Ctv komentáře u knih

Kniha záživná nejen co se týče počtu stran, ale i obsahu. Jedna z těch, u kterých se těším, až večer sednu do křesla a budu pokračovat ve čtení. Celou knihou mě provázel úžas. Ne obdivný nebo fascinovaný, ale vyděšený. Mám o tomto období už trošku načteno. Stejně mě ale pokaždé překvapí ruská mentalita i zvrácenost stalinismu. Jak píše v jednom z komentářů níže Broskev28 - člověk neznamená vůbec nic. Morální a rodinné hodnoty jsou zašlapány pod staré hnusné lino. Systém ničil nejen ekonomiku a hospodářství SSSR, ale především charaktery. Když už po někom hrábli, tak jim nestačil jeden. Ničili celé rodiny. Autorka skvěle popisuje bláhovou naději způsobenou nevědomostí a vírou, že "tohle nám přece nemůžou udělat". Skvěle popisuje ten neustálý strach, ve kterém lidé žili. Nikdy nevíš, kdo je donašeč, kdo tě vidí, kdo tě slyší. A tak raději ty něco řekneš na někoho jiného, o kom máš podezření. Protože kdo střílí první, ten přežije. Je tam bláhová naděje, že zrovna já nějak propluju. Sice mě chytili do sítě, ale já je obalamutím ... něco málo jim řeknu, ale ty hlavní věci utajím. Jak naivní.
Prostě - knížka je to skvělá, poučná, k zamyšlení, zajímavá, čtivá a za pět hvězdiček.

8 01.11.2020

Co k této knížce dodat aby to už nebylo jen opakování již napsaného. Co se týče technické stránky, tak kniha se mi četla velice dobře, je čtivě a hezky napsaná. Kdybych si nemusela dávat pauzy mezi některými kapitolami, abych jejich obsah vydýchala, tak bych napsala, že jsem ji přečetla jedním dechem. Přítomnost několika fotek (zejména těch rodinných) příšernosti obsahu dodává ještě pověstnou "třešničku na dortu". I když v tomto případě to přirovnání dost drhne, uznávám.
Co se týče příběhu Violy a lidí, se kterými se v knize potkává, tak opravdu není co dodat. Líbilo se mi, že kniha nemapuje jen život v koncentrácích, ale i před (hlavně před) a po. Dává to příběhu velikou hloubku, protože Violu poznáte i jako mladou bezstarostnou dívku s jejími sny, plány a představami o životě. Stejně jako ostatní členy její rodiny. Hrůza jejího osudu se na vás plíží pomalu, postupně. O to je strašnější a děsivější. Chování Violčiných spoluobčanů ještě před tím, než Maďarsko zasáhly důsledky války, je to, co mě na té knížce děsilo nejvíc. Vlastně ne - nejvíc mě šokovalo jejich chování k navrátivším se. Je pro mě nepochopitelné, že se našli lidé, kteří byli schopni na ně ječet, že se neměli vracet a sedět dál na jejich majetku, který jim za války sebrali. Že koncentráky byly esencí hrůzy vím. To mě nepřekvapilo. Od Němce v té době prostě člověk čekal kopanec, takže ho nepřekvapil. Ale od sousedky, kamarádky, Slováka, Maďara, jiného Žida - od nich to muselo bolet mnohem víc. Však o tom Viola píše. No, knihu samozřejmě doporučuji.

Jinak jsem u profilu Violy našla odkaz na stránku, kde je možné přečíst si o paní Viole. Vložím sem odkaz i malý citát, který ukazuje, že když se zbavili toho hnusného hnědého teroru, tak na ně nastoupil ten rudý:
"V jeden februárový deň som sa vrátila z práce a našla som dom plný príslušníkov ŠtB. Manželovi zhabali dom a predvolali nás na Miestny národný výbor v Lučenci, kde s nami zaobchádzali gestapáckym spôsobom."

