darthvader77 komentáře u knih
Vzpomínám si, jak jsem tuhle miloučkou, krásně ilustrovanou a v tolika zajímavých věcech poučnou knížku, donesl v první třídě na náš projekt o keltech. A jak na mě všichni tehdy zírali s vykulenýma očima a s vyděšeným výrazem ve tváři. Nostalgický skvost, který má svých pět úplně zaslouženě, protože autor dostál názvu a skutečně zde naleznete věci, o kterých se vám učitelé neodvažují říct. :D Polovinou úspěch nicméně tvoří Brownovi ilustrace, jenž pročistí bránice, lépe než ACC.
Promazávání údů olejem, hostinami, vítáním hostů, loučení se s hosty a v neposlední řadě opakovaným představováním postav je věnováno více prostoru, než samotné Odysseově výpravě. Vše výše zmíněné je ale naprosto odpustitelné a pochopitelné, neboť jde o základ samotné literatury jako takové a proto člověk promine nejednu mušku na kráse. Nadčasové postavy(především v ženiších by se našla drtivá většina našich příživníků v parlamentu), výborné poutavé vyprávění, skvělá atmosféra a dobré dialogy. A finální deratizace domácnosti otcem a synem parádní. Holt, když vám dílo přetrvá celá staletí o kvalitě to už něco vypovídá. Rozhodně nečetl naposled a rozhodně si přečtu Ílias.
Výborné zkrácení čekaní na Vichry zimy. Martin sám říká, že ve svých knihách snaží tvořit, co nejrozmanitější dvojice, protože to prospívá, jak příběhu tak dialogům. A takovou dvojici Dunk s Egem bezesporu jsou. Skvělé příběhy, které jsou výjimečné, že jsou vyprávěné z pohledu neurozeného potulného rytíře, což dává možnost mnoha zajímavým myšlenkovým podchodům. A zasažení do období vlády Targaryenů nám dovoluje nakouknout hlouběji do historie tohohle fantastického světa. Navíc kniha nepostrádá nic z čarovnosti hlavní série. Velmi příjemné zpestření. P.S. Pobočník krále Brynden Krvevran jednoznačně mazák.
(Tři dobří muži zemřeli, aby potulný rytíř nepřišel o nohu. Bohové si libují v krutých žertech)
V jisté podzemní noře bydlel jeden Hobit. Pramatka celého fantasy žánru. Její text je pro mě biblí a obsah textu náboženstvím. A ve jménu Saurona musím prohlásit, že jde o nádhernou knihu, kterou můžete číst pořád dokola a nikdy neomrzí. A i když jsme pořádný fantasy orgáč dostali až s Pánem Prstenů, nutno podotknout, že Hobit je sice ne tak podrobně vyprávěným, ale stejně srdečným počinem. Navíc je to předloha naprosto kule rvoucí trilogie, takže rozhodně za mě 100000% a děkují Tolkienovi za příspěvek do světové literatury.
Knihu se přiznám jsem nedočetl ani do konce, protože vyprávění me vůbec nedokazalo vtahnout do děje a mnohem více mě bavil film, který ovšem také žadná sláva.
"Jestliže sere odejdete, předtím než řeknete její jméno budu váz pronásledovat po všech sedmi peklech. ELIA Z DORNE!!!!!!"
Pravděpodobně vrchole celé Písně(zatím). Proběhne zde nejvíc dějových zvratů za celou knihu, osudy jsou čím dal spletitější a nabírají víc a víc obrátek. Martin zase brilantně vypraví a já mu to znovu neskutečně žeru. Především ovšem v téhle knize je moje nejoblíbenější scéna z celé písně epický souboj Oberyn Martell vs. ser Sandor Clegane, který mě snad emocionálně zasáhl víc než Rudá Svatba. A seriálová verze ať se jde zahrabat.
"Může být člověk statečný, když má strach? To je jediná chvíle, kdy může být statečný."
Co k tomuhle mistrovskému kousku dodat. První díl moji pravděpodobně nejoblíbenější knižní série a spolu se Doylovým Sherlockem Holmesem jedna z mála knih, kterou jsem přečetl víc jak jednou. Martin je výborný vyprávěč, který zde vypraví výborný propracovaný příběh s výbornými postavami a výbornými dějovými zvraty. POV je naprosto fascinující a postavy jsou tak krásně uvěřitelně propracované, že se velmi snadno dostane do jejich kůže. Srdcovka.
Oblíbené postavy: Ned Stark, Tyrion Lannister a Daenerys Targaryen.
Vše krásné jednou končí a nejinak je tomu v případě úžasného příběhu Prokletých králů. Stejně jako v případě Lilie a lvu i sedmička se posune v čase a tak nás Druon vhodí mezi události odehrávající se několik let po vypuknutí stoleté války. Všechny postavy z minulých dílů krom Eduarda III. už leží pod drnem, Francie se nachází v totálním chaosu, Anglie triumfuje díky bitvám u Křesčaku a Poitres, krále je zajatý, v zemi dvě nepřátelké armády. Do této situace vstupuje kardinál z Perigórdu vyslanec svatého stolce. Celý finální díl je vyprávěn z jeho pohledu v ich-formě. Názory vidící věci v souvislostech, svéráznýcharakter a vynikající zhodnocení situace vás provázejí celou knihou a vy si říkáte, jaký je to ale rozumný a osvícený člověk, obzvláště na svou dobu. Výborně to celou sérii zakončuje a je škoda, že se Druon nepustil do zmapování událostí kolem panny Orléánské, věřím že by i tohle bylo neméně působivé.
