draka komentáře u knih

Velmi krásně napsané povídky ze sportovního prostředí, ale především však o lidech a jejich osudech. Často si tuto knížku vezmu a pročítám si příběhy našich skvělých sportovců. Znovu a znovu si uvědomuji, jak obrovská vůle je vedla, a co všechno tomu obětovali.
Ve 4. třídě jsem s obrovským zájmem četl v časopise „Voják“ reportáže Oty Pavla ze zájezdu fotbalového klubu Dukla Praha do Ameriky. Díku zájmu o sport a o čtení, jsem potom dostával od rodičů, a později si i kupoval knížky ze sportovního tématikou. Rád se k nim vracím.

8 20.07.2020

Se zájmem jsem přečetl humorné vyprávění a odpovědi na otázky, svérázného a charizmatického herce, komika, ale také vtipného vypravěče a dabéra. Je to čtivě napsaná knížka, u které jsem se zasmál a pobavil.

2 19.07.2020

Povinná četba ve čtvrté třídě ZŠ. Četli jsme ji ve škole v hodinách čtení. Kdo ji neměl, tomu byla půjčena, aby v každé lavici byl alespoň jeden výtisk. Četlo se nahlas a po odstavcích jsme se střídali. Dopadlo to tak, že se naše soudružka učitelka na nás nazlobila, protože hodně žáků četlo velmi špatně. V další hodině přinesla do vyučování magnetofon a naše čtení nahrávala s tím, že to bude pouštět na rodičovském sdružení, aby rodiče slyšeli, jak špatně čteme. Jinak příběh německého chlapce v české vesnické rodině, byl poutavě vylíčen. Přečetl jsem si knížku už předem v klidu doma a velmi se mně líbila.

7 19.07.2020

Po knížce Rok na Hradě, jsem si záměrně vytáhl tuto publikaci. Nyní, s odstupem času, se mi zdá, že snad byla napsaná, aby ještě více otřásla veřejným míněním o D. Havlové. Za neodpustitelné bych považoval, pokud je to pravda, nerozloučení se a nepoděkování lékařům a sestrám za záchranu života a za péči, s kterou se věnovali. V tomto případě bych byl tvrdý soudce, v mých očích je tato neslušnost neomluvitelná. Všechny lístky se srdíčky bych vrátil. Ale, jak to vlastě bylo. Děj jako vystřižený z televizního seriálu Ordinace, pro mě nesledovatelného.

1 18.07.2020

Vzal jsem tuto brožuru jen tak náhodou do ruky a přečetl ji. Oživil jsem si tím, abych pravdu řekl, již mnou zapomenuté události kolem svatby herečky D. Veškrnové s tehdejším prezidentem V. Havlem. Byla to, podle tisku, událost desetiletí. Myslím, že v té době to opravdu nenechalo nikoho lhostejným. Autorky kladou čtenáři otázku: „Jak uspěla Dagmar Havlová v roli první dámy.“ Jako herečku jsem ji měl a mám rád. Věřím, že si V. Havla vzala z lásky a měli se rádi navzájem. Její neobratné výroky a nerozhodnost v jednání s novináři, jim oběma ubraly na oblíbenosti. Ostatní nejsem oprávněn soudit.

1 18.07.2020

Od útlého věku jsem F. Filipovského vídával ve filmech, v televizi a slyšel jeho hlas v rozhlase. Se zájmem jsem si proto přečetl vyprávění o jeho touze a cestě, stát se hercem na prknech, co znamenají svět. Zaujali mě i poutavé vzpomínky na herecké kolegy a vůbec všechny, co ho doprovázeli ke splnění jeho životního snu. Je mi sympatické, s jakou láskou vzpomíná na legendy našeho divadla a děkuje všem za pomoc a přijetí mezi sebe.
Hezky jsem si zavzpomínal a připomněl i nekonečné fronty a tlačenice na lístky do kina. Na v pátek, sobotu a neděli promítané filmy s Četníky a s Fantomasem. V těch dobách jsem měl tetičku v pokladně kina. Chodil jsem však pro lístky k ní domů, neboť jsem většinou z kupovával skoro celou řadu (pro kamarády). V pondělí bylo kino zavřené a ve zbývajících dnech se promítaly pouze sovětské filmy, na které téměř nikdo nechodil. Byly však nejnavštěvovanější, protože vstupenky musely vykoupit podnikové organizace ROH, které je pak většinou rozdávaly zaměstnancům zdarma. Promítalo se však pouze, pokud přišlo více jak 9 diváků.

