Cink262 komentáře u knih

"Co je tedy pravda? Pohyblivé vojsko metafor, metonymií, antropomorfismů, zkrátka lidských relací, které - poeticky a rétoricky vystupňovány - byly přeneseny, vyzdobeny a které po dlouhém užívání připadají lidu pevné, kanonické a závazné: pravdy jsou iluze, o nichž člověk zapomněl, že jimi jsou, metafory, jež se opotřebovaly a pozbyly smyslové síly, mince se setřeným obrazem, které bereme jen jako kov, a nikoli už jako mince."


Tato knihu, spíše knížečku jsem pracovně nazval "Nietzsche do kapsy" a je to název více než příznačný. Kromě toho, že se do kapsy opravdu vejde (na rozdíl od různých jiných knih označených "do kapsy", které mají mnoho set stran), tak opravdu zjevuje to, co Nietzsche ve své filozofii dokázal - naprosto destruuje metafyzický pohled na svět.
Nietzsche píše nádherným jazykem. Paradoxně důležitost slov, se kterými si tak překrásně vyhrává, brzy naprosto zničí a zjeví nám jak pateticky se díváme na svět a jak k nám k tomu náš vlastní intelekt značně dopomáhá.

"Tento intelekt nemá žádné další poslání, které by přesahovalo život lidí. Jest totiž jenom lidský, a pouze jeho majitel a tvůrce jej bere tak pateticky, jako by se v něm otáčely veřeje světa. Kdybychom se však mohli dorozumět s komárem, zjistili bychom, že i on se vznáší vzduchem s tímto patosem a cítí se jako létající střed tohoto světa. Není v přírodě nic tak zavrženíhodného a malého, aby se to nepatrným závanem oné síly poznávání jako měch."

Skvělá esej, kterou můžu číst stále dokola a i přesto nikdy všemu neporozumím, ale i přesto mě to stále baví.

5 06.09.2017

Genialita sci-fi příběhu se v Druhé Nadaci vyvíjí malinko i filozofickým směrem. Jak poznat, že s vámi někdo nemanipuluje? Na konci knihy se ukázalo, že vědecky to vždy nejde, protože jedna z hlavních postav měla změněné vědomí už od narození a celou dobu byla připravena říct jednu jedinou lež. Změnu myšlení této postavy ale nikdo vynalezenými stroji neobjevil, protože se měření jednoduše nelišila od měření z minulosti na stejné osobě.
Asimovská pointa na konci každého příběhu je skvělá a občas mě zanechá samotného pár minut přemýšlet nad tím, jak chytře je to celé vymyšlené a hlavně proč mě tento závěr nenapadl už během čtení příběhu?

5 06.09.2017

Pomstychtivost, hrdost. Život – smrt.
Kniha se mi líbila, zajímavé bylo číst monology různých postav "stranou" což je podle mě skvělé vyřešení situace, když se něco mají dozvědět diváci, ale ne ostatní postavy nebo když chce daná postava nechat vyjevit své vlastní myšlenky. Kniha se četla rychle, jednak protože je krátká, ale také nepochybně kvůli tomu, že mě bavila a bylo zde skvělé vyvážení mezi dějem a myšlenkami. Zajímavé bylo taky, že se občas poezie měnila na prózu. Moc jsem si také oblíbil postavu Hamleta, který na veřejnosti působil sice jako šílenec, ale díky velkému množství monologů se prokázal také jako chytrý muž, který rozebíral různé zajímavé a působivé myšlenky a přemýšlel nad minulostí i budoucností, a neposledně také plánoval svou pomstu zlému strýci.

5 06.09.2017

Skvělá kniha, která se konečně trochu vyprostila z přehnaně moralistického konceptu fantasy, který se objevuje třeba u Narnie. Dokonce je tu na fantasy až podivně málo lidí, kteří chtějí zachránit svět a kolem nichž se motá celý děj. Chápu, že se tolika lidem líbí, a to i těm co fantasy literaturu často nevyhledávají.
Kniha má oproti seriálu mnoho výhod, jednou z největších je měnění vypravěčů příběhu, které v seriálu tolik nevynikne. Změna vypravěčů mi také často pomáhala stále číst a číst a těšit se na další děj, i když už jsem měl čas na čtení pro daný den vyčerpán. Jediné, čeho u této knihy lituji, je spíš mojí vlastní chybou - nepřišel jsem dříve ke knize, než k seriálu.

