha není bulvárním plátkem, i když se to z výše uvedeného může zdát, ale komentář píšu čerstvě po dočtení a jsem tak trochu pod vlivem podivně naladěných emocí.

27.02.2012

"/Lidé/ byli a ještě jistě i jsou nejinteligentnější ze zvířat", odpověděl zoolog. "I když my disponujeme asi desettisíckrát větší intelektuální kapaciou, než jakou využíval normální člověk i v době největšího rozvoje lidstva - to jest pár tisíc let předtím, než si přivodil konec - přesto to byly rozhodně nejinteligentnější bytosti před námi. A je nepochybné, že někteří jedinci vládli přímo udivující intelektuální schpností."
"Ve svém nejlepším období měli několik osobností - Buddhu, ale i Konfucia a La-c'e, Hérakleita. Pak to šlo spíš dolů, ale ještě až do konce se vyskytovaly výjimky. Budete se o tom podrobně učit."
"A přece věnovali většinu energie na to, aby se zabíjeli a aby si všecko, co vybudovali, zase zničili. Zásadní neraicálnost a neekonomičnost biotu, jak už jste slyšel, platila i pro ně. My dnes víme, že nemohli být jiní. Ale žasneme nad tím, jak trpěli - že jim to nevadilo, že v tom pokračovali až do sebezničení, že si v tom vlastně libovali. Bios dosáhl v lidech svého vzestupného vývojového konce. A na tomto konci se už nemohl udržet ve vyrovnané bilanci, abych tak řekl, a zvrhl se. Vydal ze sebe to nejvíc, co vůbec mohl, a současne se nejstrašlivějším způsobem provalily všecky jeho vnitřní rozpory a výsledkem byl druh tvorů, kteří se všestranně mučili. Nejen zabíjením a fyzickým mučením, ničením a podobným, ale mučili se i tím, že viděli, že jsou neschopni dodržet určité racionální a etické normy, o jejichž pravdivosti věděli - a nikdy se podle nich neřídili. I to byla specifická muka. Pak mluvili o heroismu - to je pojem, který vám budou ve škole velmi obtížně vysvětlovat, protože nám je nesrozumitelný, je to tak trochu asi to, co my známe pod cílem spravedlivého jednání, ale pro lidi to bylo současně zcela něco iracionálního - mluvili tedy o svém heorismu, který spočíval v tom, že nejdřív si vše zničili a pak to zase budovali nebo se nejdřív přivedly do iracionálních podmínek, kdy se zmučili, vyhladověli a pdobně, a pak v tom vydrželi, přestáli to a tak dále - a to se opěvovalo. Jak jeden druhého zabil s vynaložením všech sil, jak druhý vydržel, že mu utnuli všechny údy anebo ho strčili do koncentráku anebo mu pobili rodinu, jak třetí se dal sám zabít proto, aby z toho jeho smečka měla nějakou výhodu, nebo jak se dal týrat pro své specifické paranoidní představy - no a tak dokolečka. Schopnost racionálně jednat a racionálně se mezi sebou domouvat jim ve skutečnosti naprosto chyběla. A dokonce na to, že jednají neracionálně, byli hrdí, v tom viděli to pravé lidské a moc se tím pyšnili. Nás dosud pokládají za stroje a jsou přesvědčeni, že stojíme hluboko pod nimi, a nenávidí nás, že se jimi nedáme zničit. Zvláštní psychický postoj, dokonale pervertované myšlení."
Básník poslouchal pozorně, ale měl z toho ještě pořád zmatek. // (str. 51-52)