8 17.07.2020

Jako další jiné knihy v mé knihovně i tato čekala, až si ji všimnu. Dočkala se a mně nezbývá nic jiného, než se jí hluboce omluvit za dlouhé čekání. Stála opravdu za to. Krásné čtení, plné touhy autora poznávat a zdolávat i ty nejtěžší překážky a s lehkostí o doslova ďábelských dobrodružstvích, tak zajímavě, poutavě a s humorem psát. Komu čest, tomu čest

7 17.07.2020

Nádherná kniha, krásné čtení. Příběh přátelství mezi lidmi, kteří mají vřelý stav nejen k přírodě. Dávno před tím jsem viděl film, který se mně taky velmi líbil. A teď mám knihu, po které jsem toužil. Dostal jsem ji jako dárek od jednoho známého čtenáře s rozsáhlou knihovnou. Děkuji.

9 15.07.2020

Od roku vydání mám knihu doma. Mnohokrát jsem se do ní snažil začíst. Marně. Vždy jsem ji vrátil zpět. Až loni před vánočními svátky jsem si konečně řekl, že si ji dočtu. Za každou cenu. Musím se jí omluvit. Velice mě zaujala a pobavila i když jsem při čtení někdy opravdu rostl. Pravděpodobně jsem si našel ke čtení ten pravý čas. Klidně se mohlo stát, že jste se s takovým geniálním Ignaciusem i jemu podobnými již setkali nebo se máte ještě na co těšit.

14 15.07.2020

Slabikář, červený obal s hrajícími si dětmi, malou čtenářkou a pionýr s jiskřičkou zasazují lípu. Krásná učebnice, překrásně ilustrovaná. Za domácí úkol jsme dostávali ve Slabikáři číst a rodiče museli tužkou napsat kolikrát jsme článek přečetli. Já tam měl vždy nejméně 25x. Uměl jsem je nazpaměť.
Na prstech bych spočítal, kolikrát jsem byl vyvolaný na čtení.
Od malička, do 15 let, jsem vyrůstal u babičky na vesnici, s o rok starší sestřenicí, jako bratr se sestrou. Byli jsme neustále spolu. Když začala chodit do první třídy, vyprovázel jsem ji do školy a chodil naproti. Učila se, psala úkoly a já vše opakoval po ní. Než jsem šel do 1. třídy, jsem uměl počítat, číst a psát jako moje sestřenice.
Naše rodina se o prázdninách přestěhovala do města a já tam nastoupil do školy. To, že jsem uměl číst a psát, přinášelo problémy. Ale nejenom mně. Vůbec jsem nedával pozor, byl duchem nepřítomný, rušil jsem, hlasitě napovídal a proto často stával nebo klečel v koutě, nebo skončil za dveřmi. Nejraději jsem měl tělocvik. Dnes bych měl asistentku, psycholožku a co já vím koho ještě. Poznámky v deníčku, pozvánky rodičů do školy. Rodiče si se mnou v první třídě užili. Museli však do školy chodit a tam poslouchat stále stejné výtky a vyhrožování, že mě někam pošlou. Tehdy měla škola velkou moc nad dětmi i rodiči. Nejhezčí den byla pro mě sobota. V poledne končilo vyučování a máma čekala před školou, vzala ode mě školní kabelu, dovedla k autobusu a já jel na víkend k babičce a dědovi za sestřenicí. Vracel jsem se v neděli večer nebo v pondělí ráno přímo do školy. Měli jsem krásné dětství.