5 05.09.2017

Z tradičních úvodních "učebnic" sociologie (Bauman, Giddens, Berger popř. Keller pro české čtenáře) mi Bergerovo Pozvání přijde nejčtivější. Není tak zevrubný jako Giddens ani tolik nedává důraz na hledání sociologie v každodennosti jako Bauman. Zato však zasazuje sociologii do širších struktur historie, filosofie, umění i mýtů. Velké množství přirovnání a metafor z ní dělá i stylisticky velmi čtivou knihu. Berger píše vtipně (v obou hlavních smyslech toho slova) a esejisticky. Někomu to nemusí vyhovovat - určitě je k četbě třeba základní kulturní orientace; na předzkouškové učení taky není nejlepší - ale rozhodně si nemyslím, že je kniha zastaralá nebo trpí na to, že ji napsal americký sociolog zasazující mnohé jevy do americké společnosti v situaci Studené války. Důležitější mi přijde to, že je to kniha, v níž se její autor snaží koncipovat sociologii zvnějšku (jako humanitní disciplínu) a její filosoficko-vědeckou problematiku spojuje s etikou - jeho koncept humanistické sociologie je tak jedním z posledním záchvěvů vědecké a zároveň humanistické koncepce v sociálních vědách (vliv fenomenologie a existencialismu je u Bergera velmi zřetelný) před postmoderním marasmem, či - chcete-li - postmoderním procitnutím.

4 04.01.2021

"Kdo chytá v žitě" mě chytlo. Kniha se čte opravdu rychle, nechybí jí spád, humor ani místa trocha sentimentality (Holdenovy sny odjet daleko a žít v chaloupce u lesa). Holden Caulfield je skvělým průvodcem po světě puberťákově, překlad Luby Pellarové se mi líbil, ale bohužel osloví spíše jazykové retro fajnšmekry. Aby se kniha četla dále mezi dospívajícími, myslím, že by neuškodil nový překlad. Ale nakolik má vlastně "Kdo chytá v žitě" šanci zůstat aktuální, když mnohé věci v životě dospívajících i morální poměry společnosti se tolik změnily? Něco ale zůstává stále stejné - pocit vykořeněnosti, cizoty a touha po rebelství - což se snad nikdy nezmění.
Zaujala mě diskuze týkající se toho, jestli Holden dobrým vzorem pro mladé. Problém ve společenských vzorech dospívajících je často v tom, že buď jsou to postavy nastrčené konzervatismem ("rodiči, kteří chtějí slušné děti") nebo naopak jsou to po všech stránkách rebelové. U Holdena si, myslím, každý najde své. Jeho autenticita, samostatnost, touha po lepším světě, odcizenost jsou pro mě stavy/hodnotami, kterými si pro duševní vyspění musí projít snad každý. Často omílaná "zhýralost" v mých očích Holdenovi neubírá, ale spíše přispívá tomu, že jej považuji za dobrý vzor. Holden chce sice spát s prostitutkou, ale díky tomu, že mu to nejde, pochopí, že za jeho tužbou se skrývá něco jiného než pouhá tělesnost. Holden cítí spřízněnost s druhými lidmi, cítí smutek, lítost; není "zhýralou bestií" ale také není nemyslícím strojem naprogramovaným někým druhým. Jeho cesta končí návratem domů, dokonce znovu nastoupí do školy - to může být pro mnohé znamením toho, že "dal společnosti za pravdu", že se snad vzdal i svých snů. Domnívám se, že je tomu jinak - sny mu zůstaly, ideály taky - prošel si cestou odporu proti společnosti, aby se do ní znovu, už jako dospělý, vrátil a pokusil se ji změnit.
Je mi líto, že jsem na knihu nenarazil dříve, protože by mě snad oslovila ještě více.