"V té záplavě čtrnácti miliard lidí vypadala zřetelná menšina takto:"
Rozběhly se další záběry. Elegantní módní přehlídka. Gardenparty nějakých pohlavárů. Elitní důstojnický sbor nějaké armády. Obecenstvo v opeře. Dav vládních úředníků vycházející z jakéhosi ministerstva. Rodiny cestujících autem na víkend, blahobytná společnost zabývající se vodními sporty.
"A drtivá většina takto:"
Hladoví afrických měst. Podvyživení evropských měst. Polonazí a hladoví indického venkova. Vlekoucí se stíny tisíců a desetitisíců vyhladovělých čínských pracujících stavějících nové terasy políček holýma rukama.
"Na jedné straně toto:"
Nádherné paláce a mrakodrapy vládních budov, muzeí i rezidencí pohlavárů. Záběry z galerií starého i moderního umění. Nekonečné regály knih ve skladištích světových knihoven. Divy techniky. Kosmické lodi, telekomunikační družice.
"Na druhé straně tohle:"
Nekonečné hromady lidí spících na holé zemi a smetištích venkova i velkoměst. Byty, kde v jedné místnosti žije přes dvacet lidí. Řady a řady slamníků s nemocnými, por něž není ani místo ani ošetření. Poušť afrického a indického venkova, kde už nezbylo nic, jen hladoví lidé bez země a bez jídla. Celé země, kde na osobu bylo deset čtverečních metrů zemědělské půdy. Pustiny neúrodné země, erodované země, vykácených lesů, skal, písku. // (str. 57)

"(...) Nezapomeňte, že teprve teď můžeme my začínat uskutečňovat boží plán. Žít v míru, v lásce, být otevření ke každé kosmické spolupráci, napomáhat kosmické harmonii, a to se vším sebeobětováním, které bude od nás bůh chtít. Bůh dával lidem všechny šance, aby to už byli mohli být i oni. Všecky šance - a pěkně dlouhou dobu. Na milost boží si opravdu nemohli štěžovat. Mohli tu být s námi! Někdy mám proto na ně vztek.(...)"
(...)
"Víte, André, lidé si neuvědomovali, že pro ně, jako pro bilogické bytosti, je nejvyšší hodnotou prostě sám život. Vymýšleli si spoustu důvodů, aby na tuhle nejzákladnější skutečnost mohli zapomenout. Vymýšleli si nejrůznější za vlasy přitažené představy a soubory představ, o nichž pak prohlašoali, že jsou cennější než život, a kvůli nim zabíjeli a ničili. Byly to bludy jejich nedokonalého rozumu. Pořád trpěli naprosto egocentrickými představami, že musejí za každou cenu provést svou nebo se něco stane. Jedni prosazovali to, druzí opak a třetí a čtvrtí a pátí zas něco jiného a mysleli si, že se nesmějí dohodnout, že nesmějí připustit, aby vedle sebe byly různé názory, že se musí nazvájem tak dlouho 'osvobozovat' - to je ve skutečnosti: nenávidět a ničit - až zbude jen jeden. A všichni byli přesvědčeni o své vlastní největší pravdě a ušlechtilosti svých zabijáckých pohnutek. V tom je pro nás veliké poučení a doufejme, že i věčné memento. Konec konců - vždyť to byl jen rozumu postrádající bios." (str. 76-77)

Bondy, Egon: Nepovídka. Brno: Zvláštní vydání..., 1994.
Napsáno 12. - 18. února a 9. - 16. března 1983

22.01.2012

DOPIS LADISLAVU RADOŇSKÉMU O MARXISMU A ATEISMU (Dopis už nedojde. Téhož dne, kdy byl psán, L. R. byl v Praze nalezen mrtvý.) // Vůbec nejvágnější součástí marxismu je jeho ateismus, nebo jak se v komunistických zemích směšně říká: vědecký ateismus. Našim dědům se zdálo, že skutečně marxismus není bez ateismu možný. Představovali si, že pánbůh, který přenáší těžiště všeho do onoho světa, je logickým nepřítelem věcí a snah z tohoto světa, že jim nemůže přát, podporovat je atd. Nadto stavěl pánbůh otázku svobody a svobodného jednání člověka do opovážlivého světa a osnovatelé příštích vesmírem otřásajících revolucí a připravovatelé společnosti, v níž člověk sám uvědoměle, vědecky a prakticky neomylně veuzme osud společnosti a každého jednotlivce (nebude ani zločinců, ani alkoholiků atd.) do vlastních rukou, nutně potřebovali plnou, nesuspendovatelnou a jiné instanci než vlatní nezodpovědnou svobodu jednání. A to pomíjím takové primitivismy, jako že pánbůh nemůže řídit tak složitý mechanismus, jako je vesmír, vést fylogenezi a řídit osudy bitev a národů, ani to, že si ho vymysleli kněžouři a že vždycky byl a je bubákem ve službách vládnoucí třídy. (str. 99) //

11.07.2011