Dan9K komentáře u knih
Já jsem tedy stejně spokojený jako se Silem, tedy velmi! Podobně jako úvodní kapitola Sila, i zde je přítomen moment, který se mnou hodně otřásl a je vlastně také umístěn na konec úvodní části. Hugh Howey má rozhodně talent na podobné momenty, které napíše takovým způsobem, že mě akorát padne čelist. Celkový nápad knihy i zpracování je moc fajn. Líbí se mi, že je to jen krátký výcuc z celého vymyšleného světa. Nemám ale pocit, že by mi bylo něco zásadního zamlčeno. Právě v Silu bylo toho vysvětlování (zejména v Turnusu a Prachu) až moc a ono pak mnohem víc vyplyne, že je to vlastně nesmysl. O počátcích katastrofy v Písku máme jen mlhavou představu, ale o to je pak výsledný dojem lepší. Jinak je to čtivá dobrodružná kniha, všechny charaktery jsou vykresleny barvitě a jsou mi sympatické. V celé knize není hluchá kapitola. Bylo mi líto, že konec přišel tak brzy, hrozně bych chtěl pokračovat dál, ale dobrého pomálu, jak se říká. To, že dychtím vědět víc, se dá určitě brát dvojím způsobem. V tomto případě to ale beru jako známku velmi dobré knihy, která není natahovaná. Nechápu kritiku pomalosti děje, ale holt neznám tolik moderní trendy. Mně přišel děj vyprávěný jak z rychlíku. Kritiku zaslouží překlad, jehož redigování zřejmě proběhlo pouze formálně a v tomto směru se jedná o odfláknutou práci. To ovšem není vina originálu.
Já jsem nadšený, že má tahle kniha takový ohlas i mezi lidmi, kteří vážné hudbě 20. století třeba zrovna moc neholdují. Laici se nemusí bát, i přestože za vydáním stojí především katedra skladby na pražské AMU (kterou jsem měl tu čest sám vystudovat) a o vydání se zasloužil především skladatel Václav Kučera, troufám si tvrdit, že v knize není nic, čemu by průměrně znalý člověk nerozuměl. Tohle je totiž hlavně psychologická a totálně depresivní sonda do života umělce, který musel tvořit pod jedním z nejhorších diktátorů v historii. Šostakovič byl extrémně nešťastný člověk a jeho paměti, které naštěstí vznikly těsně před jeho smrtí, nejsou klíčové jen pro hudbu a její historii, ale i pro pochopení historie jako celku a zároveň i pro pochopení složitého tvůrčího procesu skladatele vážné hudby i o komplikovaných vztazích s ostatními umělci. Snad o žádné jiné knize s hudebním tématem jsem neslyšel tolik zvěstí, před jejím předčtením, jako o této. Šostakovič byl nepochybně génius a komplikovaný člověk, jak už to s těmi génii bývá a určitě se všemi jeho názory souhlasit nelze, ale to ještě neznamená, že člověka zásadně neobohatí, neb je to jeden z těch lidí, kteří moc dobře věděli, proč říkali to, co říkali a neříkali to, co neříkali a měli to řádně podepřené argumenty. Samotný závěr knihy je asi nejsilnější a nejdepresivnější a musím říct, že zejména ten se mě osobně dotkl, protože cítím, že právě mě byl určen. I přesto, že ani zdaleka nemusím zažívat to, co DSCH, tak mé pocity ze světa i tvorby jsou velmi podobné, až mě to děsí.
