DailyCoffeeCZ komentáře u knih

Režisér s věhlasným jménem Paolo Sorrentino je u nás znám zejména díky filmům jako Velká nádhera či Mládí. Nyní ho ale máme možnost poznat i z jiného uměleckého úhlu.

Narodil se v Neapoli roku 1970. Jeho filmy se promítají na významných evropských festivalech a také za ně sbírá prestižní ocenění. Paolo Sorrentino však není jen režisér, ale také spisovatel. Napsal už čtyři knihy. Nepodstatné záležitosti (2016), Mládí (2015), sbírku povídek Tony Pagoda a jeho přátelé (2012)a také knihu, o které bych se ráda rozepsala víc. Všichni mají pravdu (2010).Je to jeho prvotina a také za ni získal nejvyšší italské literární ocenění Premio Strega.

Než se do knihy začtete, možná bude nejlepší (ale rozhodně to není nutné, jen mé doporučení), když si pustíte Sorrentinův film Přebytečný člověk. Hlavní roli ztvárňuje stárnoucí popový zpěvák Tony Pagoda v podání Toniho Servilla. Zažívá životní krizi, protože už ho nikde nechtějí. A právě zpěvák Tony je i ústřední postavou a zároveň vypravěčem románu Všichni mají pravdu. Přestože je mu pouhých čtyřicet čtyři let, stále něco hledá a nenachází. Vykresluje Neapol osmdesátých let, kokainové večírky a také své nesčetné erotické zážitky. Vracíme se s ním i do minulosti, do dob, kdy dospíval, přišel o panictví a toužil po tom, aby byl starší. Když ho Itálie omrzí, žene se za dobrodružstvím do jižní Ameriky. Pro jednoho může být Tony Pagoda obyčejným cynikem a neznabohem, pro jiného zasvěčným snílkem a hledačem životního štěstí.

Tony Pagoda bere čtenáře na italskou jízdu, na kterou zřejmě nikdy nezapomenou. Zažijete vzestupy i pády, Itálii v nejlepší i nejhorších letech, bouřlivé dny i takové, kdy se vůbec nic neděje. Zkrátka se seznámíte nedokonalým životem popové hvězdy, která našla všechno, ale nemá nic.

Kniha Všichni mají pravdu by neměla chybět v žádné domácí knihovně nejen příznivců tohoto italského velikána, ale také těch, co se zajímají o film a italskou literaturu. Že nespadáte ani do jedné kategorie? Nevadí. Sorrentinův neotřelý styl vyprávění sice trochu připomíná Zářivá světla velkoměsta (až na to, že se odehrává v New Yorku) spisovatele Jaye McInereye, přesto je Sorrentino ve vyprávění metaforičtější a také `umělečtější`.Jeho filmy jsou charakteristické pro svou vizuální podobu, jednotlivé záběry jsou jako epické obrazy. Jeho knihy jsou také takovým slovním obrazem a filmy v mnohém připomínají. Buď si jeho styl, a to v případě knih i filmů, zamilujete, nebo nad ním budete kroutit hlavou. Já si ho zamilovala, přestože se mi ne všechny jeho snímky líbily. Itálie ale v současnosti nemá nikoho, kdo by ji dokázal obrazově a slovně vystihnout tak jako on. Ať už jde o budoucnost nebo minulost.

5 02.01.2020

O japonských reáliích už trochu přehled máme. Čtenáři se s nimi jistě dostatečně seznámili v dílech Harukiho Murakamiho. Nyní však přichází Anna Cima, česká autorka s touhou dostat se všemu japonskému pod kůži.

Probudím se na Šibuji je knížka, od které jsem očekávala hodně. A dostalo se mi toho ještě víc. Anně Cimě je dvacet sedm let, vystudovala obor Japonská studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, a odstěhovala se do Japonska, kde aktuálně studuje japonskou poválečnou literaturu. Skoro ani není třeba tohoto krátkého medailonku, protože román Probudím se na Šibuji tak trochu její život odráží. Jak moc, to si musíme domyslet, ale pár věcí má se sedmnáctiletou Janou rozhodně společných. Například lásku k Japonsku a Japoncům, vášeň pro japonskou literaturu a studium japanologie.

Příběh se točí právě kolem těchto témat, ale přitom je v něm mnohem víc. Navíc má hned dvě dějové linie. Jedna se odehrává v současnosti, ta druhá vypráví o Janě zaseknuté v myšlence na Japonsko a touze tam zůstat. V sedmnácti se totiž s kamarádkou vydává do Tokia a nějakou zvláštní shodou náhod tu zůstane. Ne přímo ona, ale právě její myšlenka. A není vůbec jisté, jestli se s ní ještě někdy setká.

Ke všemu se objevuje student jménem Viktor Klíma, na něhož má Jana pořádnou pifku. Jenže on jediný jí může pomoct. A to nejen s překladem povídky japonského spisovatele Kawašity, kterého obklopuje nejedno tajemství.

Text je prodchnutý úryvky z děl tohoto spisovatele a nejsou o nic méně zajímavější než text samotné autorky. Právě díky těmto Kawašitovým povídkám kde kdo dostane chuť začíst se do dalších textů z japonské literatury. A možná zatouží vidět i film Sedm samurajů, pokud tak doteď neučinil.

Knihy, které inspirují k přečtení dalších knih, a které v nás zůstávají ještě dlouho po přečtení, řadím mezi ty nejhodnotnější. Anna Cima píše obyčejným, hovorovým jazykem, a to já mám ráda. V textu si na nic nehraje, nesnaží se do nikoho stylizovat. Je zkrátka sama sebou a to se mi na knize líbí snad ze všeho nejvíc.

Ráda bych knize něco vytkla, dělám to u všech knih, protože vždycky se něco najde. V tomto případě hledám těžko. Snad jen ten konec mi přijde až moc rychlý, příliš náhle ukončený. Ano, otevřené konce zbožňuju, ale v tomhle případě bych ho klidně oželela. Autorku by snad omlouvalo jen to, kdyby napsala pokračování.

A co si z knihy odnést? Že sny, které máte, mohou na první pohled působit neškodně a krásně, ale na ten druhý? To poznáte sami, jakmile se sen stane skutečností.

6 29.11.2019

Knihy o rodinných a manželských vztazích jsou v oblíbenosti na vrcholu čtenářského žebříčku. Ale jak poznat ty, které skutečně stojí za přečtení? Těžko, ale tuhle knihu vám můžu s klidným svědomím doporučit.

Johana je dílem třech českých autorek Pavly Horákové, Zuzany Dostálové a Aleny Scheinostové. V textu však nenajdete jediný předěl, který by naznačoval, že knihu nenapsala jedna a táž osoba. Nevím, zdali je to dobře, nebo špatně. Každý má přeci svůj vlastní styl psaní, jak je tedy možné, že v této knize autorky nerozeznáme? Jedním jsem si ale jistá. Je to knížka, kterou si musíte přečíst.

Johana a její matka. Sdílíme s nimi jejich nelehký osud po celá dlouhá léta. U Johany prožíváme smutné dětství, kdy jí umírá babička, útrpné dospívání, v němž se setkává s prvními milostnými trápeními, i dospělost, ve které její trápení pokračují a umocňují se ještě tím, že neví, kam chce svůj život směrovat. Její matka je na tom podobně. Obě totiž spojuje fakt, že štěstí na muže jako by na ně pozapomnělo. Zažíváme s nimi sedmdesátá léta na pražských Vinohradech, sedmnáctý listopad na Národní třídě, devadesátky, kdy Johana nabývá dojmu, že může všechno, i milénium, v němž obě ženy doufají, že vše se v dobré obrátí. Za těch pár desítek let se ale obě ženy razantně proměňují. A to hned několikrát. A my, čtenáři, doufáme, že všechno dobře dopadne, ale život není pohádka a happy end se většinou koná jen v amerických filmech.

Nemůžu se ubránit srovnání knihy Johana například s příběhy Petry Soukupové. Její hrdinky jsou totiž také melancholické a pesimistické, tak jako Johana. Ačkoliv ta na rozdíl od postav Petry Soukupové nepřestává doufat. Věří, že bude líp. Ke všemu kniha Johana není jen jakýmsi odrazem vztahů matka-dcera, partner-partnerka, ale rovněž se z ní mnohé dozvíme i o tom, jak to tu v sedmdesátkách, osmdesátkách a následujících letech skutečně chodilo a bylo.

Knihu doplňují černobílé ilustrace, které vystihují ženu, při jejích oblíbených činnostech. Dle mého názoru se ke knize a jejímu příběhu příliš nehodí, ale budiž, rozhodně jim nelze upřít zajímavost.