http://edah.sk/family/viola-rozalia-fischerova/96/

8 05.11.2018

(SPOILER) Když jsem se chystala na dovolenou na Island, hledala jsem nějakého islandského autora. Chtěla jsem mít sebou na čtení něco autentického. Náhodou jsem narazila na Yrsu a protože v knihovně nebyly první díly této série, sáhla jsem po této jako po své první knize od autorky.
Nevím, co mají za sebou Huldar, Erla a Freyja a tato znalost mi v některých chvílích chyběla.
Pokud mám ale hodnotit čtivost a příběh, tak se mi kniha líbila. I hrdinové mi jsou sympatičtí. Zápletka je zajímavá - šikana byla a je určitě velké a závažné téma.
Negativně hodnotím otevřený konec. Ten podle mého v detektivkách nemá co dělat, pokud nebude mít příběh pokračování. Také mi přišlo, že vysvětlení celé zápletky bylo trochu moc komplikované, překombinované. Ta manipulace s ostatními, díky které se to celé mohlo uskutečnit, mi přišla už málo uvěřitelná. I když co já vím, co je možné a co ne ... Jiní to rozuzlení hodnotí naopak jako důmyslné a propracované.
Každopádně tato detektivka je hezké čtení. Nyní si musím obstarat předchozí díly série.

7 29.08.2024

Zajímavé počtení složené ze vzpomínek kriminalisty. Vzpomíná zejména na známé a mediálně dost popsané vraždy. Což je na jednu stranu fajn, protože víme o čem je řeč a je to z hlediska nakladatelství zajímavé téma. Na stranu druhou se ale tím pádem dozvídáme věci, které už víme a které je možné si přečíst i na Wikipedii (např. o Hojerovi). Jako bonus ale od pana Štočka dostáváme jeho osobní vzpomínky a střípky informací, které nám může dát jen on sám. Mě osobně hodně zaujaly jeho popisy uvažování kriminalistů - co podezřelému a svědkům říct, co neříct, proč, jaké to může mít souvislosti. Moc zajímavé.
Za zcela zbytečnou, až rušivou, považuji osobu novinářky a formát rozhovoru, protože otázky na mě působily prvoplánově, nezajímavě a řekla bych až amatérsky. Naštěstí byly jen na začátku a pak už pan Štoček "vyprávěl" sám.
Na konci knihy je obrazová příloha s fotografiemi z případů, které nebyly v knize ani popisovány. Její smysl nechápu. Bylo by naopak zajímavé vytvořit obrazovou dokumentaci ke každému samostatně popisovanému velkému případu.

7 21.12.2022

To, co se mi nelíbilo na Eugenii, nelíbí se mi ani tady. Neustálé a nadbytečné popisy věcí. Neživé předměty dokolečka něco nějak dělají nebo nechávají dělat. Mnozí to tu pojmenovávají jako lyrické popisy. Asi to bude ono. To je tedy zřejmě autorčin styl, který nezbývá než buď překousnout, nebo její knihy neotvírat. Ovšem zatímco u Eugenie tyto lyrické popisy byly nesnesitelnější tím, že hlavní hrdinka byla taková nemožná éterická víla, tak tady máme naštěstí hrdinky (nebo alespoň jednu z nich) velmi sympatickou a normální. Mám tím na mysli babičku Alžbětu.
Nina není moje krevní skupina. Mladá žena, které na první pohled nic nechybí, ale stejně je něco (všechno) špatně. Mohla to vyřešit tím, že na sebe navlékne korálky, na hlavu dá věnec, do ruky bubínek a bude tančit ženské kruhy kolem ohně v lese, což by už i na čtení bylo příliš nesnesitelné. Ona ale naštěstí svůj problém vyřeší tak, že vezme babičku na výlet do minulosti. Je to hezké, milé, na myšlení nenáročné, pomalu plynoucí a na konci se všechno samo krásně vyřeší. Jako když cvaknete vypínačem a ono se rozsvítí. Vlastně vůbec netuším, co Ninu přimělo všechno změnit. Řadu souvislostí jsem tam vůbec nepochopila, například proč od Ninina dětství až po dospělost nebyla s babičkou v kontaktu ... ale to je jedno. Já jsem si užila příběh Alžběty a ten se mi líbil.