Je poměrně roztomilé, kolik lidí je zde pohoršeno nad něčím, co by u nás bylo úplně legální. Neříkám, že morálně v pořádku a že by asi z toho nebyl vyhazov, ale vězení určitě ne. Kniha mě, jakožto pedagogického pracovníka, dost zaujala svým tématem a tak jsem se rozhodl prolomit svojí roční čtecí pauzičku. Je výjimečná tím, že není jednoznačně odsuzující a nechává na čtenáři, aby si udělal vlastní názor. Navíc celé z pohledu "oběti", což tomu dává náboj. Cením, že poukazuje na to, že takovéhle zneužití bývá málokdy jednostranné a že ten tlak na učitele je mnohem větší než na toho žáka. Člověk by jim to skoro i přál, nebýt toho, že ta hranice dobrovolnosti pak byla poněkud překročena a že v USA to tedy nelegální je. Problém vidím v tom, že prvních 200 stran se stane de facto všechno a druhých 200 stran se už nestane prakticky nic. Navíc v knížce byla řada přešlapů, kdy postava něco googlovala (nevím, jestli chyba překladu) a přitom se to odehrávalo někdy v roce 2001. Strašně sjížděla Twitter teprve v roce, kdy vzniknul a bylo tam teprve pár lidí. Holt někteří si asi neuvědomují, že Google, Facebook a Twitter tady nebyly vždycky.
Ray Bradbury měl rozhodně pravdu, že Marťanská kronika není žádná sci-fi. Všechny povídky do jedné jsou vlastně strašná blbost, ale je v nich hodně filosofie a podobenství. To mi úplně nevyhovuje. Jsou tu dvě výborné povídky, Pozemšťani a Třetí expedice, asi pět dalších se celkem dá a zbytek je nezajímavý. Zejména ty krátké tu vůbec nemusely být. Celkový dojem je nekompaktní a celé mi to nedávalo moc smysl.
Je zajímavé, jak v knize se mnohem více snese fakt, že celá zápletka je prostě béčkové sci-fi z 50 .let, což dokazují i veškerá filmová zpracování, která se v tom duchu nesou. V knize je ale mnohem větší prostor na hlubší myšlenky, motivace postav i omáčku v podobě historického okénka, a to všechno pomáhá k tomu, že je tato kniha víc, než jen béčkové sci-fi z 50. let. Je úžasné, jak stará ta kniha je, protože v celém průběhu mě nezarazila jediná věc, u které by to bylo poznat. Klidně to mohlo být napsané v roce 1990 a nic by tam nemuselo být jinak. Je to moc pěkné apo a post-apo dobrodružství, které není natahované a hrozně by se mi líbilo, kdyby někdo tuhle látku zpracoval jako openworld počítačovou hru.
Zkusím zde stručně zhodnotit všechny tři díly. První díl Silo byl nejlepší, neboť měl naprosto geniální úvod (poslední dvě stránky úvodu jsem četl asi pětkrát za sebou, než jsem to vstřebal), velkou dávku tajemna a ten správně orwellovský feeling. Také se vůbec nepatlal s postavami, což beru jako klad, neboť si nemůže být čtenář ničím jistý. Druhý Turnus byl zpětným pohledem o něco slabší, ale na druhou stranu jsem ho nejvíce zhltl. Dvojka je především vysvětlující. Tím pádem ubylo značně tajemno a na celou sérii to vrhlo poněkud stín nedokonalosti. Obecně důvod a provedení celé hlavní zápletky působí spíše nepřesvědčivě. Na druhou stranu má Turnus sílu v pohledu z druhé strany a hledání střípků z děje předchozího dílu a skládání dějové skládačky, přestože končí vlastně na stejném místě jako končí první díl. Závěrečný Prach už pak není o odpovědích. Vlastně je už vše jasné, hlavní pointa je dokonce už hodně naznačena v druhém díle a ve třetím je pouze potvrzena. Je to především o uspokojivém završení děje, a to tak uspokojivém, že to nebývá v tomto žánru obvyklé ani moc žádoucí. Ovšem já jsem ve výsledku rád. Celá série se čte sama (vůbec nechápu některé stesky po tom, že se tam nic neděje a že je to nuda, to je fakt úplně mimo názor). Hlavním stínem je pro mě, že celé universum má u mě škraloup v pro mě nepřesvědčivě popsanému provedení a důvodu počátku. To souvisí i s jedinou otázkou, která nebyla uspokojivě vysvětlena a snad ani naznačena (SPOILER: co se dělo s okolním světem během celé té doby, přežil někdo, budou přeživší sami atd. KONEC SPOILERU). Na film se těším, ovšem více by mě lákala povedená PC hra.