Samotnému textu nemohu vytknout ani to nejmenší. Vyprávění má tu správnou dramatičnost, ale nijak přehnanou. Úryvky z Johaniných oblíbených písní zas prohlubují melancholického ducha celé knihy a vzbuzují v nás vzpomínky na doby dávno i nedávno minulé. Nenudila jsem se, naopak jsem knihu přečetla téměř ráz naráz. Možná i proto, že mi čímsi připomněla mou oblíbenou Soukupovou. I když bez jejího pověstného sarkasmu a ironie.

29.11.2019

Jsou thrillery, které přečtete, a za půl roku vůbec netušíte, o čem byly. A pak jsou takové, jejichž zápletku si už nikdy z hlavy nevymažete. Přestože v tomto případě jde o zdánlivě tuctový thriller, něco mě láká přečíst si ho znovu.

A to nikdy nedělám. Ne u tohoto žánru. Proč bych měla číst dvakrát něco, u čeho už vím, jak to dopadne? Oběť, pokud přežila, se z traumatu vzpamatovala, vrah je chycen, popřípadě zabit, a všechno zlo ze světa vymizelo (aspoň dočasně). Proč se k tomu vracet? Protože některé lidské činy zkrátka nechápete a snažíte se pro ně najít přijatelná ospravedlnění či aspoň vysvětlení.

Naposledy se ohlédni spisovatelky Janelle Brow vypráví o jedné zdánlivě všední americké rodině. A možná by taková byla i dál, kdyby jednoho dne nezmizela manželka a matka v jedné osobě Billie Flanaganová, žena, která byla pro všechny srdcem i hlavou celé rodiny. Dlouho se mělo za to, že nešťastnou náhodou zemřela při jedné ze svých osamělých turistických výprav. Že jí podklouzla noha a spadla někam, kde jí nikdo nemohl vidět ani slyšet. Jenže tu něco nesedí. Když dospívající Olive začne svou matku vídat i v běžném životě, třeba ve škole, všichni si myslí, že se zbláznila. Nejvíc v šoku je její otec, který na paranormální jevy rozhodně nevěří. Zato jedna z Oliviiných kamarádek ano, a tak jí začne ve snaze najít svou matku podporovat. Pomalu, ale jistě se začínají objevovat věci, které spíš poukazují na to, že všechno v jejich životech bylo doposud jenom jedna velká lež, a kým vlastně Billie Flanaganová, jež jednoho dne zmizí, ve skutečnosti byla.

Je to thriller, který dokáže vtáhnout. Možná ne hned po prvních pár stránkách, ale po pár desítkách rozhodně. Drží vás v napětí a očekávání, nechá vás tápat a do poslední chvíle doufat, že všechno dobře dopadne. To je také úkolem všech příběhů tohoto žánru. Když se to nepodaří, není to dobrý thriller. Pravdou ovšem je, že tato kniha jazykově ani stylisticky nijak nevyniká. Je psaná hodně jednoduchým jazykem, navíc zkraje knihy mi přišlo, že nejsou věty stylisticky správně poskládané. Teprve když jsem se ponořila do děje, přestala jsem její nedostatky vnímat.

Že má však o zajímavou zápletku, to knize upřít nelze, a ta je také důvodem k tomu, proč si thriller možná někdy v budoucnu přečtu znovu. Zmizení ženy se ale v thrillerech neobjevuje poprvé. Snad největší ohlas na podobné téma sklidila kniha Zmizelá, která byla i zfilmována a v hlavních rolích si zahráli Ben Affleck a Rosamund Pike. Pokud jste knihu Zmizelá četli a nebyli jste z ní příliš nadšení, po téhle snad ani nesahejte. Sice nemá úplně stejnou zápletku, ovšem jisté náznaky podobnosti tu určitě jsou. Ale víte co… možná si knihu přeci jenom přečtěte. Sice Zmizelá je celosvětově mnohem úspěšnější, ale to neznamená, že by podobné knihy nestály za pozornost. Navíc si myslím, že kdyby někdo zfilmoval knihu Naposledy se ohlédni, možná by dosáhla podobného úspěchu jako Zmizelá. Ačkoliv postavy ve Zmizelé mají zajímavějších psychologický vývoj, zápletka je dle mého silnější v této knize. Když zmizí manželka, je to politováníhodné, ale když zmizí matka dospívající patnáctileté dcery, která je svou matkou posedlá, jde skutečně o hodně.

4 29.11.2019

Jestli o Janu Werichovi a Jiřím Voskovcovi víte jenom to, že byli umělci a vystupovali v Osvobozeném divadle, pak se styďte. Anebo ne. Možná i ti, co si myslí, že vědí víc, nevědí skoro nic. Tahle kniha vás přesvědčí o tom, jakou komplikovanou osobností Jan Werich ve skutečnosti byl.

Jan Werich za oponou je v první řadě Werichova biografie. V té druhé však i biografie Osvobozeného divadla a také trochu Voskovcova. Kniha mapuje život Jana Wericha od jeho samého počátku, ne však příliš zevrubně, autorovi jde spíše o to zachytit události, které Wericha formovaly. Pravdou je, že chtěl-li by někdo dopodrobna sepsat celý Werichův život, potřeboval by čtyř set stránkových knih mnohem víc. Přesto i tak můžeme Jana Wericha poznat pomocí fotografií, rozhovorů, které s ním dělal autor knihy Jiří Janoušek, Voskovcových vlastních slov i útržků rozhovorů s těmi, kdo se s Werichem znali. Dozvídáme se o divadelní i filmové činnosti V+W, o životě v exilu i o tom, co bylo po něm. O soukromí i pracovním životě.

Právě rozhovory s Janem Werichem však knize dodávají tu správnou werichovskou atmosféru. Mísí se v nich radost, smutek, stesk, ale také hrdost. Z rozhovorů čtenář zjišťuje, že Werich nebyl jen komik, občas morous, náruživý rybář nebo režisér, ale především obyčejný člověk se slabostí pro pivo a uherák, jenž však ani vínem a kremrolí nepohrdl.

S Werichovým životem, stejně jako s Osvobozeným divadlem samozřejmě souvisí nejen Jiří Voskovec, ale i Jaroslav Ježek nebo nejlepší Werichův přítel Jiří Trnka. I o nich se v knížce vypráví a ne v malém. Čím déle rozhovory s Werichem čteme, tím hlouběji se do jeho nitra dostáváme. Buď si ho zamilujete, anebo ve vás zanechá rozporuplné pocity. Na všechno měl odpověď, občas dosti svéráznou. Například když hovořil o přátelství a lidech, říkával, že uznává jen ty nejlepší z nejlepších, lidi, kteří něco umí a něco velkého dokázali. A ti se také mohli stát jeho přáteli. Ostatní pro něj byli těmi, kterých si nemohl vážit.

Pokud o Werichovi skoro nic nevíte a chcete si udělat představu o jeho práci a osobě, v současné době lepší knihu nenajdete. Tři sta fotografií z rodinného archivu je dominantou celé knihy. Útržky dopisů a jiných textů, tvořené nejen vzpomínkami Jiřího Voskovce, nám zase umožňují podívat se na Wericha z pohledu, který by chtěl možná před veřejností raději skrýt. Přesto patří mezi osobnosti, jejichž myšlenky a úvahy bychom měli znát všichni. Jsou moudré a i přes uplynulý čas stále nadmíru pravdivé.

Menší výhrady mám však ke grafickému zpracování knihy. Obálka je úžasná a každého hned zaujme. Fotografie s popiskami a vloženými texty jsou také zapracovány s citem a smyslem pro estetiku. Ovšem textová část, tedy rozhovory mezi Jiřím Janouškem a Janem Werichem, je podle mého příliš `slabikářová`. Text je na můj vkus vytištěn o něco většími písmeny, než je nutné, a ještě k tomu je ztučněný. Jinak je kniha vzhledově velmi pěkná. A obsahově přínosná. Pro každého. I když vám divadlo, film ani čeští národní umělci nic neříkají.

4 29.11.2019

Jedna z mála knih, která se mi dostala do ruky úplnou náhodou. Neznala jsem spisovatele ani název knihy mi vůbec nic neříkal. Po deseti stránkách jsem se našla. Není tohle něco jako Trainspotting?

Neubránila jsem se tomu. Čím hlouběji jsem se do knihy Jaye McInerneyho nořila, tím víc mi připadalo, že čtu Welshovo dílo Trainspotting, akorát na americkém kontinentě. Osmdesátá léta nebyla důležitá jen pro nás, ale i pro Američany. O Woodstocku už nikdo nemluvil, zapomínalo se i na květinové děti, žádné protesty se už nekonaly a lidé začali ztrácet všechny ideály. Lidská práva, rasismus, sociální nerovnost… už nic z toho pro ně nemělo takovou váhu jako před nimi se otvírající nový svět, kterého chtěli být všichni součástí. Za každou cenu. Bez peněz, postavení, kontaktů i bez práce. Najednou se všichni chtěli obklopovat luxusem a být slavní. Chtěli vydělávat co nejvíc peněz za co nejmíň dřiny a utratit je za zbytečnosti, alkohol a drogy.

