Devorah komentáře u knih
Plakala jsem. Pro tu malou čistou dětskou duši. Pro tu lidskou bytost. Tolik emocí ve mne tato útla knížečka probudila. A ten naprostý konec v pár posledních odstavcích mne rozsekal na kusy.
To, jak byla knižka rozdělená do dvou pohledů, a to Barči a matky, byla určitá zvrácenost od autorky, protože nejenže tím dodala plasticitu celému příběhu, ale čtenář měl pak všudypřítomný pocit neskutečné křivdy a bezmoci. Navíc umocněný pohledem dětských očí.
Je to jedna z nejemotivnějších a zároveň velmi depresivních knížek, co jsem za poslední dobu četla. Nejhorší na celé věci je, že ačkoliv jde v tomto případě o fikci, kolik takových rodin žije v našem okolí?
Spousta emocí, uff. Jdu se přitulit ke svojí malé čisté dětské duši a budu ji tulit a pusinkovat i za Barunku z knížky. Matku, fotra a Kačenu hodím lvům.
Tato kniha překypuje křehkými emociemi a je jen na vás, zda se tomu poddáte. Je to příběh o osudu dvou osamělých lidí, kteří dokáží najít jeden ve druhém spřízněnou duši. Také je to ale i o beznaději, umírání, touze po životě a opravdové lásce. Ačkoli to zní jako klišé, kapesník při posledních stránkách se opravdu hodil.
Tento knižní Cop je vymyšlen, upleten a spojen tak dobře, že mi bylo líto se s hrdinkami na poslední stránce rozloučit.
Autorka rozehrála příběh třech silných žen,v tomto případě hlavních hrdinek, které se neznají tak skvěle, že lze jen těžko uvěřit, že není spisovatelkou.
Je to kniha o silných tématech, o postavení žen ve společnosti, o naději a ztrátách, o boji za svou důstojnost a štěstí - a to vše na tak málo stránkách.
Na první pohled se může zdát, že je to naprosto obyčejný příběh. Objevují se v něm věci krásné i ošklivé, stejně jako spravedlivé i nespravedlivé - přesně tak, jak to v životě chodí. Jde o příběh z pohledu malé holčičky Čipery, které skvěle sekunduje její bratr Jem. Pak na scénu nastupuje postava jejich otce Atika, kterého jako advokáta čeká předem marný boj s předsudky, strachem i nenávistí, když obhajuje černocha obviněného ze znásilnění bílé dívky. Postava Atika Finche tak dává příběhu jinou dimenzi a zároveň s sebou nese neskutečné morální poselství.
Rozhodně to není kniha o rasismu a nespravedlivém soudním procesu, je to román plný silných myšlenek. Je to zkrátka neuvěřitelně lidský a čtivý příběh o dětství, o dospívání, o různých formách osobní statečnosti, o pokrytectví, morálce a osobní zodpovědnosti.
Kouř z rašeliny, vítr, déšť a slzy, i tak by se dala shrnout tato kniha. Peter May ji opět zasadil do souostroví Hebrid, kde nám všudypřítomný vítr zalézá pod vrstvu oblečení, déšť trvá hodiny a hodiny, whisky stéká do krku a všudypřítomný kouř z rašeliny nám dává tušit, že se nacházíme v drsné skotské krajině, která se s lidmi nemazlí. A nemazlí se ani s hlavním hrdinou, Finem Macleodem, který se snaží přijít na to, kdo je mrtvola, která byla nalezena na vřesovišti a co má společného s otcem jeho dávné lásky. A právě chytře zvolený vyprávěcí postup, z pohledu dementního starce tak i z pohledu Fina, patří společně s brilantními popisy k nejzajímavějším aspektům románu.
Největší slabinou se, z mého pohledu, zdá být rozuzlení detektivní zápletky. Nicméně i tak jde opět o originální čtení s velkou dávkou informací o drsném kraji.
Petra Dvořáková má dar psát, a to i o věcech naprosto všedních a fádních. Její styl je tak lehký, přirozený, až má čtenář pocit, že by autorka zvládla napsat poutavě i obyčený telefonní seznam.