7 19.09.2022

Na tomto zpracování příběhu paní Eugenie mi nepřišlo nic uchvacujícího. Nemyslím si, že by to bylo nezajímavým příběhem. Spíš šlo o zpracování. To, co bylo tak (až příliš) květnatě a košatě popisováno na tolika stranách, bylo perfektně shrnuto v doslovu na jedné stránce.
Z knihy mám dojem, že autorka vzala kterýkoliv dostupný text o Eugenii z netu (fakta) a rádoby románový příběh vybudovala tím, že mezi tato fakta nacpala vatu. Spoustu vaty. Neustále někde někoho teple objímalo slunce, příjemně hladily paprsky, stromy se někam skláněly, domy se nakláněly, vítr tiše ševelil, okna zvědavě blikala .... Chvílemi jsem měla pocit, jako by bylo v neživých věcech víc života, než v hlavní hrdince. Rozhárané a věčně vnitřně nešťastné osobě, která nedostala lásku od matky a tak ji nedokázala dát ani svým dětem. Žádná postava tam není rozpracovaná do hloubky, jen hlavní hrdinka. A ta je zase rozpracovaná moc - i když se i přesto jeví jako dost emočně plochá osoba. Neustále čteme o tom, jak sice má naprosto všechno, co si asi tak mladá žena té doby může přát (zázemí, hodného manžela, zdravé děti, peníze), ale přesto nemůže dýchat. Ani kávu si neuvaří sama, na všechno má lidi (na které je hnusná) a je neustále nešťastná. Paní Poncarové se podařilo vykreslit Eugenii jako zcela nesympatickou osobu, pololeklou rybu. Někde na internetu jsem si přečetlaněčí vzpomínky na to, jak s manželem sjížděla vodu. Úplně mě to zarazilo, protože Eugenii z knihy si nedokážu představit jak sjíždí řeku, jak se upřímně a nahlas směje. Bohužel. Paní Poncarová nejen zazdila možná zajímavý příběh a osobnost Eugenie Ledecké, ale ani se to moc dobře nečetlo.

7 12.06.2022

Po Raději zešílet v divočině, která se mi moc líbila, jsem i tuto knihu chtěla mít v knihovně. Přirovnala bych to k bonbonu z hořké čokolády se sladkou náplní. Nemám ráda hořkou čokoládu a přesto ji musím sníst, abych se dostala k sladké náplni.
Na začátku jsem to viděla na jednu hvězdičku. Úvod byl plytký, v jiné knize jsem zjistila, že mě osobní úvahy pana Palána neberou, takže se mi ani tento úvod nemohl líbit. Fotky na začátku knihy se mi nelíbily vůbec, připomínaly mi pokusy začátečníka z fotografického kurzu. Přitom pana Šibíka a jeho reportážní fotky velmi obdivuji. Ale rozmazané fotky květinek a černé fleky ze kterých vystupuje špička smrku byl snad omyl ve výběru. Naštěstí ale o kousek dál začaly fotky něco říkat. Portréty jsou opravdu moc hezké, zejména u bratrů Klišíků se mi líbily moc.
Jednotlivé texty jsou často spíš úvahami autora, ale jsou vždy navázané na jednotlivé samotáře a často jsou zajímavé, obohacující. To čtení se mi líbilo, i když o samotářích jako takových nic nového nepřineslo.

7 03.04.2021

Pokračování knihy Ostrov. Zatímto v Ostrově autor popisuje osud celé rodiny Barrøy, tak Bílý oceán je už věnován pouze dceři Ingrid. Stále se čte stejně dobře jako Ostrov, tedy pokud vám autorův strohý styl vyhovuje.
Životní příběh Ingrid je fascinující, musíte číst abyste se dozvěděli co se stane dál. Jaký bude její život. I když už tušíte, že bude spíš ponurý, neradostný, suchý a nehostinný - stejně jako jejich ostrov. I ty malé střípky štěstí, co na začátku vypadaly tak nadějně, se nakonec přemění v osamělost a smutek. Ingrid prožívá válku a prostě ji musíte obdivovat za to, co dokáže zvládnout. Na ostrově se objevují lidé a zase mizí. Vztahy mezi lidmi jsou takové ... severské? Jiné slovo mě nenapadá, i když bych asi pořádně nedokázala vysvětlit co přesně to znamená.
Přečetla jsem to, fascinoval mě příběh, ale už té severské syrovosti na mě bylo moc. Možná jsem ji neměla číst hned po Ostrově, měla jsem si dát pauzu.