Hlavní hrdina knihy Zářivá světla velkoměsta je redaktorem prestižního newyorského časopisu. Bohužel ale nepíše, jen kontroluje fakta a zdroje v článcích jiných. Vždycky chtěl psát beletrii, doufal, že tenhle post mu v tom pomůže. Měl všechno. Slušnou práci, nádhernou manželku, peněz víc než dost a byl oblíbený. Když od něj však žena odejde do vysokého světa, mezi smetánku, začne to s ním jít od desíti k pěti. Pije, pohybuje se v pochybné společnosti, stíhá ho jeden průšvih za druhým, fláká práci a ke všemu se nerýsují žádné vyhlídky na lepší budoucnost. Přesto se začíná něco dít.

Proměňuje se společnost a s ní i hlavní postava. A čtenáři všechno prožívají s ní. Hlavně díky netradičnímu vyprávěcímu stylu. Autor totiž vypráví příběh v tzv. du-formě, tedy v druhé osobě jednotného čísla.

Odjakživa jsi chtěl být spisovatelem. Místo v redakci jsi považoval jen za první krok na cestě k literární slávě. Kdysi jsi psával takové krátké věci, které podle tebe byly daleko lepší než to, co ve tvém časopise vychází každý týden. (str. 51)

Srovnávat Jaye McInerneyho s Irwinem Welshem nelze. Ale já si to přesto při čtení knihy tak trochu dovolila. Respektive moje hlava si to rozhodla sama. Hlavní hrdina však má něco společného i s nejslavnější americkou generací – s beatníky. I on žije bohémským životem, i přestože se netoulá po USA a také se pohybuje na hraně alkoholismus a drogové závislosti. McInerney čerpá ze svého života a popisuje generaci, která se teprve rodí a která bude mít v Americe své místo i v novém tisíciletí.

Autor totiž vypráví o sobě. I on byl redaktorem v prestižním americkém týdeníku, i on poznal, jaké to je stát v záři reflektorů a co všechno lze zažít ve světě kokainu a dalších drog. Není to autobiografie, ale rozhodně lze knihu považovat za určitou formu svědectví o zrodu nové americké generace, která chce poznat všechna zářivá světla, která New York nabízí.

1 29.11.2019

O architektonické podobě Prahy máme představu snad všichni. I když v ní nebydlíme a navštěvujeme ji jen sporadicky. Víme, že je `stověžatá`, moderní architektura se tu prolíná s tou klasickou, dokážeme si v hlavě vybavit, jak vypadá Staroměstské náměstí a jak náměstí Republiky. Málokdo si ale uvědomuje, že skoro celá Praha dnes mohla vypadat úplně jinak.

Pražské vize Kláry Brůhové jsou knižní podobou její úspěšné doktorské disertační práce Praha nepostavená. Text, v němž představuje známé i méně známé architekty a jejich smělé plány, nadchne nejen odborníky z řad architektů, ale i širokou veřejnost. Autorka podrobně popisuje, jak architektonické plány vznikaly, kam až v soutěžích postoupily i proč byly zamítnuty. Kniha je rozdělená na šest částí – Staré a Nové Město pražské, Pravobřežní nábřeží, Vyšehrad, Petřín, Malá Strana a Letná. Každé části věnuje Brůhová stejnou pozornost. Díky tomu zjišťujeme, že na Petříně dnes mohla stát otáčivá kavárenská restaurace Panorama nebo monumentální letní divadlo shlížející na Hradčany. Že se nad Čechovým mostem mohla tyčit rozlehlá galerie českého umění či že Staroměstské náměstí dnes mohlo být od slavné Pařížské ulice odděleno vysokou zdí.

Textová část knihy je také bohatě doplněna o část obrazovou. Ilustrace slouží k tomu, aby si čtenář dokázal představit, co tehdejší architekti zamýšleli, nad jakou podobou dané části Prahy přemýšleli. Kdo Prahu nezná skutečně dobře, mohl by se v textu občas ztrácet. Podle ilustrací už si ale snad každý dokáže představit, o jaké místo jde, jakou podobu nabízí dnes, oproti té, které nám před mnohými lety nabízeli architekti. V knize najdeme také barevné ilustrace od Jana Šrámka a Veroniky Vlkové. Ti dostali na starost barevně a hlavně tematicky rozlišit jednotlivé kapitoly. Jejich výsledek rozhodně stojí za to.

Jak již bylo zmíněno výše, Pražské vize jsou knižní podobou dizertační práce a proto je psána odborným, akademickým stylem, který však knize nijak neškodí. Ba naopak. Přidává jí na kvalitě. Ani naprostý laik se ale lekat nemusí. Je psána srozumitelným a živým stylem, který nikoho nenechá na pochybách, že je Klára Brůhová, jakožto publikující historička architektury a architektka, ve svém oboru skutečným odborníkem.

3 29.11.2019

Milostné vztahy jsou oblíbeným námětem knih už od nepaměti. Při čtení romantických příběhů z pera Jane Austen naše srdce zaplesá. Občas si popláčeme, občas se potutelně usmějeme. Ale v případě příběhu Choderlose De Laclose nám bude fyzicky špatně. Ze zvráceností, kterých jsou lidé schopni dopustit se na druhých.

Jméno tohoto spisovatele vám možná nic neříká, ale co název knihy Nebezpečné známosti? Jistě na světě zůstává jen málo lidí, kteří neviděli aspoň jednu její filmovou verzi, ať už tu z roku 1959 v hlavních rolích s Jeanne Moreau a Gérardem Philipem nebo třeba verzi z roku 1999 se Sarah Michelle Gellar, Reese Witherspoon a Ryanem Phillipem. Filmových Nebezpečných známostí je mnohem víc, ale knižní předloha jen jedna jediná.

Hlavní dějová linka se točí kolem vztahu dvou rozmazlených a nadmíru arogantních libertinských šlechticů Markýzy de Merteuil a vikomta Valmonta. Oba svou největší zálibu spatřují v tom, když si mohou zahrávat se životy a city druhých. Za oběť si neváhají vzít kohokoliv. Zbožnou ženu, pro kterou je víra to nejdůležitější na světě, a každé selhání je pro ni hřích, který Bůh nepromíjí, a za nějž si zasluhuje náležitý trest. Neštítí si zahrávat s rytířem, který by pro svou první lásku udělal všechno na světě, nebo s dívenkou, která teprve poznává, jak to ve společnosti chodí a její naivita by mohla hory přenášet. Neostýchají se vůbec ničeho a nejšťastnější jsou ve chvíli, kdy vidí druhé trpět. Hra, kterou však rozehráli nyní, je mnohem nebezpečnější než všechny předchozí. Mají v ní za úkol zdiskreditovat a zničit hned několik osob najednou. Ovšem ani markýza ani vikomt ještě netuší, jak zbytečné je tuto hru hrát. Hru, která od samého začátku spěje k tragickému konci.

Knihu tvoří korespondence mezi několika postavami. Některé dopisy rovněž obsahují poznámky, které do dopisů vkládá nezúčastněná osoba pro lepší pochopení celé situace. Nebezpečné známosti se čtou samy. Dopisy vás dohánějí k šílenství. Hlavní postavy můžete nenávidět nebo jim fandit, rozhodně vám ale nezůstanou lhostejné. Na čtyři sta padesáti čtyřech stranách se vám dostane několika nervy drásajících milostných příběhů, stanete se svědky bezpočtu situací, které, ač se odehrály v osmnáctém století, i dnešnímu čtenáři umožňují naplno se do nich vžít a pocítit to samé, co cítí i postavy v příběhu.

Některé dopisy jsou zvrácené, jiné plné lásky a něhy, z dalších je cítit obrovská bolest a trápení. A i přesto, že hrdinové knihy žili více než dvě stě let před námi, jejich povahy se odráží i v dnešním světě. Lidé jsou totiž pořád stejní. Závistiví, zlí a nepřejícní, naivní, dobrosrdeční i milující. To, co možná běžný čtenář nestihne prožít za jeden život, stihne přečíst alespoň v této knize.

4 29.11.2019

Co všechno víme o Albertu Einstenovi? Že to byl vědec? Že je autorem teorie relativity? Že se narodil v Německu a stal se držitelem Nobelovy ceny za fyziku? Ale jaký byl ve skutečnosti člověk a proč ženy po jeho boku trpěly? To vše se dozvíte v nejnovější a nejrozsáhlejší biografii, která u nás o tomto teoretickém vědci vyšla.

