Denika komentáře u knih
I když jsem si letos dala předsevzetí, že každou knihu dočtu do konce, opět ho musím porušit. Čekala jsem strhující příběh o lásce. Čekala jsem bohatě vykreslené dějiny Ruska. Čekala jsem, že mě to prostě sebere. No, čekala jsem marně.
Dostala jsem se maximálně na stranu 300 a knihu jsem odložila. Už potřetí. Mám pocit, že zkrátka nemám trpělivost číst o každém zavanutí větru, o každém posunutí mraku, o nesmyslných a nepřehledných debatách o všem a o ničem a do toho sledovat tisíc postav, které autor jednou nazve příjmením a podruhé jménem a “otčestvem”, takže ani není jasné, kdo to vlastně je a co tam vůbec dělá - pardon, ale tohle ne. Dám šanci ještě filmu, ale knihu jsem nadobro vzdala.
Ponechám bez hodnocení.
Kniha má více dějových linií - první láska, nemoc, problémy v rodině, detektivní zápletka... V tomto případě může knížka někdy působit až trochu přeplácaně. Zajimavým aspektem knihy je poznání, jak silné halucinace mohou být a jak se i naprosté jistoty (jak pro Alex, tak pro čtenáře) mohou rozplynout jako pára nad hrncem. Nicméně to byla příjemná oddechovka přečtená během dvou dní.
Nádherně napsaná knížka, která ale bolí. I přes určitou naději působí skličujícím dojmem. Nedává odpovědi, spíše nabádá k přemýšlení - o neměnnosti osudu, o spravedlnosti, morálce, sebeobětování, soucitu.
“...v ustavičném stýskání po minulosti není žádná budoucnost.”
Ne, ne a ne. Ponechám knihu bez hodnocení. Ne že bych si v ní pro sebe nenašla pár zajímavých myšlenek, nicméně hledat těchto pár světlých výjimek v tom moři informací, které se neustále opakují kolem dokola ale především - nikam nevedou, na to byla moje trpělivost příliš krátká.
Neurazí, nenadchne. Nicméně rozuzlení a závěr měly něco do sebe. Oddechová knížka ideální na dovolenou.
Úžasně čtivá knížka, až na poslední kapitoly, které zdlouhavě pojednávají o soudním procesu. Jsem vděčná za život v tomto století, kdy už osud ženy, ochrana, těhotenství a rození dětí není pouze v rukou jejího bezohledného manžela nebo partnera. To, co si ženy předchozích generací musely vytrpět, si ani neumíme představit.
Je vůbec možné, aby jedna rodina přetrpěla tolik neštěstí? Knížka se mi zdála ještě o to smutnější, když jsem ji četla v Den matek a přemýšlela u toho, jaké zrovna já mám štěstí a kolik dětí prožilo a stále se vyrovnává s následky dětství s právě takovou “Lucile”. Kniha, která mě utvrdila v tom, jak mocně na život každého působí vnější okolnosti, a jak málo proti nim zmůžeme. Smutné čtení.
Za tak nádherný jazyk prostě musím dát plné hodnocení, dlouho jsem něco tak krásného nečetla. Když pominu občasné ztrácení se v tom, kdo zrovna příběh vypráví a taky téma holocaust a oblíbeného doktora Mengeleho (literatury o holocaustu už jsem trochu přejezená a nevidím důvod, proč jej i současní autoři stále tak rádi zařazují do děje svých knih - tím nechci tohle téma v žádném případě nijak shazovat, ale mám dojem, že těm, kteří si tou hrůzou prošli sami tak nějak víc náleží právo o všem psát), tak je to nádherně napsaná kniha, k jejímž pasážím se budu vracet. Androniková měla nepopiratelně talent na krásnou literaturu a já si nad mnoha stránkami pobrečela. Věřím, že v ní kouzlo našlo a najde i mnoho jiných.