7 03.03.2021

Pro mě především možnost seznámit se s částí života slavné Agathy Christie. Anotace nám sděluje, že tato kniha je více životopisná, než vlastní životopis lady Christie. Pokud tomu tak je, tak jsem ráda, že jsem si právě tuto knihu vybrala jako svou první od této autorky. Během čtení jsem se s Celií sžila. Vyprávění jejího příběhu je tak sugestivní, že by mě vůbec nepřekvapilo, kdyby Celia náhle zaklepala na dveře a vstoupila. A já bych jí řekla: "Holka, vidím jaké děláš chyby, nemůžu Ti radit, stejně bys mě neposlouchala. Ale udělám Ti čaj a vyslechnu Tě, protože to potřebuješ."

7 03.03.2021

Knihu jsem si koupila navzdory jejímu názvu ze dvou důvodů: Jedním z nich byl pan Kosatík jako jeden z autorů a druhým byla skutečnost, že jsem o Janu Masarykovi nevěděla skoro nic. Píšu navzdory proto, že podtitul "pravdivý příběh" mi zavání naopak bulvárním pojetím a nebudí ve mě důvěru.
Po přečtení máte dojem, že Jana Masaryka prostě znáte - jako člověka. Je to dáno tím, že autoři nesklouzli po povrchu tématu jen prostým popisem jeho charakteru, ale dávají vývoj osobnosti J.M. do souvislostí. Nejprve s jeho rodinou a rodinnou anamnézou, poté (a vlastně po celou dobu) s historickými událostmi. Tam, kde to bylo třeba, rozvádějí širší spojitosti činů J.M. a vy máte pocit, že vidíte pod povrch. Velmi oceňuji, že Jan Masaryk není vylíčen jen jako kladná postava. Vidíme i jeho negativní stránky a protože už jsme byli seznámeni s řadou detailů z jeho života, tak Jana chápeme, chvíli mu rozumíme, chvíli nad ním kroutíme hlavou, chvíli ho litujeme, chvíli bychom ho praštili. Krom toho se jako bonus dozvíte spoustu věcí, které by měly být součástí hodin dějepisu ... a možná byly, ale už jste je zapomněli. Báječná, báječná kniha.

7 01.08.2020

Nečetlo se mi to dobře. Několik příběhů, několik navzájem nesouvisejících osudů, kniha plná úvah, filosofování a alegorií. Na můj vkus jimi byla kniha přeplněná. Našla jsem si tam několik myšlenek, teré se mi líbily a které bych si zapsala do zápisníku citátů, kdybych nějaký měla. Ale často jsem se musela v knize vracet o několik řádků zpět, protože jsem se ztratila a najednou mi nebylo vůbec jasné co čtu. Druhá kapitola o Tamině a jejím pobytu na ostrově dětí se mi vůbec nelíbila, skrytý význam jsem nepochopila. Neustálé převracení významů, kdy autor popisuje myšlení nebo chování svého hrdiny a najednou to vše postaví do zcela jiného světla a všechno je jinak, mi přijde zajímavé pokud se objeví občas, jednou nebo dvakrát během knihy. Pokud to přinese čtenáři nový pohled, prozření že ne všechno je tak, jak na první pohled vypadá. Pokud se to ale objevuje v každé druhé kapitole .... čeho je moc, toho je příliš.

7 21.12.2019

Kdysi jsem viděla film, ale už jsem si ani nepamatovala jak skončil, takže to vlastně bylo, jako bych se s příběhem setkala poprvé. První polovina knihy pro mě byla obtížně překousatelná. Na jednu stranu oceňuji, jak krásně popisně dokáže autor přiblížit krajinu, atmosféru doby, dějinné události nebo osobnosti. Na druhou stranu ale té popisnosti bylo v této knize na mě příliš.
Druhá polovina už měla spád, konec knihy přeskakoval desetiletí jako Železník překážky na závodišti. Nemít knihu ve Výzvě na 2019, abych ji asi během první poloviny odložila. Ale teď už vím, že by to byla škoda.