Walter Isaacson, autor knihy Einstein Jeho život a vesmír, dokázal o životě nejvýznamnějšího vědce 20. století nashromáždit tolik informací jako nikdo před ním. A že už knih o Einsteinovi bylo sepsáno vážně hodně. Život v celé jeho šíři se mu podařilo zachytit hlavně díky tomu, že nevlastní dcera Alberta Einsteina ve své poslední vůli souhlasila s tím, že všechny nashromážděné dokumenty z vědcova života, které měla v opatrování Hebrejská univerzita v Jeruzalémě, postoupí jeho první a druhé ženě. Isaacsonovi se tak podařilo zachytit nejen celou jeho kariéru, ale i osobní život, který často provázely i situace, na které jistě sám Einstein nebyl nijak zvlášť pyšný.

Jako vědec žil velmi osamělým životem, jako člověk se ale obklopoval ženami. Nejraději trávil čas zavřený u sebe v pracovně, popřípadě dlouhými rozhovory se svými spolupracovníky a asistenty. Neustále musel zkoumat, řešit a nalézat. Nic ho nenaplňovalo tolik jako práce, které obětoval celý život. Snad jen hudba v jeho životě tvořila výjimku. Věřil, že hudba a fyzika mají mnohé společné. Rád se proto věnoval hře na housle. Hudba ho uklidňovala i inspirovala, bral ji jako součást svého života a tak ani bez ní nedokázal dost dobře fungovat. Vztah, který si vypěstoval k fyzice a hudbě, byl v jeho případě možná i silnější než vztah k lidem. Pohlédneme-li totiž na Einsteina z druhé strany, té osobní, měl během svého života pletky s mnoha ženami, které si ale nikdy příliš k tělu nepřipustil. Nechtěl, aby se kvůli nim musel omezovat nebo jim snad věnovat čas, který může spíše věnovat bádání. Přesto se dvě z nich rozhodl pojmout za manželky. Leč ani jedné nikdy neposkytl tolik lásky, kolik by si zasloužily. První manželka, Srbka Mileva Marićová, mu porodila hned dva syny. Jejich manželství ale nikdy, a to ani zpočátku, neplynulo příliš hladce. On dokázal mluvit jen o své práci, ona o své lásce k němu. Ačkoliv i Mileva našla zalíbení v matematice a fyzice, nikdy si příliš nerozuměli a Einstein tak stále vyhledával společnost jiných žen.

Až nakonec našel spřízněnou duši ve své sestřenici Else. Toto manželství však zůstalo bezdětné. Avšak pro Einsteina měla mnohem více pochopení než Mileva a proto spolu zřejmě zůstali až do jejích posledních dnů. I když na svého manžela vždycky žárlila, jeho další románky tolerovala a byla mu vždy oporou. Mnohdy i ve chvílích, kdy si to sám Albert příliš nezasluhoval.

Einsteinův osobní život ovšem ovlivnily a doživotně poznamenaly i jiné skutečnosti, především historické a politické. Vědec byl zapřisáhlým pacifistou, avšak když vypukla druhá světová válka, věděl, že beze zbraní se bojovat nedá. A že musí ze své rodné země navždycky utéct. Byl židovského původu a pro nacisty nebezpečný živel. Ovšem ani v Americe, kde zažádal o druhé občanství, ho nenechávali na pokoji. FBI si o něm vedla podrobné záznamy.

Einsteinův život byl plný vzestupů i pádů. A o všech se dozvíte právě v této knize. Tvrdit, že se kniha, jež má přes šest set stran, a která samozřejmě není jen o vědcově soukromém životě, ale také o jeho vědeckém bádání a objevech, čte sama, by bylo neuvážené. Pokud nejste zapálení do fyziky a měli jste z toho předmětu na základní škole něco horšího než chvalitebnou, mnoho stran možná budete muset číst znovu, abyste pochopili, na čem pracoval a k jakým došel výsledkům. Avšak Isaacson střídá soukromý a pracovní život, cituje úryvky z korespondence a také doplňuje text o fotografie ze soukromého archivu rodiny Einsteinů, a tak z této biografie udělal vskutku poutavé čtení. Je to kniha, která vám může hodně dát. Nejen informace, o kterých jste dosud neměli ani tušení, ale také vám dává představu, v jakém historickém a politickém prostředí Einstein žil, a zároveň ukazuje, že i tak významná osobnost byla jen obyčejným člověkem. Se všemi vrtochy, mylnými rozhodnutími i špatnými vlastnostmi.

3 28.11.2019

Cestujete rádi? A chtěli byste se podívat do skutečného ráje? Pak vám doporučím knížku, která vás zavede na Havajské ostrovy. Seznámíte se nejen s tamní krajinou, jejími obyvateli, ale i dávnou historií a mýty, které se těchto ostrovů týkají.

Kniha Očarovaná Havaj vznikla díky jednomu z nejznámějších a nejoblíbenějších českých cestovatelů současnosti Miroslavu Stinglovi. Ten navštívil Havaj už několikrát a vždy si ze svých cest odnesl něco nového, jedinečného. A právě to chce předat čtenáři ve své knize, doplněné o dobové fotografie českého fotografa a spisovatele Jiřího Kolbaby.

Havaj, Lanai, Maui, Oahu, Molokai či Kauai. To je jen výběr z několika desítek ostrovů, které se souhrnně nazývají Havajské. Navštívit jen jeden z nich znamená, že nikdy nepoznáte, jak skutečně tato část světa vypadá. Musíte navštívit alespoň ty největší a nejznámější, abyste porozuměli. Pokud se tam ale nemůžete vypravit osobně, zkuste to prostřednictvím této knihy.

Miroslav Stingl se tomuto souostroví v Tichém oceánu věnoval skutečně důkladně. Kniha je rozdělena do pěti desítek kapitol a z každé si odnesete neuvěřitelné množství informací. Seznámíte se s původními obyvateli, tradiční hudbou, zvyky i s legendami, které vypráví nejen o vzniku souostroví a jeho božstvu, ale dozvíte se například i to, jak vzniklo surfování a proč se dodnes na uvítanou turistům věší na krk orchideový lei neboli věnec či náhrdelník.

Není to jen vyprávění, co a kde můžete vidět. To není Stinglův styl. Ten prostřednictvím svých textů líčí celé příběhy a je zhola nemožné, aby nedokázal nalákat své čtenáře k návštěvě míst, o kterých se rozepisuje s takovým nadšením.

Kniha doplněná o barevné i černobílé fotografie a ilustrace potěší hlavně ty, kteří se chtějí dozvědět něco víc než jen to, co si přečtou v každém průvodci. Nenajdete v ní tipy, kde se ubytovat nebo kde můžete ochutnat typickou havajskou kuchyni. Naopak tu naleznete informace, které se hned tak nedovíte a díky kterým budete nejspíš vědět víc, než kdejaký turista, který Havajské ostrovy navštívil.

Užijte si to, protože Miroslav Stingl je jen jeden. Nikdo neumí své čtenáře pro nějaké místo nadchnout tak, jako to umí on.

3 28.11.2019

O Černobylu už bylo řečeno mnohé. Je tu snad mezi námi ještě někdo, kdo neviděl hit letošního roku, seriál Černobyl? Cože? Vy jste ho vážně ještě neviděli? Pak vám prozradím jedno malé tajemství. Přicházíte o hodně. O ještě víc ale přijdete, pokud si nepřečtete tuto knihu.

Na téma černobylské katastrofy u nás zatím příliš knih nevyšlo. Naštěstí všechno, co o největší jaderné katastrofě v historii lidstva potřebujete vědět, najdete právě zde. Kniha Černobyl: Historie jaderné katastrofy není jen podrobným líčením toho, co se onoho osudného dne 26. dubna 1986 v časných ranních hodinách stalo, ale i toho, co katastrofě předcházelo a co po ní následovalo.

Obrázek si samozřejmě můžete udělat i (nebo jen) prostřednictvím seriálu. Ale je dobré mít na paměti, že seriál z produkce HBO, není dokumentem, proto neodráží realitu tak, jak se skutečně stala. Mnohé si tvůrci přetvořili k obrazu svému, aby byl seriál poutavější. Přesto však události výrazně nepozměnili, jen sem tam něco přidali, něco vynechali. Na to, abychom si z toho dokázali vyvodit obrázek, který více méně skutečnosti odpovídá, to stačí. Na což přijdete i po přečtení této knihy. V mnohém se ale také kniha od seriálu liší. A to zejména svou naléhavostí něco změnit.