Nejtemnější díl povídek, Geralt je tu ještě více v depresi než obvykle. Osud, lidé, příšery, kouzla, tajemno, nevyhnutolenost a nepoučitelnost všech vzít v potaz své chyby z minulosti a ne si z nich brát příklad. Je výborné jak Sapkowski dokáže hrát ve fantasy hávu na záporné vlastnosti lidské civilizace. Potěší perfektní nesourodá protikladná dvojice Ciri a Geralt, nebo ty nymfy Braen a spo. Kdo by v těch všech elfech a dalších utlačovnaných menšinách nepoznal indiány vyhubené během kolonizace Ameriky. Navíc je to všechno ve vynikající hávu slovanských i jiných pověstí. Geralt si tu sáhne na dno a i když poslední povídky, svatba s Yennefer, je trošičku moc pozitivní vzhledem k tomu zbytku, zvláště ten zvrat se čtrnáctým jménem. Každopádně celá série přede mnou a nepochybuji, že autor mi stihne ještě pořádně nahnat husí kůži. Teď je každopádně nutné vyhnout se dvojsečnému meči osudu a prolít krev elfů.
Moje první setkání z Clarkem a musím říct, že bylo příjemné. Clarke je mistrný vypravěč, povídky sází jednu lepší než druhou. Dokáže si pohrávat s čtenářovou myslí, správně směřovat příběhy a dobrat se zajímavé pointy. Určitě jsem se s Clarkem nepotkal naposledy.
Páte pokračování se odehrává několik let po fantastickém závěru Zákona mužů během korunovace Filipa V. v Remeši. Králem je teď Filipův bratr Karel la Marche, za kterého vládne naš starý dobrý věčně ambiciózní monsignore Karel z Valois, který opět ukazuje tu krásnou sympatickou tupost v ruku v ruce s přemrštěnými ambicemi a skvělými hláškami. Jeho odchodu ze scény jsem litoval a člověk během jeho umírání znovu ucení vyprávěčský styl Maurice Druona, který opět snaží své postavy ukázat ze všech úhlů. Alespoň ovšem Valois ukáže své znamenité schopnosti během tažení do Akvitánie, kdy jako první vojevůdce na Západě použije děla!!
Kapitolou sama pro sebe je vývoj v Anglie, kterému se tahle kniha věnuje více než doposud. Mortimerovi interakce s havranem Eduardem pochmurné, jeho útěk dobrodružný, vztah a pokrevní spojení s Isabelou vášnivý. Vůbec je nádherné jak v tom člověk pozná kousky kostiček, které si pro svoje dílo poupravil G.R. R. M. Roger Mortimer se jako odbojový lord vrací do Anglie s Isabelou a jejím synem nárkovatelem Eduardem III. Komu při tomhle nevyvstanou vzpomínky na podobné akci Stannise Baratheona na Severu, že? Navíc Lombarďané jsou zřejmou variací na Železnou Banku a Henegavský Florentové. :-D. Každopádně pád Eduarda II. působivý jeho anální smrt mne bude budit ze sna ještě hodně dlouho. V posledních dílech je ovšem znám nevyhnutelná nevýhoda, kdy autor některé dějové linie, kterým věnoval obrovský prostor v předcházejících částech nechává vyšumět zejména dění okolo Giannina Baglioniho, o kterém se to nikdy nepotvrdilo jistě. Žel to už je prokletí, když si vyberete fakta namísto příběhu, rozhodně je to lepší než volba opačná.
Třetí díl nezaostává za svými staršími bratříčky. Konflikt mezi Robertem a jeho tetou se vyostřuje. Ludvík X. se chová stále nezodpovědněji, Karel z Valois je čím dal tím chamtivější a příběh je spletitější. Člověk musí velice soucítit s Klementinou Uherskou a vypěstovat si nenávist vůči Mahaut. Smrt samotného Ludvíka X. nedává takové zadostiučinění, jak by si čtenář mohl myslet, přihlédne-li k následným událostem.
Mistr žánru opět předvádí hotové spisovatelské kreace. Zlá doba pro draky zaujme především vypracovaným světem, zajímavými lechtivými scénámi, prácí s postavami a dějem jako takovým, kdy každá část příběhu má svoje místo. Postavy vynikající, asi nejvíc mě zaujal Rétor, který za celou knihu projde poměrně zajímavým vývojem a v závěru se pořádně vybarvi, jakmile se začne lámat pomyslný chleba. Otevřený konec nemusí nadchnout každého, ale už Tolkien říkával, že i svět magie, by měl mít nějaká tajemstvá a mě to přidává na zážitku, když je takhle dovoleno pracovat mé fantazii.