19 14.07.2020

Dnes jsem Početnici i se Slabikářem ukázal vnoučatům. Nebylo to poprvé, ale i tak jsem sledoval, jak si učebnice z mé školní docházky, se zájmem prohlížejí. Měl jsem radost. Tiše jsem poslouchal jejich komentáře k obrázkům a pak odpovídal na všetečné otázky. Jsou to krásné učebnice, prostě nádhera. Mám dvě, vydání z roku 1960 a 1963. Počty jsem měr rád a z matematiky jsem i maturoval.

16 14.07.2020

Ve sklepě, ve staré krabici jsem objevil tohoto Harlequina. Vím, že patřil mamince. Ráda četla červenou knihovnu, jak říkávala. Některé její knížky jsem si čas od času četl, takže jsem se pustil i do tohoto nalezence.

1 13.07.2020

Knihu jako kluk jsem četl několikrát, stále dokola, zvláště některé pasáže. Neskutečně krásná kniha. Objednal jsem si ji ve škole v KMČ. Dnes jsem ji měl rukách, prolistoval a znovu připomněl, jak jsem si knihu nesl ze školy domů a začetl se do ní. Ale jak?
Toho podzimního odpoledne šla máma na rodičovské sdružení, zkontrolovat moje školní výsledky s tím, že se staví na nákup a přijde o něco později. Nakázala, abych byl doma a udržoval oheň v kuchyňském sporáku.
Sám doma, v kuchyni. Kolikrát se to ještě opakovalo, kolik knih jsem zde přečetl. Bylo a je to moje oblíbené místo ke čtení dodnes. Vzal jsem novotou vonící knihu a začetl se. Od stránek mě odtrhla až tma, přestával jsem vidět písmena. Kouknu z okna, tma. Podívám se do kamen, tam také tma tmoucí. Vyhasly, zapomněl jsem přikládat. Propadl jsem panice.
Máma už tu vlastně měla být, ve škole se určitě dozví něco, co ji nepotěší a k tomu navíc ještě vyhaslý sporák. To bude mazec. To bude výčitek, kárání, zákazů, … . Maminka byla moc hodná, nikdy mě neuhodila, ale dovedla neskutečně vyjmenovat a pojmenovat všechny moje nectnosti a s patřičným důrazem připomenout staré prohřešky. Vždycky jsem ji prosil, aby mě radši seřezala, třeba vařečkou, ale nehubovala. A co když mně sebere knížku!
Napadla mě spásná myšlenka. V komoře máme denaturák, líh do starého vařiče! Přiložil jsem do kamen polínka a horním víkem nalil do sporáku líh z lahve. To byl nápad! Líh okamžitě vzplanul a já lahev leknutím upustil nebo spíš odhodil. Přitom se líh vylil na čalouněnou židli, na které jsem při čtení seděl a také koberec na podlaze. V mžiku byla kuchyň v plamenech. Vletěl jsem do obýváku, tam strhl přehoz z gauče a přikryl plameny. Uhašeno! Nic neshořelo ani neohořelo, ale ten smrad!! Chtěl jsem otevřít okno a vyvětrat. V tom se však otevřely dveře a maminka vešla do kuchyně. Nenadávala, přivinula mě k sobě. Byla šťastná, že se mi nic nestalo a nevyhořeli jsme. Větralo se však několik dní. No, řekněte, dá se zapomenout, jak se rozdělává oheň?

Mám blízko k autorovi i k prostředí, a některým postavám v povídkách. Jsem rád, že se mi knížka dostala do rukou. Budu se těšit i na další autorovi knižně vydané vzpomínky.