Černobylská havárie byla zřejmě jednou z příčin pádu Sovětského svazu. Nešlo totiž jenom o pochybení zaměstnanců jaderné elektrárny, ale chyby a obrovské přešlapy se staly už v její samotné výstavbě. Následné zatajování a záměrné pozměňování skutečností Sovětským svazem vedlo k tomu, že se pohled celého světa zaměřil na někdejšího generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu Michaila Gorbačova a také na sovětskou tajnou službu KGB, která do poslední možné chvíle odmítala o jaderné katastrofě informovat nejenom své občany, ale i státy, které byly touto katastrofou zasaženy.

Dodnes nikdo přesně neví, kolik lidí na následky ozáření zemřelo. Má se za to, že počet obětí se pohybuje mezi čtyřmi až devadesáti tisíci. Během prvních pěti let po nehodě se na Ukrajině zvýšil počet případů dětské rakoviny o více než devadesát procent. Během dvaceti let po nehodě bylo v Rusku, Bělorusku a na Ukrajině zaznamenáno kolem pěti tisíc výskytů rakoviny štítné žlázy u dětí. Následky po výbuchu budeme vnímat ještě dlouho, přesto se už do Černobylu pořádají turistické zájezdy. Podle všeho je totiž oblast kolem Černobylu a ukrajinského města Pripjať, které leží tři kilometry od jaderné elektrárny a které svého času poskytovalo domov padesáti tisícům obyvatel, bezpečná. Ale jen po určitou dobu. Žít se tam nedá a zřejmě tam nikdo nikdy už žít nebude. Poločas rozpadu plutonia-239, které při výbuchu Černobylu uniklo do vzduchu a jenž se dostalo až do Švédska, činí 24 000 let. Na Ukrajině bylo kontaminováno téměř 38 000 čtverečních kilometrů, což je přibližně 5 % celé země. Bělorusko bylo zasaženo ještě více. Kontaminované území se rozkládá na ploše 44 000 kilometrů čtverečních. A Rusko? Znečištěno a znehodnoceno je 60 000 kilometrů čtverečních.

Ani po třiatřiceti letech nemůže svět říct, že nebezpečí plynoucí z černobylské jaderné katastrofy je konečně zažehnáno. Není. Elektrárnu sice nyní obklopuje ocelobetonový sarkofág, jehož cílem je zabránit úniku radioaktivních látek, ale ten rozhodně nevydrží věčně. Dokonce podle všeho vydrží pouhých sto let. A pod sarkofágem se stále skrývá 95 % paliva reaktoru, které je stále vysoce radioaktivní a může se kdykoliv dostat ven.

Kniha, jejímž autorem je Serhii Plokhy, by měla být zařazena do povinné školní četby. Není to žádné suché převyprávění faktů, je to strhující příběh, po jehož přečtení zjistíte, že stále nemá konec. Svět a lidé, kteří tu dnes žijí anebo budou za pár desítek či stovek let žít, si musí uvědomit jednu důležitou věc. Jaderný průmysl už si nemůže dovolit žádnou podobnou chybu, která se stala onoho 26. dubna 1986. Pro svět by to mělo katastrofální dopad.

Nepotřebujete znát nic o Černobylu, nemusíte rozumět odborným termínům, stačí vám jenom chuť číst a něco se dozvědět. Kniha Černobyl vás přesvědčí o tom, že i fakta mohou být popsána poutavě, bez toho, aniž by si musel autor cokoliv přikrášlovat. A u Černobylu to platí dvojnásob.

9 28.11.2019

Zná ho celý svět. Jeho filmy zbožňují diváci nejen u nás, ale i v zahraničí. Dokonce až v dalekých Spojených státech amerických. Podařilo se mu totiž to, o čem si jiní mohou nechat jenom zdát. Nahlédněte do života režiséra Miloše Formana.

Miloval ženy, mariáš a film. Psal scénáře, hrál, režíroval a díky tomu se seznámil s těmi největšími mistry ve filmovém průmyslu. Jeho vzorem, celoživotním přítelem a také spolupracovníkem byl Jean-Claude Carrière, o němž Forman vždycky tvrdil, že byl obdařen výjimečným talentem, neboť psát scénáře je nejtěžším údělem každého spisovatele. Vyžaduje sílu osobnosti a obrovský cit pro živý dialog. Carrière rovněž uměl rozhodovat o tom, kdy je obraz schopen vyjádřit myšlenku účinněji a efektivněji než mluvené slovo a v neposlední řadě věděl, o čem vypráví a proč.

„Za svého působení ve filmu jsem se vlastně setkal jen s jedním spisovatelem, který je tímto výjimečným talentem obdařen ve svrchované míře. Jeho jméno je Jean-Claude Carrière.“ (Úvodní slovo ke knize Jeana-Clauda Carrièra Vyprávět příběh, Národní filmový archiv, Praha 1995, str. 7)

Carrière bezpochyby je nadaný a má výjimečný talent, ale to, dodejme, Miloš Forman také. Vždyť to dokazuje sám fakt, že během své kariéry se mu podařilo získat hned tři filmové Oscary za nejlepší režii, a to za filmy Přelet nad kukaččím hnízdem (1975), Amadeus (1984) a Lid versus Larry Flint (1996). A možná, kdyby svůj film Vlasy (1979), odrážející dobu protiválečné revolty, kterou vyvolala válka ve Vietnamu, natočil dříve nebo naopak později, dočkal by se stejného úspěchu. Bohužel byl muzikál Hair zfilmován příliš brzy na to, aby mohl být považován za retrofilm a jako vzpomínka na dobu dávno minulou, avšak stále hojně diskutovanou, ale také přišel příliš pozdě jako svědectví a odraz tehdejší doby.

Přesto dnes, troufám si tvrdit, neexistuje člověk, který by jméno režiséra Miloše Formana neznal. Kniha Miloš Forman v kostce, jejímž autorem je Jan Lukeš, ovšem není klasickou biografií. Naopak. Jednotlivé dílky z jeho života si musí čtenář chronologicky sestavit sám. Knihu můžete číst odzadu, můžete začít od začátku nebo uprostřed. Nezáleží na tom. Autorovi totiž nešlo o to, aby napsal biografii, kterých o Formanovi vyšlo už několik, ale aby se čtenář o tomto slavném československém režisérovi dozvěděl z různých zdrojů a z různých úhlů pohledu.

Kniha se skládá z celkem osmi částí. V první se dozvíte něco ze zákulisí jeho kariérního života. V té druhé si můžeme přečíst útržky jeho zápisků a myšlenek. Ve třetí čtenář nahlédne i do jeho soukromí. Čtvrtá část obsahuje soupis všech filmů, na kterých se nějakým způsobem podílel, ať už jako herec, pomocný režisér nebo režisér. Pátá část je pak souborným přehledem jeho vlastních filmů. Šestá kapitola naopak pojednává o filmech, které byly o Formanovi natočeny. V sedmé kapitole najdete knihy, které byly o Formanovi sepsány nebo takové, na kterých se sám podílel. A v poslední části jsou otištěny texty, které o Formanovi pojednávají.

Jak už jsem zmínila na začátku, nejde o klasickou biografii. Tato kniha slouží především tak, jak chcete, aby vám sloužila. Pokud hledáte ucelený přehled jeho díla, Miloše Formana v kostce jistě oceníte. Hledáte-li inspiraci a návod na to, jak se stát dobrým režisérem a jak trnitá k tomuto povolání vede cesta, knihu si rovněž přečtěte. Pokud jste o Miloši Formanovi nikdy nic nečetli a chcete se o něm dozvědět víc, sáhněte právě po této knize. Jestliže chcete vědět, jak Miloš Forman ovlivňoval dobu, v níž žil, jak na něj reagovali jeho kolegové, nevynechejte ji. Jan Lukeš podává čtivým způsobem svědectví o člověku, jehož dílo dodnes víří vody celého filmového světa a to přeci stojí za pozornost.

2 28.11.2019

Co víte o životě žen v islámských zemích? To, co nám předkládají média? A myslíte si, že je to skutečný odraz reality? Nahlédněte do světa, který se diametrálně liší od toho našeho, skrze knihu Leily Slimani. Vypráví totiž o marockých ženách a jejich intimním životě.

Sex a lži je grafickým zpracováním stejnojmenné reportážní knihy, která se zabývá skutečnými příběhy žen žijících v Maroku. Z komiksu se dozvídáme, o čem ženy, které se narodily a byly vychovávány dle islámského náboženství, přemýšlejí, po čem touží a jak moc těžké je žít v zemi, která ženské pohlaví nebere příliš vážně.