Moje první scifárna mimo Star Wars. Těžko se píšou dojmy z knihy, která je natolik propracovaná, přecpaná podměty, citáty, odkazy na historii a nečernobílými zajímavými a chirurgicky přesně propracovanými postavami, že dokáže být pro sci-fi tím samým, co je Píseň ledu a ohně pro fantasy: Knihou, která žánr zušlechťuje, předefinovává a dává mu nový rozměr. Ke konci můžu říct jen hodně štěstí Endere.
Autoři téhle duchaplnosti by si v jako jeden z trestů při procházení peklem, zasloužili každý den přinejmenším šest hodin nechat mlátit od pana Doyla Vzpomínkami na Sherlocka Holmese, vysvětlujíce přitom těmhle americkým plagiátorům hranice dobrého vkusu. Knížka je to rozhodně pěkná a jako čtení pro malé dětičky je to výborné. Nicméně knížka si vypůjčuje postavu legendárního Sherlocka Holmese (jenž je pro mě zárukou určité kvality a představuje pro mě určité hodnoty) a v takovém případě nelze nad určením pro děti mávnout rukou. A Watsone, co ti to udělal?!!! A aby Holmese poučovala nějaká malá snědá holčina, jsi slavný detektiv taky nezasloužil.
Skvost všech skvostů, tahle kniha je povinností pro každého hráče jakékoliv strategické hry, ale myšlenky v ní uvedené, nám dají spoustu rad, jak se chovat ve válce, která trápí nás všechny a to válce vztahové. Pozorný a důvtipný čtenář tedy dokáže transformovat myšlenky z knihy do svých reáliích a to se může dozajista hodit.
Druhá část Nočního anděla přináší více postav, více akce, více bitev, více osudových zvratů, prostě více tak nějak všeho. Nezapomíná se na notnou dávku absurdnosti a především se kniha nebere vážně a dokáže člověku na tváři vyčarovat úsměv. Příkladem hovořícím za všechny je dokonalý odkaz na Star Wars, kdy jsem vyprskl smíchy. Jen snad ten závěr, aby si čtenář nemyslel, že to dopadlo moc dobře, přidáme tam další kopu problémů mi úplně neseděl, ale to nemění nic na tom, že se jedná pořád o poutavou zábavu, kterou je radost číst.
"Skywalkere nezáleží na tom, jestli najdeš a zabiješ všechny rytíře Jedi, kteří přežili rozkaz 66. Teď už chápu, Síla nevymře nikdy." Jak jinak bych mohl začít se svým nickem než tímhle. Pro mě je tohle nejlepší Star Wars kniha, která se odehrává zároveň a krátce po mém nejoblíbenější epizodě a hlavním hrdinou je má nejoblíbenější postava(ne jen z SW, ale vůbec). Výborné jsou především Anakinovy vnitřní monology, scéna odehrávající se v chrámu Jediů naprosto uchvátná(Proč mě neposlouchala). Neméně zajímavé jsou i myšlenkové pochody Císaře, která nám doplňují spoustu informací o velkém plánu a konečné pomstě Sithů. Samotná dějová linka Jediů, kteří přežili rozkaz 66 odehravající se na pozadí největších dějových zvratů v historii galaxie bude pro každého fanouška SW vrcholem blaha. No a co by to bylo za Star Wars, kdybychom na závěr nedostali monumentální bitvu a epický duel světelných mečů. Naprostý skvost a právě díky tomuhle považuji Jamesa Lucena ze spisovatelů, co píšou hvězdné války za nejlepšího.
Napětí nadcházející války drtí čtenářskou dušičku hluboko do země. Lilie a lev už svým názvém nasvědčují, že nevyhnutelný osud se blíží. Na začátku sledujeme vymření prokletých kapetovců a nástup Filip VI. Valois syného mého oblíbeného Karla (ironie, že nežil o pár let navíc, pak by se té koruny, po které tolik bažil dočkal). Sledujeme jak Robert z Artois další sympaťák obratně intrikuje, aby byl Filip jednomyslně zvolen králem, netušící, že toho bude velice brzo litovat. Obecě se zde loučíme s další výbronou postavou a tou je Robert, jehož odcizení s králem po prohraném osudu, kdy se proti němu otočí nakonec celý proces vinou i milostného dobrodružství. Jediná část, která mohla být trošičku lepší je Robertův projev před anglickým parlamentem, který působí značně okleštěně, ale jinak počátek stoleté války znaemenitý. Nezbývá nyní teď zjišťovat, jak král ztrácí Francii.
Příběh intrik, krve, války, cizoložství, zrady a lásky pokračuje ve druhém díle tohoto díla. Opět oceňuji postavy, ať už Karel z Valois s velkými ambicemi, ale malými schopnostmi nebo čím dál víc prohnilejší hraběnka Mahaut. De Marrignyho pochod k šibenici vynikající, rozhodnotí slabého Ludvíka X. na zabití a vrážda Markéty děsivá.