Hlavní hrdina je lékař, dalo by se říct obyčejný muž s obyčejnými problémy, ale to, jak skvěle se tohoto všedního a stokrát omletého příběhu autorka zhostila, dělá z této knihy opravdovou lahůdku.
Přirozené, uvěřitelné a naprosto svěží dílo, to je Chirurg za plný počet bodů.
Od této knihy jsem nic nečekala a přitom toho tolik dostala. Je čtivě a poutavě napsaná, autorka nás po kapkách a formou retrospektivy táhne do děje a líčí události z let minulých, které ovlivňují události současné. A tak se před námi otevírá příběh neskutečně silné ženy, která nechtěla od života tolik, jen lásku a pocit bezpečí od milovaného muže. Její špatný výběr a ego na sebe vršilo další a další události, které spěly k tak smutnému a tragickému konci, který ovlivnil osudy a životy všech v jejím okolí.
I přestože je tento román spíše hořkosladký, i když míra hořkosti vítězí, přesto je plný skutečného života, lásky, zrady a ke konci také touhy po životě.
Název této knihy byl pro mne zvláštním způsobem vábivý, ostatně stejně jako celé dílo.
Příběh staví na dvou hlavních aktérech, Mattiovi a Alici, na jejich životních osudech, na jejich neuskutečněných touhách, na špatných rozhodnutích v nesprávný čas, které ovlivňují jejich další existenci. Jedno špatné rozhodnutí Alice v útlém věku ji poznamená jak fyzicky, tak psychicky. Stejně tak Mattio, který se rozhodne nevzít svou mentálně postiženou sestru na oslavu narozenin spolužáka a tím předem předurčil svůj další osud – depresivní, temný, bez budoucnosti. Pak se ovšem ti dva potkají a autor dává tušit, že by mohla nastat změna, že by ti dva před sebou mohli mít budoucnost bez přízraků z minulosti, pokud překročí vše, co je dosud svazovalo. Jenže je tu závěr, ze kterého lze vyvodit mnohé a přitom vlastně nic. Jen je jaksi správný a, bohužel, krutě uvěřitelný.
Je skvělé, jak se autor vyhnul zbytečné patetičnosti a zachoval si, místy až vědeckou sterilitu. Jeho styl je úsporný, místy až minimalistický, což se k této knize velmi hodí. Bravurně zachytil propojení osudů, citovou prázdnotu a důležitost nevysloveného, aniž by tak spadl do použití stereotypů a dalších klišé.
Osamělost prvočísel není kniha pro každého, čtenáře uvrhne do stavu deprese, ze které hned tak nebude cesty ven, ale i tak rozhodně stojí za přečtení.
Eleanor je mladá žena, která nerespektuje společenské konvence, nepřetvařuje se, vše říká narovinu, její smysl pro humor je nejenom typicky britský, ale i břitký, komentáře trefné, komunikační a sociální dovednosti na nule. V celé své podivnosti je Eleanor někdy až tragikomická a velmi velmi osamělá, což vzhledem k její minulosti není nic zvláštního.
Co musím vyzdvihnout je autorčin styl. Ten je neuvěřitelně čtivý, obohacený o prvky černého humoru, který krásně okoření tento hořkosladký román a příběh se pak spojí v jeden harmonický celek.
Říká se, že druhý díl bývá obvykle o něco horší, než díl první, ovšem v případě Faji to rozhodně neplatí. Autorka si i s touto knihou drží stále skvěle nastavenou úroveň.
Faja neztrácí čas a pokračuje tam, kde skončil Naslouchač. Znovu se setkáváme s Ilan, která už na svět kolem sebe nekouká jen dětskýma očima, pomalu a jistě se z ní totiž stává dospívající dívka. A ta tvoří společně s pětadvacítkou opět dokonalý celek. Co se týče pětadvacítky, ta zde dostává mnohem více prostoru, než v knize první, což se ukáže jako dobrý tah. Jejich charaktery jsou skvěle propracovány, z anonymních jmen se stávají muži z masa a kostí, lidé s minulostí, kteří mají své útrapy a bolesti.