4 13.03.2020

Každý, kdo kdy četl Nietzscheho, musel po chvíli zkoumání zjistit, že jeho filosofie je jakožto filosofie téměř neuchopitelná. V jednom aforismu tvrdí X a ve druhém zase Y, což by ani tolik nevadilo, kdyby se tyto dvě možnosti nevylučovaly. Nietzschovo dílo je ze své podstaty protikladné - nejen tak, že se mění v čase (vždyť každý filosof nebo i umělec vždy prochází nějakým přerodem - viz Wittgenstein), ale neustále zůstává protikladné. Nejvíce ilustrativním příkladem mi přijde "Tak pravil Zarathustra" a pojímání zároveň "nadčlověka", jakožto cíl lidského putování ("provaz natažený nad propastí"; tedy lineární pojetí času), a "věčného návratu téhož", jakožto pravého opaku jakéhokoli postupu vpřed. Uvědomit si tento základní problém při interpretaci není zas taková věda, nicméně uvědomit si tento problém a zároveň ho využít ve prospěch interpretace samé - to už chce notnou dávku vyspělého filosofického, ale i uměleckého myšlení - a s tím přesně přichází Pavel Kouba.
Kromě hlubšího ponoření do Nietzscheho myšlenek, které mi byly známy, jsem si také uvědomil, jak ostudně zkresleně je i dnes tento velikán chápán. Je k popukání, že Nietzscheho stále vnímáme jako pevně vyhraněného radikála jedné strany (ať už protináboženské, amorální nebo jakékoli jiné), přitom ale je to právě on, kdo se snaží protiklady spojit dohromady - kdo lidem ukazuje, že přijetím jednoho stanoviska nemusíme druhé opačné zavrhnout, ale naopak ho máme vnímat jako to, bez čeho by ani naše stanovisko neexistovalo tak, jak jej vnímáme - tak se i zlo stává rozšířením obzorů a může a podle Nietzscheho má žít ve sféře přijatelnosti společně s dobrem. (A proto se ani nadčlověk a věčný návrat téhož nevylučují, ale doplňují.)
Nietzsche tedy není pouze ten "zloun" vysmívající se "otrocké morálce" křesťanství, Nietzsche je TAKY ten "zloun" vysmívající se "otrocké morálce", mimoto v ní ale vidí mnohé benefity.
Nietzsche míří přesně a střílí "ostrýma" na všechno, co si převzalo absolutní vládu nad interpretací světa (deformovaný apollinský kult v křesťanství, morální výklad světa etc.) - ale nikdy ne proto, aby do světa dosadil pravý opak této interpretace. Pavel Kouba to vysvětluje takto: "Nietzche nestaví na místo absolutních hodnot (které zničil) hodnoty jiné – odstraňuje samotné „místo“ absolutních hodnot."
To nás ale v žádném případě neopravňuje nazývat jej nihilistou, právě naopak - podle Nietzscheho k nihilismu vede právě absolutizace hodnot a jejich následné zklamání.

Toto jsem si z interpretace Pavla Kouby vzal já (a ještě mnoho dalšího, ale vypisovat se mi vše nechce - toto mi přijde nejvíce provokující k čtenářskému "procitnutí"). Je to mé nabrání si špetky veškerých náhledů, které Nietzscheho filosofie otevírá - myslím, že kdyby někdo z Nietzschovy filosofie vybral přesný opak, musel bych mu uznat za pravdu, že i to se tam nachází. A v tom je podle mě ta krása a zároveň největší svod Nietzschovy filosofie - že si Nietzsche navzájem odporuje a, snad poprvé v historii filosofie, pravd jeho filosofie může být snad tolik, kolik je čtenářů-interpretátorů.

4 17.02.2020

Rád čtu o známých osobnostech našeho světa a jeho historie z jejich vlastních děl. V teologických pojednáních bych těžko hledal (ale přesto po dlouhém hledání našel) Lutherovu osobnost a její osobitost.
Martin Luther byl bezbožný tlusťoch, který se pokusil vyvrátit pravou (obecnou) křesťanskou víru? Anebo to snad byl světec, který teprve jasněji zobrazil skutečnost podstaty evangelia a křesťanství?
Možná ani jedno, možná obě, kdo jsem abych soudil?
Z dopisů ale jasně vyplývá jedno - byl to člověk jako každý jiný člověk a jeho člověčenství se alespoň díky hněvivým a nenávistným dopisům nedá zastírat (na rozdíl od různých mytologických světců, kteří se opravdu v očích věřících často stávají spíše obrazy dokonalosti než chybujícími lidmi). Zároveň to byl milující manžel, otec, syn i utěšitel věřících.
A konečně - byl opravdu velký znalec Bible, což je jistě vlastnost, která se hodí, když chcete reformovat církev. :-)

Třešničkou na dortu pro mě byla informace, že Martinovo rodné jméno znělo Luder, ne Luther, které si vybral kvůli podobnosti s řeckým slovem eleutheros, tj. svobodný.