7 23.04.2019

Zuzana Dostálová má svůj styl psaní, který ne všem sedne. Je strohý, syrový, jednoduchý. Žádné kudrlinky, žádné zdrobnělinky, žádné sentimentální opisy už pětkrát popsaných věcí. To se mi na jejích knihách líbí.

Hodinky od Ašera jsou příběhem Heleny a Oliny, Heleny a Karla. Dramatické okamžiky Helenina života jsou podané bez patosu a přesto ve mě zanechaly hluboký dojem. Příběh Oliny mi ještě teď způsobuje husí kůži. Když Helena s Karlem prožívali trápení spojená s nejkrásnějším obchodem v ulici, tak jsem přímo fyzicky cítila tu bezmoc a tíseň. Jak už to v životě bývá, tak samozřejmě Helena prožívá i krásné chvíle. Občas jsem měla pocit, že je hlavní hrdinka nedokázala pořádně vychutnat. Ke konci knihy se stává hlavním hrdinou spíš Karel, který mi přišel mnohem lidštější, než Helena. Možná pro ta dilemata a trápení, která prožíval.

V komentářích často ostatní uživatelé kritizují příliš dramatických prožitků na jeden život (je někde shora určeno kolik dramatických prožitků na jeden život je horní hranice?) a iritující naivitu v podnikání vzhledem k tomu, že děj se odehrává v poměrně nedávné době. S tím prvním nesouhlasím, s tím druhým částečně ano. Ale je to pro mě prostě součástí knihy, ne námět k její kritice.

Hodinky od Ašera doporučuji k přečtení pokud máte styl paní Dostálové rádi.

6 17.12.2024

Jestliže jsem dala prvnímu dílu ze série hvězdičky 4, pak zde nemohu jinak a musím dát pouze 3.
Na stylu psaní autorky se samozřejmě nic nezměnilo a co jsem hodnotila negativně u Kateřiny Aragonské, to hodnotím negativně i nyní. Je to rozvláčnost, natahování děje. Opakování stále téhož vyniklo v příběhu Anny Boleynové o to více, že dlouhé roky čekání na manželství s Jindřichem byly popisovány na tak mnoha stranách. A vlastně se tam nic nedělo.
Dalším aspektem příběhu je historická věrnost. Nejsem znalkyní historie tudorovské Anglie, ale shodnou okolností nyní, kdy jsem knihu dočetla, začíná běžet v ČT dokument o rodině Boleynových (první díl 7.5.2024 na ČT2). Zatím jsem viděla jen jeden díl, ale je to velmi zajímavý vhled na osudy této rodiny a už se těším na pokračování. Jsem zvědavá, jak bude vykreslena Anna v této dokusérii, protože tady se autorka románu ani netají tím, že se snažila ji vykreslit v lepším světle, než v jakém je nyní vnímána.
Myslím, že pokud Anna byla až nezdravě cílevědomá, ambiciozní a mocichtivá, pak to bylo nastavením celé její rodiny a hlavně doby. Nepochybně to byla vzdělaná a inteligentní žena a těžko si dokážeme představit co znamenalo stát se terčem zájmu Jindřicha VIII. Můžeme jí zazlívat, že se nechtěla spokojit s rolí pouhé dočasné a následně odstrčené milenky?
Každopádně málokterý člověk je 100% dobrý nebo špatný. Nepochybuji o tom, že Anna měla i kladné stránky. Pochybuji ale, že by ona někdy skutečně věřila tomu, že sňatek Jindřicha a Kateřiny byl nezákonný tak, jak to popisuje Alison Weir. Zřejmě tam byly ostré lokty a vůně moci, která ji motivovala. Nemyslím si ale, že si zasloužila tak krutý osud a myslím, že svého konání na konci života nejednou hořce litovala.
Těším se na další díl série.

6 09.05.2024

Mistrně napsaná kniha na velmi těžké téma. Únos jedenáctileté Sally na neuvěřitelné dva roky a její zneužívání autorka popsala tak, že vůbec nebylo vulgární, ale bylo děsivé. To, co někteří hodnotí jako negativum - tedy skutečnost, že si autorka řadu věcí vymyslela - já vnímám jako velké plus. Nikdo snad nemůže čekat, že spisovatelka zná skutečné myšlenky obou hlavních hrdinů, jejich dialogy nebo Sallyin příběh den po dni. Veškerou fikci na konci knihy přiznává a co se mně týče, tak ji zvládla skvěle. Hlavní body v příběhu byly na základě skutečných událostí. Bohužel včetně jeho konce. Je neuvěřitelné, co musela Sally prožít a tak moc nespravedlivé, že dopadla jak dopadla. Myslím na její matku a sestru ….