“Když odložím své knihy a papíry, zavřu oči a vyženu z hlavy všechny myšlenky na elektrická pole, centrifugální regulátory a koherentní rotaci, vidím Tebe. Vidím Tě tak jasně, že mi vyschne v krku, chci Tě vzít za ruku a plakat, zabořit obličej do Tvých rukou a postěžovat si, že jsi tak daleko. Vidím Tvou červenou pletenou bundu (kterou už ani nemáš), uvolněný pramen vlasů na tváři, brýle na očích a Tvá vlhká víčka. Vidím každý detail čar na Tvých dlaních spočívajících v klíně. Chci Ti znovu a znovu říkat, že nikdo lepší než Ty neexistuje, že myšlenka na Tebe pro mne zastíní všechno, způsobí, že všechno ostatní vypadá triviálně a nedůležitě.”
Je neuvěřitelné, jaké podmínky vydržela láska dvou lidí, jak těžký osud jim oběma byl nadělen a jak vytrvale bojovali. Každý den hledali štěstí, i když se zdálo, že kolem nich žádné neexistuje. Mohli bychom se jejich trpělivosti a morálním zásadám učit. A především být víc vděční za svobodu, ať už se týká politických názorů nebo způsobu života. Víc vděční, že nic podobného nemusíme zažívat.
Další mistrovské dílo Kateřiny Tučkové. Výborně sepsané dějiny odsunu Němců z pohledu jednotlivců, které k mému překvapení nekončily po válce, ale pokračovaly k nástupu komunismu, přes normalizaci, Sametovou revoluci, devadesátá léta až po začátek 21. století. Mám pocit, že jedině Kateřina umí tak výborně zachytit prožívání, pocity a myšlenky svých postav. Celá kniha je psaná krásnou češtinou, která se tak příjemně čte po všech těch přeložených zahraničních knihách.
Doporučuji.
Velmi čtivá kniha, silný, a na opravdových událostech založený příběh, zajímavá fotografická příloha. Kniha byla po obsahové stránce krásně přeložená, ALE - je v ní hromada pravopisných chyb, které budou pozorného čtenáře bít do očí.
4.5*
Tolik zničených životů kvůli jednomu režimu, tolik mrtvých, opuštěných, zbídačených, ponížených až na samé lidské dno. Kolik matek přišlo o své děti, kolik dětí přišlo o rodiče, kolik lidí přišlo o své rodiny, známé, kamarády. Jak jeden režim dokázal v mnohých udusit veškerou morálku a zdravý rozum, úctu, slitování. Nemám slov. Místy náročné čtení, které vyžaduje soustředění.
Děkuji autorce za to, jak důkladně a pečlivě nastudovala reálie Ruska a skvěle dokázala popsat dějinné události na jednotlivých, výborně vykreslených postavách.
Kéž by se tyhle věci už nikdy neopakovaly... Ať už Florence byla nebo nebyla inspirována reálnou postavou, snad konečně našla klid a odpuštění.
Hezká, nicméně extrémně přeceňovaná kniha. Nic nového pod sluncem, žádný úžasný styl zpracování. Jsou knihy, které by si tak vysoké hodnocení, jako má Hana, zasloužily mnohem více.
Nemohla jsem se rozhodnout mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Příběh je to hezký (pokud se to tak dá nazvat), jsou v něm obsaženy i moudré myšlenky o tom, jak nic není černobílé a nikdo není jen dobrý či zlý, ale upřímně, četla jsem už mnohem lepší knihy a povyk kolem Volání netvora příliš nechápu. Rozhodně bych ji neřadila mezi knihy pro děti - víc ponaučení si z ní vezmou dospělí. Co naopak chválím jsou krásné ilustrace Jima Kaye, dodávají své kouzlo jinak ne příliš výjimečné knize. Celkový dojem je tak půl na půl. Možná se k ní však jednou vrátím a změním názor.