Hypermoderní svět nabývá na síle, Nížiny a jeho obyvatelé dostávají více prostoru, podíváme se pod pokličku historie sklenařů, nepřátelé již nejsou jen abstraktními pojmy. Ovšem, kdo je vlastně tím nepřítelem stále s určitostí říct nemůžeme.
A mě nezbývá nic jiného, než se poslušně zařadit do fronty čtenářů čekající na (snad) poslední díl.
Tato kniha pro mne byla velkým překvapením a pohlazením po duši. Asi jako většina znám film Léto s kovbojem, ale opět mohu prohlásit, že i přes skvělé obsazení nedosahuje na knižní zpracování. Nádherně popisné, místy až romantické, občas poetické. Spisovatelka má vskutku dar pro vylíčení atmosféry za přítomnosti zurčení vody, popisu mokrého kapradí, cvrlikajících ptáčků, rozjitřených citů hlavních hrdinů. Přečteno za jedno velmi horké letní odpoledne se smutkem v duši, že s poslední stránkou je tu opravdu konec.
Tohle tedy byla jízda. Temná, ponurá, osamělá jako hrdina sám. Z každé stránky na nás sálá vůně vlhkého a chladného Skotska s příměsí rašeliny, cítíme drsnou povahu jeho obyvatel a všudypřítomnou bezútěšnost.
Ve Skále se snoubí případ vraždy s životním příběhem hlavního hrdiny detektiva Fina MacLeoda, který formou retrospektivního vyprávění pomaličku odkrýváme a dostáváme se tak blíže k rozluštění temného tajemství a následně i k odhalení vraha.
May dokáže vykreslit pochmurnou atmosféru jako málokdo, má bohatý slovník a barvité vyprávění, a to je to, co román činí přitažlivým. A ten konec? Říkejme mu třeba slzavé údolí pro Fina MacLeoda.
Vzpomínky slavné herečky sepsané její rukou, o době, ve které žila, o hereckém prostředí, ale i o povaze národa, o ústrcích, které zažila, o mužích, kteří prošli jejím životem – zkrátka o životě velké hvězdy, kterou Mandlová bezesporu byla. Vše je sepsáno lehce, s velkou mírou sebeironie, která jí byla po celý život blízká.
Občas je to čtení lehké, úsměvné, místy až komediální, od druhé poloviny knihy nás její pověstný smysl pro humor opouští a do popředí se dostává již zmiňovaný smysl pro ironii, se kterým líčí své nelehké životní osudy.
Jana Eyrová je dílo plné silných emocí. Dokonalá potěcha pro náročnější čtenáře. A ačkoliv jsou zde použita květnatá souvětí, přesto děj snadno plyne a přímo pohlcuje.
Postava Jany Eyrové do jisté míry odráží spisovatelčinu životní zkušenost s výchovou v dívčí škole a prací guvernantky.
Na začátku se seznamujeme s dětstvím Jany, poznáváme bezpráví a příkoří, kterému byla vystavena jak u své tety, tak i ve škole. Nic pro slabé povahy. Ve druhé polovině knihy pak Jana dělá vychovatelku na panství pana Rochestera. Ten zde není vykreslen jako přitažlivý muž, ale spíše jako hulvát. A přesto scény s ním a křehkou Janou budou patřit k těm nejžádanějším. Rozhodně nelze čekat romanci dnešní doby. V tomto případě je láska mnohem více sofistikovanější, uveřitelnější a o dost emotivnější.
V závěru vše vygraduje do velkého finále a nádherně do sebe zapadne.
Tato propracovaná romance v sobě skrývá mnoho, nelze ji přečíst jen tak, musí se o ní přemýšlet a prožít.
Obvykle jsem skeptická ke knihám, které nesou popisky jako literární událost roku. Tato si ale naši pozornost oprávněně zaslouží.
Autorka prokazuje nesporné znalosti z oblasti biologie, popisy bažiny, močálu, mokřady s jedinečnou faunou a flórou, to uchvátí čtenáře hned na začátku knihy. Děj se z velké části odehrává právě zde, a proto je logické, že přírodní motivy v něm dominují.