6 25.11.2021

Tetralogii Křišťálový klíč jsem přečetla najednou, hezky jeden díl hned po druhém. Jednotlivé díly nehodnotím, tento komentář je ke všem čtyřem dílům. Zatímco první díl mne hodně bavil a celkem jsem se orientovala, tak ve třetím díle už jsem měla velký zmatek v postavách. Ve čtvrtém díle už jsem byla docela dost ztracena v tom, kdo je čí synovec, neteř nebo bratranec. Některé naťuknuté osudy (Hedvika) zcela všuměly a to mě celkem mrzelo. Nebo například Josífek, kterého musela rodina adoptovat jako úlitbu církvi - ten se nám tam také jenom mihnul a pak už o něm nebyla zmínka. Škoda. Nějak jsem vůbec nepochopila zmínku o něm. Naopak taková Vilemína měla na můj vkus prostoru více než dost a její lapálie se v podstatě stále dokolečka opakovaly. Nejsem si jistá, jestli v 18. století bylo skutečně možné, aby žena takto podnikala nebo zda je vůbec reálné, aby měla takové nadstandardní vztahy s vrchností. Naopak myslím, že praktiky církevních představitelů byly popsány celkem realistiky. Bylo hezky vidět, že upřímná víra v Boha a zájmy i konání církve rozhodně není totéž. Celkově bych to označila za zajímavou a příjemnou odpočinkovou četbu.

6 08.06.2021

Když jsem tuto knihu viděla na regále knihkupectví, tak mě neohromil název ani obálka, ale velikost. Je to opravdu tlouštík. Anotace zaujala, tak jsem si ji koupila a neudělala jsem chybu.
Vango je romantický, dobrodružný, poetický příběh. Autor po celou dobu postupně odkrývá jedno malé tajemství za druhým, jedno nečekané propojení za druhým. Tím vás neustále drží ve střehu. Nenudíte se, prostě čtete a čtete a stále vás to baví i když vám na začátku nebylo tak úplně jasné, jak lze udržet pozornost čtenáře v takovéto bichli. Ale právě pro to, jak krásně dokázal autor dávkovat poznání a informace v průběhu, je pak konec knihy zklamáním. Najednou frk frk frk, všechno vyjasněno a vyřešeno na pěti stránkách a je konec. Velká škoda, že si autor nedal více práce s propracováním závěru knihy.

6 03.04.2021

Myslím, že mé pocity z knihy naprosto přesně popsala vandalka o kousek níže. Není k tomu co dodat.

6 03.03.2021

I přes děsivý obsah tak krásně a čtivě psaná kniha, že mě to opravdu překvapilo. Přišlo mi, že i ty nejkrutější příběhy byly popisovány věcně a s určitým odstupem. To považuji za výjimečné vzhledem k tomu, že je autor sám prožil.
K obsahu toho není moc co psát. Člověk musí přemýšlet nad tím, jak neuvěřitelné štěstí Michael měl. Zřejmě nad ním stáli všichni andělé strážní osiřelí po smrti tisíců umučených lidí v jeho blízkosti. Flákali se kolem, neměli co dělat a pomohli tedy jemu. Jinak si jeho příběh nedokážu vysvětlit. Opravdu moc by mě zajímal další osud Dimitrijeva, Ireny a jejich syna.
Pokud vás toto téma zajímá a pokud si chcete potvrdit, že lidé opravdu dokážou být neuvěřitelně krutí a že Hitler byl proti Stalinovi jen břídil, tak byste toto dílo neměli minout.

6 03.03.2021

Naprosto skvělá kniha. Nejen velmi precizně a pečlivě zpracovaný životní příběh Karla Kryla, ale také kronika doby. Nic víc k tomu nemám. Je mi velmi líto, že tuto knihu nelze už nikde koupit.

6 03.01.2021