1 13.07.2020

Vracel jsem se z večerní vycházky se psem, když jsem potkal sousedy. Kamarád Jiří je lékař a jeho manželka profesorka na gymnáziu. Moc krásně jsme si povídali až se řeč stočila na knížky a pak postesknutí: „Kam s nimi ?“ Nejsou kam dávat a nechce se nás jich zbavovat.
Na dotaz, zda jsem četl povídky od našeho společného kamaráda Bohumila Macháta, jsem trochu stydlivě odpověděl, že ještě ne a ani jsem si je nekoupil, neboť knihy už nemám opravdu kde uložit. Jiří řekl, že má od něho všechny a odskočil si do garáže. Během chvilinky byl zpátky s dvěma knihami v ruce s tím, že další nemůže hned najít a nabídl mně je k zapůjčení. Určitě ji najde a půjčí mi ji také, jestli budu chtít.
Knížky jsou s věnováním od autora, který je náš společný známý a kamarád. Doma jsem se hned pustil do čtení. Rád čtu lovecké příběhy, ať myslivecké či rybářské.
V povídkách jsou s láskou zachycené životní příběhy člověka, zasvěceného rybaření od malého chlapce až doposud. V některých z nich poznávám i hlavní hrdiny. Četl jsem je se zaujetím a nostalgií, protože v údolí řek Oslavy a Balinky i jejich okolí jsou moje vzpomínky na klukovská léta. Těším se na další povídky a setkání se známými postavami příběhů v nich.
S autorem se známe od školních let, ale z fotbalu, ne od vody. Snad se nebude zlobit, kdy na něj prozradím, že byl dobrý fotbalista. Od klukovských let hrával „báčko“ na plácku, pak za dorost a nakonec rezervu prvního mužstva. Byl to technik, velká hračička s míčem, uměl brazilské věci. Rychlé kličky, patičky, přehazovačky, jesličky.
Diváci při utkání často skandovali jeho přezdívku a chtěli po něm ukázky fotbalové techniky. Mnohokrát na to doplatil, neboť se stával terčem oblafnutého protihráče a končil po faulu na zemi. Říkali jsme mu Gari – po brazilském fotbalistovi Garrinchovi a jeho nenapodobitelné kličce a následném padajícím listu, centru do vápna.

1 12.07.2020

Dlouho jsem tuto knihu odsunoval, až už nebylo kam. Kniha ze šuplíku. Moc krásný a poutavý příběh, plný citu, lásky, tolerance. Jednoduchý návod, jak prožít šťastný život.

1 10.07.2020

Jednoho podzimního dne v roce 1977 jsem přišel domů z odpolední směny. Ohřál si nachystanou večeři od maminky, a protože mám zlozvyk číst u jídla, vytáhl jsem si z knihovny dlouho opomíjené „Tři kamarády“. To jsem ale neměl dělat. Tak jsem se zabral do čtení, že jsem četl a četl až rodiče vstávali do práce. Bylo půl páté ráno, já sedím v kuchyni na židli, opřený zády o zeď, s nohama na stole. Chvíle kázání o ponocování, tak jsem šel raději spát, ale ne a ne usnout. Málem jsem zaspal na odpolední směnu.
Byla nekonečná. Práci jsem měl rád, v té době jsem pracoval jako automechanik v dopravní firmě. Nemohl jsem se však dočkat konce směny. Deset minut cesta domů a pak jen knížka do ruky. Té noci jsem ji dočetl a byl jsem příběhem uchvácen, a tak silně zasažený, že jsem si utíral slzy. Bylo mně smutno. Bylo to moje první setkání s E.M.R..

Velmi zajímavé čtení. Poctivý, zásaditý, pracovitý a rázný, charakterní člověk v tehdejší vládě.
Je dobré si připomenout zákulisí polistopadových dnů. Dá se z toho hodně pochopit i když je to napsáno, jak píše sám autor "dřevorubecky".

1 08.07.2020

Knihu jsem si objednal jako tehdejší člen Klubu čtenářů Odeon. Přečetl jsem ji jedním dechem a pak ještě jednou. Pochlubil jsem se s ní svému spolupracovníku. Ten si ji chtěl půjčit, a žebral a přemlouval a prosil tak dlouho, až jsem já hlupák, svolil. Psal se rok 1974. Vrátila se mně v roce 1978 po mnoha intervencích. Mezi tím kolovala mezi známými mého tehdejšího spolupracovníka z ruky do ruky tak, že ani on už nevěděl, kde jí je konec. Vrátila se, bez obalu a ve stavu, který odpovídal tomu, že byla opravdu čtená. Mám ji dodnes.

13 10.04.2020

U strýce jsem si tuto tenkou knížečku vydanou v roce 1962 vybral z knihovny a už jsem ji tam nevrátil - daroval jsem si ji. Je úžasná, krásná, drsná.

3 03.04.2020