Kniha samozřejmě nabízí mnohem víc - chronologicky seřazené radosti a starosti, jak o nich referuje svým nejbližším, s malinkým důrazem na prostředí Čech (a inspiraci Husem). Poznámkový aparát sice není příliš rozsáhlý, nicméně díky četným citacím aspoň čtenář ví, kde (v Bibli) hledat. :-)

4 05.01.2020

Díky této knize se mé myšlenky o filosofii 20. století zase trošku více uspořádaly. Přednášky jsou tak akorát dlouhé (resp. krátké), aby člověk pochopil základní myšlenku a zároveň o ní dokázal i samostatně uvažovat, ale aby zároveň nebyl zahlcen množstvím (pro studenta) neuchopitelných pojmů.
Jak díky zajímavosti filosofie 20. století, tak především díky autorovi a jeho přístupu vyučujícího, mohu knihu pouze doporučit. :-)

4 25.11.2019

Faidón je skvělá četba k přiblížení posledních dnů Sokratových, ale i Platónova učení o duši, které z veškerého jeho myšlení vnímám jako nejpřevratnější a nejdůležitější. Celý dialog je pojat jako rozhovor Faidóna a Echekrata o posledních hodinách Sokratova života - to dává dialogu zajímavý styl a rámec, Faidón je v dialogu jako vypravěč rozhovorů Sokrata a jeho blízkých před vypitím jedu a napětí z retrospektivní Sokratovy debaty ještě zvyšují náhlé komentáře Echekratovy nad Faidónovým výkladem.
A co je duše podle Sokrata (tedy i Platóna)?
Je nesmrtelná - žije před lidským životem proto, že do života vchází se znalostí existence idejí a veškeré učení proto probíhá skrze rozpomínání na to, co už duše jednou znala (věcí o sobě), to, že duše žije ještě po smrti člověka vysvětluje Sokrates tak, že se stejně jako všechny věci stávají svým opakem, tak se i jeden lidský život stane smrtí (a smrt poté životem). Je zajímavé, jak v tomto Platón využívá kruhu znovuzrození - reinkarnace - metempsychosis - aby ukázal, že z člověka zlého se může v příštím životě stát třeba osel, ale jeho kruh má stejně jako ve východní filosofii východisko - když člověk žije život filosofa - nezávislého na podnětech těla - je z koloběhu reinkarnace "vykoupen". Nicméně pouze věci složené se mění ve svůj opak - ale věci jednoduché, nesložené, zároveň tak neviditelné, věci o sobě, ideje, se ve svůj opak nikdy nemění. Lichost o sobě se nikdy nestane sudostí o sobě. Tedy pokud k trojce přičteme jedničku, z lichého čísla se tak stane číslo sudé, ale lichost a sudost zůstanou nezměněny, stejně tak jako trojka zůstane stále pouze lichou. Stejně tak i duše, argumentuje Sokrates, se má k životu jako trojka k lichosti - kde je duše, tam je život, protože duše je nositelkou života a stejně jako trojka nikdy nemůže být sudou, tak i duše nemůže být smrtí, proto je nesmrtelná.
Je to hodně zkratkovité a v komentáři jsem nezmínil mnohé námitky a poznámky Sokratových přátel, které Sokrates vždy skromně přijme a podrobně rozpracuje a ukáže to, proč přesto je jeho myšlení pravdivé.
Zajímavý byl i popis Sokratovy představy světa - Země ve vesmíru, před kterým ale sám Sokrates předesílá, že jde spíše o mythos a že on sám neví, jak vypadá svět doopravdy.
Četbu jsem si užíval nejen kvůli myšlenkám, ale i kvůli prostředí a přiblížení starořecké kultury a Sokrata jako člověka, který umírá šťastně.