Moc hezká knížka protkaná láskou a dojemnými dopisy na rozloučenou. Autorka dokázala pěkně zpracovat téma hospicové péče a umírání jakožto přirozenou součást našich životů. Líbilo se mi, jak do sebe postupně začalo vše zapadat a postavy se setkávaly a poznávaly. Nejzajímavější byl vývoj vztahu mezi Hughem a Sarah, nejméně chytlaví byli Ben s Hope, i tak však v příběhu všichni měli své místo. Nejkrásnější pasáží v knize bylo Hughovo vyprávění o posmrtných tradicích viktoriánské Anglie - doposud jsem nenarazila na tak citlivé vysvětlení pro nás poněkud morbidních praktik. Ne že by kniha obsahovala převratné myšlenky, ale je příjemně napsaná a dobře se čte. Čtyři hvězdy. :)
Ještě ve dvou třetinách knihy jsem se rozmýšlela, jestli jí udělit dvě nebo tři hvězdy - láska, zamilování, romantika, srdceryvnost a kýč z ní přímo odkapávaly. Když jsem posté četla obrat "moje srdce téměř puklo", měla jsem chuť knihu zahodit hodně daleko. Konec mě však dostal a trochu jsem si pobrečela.
Ano, život je vzácný, je krátký a lidé jej marní zbytečnými činnostmi a starostmi, což není na škodu si občas připomenout. Autorce se nedá upřít, že tento fakt se v knize snažila vyzdvihnout a kromě odpočinkového čtení chtěla své čtenáře obohatit o pár životních mouder. Řekla bych, že se jí to i celkem povedlo.
I po tom všem je to ale brutální červená knihovna. Nemůžu se ubránit dojmu, že přesně takové knihy probouzí v mladých slečnách touhu po nereálné lásce a pocit, že pokud jejich vztah není přesně tak spalující, žhavý, úžasný, dokonalý a nadpozemský, pak je něco v nepořádku.
Všechny malé zázraky zanechají v člověku tolik smutku a prázdnoty. Finch mi od začátku přirostl k srdci, jako bych ho znala odmala, snad se mi po něm i stýská. Violet už mi byla méně sympatická, ale co na knize oceňuji nejvíc je alespoň částečný pohled do života rodiny po ztrátě dítěte - v mnoha knihách, kde rodina přišla o dítě, se dělá, jakoby se nic nestalo, a nebo se tato událost nepovažuje za podstatnou.
Neskutečně mě vytáčel přístup Finchovy rodiny, od přehlížení divného chování a příznaků nemoci až po faleš na pohřbu, od začátku do konce. Kořeny zla byly v jeho rodině, která mu ani nedokázala pomoci.
Všechna čest autorce, která dokázala citlivě podat téma bipolární poruchy a sebevraždy. Kéž by se kniha dostala do rukou lidem, kteří ji nejvíc potřebují.
Zvláštní - nikdy jsem nečetla nic tak odosobněného jako je tahle kniha. Hawkingova manželka jejich soužití popisuje dost detailně ale zároveň neskutečně stroze, povrchně a neosobně. Většinu doby jsem měla pocit, že čtu spíše manuál než autobiografii. Nedá se popřít, že měla Jane Stephena ráda, avšak něco mi na to nesedí. Knihou se táhlo něco, co ve mně vzbuzovalo divný pocit. Nicméně, ať každý posoudí sám.
Nerozumím, proč zrovna takové knihy nejsou v povinné četbě pro všechny. Až doteď jsem nevěděla o hrůzách, které Sověti páchali na obyvatelstvu Litvy, Lotyšska, Estonska a Finska. Jako by se na ně úplně zapomnělo, přitom trpěli stejně jako ostatní věznění lidé. Perfektně popsaná zlost, nenávist, hnus, beznaděj a zoufalství, ale také záblesky lidskosti a neumírající lásky ve vypjaté situaci. Po dočtení knihy jsem si více uvědomila význam výjevu na obálce. Je to úžasná kniha.
"V některých válkách se bojuje bombami. Lidé od Baltu v téhle válce bojovali vírou. V roce 1991, po padesáti letech nemilosrdné okupace, tři pobaltské republiky znovu získaly samostatnost, mírově a se ctí. Daly přednost naději před nenávistí a ukázaly světu, že i v té nejtemnější noci svítí nějaké světélko. Prosím, čtěte o nich. Povídejte o nich někomu. Tyhle tři státečky nás naučily, že láska je ta nejmocnější armáda. Ať už je to láska k příteli, ke své zemi, k Bohu, nebo třeba k nepříteli - láska nám odhaluje zázračnou povahu lidského ducha."