declen komentáře u knih
Docela mě překvapil rok napsání, ještě než jsem šel zapsat hodnocení tak jsem to odhadoval na na osmdesátky.
Četl jsem to teda ve dvaceti, ale fakt jsem se bavil. Při čtení mě napadlo, že kdyby povinná četba ve školách obsahovala knihy typu Mládí v Hajzlu tak by se čtení nemuselo spoustě lidem zhnusit.
Občas jde Grof trošku proti sobě, občas je opravdu až moc "ezo" a jeho model bude jistojistě jednou nahrazen modelem ještě lepším, ale určitě se jedná jednu z nejzásadnějších knížek co si člověk může přečíst a směr co je tady nahozený je správný.
Asi tuším o co se Miéville snažil, ale podle mě se mu to moc nepovedlo a to jsem chtěl, opravdu chtěl, si vychutnat další jeho industriální konstrukci. Chvílemi to byla ale až nuda. Rozhodně horší než minulé díly.
Po chvilce si na ten ten "metaforický" jazyk i zvyknete. Dokonce v některých fázích i ztrácí na hutnosti. Mám teorii, kterou si ještě ověřím a to, že se nám tímto stylem autorka pokouší přiblížit to jak asi působí čínský jazyk. Zakládám to tedy ale na svých chatrných znalostech mandarýnštiny. Jinak pocit z knihy: deprese na kolečkách. Možná jsem si měl na koronakrizi najít něco veselejšího, ale nelituji. Nicméně kousíček duše v téhle knize necháte. Pár paralel mě tedy úplně nepřesvědčilo a bylo z nich cítit, že si autorka vybíjí frustraci, a jako ty které kritizuje, celou věc zjednodušuje a černobíle obviňuje. Ale bylo jich poskrovnu.
To co jsem o budhismu/meditaci/seberozvoji věděl tomu jsem rozuměl, tomu ostatnímu co jsem neznal jsem nerozuměl vůbec.
Doporučil bych někomu Popraviště? Ne. No, možná někomu. Jsem rád, že jsem knihu přečetl? Ano. Možná si před čtením zjistěte o čem to bude. Místy se to nečte moc dobře a vyšší rovina propojení všech příběhů je už mimo mě.
Kniha vydaná v roce 2002, ale původně je z roku 1926 - tedy psaná jazykem, který je dnes už nečitelný. Občas jsem měl pocit, že některé věty nemohly dávat moc smysl ani tehdá. Dostal jsem se na stránku 24, tedy myšlenkově nemohu hodnotit.
Uau, už dlouho jsem se do knížky tak nezačet. Hozně mě to něčím připomíná styl Davida Gemmela.
Tak kniha... spíše filosofická povídka, nicméně mám pocit, že to chce čas aby si člověk uvědomil kde všude se dají najít paralely s jeho životem. Dle mého nelze jakkoli ohvězdičkovat.
Moc dobře napsané, aniž bych byl fanda detektivek tak mě kniha hodně zaujala a pomalu jsem ji nemohl dát z ruky.
Chvílemi strašně roztahané, přiznám se , že části jsem v rychlosti prolétával očima. Nejdřív jsem myslel, že Irwing je pseudonym nějaké feministky. Některé pasáže jsou strašná slátanina, ale trochu mám pocit, že to bylo jen z důvodu abysme se trochu přiblížili tomu co by asi psal Garp. Některé vyvrcholení příběhu opravdu zajímavé.
Tohle mě teda moc nenadchlo, možná už jsem tolik nakrmenej postapem a trochu přehnaně alergickej na zněužívání žánru. Hodně generické a bez většího nápadu nebo zajímavé pointy. Ani atmosféra mě moc nebrala. Prvních cca. 30% knížky je naprostá nuda. V prostředku to docela šlo a na konci jsem měl co dělat abych to vůbec dočet. Nudné ploché postavy.
"Rychle, paní Chlumská, kuřte." Kotletovy nemůžeme upřít pár dobrých nápadů, pár i hodně vtipných. Zbytek béčková superhero oddychová řezanice.
Začátek mě vůbec nebavil, ale jsem rád, že jsem vydržel a tím pádem se Gemmell stal snad mým nejoblíbenějším spisovatelem v tomhle žánru. Začátek mě vlastně nebavil ani po druhém, ani po třetím přečtení.
Návrat ke kvalitě první dílu. Trošku mě tedy štval styl psaní dialogů. Atmosféru ale 35tka určitě má. Na konci jsem si až sadisticky lebedil v odkrývání posledních tajemství metra.
Bavila víc než předchozí, určitě čtivější styl. Příjmená atmosféra.