4 30.10.2019

Kniha nabízí opravdu velmi zúžený pohled na dějiny filosofie, resp. na hlavní filosofické myšlenky. Už jen samotný název vypovídá, že kniha si toho nárokuje na vysvětlení velmi mnoho, ale vysvětluje pouhou špetku. I přesto však - dennodenně se s jednotlivými "citáty", které se vztahují k celku idejí daného myslitele, setkáváme, proto snad není od věci, dozvědět se něco málo alespoň o nich. Kniha je stavěná tak, že u každého autora či autorky je uveden citát a poté je myšlenka citátu více či (často bohužel pouze) méně rozebrána. Nedá se očekávat, že rozbor myšlenky bude obsáhlý a úplně kniha rezignuje i na to, aby ho zasadila do širšího kontextu celého autorova díla. I přesto vnímám mnohé, co mi kniha dala - dříve jsem často nevnímal souvislosti mezi jednotlivými autory v dějinách, teď je díky uvedení souvislostí mezi autory, kterých se kniha rozhodně nebojí a podává je sice krátce, ale přesto dostačujícím způsobem, vidím jasněji.
Kniha slouží dobře pro získání obecného přehledu - matných a často zcela nesouvislých spojitostí k jednotlivým filosofům. Není to postup, který by mi byl milý - nejraději bych znal detailně všechny a všechno. V tom mi ale brání omezené rozumové vlastnosti a především smrtelnost člověka a z ní vyplývající omezenost časem. :-)

4 10.10.2019

Historický popis šílenství a nemoci ve mě zdvíhá vlnu hrůzy, která mi připomíná, že témata, jež často myšlenkově odstrkáváme od dějinných souvislostí - jako např. pohled společnosti na šílenství - má se společností společného mnohem víc, než si myslíme. Stejně tak se ve mě zdvíhá jiná vlna hrůzy s duševním nánosem odporu, jež mi připomíná, že se stále najdou lidi - často křesťané, jež pro to, že snad nemají dostatek charismatu či jim chybí schopnost umět se zaobírat věcmi mnohonásobně důležitějšími (zrnka jsou zasetá ve všech, chce to píli) nebo se snad jen kantovsky "bojí používat svůj vlastní rozum". A přesně tito lidé (omlouvám se za ten patos, ale cílem by už možná měl být moment "ukažme si na ně") jsou tak pyšní na svou morálku v konzervě (rozuměj - konzervativní morálku), že dokáží být tak bezostyšně opovážliví a dovolí si nazývat lidi zcela nespadající do patriarchální společnosti, zejména homosexuály, za nemocné a tak je metaforicky posílat do těch míst kdesi za městem, které kdysi náležely malomocným. Toto posílání do míst za městem je v dnešní globalizované době jistě vnímáno pouze metaforicky. Je smutné, že označení "nemoci" často společnost přijímá a nemocného se snaží vyléčit, i přestože o to nestojí, protože "nemocnému" (neprávem za něj označenému) nejde o to, aby se o něj všichni starali jako o batole, naopak potřebuje dokázat to, že není nemocný. A tak plně podporuji různé akce na podporu LGBTQ komunity, protože stejně jako feminismus se nesnaží pouze o to, aby byly ženy na stejné právní úrovni jako muži, ale a to hlavně - na společenské - a je smutné, že ještě nyní ve 21. století je koncept "lékařů a nemocných" u psychických chorob a pseudochorob tak rozvinutý, že je třeba dokazovat, že mezi označenými za nemocné nejsou vždy nemocní a že jediné co chtějí je to, aby s nimi bylo nakládáno stejně jako s většinou společnosti a vyhubili tak primitivní ostrakizaci mající - jak už po četbě této knihy víme (ah jsem zase doma) - svůj kořen v daleké minulosti a jsou příkladem toho, že vše zaběhlé nemusí být přirozené a pro společnost žádoucí.

4 07.09.2018

Čtivé, srozumitelné, na mě ale často až příliš ideově vymezené vysvětlení důležitých pojmů filosofie. Nevadí, aspoň jsem konečně pochopil mnoho pojmů tomismu. Tradiční rozvedení všech nejdůležitějších škol ale nečekejte... Některá témata jsou zhuštěné a rozvedené zároveň tak akorát - třeba logika.

3 08.10.2020

Svazek krátkých studií českých vysokoškolských pracovníků mi ukázal, že kromě pana Kouby (který detailně popsal N. myšlení ve své "Filosofické interpretaci") mají české univerzity více akademiků, kteří dokážou kriticky interpretovat velice netradiční úsek nietzschovského bádání! Určitě bych doporučil všem, kteří mají stále tendence přehlížet Nietzscheho ambivalentnost projevující se snad ve všech oblastech jeho myšlení. Nietzsche se sice např. v mnohé své kritice křesťanské morálky mýlil (jak dokazuje esej o resentimentu u Tomáše Akvinského), nicméně myslím, že obhájci křesťanské morálky se dodnes mnohem více mýlí v Nietzschem (viz jeho pojetí nihilismu či sobectví).