Nemálo Maročanek touží po tom, aby si mohly o svém životě rozhodovat samy. Chtějí sexuálně žít ještě před svatbou bez toho, aniž by byly považovány za lehké děvy, touží si vzít za muže toho, koho skutečně milují, nikoliv toho, koho jim najdou rodiče. Prahnou po vzdělání a stejných právech, jako mají muži. Jenže ke svobodě vede hodně trnitá a spletitá cesta a stále bohužel existuje víc těch, kteří si myslí, že žena je méněcennější než muž, a tudíž nemůže mít stejná práva. Leila Slimani chce světu ukázat, že ženy v Maroku se v mnohém podobají západním ženám. Některé Maročanky sice mají to štěstí a mohou studovat a dělat si relativně, co se jim líbí, ale platí za to příliš vysokou cenu. Společnost na ně hledí skrz prsty a vlastní rodina s nimi nechce mít nic společného. Jiné se bojí vystoupit z komfortní zóny a za svá práva bojovat, podléhají tlaku okolí a jsou čím dál nešťastnější, až nakonec zvolí cestu nejtragičtější, pro ně však nejsnadnější – sebevraždu.

Komiks Sex a lži rozhodně není pro jen pro děti od druhého stupně základní školy. Mnohé si z něj vezmou i dospělí. Poutavé vyprávění doplňují nádherné komiksové ilustrace Laetitie Coryn. Knihu přečtete za tři hodiny a přitom načerpáte spoustu zajímavých informací. Ideální kombinace i pro ty, kteří příliš nečtou. Pokud tedy máte ke komiksům jakékoliv předsudky, zahoďte je právě teď a sáhněte po této knize. Dokáže vám, že komiks může být plnohodnotným literárním dílem, které je krásné i na pohled.

6 28.11.2019

Proč je dnešní společnost taková, jaká je? Proč lidé volí Andreje Babiše a druzí ho nemohou vystát? Kdo má pravdu? A kdy budeme s naší vládou konečně spokojení? Nová kniha spisovatele Martina M. Šimečky nám poskytne mnoho odpovědí, ale také mnoho otázek, na které zatím nikdo odpověď nezná.

Filipu Zajíčkovi dvacet sedm let a působí na DVTV na editorské pozici. Kirill Ščeblykin je jen o pár let starší a je reportérem Deníku N a také držitelem Novinářské ceny za nejlepší rohovor, který vedl společně s kolegou Zajíčkem s premiérem Andrejem Babišem. Oba jsou také autoři knihy Jsme jako oni. V sérii rozhovorů s Martinem Milanem Šimečkou, který je o třicet let starší, se snaží přijít na kloub dnešní společnosti. Co ji formovalo a formuje, co ji rozděluje a naopak spojuje. Martin Milan Šimečka totiž stál u zrodu této společnosti. V osmdesátých letech se svými texty podílel na jejím vzniku.

Do roku 1989 publikoval zejména v samizdatu, v roce 1990 založil vydavatelství Archa, které také do roku 1996 vedl. Byl také šéfredaktorem slovenského deníku SME a od listopadu 2006 šéfredaktorem týdeníku Respekt, jehož funkci po třech letech přebral současný šéfredaktor Erik Tabery.

Cíl této knihy byl jasný. Konfrontovat starou a novou generaci s jejich myšlenkami, sny a plány. Dozvědět se, proč jedni současného českého prezidenta Miloše Zemana zbožňují a jiní ho nenávidí. Kniha rovněž svým čtenářům předkládá důvody k tomu, proč je kontroverzní osobou i náš premiér Andrej Babiš. Proč jedni lidé věří, že jim může pomoci ke zlepšení životní úrovně, a druzí nechápou, jak se vůbec mohl dostat k moci, když všechno dělá jen proto, aby z toho měl prospěch především on sám a jeho firmy.

Knize nelze upřít čtivost. Zhltnete ji za pár hodin a možná spoustu věcí pochopíte. Na spoustu otázek odpovědi nedostanete, protože se na ně jednoznačně odpovědět nedá. Stejně jako nikdo nedokáže předvídat budoucnost, můžeme jen odhadovat. Po přečtení knihy ale budete tolerantnější. Ne k současné vládě, ale k lidem, která si ji zvolila za svou vlastní.

Někteří recenzenti knihu odsuzují kvůli tomu, že autoři knihy Zajíček se Ščeblykinem chovají k Šimečkovi až nezdravý respekt a úctu a bojí se s ním jít do konfrontace, oponovat mu. Terčem posměchu se stávají i ty části v knize, v nichž se naopak ptá Šimečka svých tazatelů, co oni si myslí o své generaci, jak ji vnímají a co očekávají. Zajíček ani Ščeblykin nejsou samozřejmě zástupci dnešní generace třicátníků a nemohou mluvit jejím hlasem, ale to oni ani nechtějí. Tak, jak uvažují oni, ale uvažuje mnoho dalších. Nejsou sami, jak si mnozí jejich oponentni a kritici knihy myslí. Já s těmito lidmi nesouhlasím. Každý máme právo na názor a vlastní pohled na svět.

Kniha je svědectvím člověka, který zažil komunismus i demokracii, a také svědectvím toho, na co se dnešní mladí lidé chtějí ptát, co je možná zajímá (anebo také ne) a jak se k tomu stavějí oni. Kniha Jsme jako oni nemá čtenáře utvrdit v tom, že Babiš a Zeman jsou špatní, a že je dnešní společnost rozpolcená. Čtenář v ní má hledat zejména nové názory, nová možná vysvětlení pro to, co se v osmdesátých letech u nás dělo a co se děje teď. A to nejen prostřednictvím rozhovorů, ale i Šimečkových textů ze slovenského Denníku N a týdeníku Respekt.

Troufám si tvrdit, že kniha bude přínosem pro každého, kdo se zajímá o současné politické a společenské dění a chce do něj nahlédnout zase z jiné strany, než nám přináší televizní zpravodajství a denní tisk.

3 28.11.2019

Být válečným zpravodajem znamená riskovat život, žít jako nomád a nemít jistotu ničeho. Stát se totiž může cokoliv. A kdykoliv. Jakub Szántó si tohle všechno uvědomuje, přesto pro něj není nic důležitějšího než prostřednictvím reportáží nezkresleně informovat veřejnost o tom, co se ve světě děje.

Byl téměř u všech válečných konfliktů v posledních sedmnácti letech. Zažil izraelsko-palestinský konflikt, válku v Jemenu, povstání v Sýrii, somálské piráty, arabské jaro a mnoho dalších nebezpečných situací. Nespočetněkrát riskoval život, aby mohl do Česka poslat unikátní reportáž o tom, co se ve válečné zóně zrovna děje. Se svými kameramany jezdí po celém světě a kdykoliv odjíždí daleko od domova, nikdy neví, zda se vůbec vrátí. Někdo by si mohl myslet, že takový člověk nemůže mít ani rodinu. Ale opak je pravdou, se svou ženou, rovněž novinářkou, Lenkou a dvěma malými syny, žije v izraelském Tel Avivu. Už to samo místo není úplně bezpečné.

Izrael je od konce devatenáctého a především od poloviny minulého století v konfliktu s palestinskou samosprávou a tak hrozí raketové a nezřídka taktéž teroristické útoky. On i jeho rodina musí být neustále připraveni schovat se v případě potřeby do krytu. Nikdy totiž nevědí, do jakého dne se probudí. Přesto jeho rozhodnutí působit jako zahraniční zpravodaj na Blízkém východě podporuje i jeho žena. A že to není vůbec jednoduché. Když musí odletět do válečné zóny, dozví se to většinou jen pár hodin předtím. Nemůže si nic plánovat, neexistuje žádné zítra. Rozhodující je to, co je tady a teď. Nic by ale neměnil. Pro své povolání se narodil.

Za oponou války: Zpravodajem nejen na Blízkém východě je prvotina Jakuba Szántó. Za kterou byl také oceněn. Získal cenu Magnesia Litera. Kniha totiž není jen přehledem konfliktů, kterých se účastnil a co v nich prožil, ale jakožto vystudovaný historik se Jakub Szántó snaží svým čtenářům všechny převraty, revoluce, války a teroristické činy zasadit do historických a společenských souvislostí. I když to není lehké čtení, Szántó svému vyprávění dodává sarkastický a sebeironický tón. Humor mu totiž rozhodně nechybí, bez něj by ani nemohl dělat to, co dělá. Byl svědkem tolika strašlivých událostí, že kdyby se nad ně nedokázal povznést, nedokázal by ani normálně fungovat. Nezapadl by mezi nás, obyčejné lidi, kteří ani v nejmenším netuší, co válka znamená. Humor mu pomáhá přežít a nezbláznit se.

Součástí knihy je i obrazový doprovod, který čtenáři pomáhá utvořit si celistvý obrázek o tom, co Jakub Szántó dělá a jak vypadá jeho život v `terénu`.