Hlavní hrdinka, holka z bažiny, se ze začátku jeví jako malá holka opuštěná všemi, které milovala, aby před námi vyrostla v dospělou ženu, která našla svůj cíl i přes těžký životní úděl. Pak přijde obvinění z vraždy a vše se mění.
Rozhodně dílo za přečtení stojí, ale.....těch ale se tu vyskytuje víc. Opravdu má čtenář věřit, že malá holka se o sebe dokáže postarat zcela sama? Lovit ryby,sbírat mušle, pěstovat zeleninu, schovávat se před sociálkou po několik let? Že se stane nakonec úspěšnou a vzdělanou ženou? V podstatě je nám naservírována pohádka, která místy sklouzává do sladkobolné parodie. Nicméně už kvůli těm barvitým popisům přírody za přečtení rozhodně stojí.
(SPOILER) V podstatě nechutné a stále ještě v naší společnosti tabuizované téma, kterého se autorka velmi dobře chopila.
Formou retrospektivních vsuvek se dozvídáme o minulosti hlavní hrdinky, která se snaží vyrovnat s traumatem z dětství, v tomto případě se jedná o sexuální zneužívání v navenek počestné rodině, které nezůstalo nepovšimnuto, nicméně tolik očekávaná pomoc nepřišla a vše se tak vlastně s tichým souhlasem odehrávalo dál.
Autorka používá jednoduchý styl a přímočarý jazyk, to vše do jednoho funguje naprosto skvěle a čtenář tak dostává do ruky jedinečný román, který ukazuje, jak hluboké stopy v nás může zanechat zrada nejbližších.
Nejznámější Forsythův politicko – špionážní román, Den pro Šakala, jsem přečetla během chvilky, aby mi pak bylo líto, že už je dočteno a já musím knihu zaklapnout a odložit.
Je to skvěle napsaná kniha o pokusu na atentát na francouzského prezidenta de Gaulla. Zavede nás do polovojenské teroristické organizace OAS. Ta prahne po prezidentově smrti tak, že si na tento úkol najme profesionálního zabijáka Šakala. A ten si krok za krokem plánuje a vytváří falešné identity, zajišťuje vhodné zbraně, volí ideální místo a čas pro atentát. Mezitím, co on plánuje, policie se snaží odkrývat jeho pravou totožnost a překazit mu tak jeho plány. A tím začíná hon na kočku a myš, v němž hlavní roli hrají pevné nervy a dávka štěstí. A ten, komu to štěstí přejete, není v tomto případě policie, ale obávaný terorista - ach :-)
Ačkoliv tato kniha spadá do povinné četby, po letech jsem se k ní vrátila - bez povinnosti a ráda. V této novele se nám tak před očima odvíjí strhující zápas rybáře s mocnou přírodou. Celý tento příběh pak vyznívá jako oslava lidské vůle, vnitřní síly, odvahy a nezlomnosti.
Knihu jsem přečetla v rychlosti, napsaná je asi dobře, jen to slůvko asi....Autorka má dobrý styl, dokáže vtáhnout do děje, hlavní osoby popisuje tak, že s nimi nemáte zcela žádné sympatie - pokud to byl záměr, tak klobouk dolů. Rachel je jedna z nejotřesnějších hlavních hrdinek za poslední dobu, se kterou jsem se setkala. Anna a Megan jí skvěle sekundují - nevíte, kterou z nich nesnášíte víc. Scott a Tom mě také nezaujali, knihou jen tak proplouvají. Vyústění jsem tušila někde od poloviny knihy, ale to bych autorce až tak nevytýkala.
Čekala jsem něco víc po obrovském humbuku - plakáty v metru, film v kině, reklamy a co jsem to vlastně dostala? Knihu, na kterou si zítra po probuzení už nevzpomenu. A to je dost málo.
Dle mého názoru jedna z nejlepších knížek této autorky. Je zde skvěle vylíčen vztah Hercula Poirota a jeho věrného, poněkud tupého přítele v osobě kapitána Hastingse. Vrah a jeho motiv je opět excelentně vymyšlen, ale mnohem více čtenáře baví vsuvky v podobě mírného hašteření těch dvou. A to zvládá ten malý mužíček s navoskovaným knírem, pan Poirot, opravdu skvěle.