Přišlo mi to jako geniální námět na povídku o deseti stranách. Ale tohle bylo strašně zdlouhavé. Četl jsem to snad rok, jak moc mě to nebavilo. Flashbacky pro mě velmi nezajímavé a úmorné.
Sbírka nařízení a zákazů z nichž některé jsou hezké a mírumilovné. Bohužel velká část z nich je nenávistná a nebezpečná. 85% celého obsahu je o tom, jak budou věřící odměněni a nevěřící poznají oheň pekelný. Ke škodě je, že ty nejvíce nenávistné a návodné verše jsou napsány většinou až v medínském období, takže pokud je nějaký rozpor a dříve bylo napsáno něco hezkého (například súra 109), to pozdější, týkající se stejného, by měly ty předchozí zrušit (napří. súry 2 a 47). Naneštěstí je to nejdůležitější kniha pro skoro dvě miliardy lidí a to ji činí v současnosti nejnebezpečnějším svazkem, který existuje.
Skvělá kniha pro skeptiky. Jen mi přišlo, že většina těch témat byla málo rozvedena na to, jak obsáhlou použitou literaturu každé z témat má. Ocenil bych, kdyby byly do knihy zařazeny častěji i "mýty", které jsou pravdivé, nebo částečně pravdivé. Protože těch v knize napočítáte asi dvě (akupunktura a grapefruit). Neustále se opakuje, že nebyla nalezena žádná souvislost, příčinnost mezi tímto jevem a touto chorobou apod.. A člověk, pokud je líný si sehnat literaturu, tomu musí věřit stejně, jako věřil polopravdám od svých předků, protože jiných argumentů, které by přesvědčily samy o sobě, je opět minimum. Bylo ovšem zábavné se dočíst o věcech, o kterých jsem si vždycky myslel, že to je blbost, že jsou skutečně blbost, stejně tak těch pár, o kterých jsem si myslel, že jsou snad i pravdivé.
Velice zdařilá teoreticko/vědní publikace, která je nezatížena ideově, ani stylově. Autor dává předkládané podněty do mnoha souvislostí napříč celou hudbou a nijak se nevyhýbá ani populární hudbě, která je v tomto typu děl často zcela ignorována. Za to mu patří velký dík. Kniha je psána povětšinou čtivým jazykem a působí podnětně. Jen kapitoly věnované tématu hudební sémiotiky jsou pro mě pandořinou skříňkou, a to i přesto, že jsem byl účasten i na různých přednáškách o této problematice. Vždy však všichni při popisování tohoto tématu zabřednou do nepochopitelného cizojazyčného guláše, ze kterého si nikdy moc neodnesu, a to je bohužel případ i této knihy. Všechno ostatní je však perfektní.
Ačkoliv nejsem žádný velký příznivec poezie (což dokazuje to, že mám nejraději Rytíře Smila od Jaroslava Vrchlického), pamatuji si, že když jsem si před maturitou pročítal základní básnické sbírky českých autorů, tahle byla pro mě spolu se Seifertovým Slavíkem jasně nejlepší. Asi proto, že je to snadno pochopitelné a zároveň velmi přitažlivé svým exotickým zasazením.
Tak já to teda s utrpením dočetl (trvalo mi to přes půl roku, tak moc mě to nebavilo) a můžu říct, že posledních dvacet stran je docela dobrých. Ze začátku jsem té knize dost věřil, sem tam byly i náznaky dobrého humoru, jinak se však jedná o velmi trapnou a dlouhou knihu. Ačkoliv jsem si to zakázal, neustále jsem musel myslet na fakt, že se jedná v podstatě o fan fiction. Příběh je zde naprosto nulový. To byl sice i v dílech minulých, zde to však postrádá krásu Adamsových děl. Jediné, čím Colfer atmosféru minulých dílů připomíná, jsou časté reminiscence Adamsových vtipů. Poznámky průvodce, které jsou téměř na každé straně, jsou většinou nesmyslné a rušivé od hlavního "děje". V Adamsových knihách byly přitom poznámky průvodce to nejlepší. Staré i nové postavy postrádají sympatičnost, stávají se z nich karikatury sama sebe. Prostě Colfere, myslím, že to v sobě trochu máš, ale nějak to nevyšlo.