Kniha není určená jen těm, kteří se zajímají o zahraniční zpravodajství nebo novinařinu. Je psána pro všechny, kterým není jedno, co se ve světě děje, a chtějí porozumět a zároveň se dozvědět něco o povolání, které většina obyčejných lidí považuje za bláznovství. Mezi novinářem a válečným zpravodajem je totiž obrovský rozdíl. Jeden si žije v pohodlí, odbyde si svých osm nebo devět hodin v práci a následně jde večer do hospody popovídat si o tom, jaký měl těžký den a co všechno ho štve. Ten druhý nemá osmihodinovou pracovní dobu a nejde večer do hospody popovídat si o tom, jak těžký život má. Točí totiž reportáže o tom, jak těžké, skutečně těžké, to mají všichni ostatní, ne on sám, a má-li štěstí, dožije se toho, že aspoň občas vidí svou rodinu a jednou dvakrát do roka si může decentně vyhodit z kopýtka s přáteli. Dokud mu zase nezazvoní telefon a nebude na sebe muset obléct patnáctikilovou neprůstřelnou vestu.

5 28.11.2019

Rádi tvoříte? Baví vás číst si v knihách plných tipů na dlouhé večery, receptů na tradiční pokrmy a domácí sirupy? A ještě raději si listujete v knihách plných rad a tipů? Pokud jste alespoň jednou odpověděli ano, pak zbystřete. Mám tu knihu přímo pro vás.

Tradinář, jedna z nejkrásnějších knih, která u nás v letošním roce vznikla, vás zaujme na první pohled. A to především obálkou s rozkvetlými tulipány. Jakmile si v ní začnete listovat, zjistíte, že fotografie a celkové grafické zpracování knize dodávají to pravé kouzlo domácí pohody. Jistě si hned budete chtít také něco vytvořit.

A že tipů a rad je v knize sepsáno nespočet. Na každý měsíc v roce je pro vás připraven bohatý `nápadník`. U každého měsíce najdete seznam svátků a dalších významných dnů. Dále se seznámíte s rituály, které daný měsíc v různých koutech naší republiky probíhají a které se týkají i vás (budete-li chtít). Najdete tu také tipy, co si můžete vytvořit (většinou souvisí s tím, jaké rituály a svátky daný měsíc probíhají). V neposlední řadě najdete u každého měsíce recepty na tradiční pokrmy a nápoje.

Každá kapitola vám přinese nejen poučení, ale také zábavu. Tradinář se hodí jako dárek pro každou ženu i muže, kteří se rádi dozvídají nové a především zajímavé informace z našich luhů a hájů, zejména co se dávných tradic týče. Ačkoliv, přiznávám se bez mučení, já na vaření ani ruční práce příliš nejsem, kniha mi i tak přináší radost. Jen listovat jí a číst si v ní při dlouhých podzimních večerech dokáže zahřát nejen na těle, ale i na duši. Pokud si tedy myslíte, že pro vás knížka není, protože nepatříte mezi tvořivé duše, nebo snad máte pocit, že české tradice znáte, hluboce se mýlíte. Tohle je knížka, kterou musí mít doma každý, kdo miluje zemi, v níž jsme se narodili.

Knihu Tradinář si můžete už brzy zakoupit ve dvou provedeních – obálka Máky nebo Věnec. Za mě rozhodně vede obálka s máky!

1 28.11.2019

Co víte o Medě Mládkové? Že to byla mecenáška umění? Že založila Museum Kampa? A dál? Nebo snad ani nevíte ani to? Abych byla upřímná, o moc víc jsem před pár týdny nevěděla ani já. Proto jsem sáhla po knize, kterou bych vám nyní chtěla představit.

Kniha rozhovorů Meda Mládková – Můj úžasný život vám o této výjimečné ženě řekne vše, co o ní potřebujete a chcete vědět. Dozvíte se o jejím dětství a dospívání, o jejích tanečních začátcích ve Švýcarsku, seznámení s prvním manželem a následně i s osudovým mužem Janem Viktorem Mládkem, americkým ekonomem.

Málokdo ví, jak se Meda jmenovala ve skutečnosti. Narodila se jako Marie Sokolová. Meda jí začali rodiče říkat proto, že spolu mluvili německy a maminka ji oslovovala zdrobnělinou od slova děvče, mädchen. Narodila se 8. září 1919 a tak letos oslavila neuvěřitelných 100 let. Nejprve se živila, nebo ještě lépe – přivydělávala si tancem během studií ve Švýcarsku. Chtěla se učit jazyky, které ji bavily, ale pak se rozhodla jít ekonomickým zaměřením a dala se na studium ekonomie a politické vědy. Do politiky se však nikdy nehrnula. Tušila totiž, že její místo je někde jinde.

Toužila pomáhat umělcům, o kterých se nesmělo mluvit ani psát. Rok 1948, přesněji únor roku 1948, pro ni byl zlomovým. Nesouhlasila s komunistickým režimem a proto se odmítla ze Švýcarska, kde studovala a pracovala, vrátit do Československa. Toto rozhodnutí pak mělo dopad na celý zbytek jejího života.

Pokud by si snad někdo myslel, že se v této knize sama o sobě Meda Mládková vyjadřuje jen v superlativech, a nerada vypráví o svých chybách a slabých stránkách, ten by nebyl dál od pravdy. Sběratelka umění na sebe například prozradila to, proč si brala svého prvního manžela, belgického šlechtice. Provdala se za něj jenom proto, aby získala občanství demokratické země. Láska v tom nebyla žádná. To až se svým druhým manželem Janem Mládkem prožívala lásku, tu pravou, která trvá až do smrti.

Kniha rozhovorů doplněná o texty Medy Mládkové, dopisy, historické souvislosti a fotografie z archivu Medy Mládkové je uceleným přehledem toho, co byste o této mecenášce měli vědět. Knih o ní bylo sepsáno už několik a pokud chcete, můžete je přečíst všechny. Jedno ale tyto knihy spojuje, oslavují Medu Mládkovou jako ženu, která celý život vkládala energii a všechnu životní sílu do československých umělců, aby jim alespoň trochu zjednodušila cestu k potenciálním obdivovatelům. Nebýt Medy Mládkové, dnes by zřejmě doma ani v zahraničí nesklízel takový ohlas František Kupka. Ani mnoho dalších umělců, kteří v Československu byli zakázaní.

Když pak bojovala o Sovovy mlýny, dnešní Museum Kampa, z něhož plánovala udělat výstavní prostor a navrátit všechna nasbíraná díla zpátky do země, kam patří, nevzdala to ani tehdy, když vedení Prahy její plán zavrhlo. Nakonec ale zvítězila, magistrát Nadaci Jana a Medy Mládkových, kterou založili, pronajal Sovovy mlýny na dobu 99 let.

Ondřeji Kundrovi, autorovi knihy, se podařilo vyzpovídat Medu Mládkovou doslova a do písmene až na dřeň. Díky tomu se z knihy Meda Mládková: Můj úžasný život nestala jen obyčejná biografie, kterou po přečtení vrátíte do knihovny nebo pošlete dál, ale publikace, z níž můžete citovat, ke které se po letech rádi vrátíte a připomenete si, že existují tací, kteří celý svůj život zasvětili něčemu, čemu věřili a neváhali do toho dát téměř všechny své úspory. A Meda Mládková věřila, že může pomoci naší kultuře a našim umělcům. Podařilo se jí to. Víc udělat nemohla.

6 28.11.2019

Největší překvapení letošního roku? Jednoznačně Rozhovory s přáteli. Pokud máte rádi společenské romány s přesahem, rozhodně sáhněte právě po této knize. Neprohloupíte.

Sally Rooneyová, autorka knihy, je připodobňována k Eleně Ferrante nebo Jane Austenové. Stejně jako Ferrante vypráví příběh dvou nejlepších kamarádek, které si občas dělají naschvály, a stejně jako Austenová do svého příběhu vsazuje i spletité mezilidské vztahy bohatými a chudými.

Rozhovory s přáteli jsou o přátelství mezi Frances a její kamarádkou Bobbi. Kdysi spolu chodily, nyní jsou nejlepší přítelkyně. Ihned na první straně knihy se dozvídáme, jak se ženy seznámily s Melissou a Nickem, manželským párem, který na první pohled působí jako prototyp ideální a nádherné dvojice. Zatímco Frances a Bobbi je něco málo přes dvacet, Nickovi je lehce přes třicet a Melisse dokonce osmatřicet. Ačkoliv to zpočátku může vypadat, že mezi čtveřicí nemůže vzniknout nic jiného než přátelství, po pár desítkách přečtených stránek pochopíme, že vztahy mezi nimi jsou mnohem složitější.