3 12.07.2020

Kritón ztělesňující člověka, který, ač vše míní dobře, chce spíše urychleně jednat než přemýšlet, přichází za Sokratem s nabídkou útěku z vězení.
Na rozdíl od Obrany Sokratovy, jež vlastně "dějově" (smíme-li tak o tom mluvit) předchází dialog Kritón a která vyzdvihuje individuum nad davem a implicitně je kritikou demokracie, neboť to, že demokratické zřízení dovolilo zabít Sokrata, už Platón Athénám nikdy neodpustil, Kritón pojednává zejména o podřízení se jedince zákonům. V rámci Platónova díla jde tématicky i názorově spíše o anomálii. Sokrates se podřizuje zákonům, neboť to, že existují zákony je samo o sobě dobré, zlo vychází až od lidí, kteří je tvoří a interpretují. Sokrates zůstává přes všechno Athénám vděčen za veškerá dobrodiní, kterých se mu od obce dostalo; mohl se zde narodit, získat občanství a vzdělání, rozmlouvat s lidmi. I přesto, že odsouzení bylo věcí zlou, Sokrates neuznává ospravedlnění odplacení stejnou mincí. A také mluví o tom, co všechno by hrozilo Kritónovi, S. dětem a všem jeho přátelům... což mi už nepřijde tak zajímavé.
Všechny dialogy jsou ale podnětné v poznávání řecké kultury. Kdybych měl ale doporučit nějaký k poznávání Sokratovy/Platónovy filosofie, Kritón by to nejspíš nebyl...

3 25.06.2020

Pro každého milovníka jazyků a geografie k tomu je tato kniha malým rájem. S širokou paletou grafů a map otevírá dvířka do světa jazyků, který se zdá zázračný a cizí svou rozmanitostí a přece je naším světem a základní podmínkou fungování ve společnosti ne-li myšlení vůbec.

3 18.04.2020

Až teď mě napadlo, že český název knihy se dá pojmout jako mýtus (lživý) na jedné straně a skutečnost (pravá) na straně druhé. Toho se opravdu čtenáři této knihy bát nemusí. Eliade nabízí pohled na mýtus jako na náboženskou skutečnost, pomocí níž se vracíme do času počátků našeho světa. Kniha mě oslovila tím, že nebyla pouhým suchým vědeckým popisem, ale všude přicházela s velkou dávkou příkladů náboženského života (které mě vedou k většímu zájmu o náboženství, rity, ale i jazyk národů celého světa). Ujasnil jsem si vývoj mýtu s nástupem křesťanství i jeho maskování v "současnosti" - i když nutno dodat, že Eliade popisuje moderní super-hrdiny způsobem á la moje babička... není se čemu divit - velmi by mě zajímalo, jak by kniha vypadala (zejména v pojetí umění a nutnosti "umělecké destrukce" v polovině minulého století nutné pro jeho další rozvoj... ale i v pojetí super-hrdinů) kdyby byla napsána dnes.
Nejvíce mě ale zaujaly myšlenky o spojení tradičních mýtů s freudovskou psychoanalýzou a mnohem obecněji i s jednou z nejčastějších lidských chorob - s posedlostí původem (jíž jsem také obětí...)