Kdo by si však myslel, že jde jenom o lásku a další mezilidské vztahy, nebyl by dál od pravdy. Sally Rooneyová takhle banální zápletky nevytvořila. Byť jen lehce pozorný čtenář si může všimnout, že hlavní hrdinka Frances se netrápí jenom kvůli lásce, ale i kvůli tomu, že pochází ze zcela jiných společensko-ekonomických poměrů než muž, do kterého se zamilovala. Zatímco její rodina nikdy neměla peníze nazbyt a tak musí při studiích pracovat, aby měla aspoň na základní potraviny, Nick, do kterého se zamilovala, je herec, který se topí v penězích. A ani její kamarádka Bobbi se nemusí příliš otáčet a má peněz, kolik se jí zachce. Rodiče jí dají tolik, kolik zrovna potřebuje. Jenže místo toho, aby se Frances litovala a byla naštvaná na celý svět, na všechno hledí s humorem a sebeironií sobě vlastní. A to i tehdy, když se na ni vykašle otec-alkoholik, kterému nestojí ani za to, aby jí poslal kapesné.

Dva naprosto odlišné světy se spojují v jeden. Může to fungovat? V knize Sally Rooneyové funguje všechno, jenom ne vztahy. Všichni dělají chyby a když se z nich konečně poučí, možná už je na záchranu pozdě. Anebo ne? Stejně jako v geniální trilogii Eleny Ferrante, i v románech Jane Austenové chceme znát konec, ale ne za cenu toho, že příběh skončí. Jakmile totiž dočteme poslední stránku, bude nám smutno. Opouštíme svět, se kterým jsme se tak rychle sžili.

A rada na závěr zní: Než začnete knihu číst, je možná dobré si uvědomit, že tato irská autorka se narodila v roce 1991. Napsat ve dvaceti osmi letech knihu, která by hýbla literárním světem, je hodně velké umění. Sally Rooneyové se to povedlo a v roce 2018 se stala světovým fenoménem.

Ale nesmutněme, že kniha na dvou sté osmdesáté straně končí. Mezitím, co u nás vyšla kniha Rozhovory s přáteli, už Rooneyová vydala další knihu, tentokrát s názvem Normal People.

7 28.11.2019

Knih od jihokorejských autorů jsem za svůj dosavadní život moc nepřečetla. Vlastně, počkat, nepřečetla jsem ani jednu. Až donedávna. A byla to trefa do černého. Troufám si tvrdit, že za posledních pár let, přesněji od dob, kdy jsem četla Egypťana Sinuheta ve čtvrtém ročníku na střední škole, je to nejkrásnější kniha, která se mi dostala do rukou.

Pačinko vypráví příběh jedné korejské rodiny. Její osud, alespoň ten, který můžeme v knize sledovat, se začíná psát v roce 1910, kdy byla Korea ještě jednotná a předsudky Japonců vůči Korejcům čím dál znatelnější. Sundža, pocházející z malé jihokorejské vesnice, se měla narodit stejně postižená jako její otec. Osud jí ale naštěstí dopřál víc štěstí a stala se z ní, když už ne krásná, tak alespoň zajímavá dívka s trochu podsaditější postavou. Je negramotná, naivní a bojácná, a tak když se jednoho dne setká s mužem, který jí na první pohled učaruje, okamžitě mu podlehne. Může ji to však stát nejen pověst, ale i naději na lepší budoucnost.

Shodou mnoha okolností a náhod se nakonec přestěhuje do Japonska, kde dře bídu s nouzí stejně jako doma a ke všemu tam na ni všichni shlíží spatra. Je to přeci jenom obyčejná nevzdělaná Korejka, která se Japoncům nemůže v ničem rovnat. Její nucený úprk do Japonska ovšem není tím jediným důležitým životním zlomem, který ji potká. O mnoho let později ji totiž dožene minulost ve chvíli, kdy to nejméně čeká. Se Sundžinou rodinou zůstáváme až do roku 1989, kdy už je Korea dávno rozdělená ve dví a bývalí Severokorejci se nemají kam vrátit. Tedy mají, ale jen jednou a napořád. Avšak jsou to právě Korejci, kteří v Japonsku vládnou takzvaným pačinko hernám. Pačinko je hazardní hra, kterou hrají chudí i bohatí, Korejci i Japonci, ale společnost jí opovrhuje, a to hlavně proto, že je spojována s jakuzou, japonskou zločineckou organizací, kterou v našich končinách známe spíše pod označením mafie.

Min Jin Lee, autorka Pačinka a rodačka ze Soulu, debutovala v roce 2007 knihou Free Food For Millionaires, která byla literárními kritiky přijata velmi pozitivně. U nás ovšem zatím vyšla jen její druhá kniha, která spatřila světlo světa v roce 2017. O dva roky později jsme se jí dočkali i my. A buďme rádi, protože se nám dostává do rukou kniha, na kterou jen tak nezapomeneme. Silný příběh jedné rodiny se totiž odehrává na pozadí skutečných historických a společenských událostí, které navždy změnily nejen Koreu, ale po kapitulaci v druhé světové válce i samotné Japonsko. Min Jin Lee sbírala materiál pro tuto knihu od roku 1989. Vystudovala historii a práva, pak se ale rozhodla, že se bude věnovat Korejcům žijícím v Japonsku. Aby byl její příběh co nejreálnější, rozhodla se zorganizovat rozsáhlý výzkum a po přestěhování do Tokia absolvovala i rozhovory s desítkami Korejců trvale žijících v Japonsku. Čím déle se ale tímto tématem zabývala, tím si byla jistější, že životní příběhy Korejců nejsou vůbec tak jednoduché, jak si zpočátku myslela, a tak v roce 2008 začala psát knihu celou od začátku. Trvalo jí tedy bezmála třicet let, než Pačinko napsala ke své plné spokojenosti. I když v něm jsou osoby smyšlené, všechno, co se jim děje, se mohlo stát a také se stalo i ve skutečnosti. O to je tento příběh smutnější.

Podle knihy Pačinko se v současnosti natáčí seriál, ale doporučuji si nejprve přečíst knihu. Jedině tak se dokážete s příběhem a životními osudy čtyř generací jedné korejské rodiny sžít naplno a tak, jak si to zaslouží.

2 28.11.2019

Grónských románů u nás příliš není. Přemýšlejte, kolik jich znáte? Pokud ale máte chuť se do grónské literatury aspoň na chvíli ponořit, konečně máte šanci. Díky Niviaq Korneliussenové.

Je jí devětadvacet let a ve svém románu se zabývá především lidmi svého věku a mezilidskými vztahy. Nedozvíte se nic o grónské fauně ani flóře, zato budete po přečtení knihy Homo sapienne přesně vědět, co grónské mladé lidi trápí. To, co občas každého z nás. Láska a vztahy. Fia, Sára, Inuk, Arnaq a Ivik, to jsou hlavní postavy. Dvě lesby, homosexuál, bisexuálka a transgender. Postavy se střídají. Jejich vztahy jsou vzájemně propletené a tak složité, že to vypadá, že z nich nikdo nakonec nevyjde jako vítěz.

Čím dál oblíbenější autorka Niviaq Korneliussenová doplnila svůj text o anglická slova, věty i celá souvětí, která v samotném příběhu zůstala nepřeložena. Schválně. Překlad ale najdete na konci knížky. Stejně tak používá i dánštinu. Přímou řeč střídá s proudem slov produkující lidské vědomí. Používá ale také i nástroj dnešní doby nejmocnější. Esemeskovou konverzaci a Facebook. Kniha je členěna do pěti kapitol, přesně do tolika, kolik je hlavních protagonistů. Všechny kapitoly spojuje jediné, svět popové a rockové hudby. Mnohem víc v knize ale najdete předsudků, bolestných rozchodů, o něco méně smíření a hodně existenciální bolesti.

Román Homo sapienne inuitská spisovatelka přeložila z grónštiny rovněž do dánštiny, čímž si zajistila překlad i do jiných jazyků. U nás se román okamžitě stal jedním z nejprodávanějších.

Sex a sociální sítě nejsou v literatuře pro každého
Přesto jsou názory na tuto knihu rozporuplné. Jedni si ji okamžitě zamilují, druhým nevyhovuje jazyk ani styl vyprávění. Starším generacím může totiž připadat zvláštní častá esemesková konverzace. Která ale v knize nemůže chybět, protože posouvá děj dopředu a mnohé vysvětluje. Jiným by zase mohlo vadit explicitní vyjádření nejhlubších myšlenek i spoustu pasáží věnujících se sexu.

Homo sapienne ale rozhodně za pozornost stojí. Na českém knižním trhu se totiž objevila kniha, která nemá obdoby. Je to něco zcela jiného, než na co jsme zvyklí. Grónská literatura si tak pomalu, ale jistě v literárním světě hledá své místo. Musíme jen doufat, že to bude mít snadnější než doposud.

1 28.11.2019