3 25.03.2020

Nejdřív jsem se s Českým orlojem opravdu velmi trápil, později jsem se s ním trápil taky, ale už trošku méně...
Karel Šiktanc píše v mnoha ohledech zvláštně, jinak než "ostatní" básníci potažmo spisovatelé (a já v knihách nevěřím na "lásku na první přečtení" - navíc, když jí člověk na první přečtení ani pořádně nerozumí). Ale - jde tu vlastně o porozumění? Zdá se mi, že vlastně ani... ne. Šiktanc píše zastřeně a vyslovené zdaleka není vše, co je třeba slyšet k požitku knihy jako celku (protože kniha není jen vyřčené, ale zrovna tak i nevyřčené a u básní to snad platí dvojnásob). Přiznám se, že jsem nerozuměl, nerozuměl jsem velkému množství českých slov - to je další podivná zvláštnost - já jim nerozuměl, ale ne tak, jako člověk nerozumí "cizím" slovům, ale spíš tak, jak člověk nerozumí slovům svých prababiček (ze kterých přece každý chtě nechtě alespoň biologicky vychází!). To mě na Českém orloji oslovilo asi nejvíce - mé sebeuvědomění magičnosti domova. Podtržení tohoto autorova vztahu k svému kraji je další aspekt poezie, se kterým jsem dlouhou dobu bojoval a pak se mi zalíbil - závojem zahalený čas. Ano, zní to nesmyslně - "vždyť Český orloj popisuje cyklicky průběh roku" - ano, ale průběh kterého roku? Snad vše se může dít před několika stovkami let, stejně tak jako dnes - jakoby Šiktanc valil dolů z kopce dějin, zvyků a tradic sněhovou kouli, která dole pod kopcem na zelené trávě roztříští a sněhu je tolik, že můžeme jen těžko určit kdy a jak se tam určité vločky dostaly. Poslední obsahovou stránku knihy, kterou bych chtěl vypíchnout jak pro její složitost pro čtenáře, tak pro krásu, kterou pod ostřížím zrakem nabízí, je promyšlená kompozice. Nejenže jako celek provádí čtenáře kruhem od ledna (zpět) do prosince, ale i jednotlivé měsíce jsou komponovány tak, aby se v nich různé verše (např. rčení) opakovaly a nabývaly buďto v kontextu pozměněného "okolí" nový smysl nebo se "pouze" připomněly. Děj zároveň působí plynule (měsíc po měsíci, svátek po svátku), zároveň jsem ale vnímal obrovské tématické skoky, které nejsou žádnému pohodlnému čtenáři po chuti (ani zásadní fakt, že je celá kniha vlastně dialogem otce se synem jsem si uvědomoval poznenáhlu...). Celkové vyznění knihy mi kromě okouzlení domovem přijde i poněkud naléhavé (spíš na konání jedince než celé společnosti) - časté kletby, zaříkávadla, rozkazy snad dávají čtenáři pocítit i bolest (z) toho, co tu bylo a už tu není a už nikdy nebude.

3 22.01.2020

Ačkoli jsem měl zprvu problém se do Rozpravy dostat (velikost takového problému ještě navyšuje relativní krátkost knihy) kvůli dlouhým souvětím nezapomínajícím na všemožné pro moderního člověka spíše zbytečné vedlejší věty, které nicméně dodávají dokonce i textu představitele matematismu na květnatosti, postupem stran jsem se do myšlenek dostal, i přestože to nejdůležitější bylo často kvůli strachu z cenzury pečlivě skryto a zaplácáno scholastickým pojmoslovím. O co se Descartes ve své Rozpravě pokouší? O nic menšího než o nastínění jeho slavného završení pomalého konce scholastického myšlení v Evropě. Pochybováním na malou chvíli přeruší existenci všeho kromě sebe samého (rozuměj své duše), aby pak skrze sebe dokázal existenci dobrého neklamajícího Boha a tedy i všeho ostatního ve světě. Ve všem, o čem Descartes píše se snaží najít jistotu - aby to bylo "jasné a zřetelné" poznávajícímu, snaží se skrze jistotu sestavit nový systém věd, kde vše souvisí se vším a zároveň má vše základ v matematice.
Samozřejmě jsou některé jeho výplody, zejména v oblasti medicíny, stále jen myšlenkami jeho doby, která byla vůči naší době dosti zaostalejší - nicméně i to může čtenář využít ve svůj prospěch tím, že v tom vidí nejen obraz tehdejší doby, ale především příklad využití karteziánské metody.
Descartes se mi opravdu zalíbil, škoda jen, že z jeho myšlenek se v budoucnu prokázalo jako jediné neoblomné jeho cogito (které vlastně ani nebylo originálně jeho), a které především s postupem moderní vědy ztratilo svůj statut nezničitelnosti a v dnešní době je díky výzkumu na poli neurologie pohřbeno hluboko v půdě (pouhých) dějin filosofie.

3 17.11.2019

Úžasné hrátky s jazykem. Není to kniha na třídenní četbu, jak jsem tu udělal já, ale je to kniha her a pokusů, které by měly být všechny pečlivě zahrány a vyzkoušeny. Škoda jen, že už na to jsem moc starý(?) Ne, nejsem, ale i tak jsem to zanedbal, ale kdyby mi bylo tak 14, knihu bych si ochraňoval na privilegovaném místě a všem bych jí určitě ukazoval. Teď jsem z ní načerpal velkou dávku lingvistické fantazie a trochu znalostí. :-)

3 01.09.2019