draka komentáře u knih
Nádherný dobrodružný příběh o lidech, psech a přírodě vůbec. Ani ostatní povídky nenechávají nikoho na pochybách, že je napsal někdo, kdo znal a prožil kus života v tomto prostředí. I po letech si povídky přečtu se zaujetím, jsou mně hodně blízké.
Románovou formou zajímavé a čtivé vylíčení událostí srpna 1968, ale s mnoha ověřenými historickými fakty. Rozhodně doporučuji.
Prázdniny jsem jako vždy trávil u babičky. Ráno 21.srpna nás se sestřenicí vzbudil hukot letadel a babička, se kterou jsme museli jít do místní malé samoobsluhy Jednoty nakoupit. Prý bude válka a musíme si opatřit mouku, cukr a další potraviny do zásoby. Nebyli jsme sami i ostatní sousedé během chvilky prodejnu vykoupili. Jako dnes vidím ty prázdné regály.
Potom jsme doma celou dobu jenom tiše poslouchali rádio. Babička se občas pokřižovala, říkala, že se za všechny modlí. Zažila obě předchozí války. První jako dítě a druhou jako matka šesti dětí.
Odpoledne přijela máma a odvezla mě domů, prý mě chce mít u sebe. Venku jsme s kamarády probírali, co bude a nebude. Chodit k silnici kudy projížděly kolony aut a tanky jsme nesměli. Nástup do 8.třídy byl takový zvláštní, divný. A pak jsme začali opět oslovovat místo paní učitelko, soudružko učitelko.
Knížku jsem vytáhl z třetí řady. Poměrně tenká, říkám si, to za večer zmáknu. Věru, zle jsem se přepočítal. Kniha mě tak nadzvedávala ze židle, že když byl Danny na střední, chtěl jsem s ní praštit a pak vyhodit oknem. Strašně mě vadilo, jak se syn chová k matce a ona neustále splňuje jeho stupňující se požadavky.
Kniha je velmi silnou výpovědí ženy milující a milované manželky a matky.
Zastávám názor, že dítě musí vědět, že může přijít domů. Ať provede cokoliv, může i zabít, ale musí vědět, že se skloněnou hlavou může přijít. Sice nebude nejvřeleji vítáno, ale bude doma. Tady je někdo, kdo ho má ještě rád a pomůže mu.
Jsem otec, dokážu pochopit matku, která bude chránit své dítě za každých okolností, proti otci, proti všem, až za hrob.
Můžeme svým dětem obětovat všechno, ale nikdy nevíme, co se může zvrtnout a potom je důležité, aby měly kam jít a kde mohou začít lépe … .
Koupil jsem sám sobě, abych měl co číst svým dětem, až je budu mít, a čtu je dodnes.
Od několika vypravěčů autorem vybrané známé i méně známé pohádky. Líbili se mně i méně známá zakončení vyprávění.
… z toho vyplývá, že jsem vám o tom pověděl.
… tatínek pil nejvíce. Vypil celé štěně. No, a byla tam papírová zem, já sem propad a spadl sem a sem
… jenom jsem si oblízl, a ještě dnes mi tancují sliny po jazyku
Přišla vnučka, po prázdninách jde do první třídy. V ruce smartphon, sedne a čučí do něj.
„Chceš něco vidět ?“ ptám se. „A co dědo?“ „Poznáš co je na obrázku!“ odpovídám.
Nepoznala vlka skákajícího do studny na ilustraci od J. Trnky. Nic neříkám a čtu. Měním hlasy, koulím očima, cením zuby. Po očku po ní pokukuji. Poslouchá ani nedutá. Chce vidět a ukázat, kde je to napsané, jestli prý opravdu čtu, co je napsáno na stránkách. Ukážu na nějaké písmenko a je spokojená. Takhle přečtu ještě Perníkovou chaloupku a Smolíčka.
„Já budu taky číst, dědo“, říká a prohlíží si Špalíček. Jo jo, děti umí být vděčnými posluchači.
„Co dáme knížečce za známku ?“ ptám se. „Jedničku.“ říká a směje se.
„Dobře, od tebe jedničku a ode mě pětku !“
Velmi povedený je druhý díl obrazové publikace dobových pohlednic o Velkém Meziříčí. Předčil všechna očekávání netrpělivých čtenářů. Velmi to krásná kniha, ve které se dá mnoho vyčíst z historie města a jeho obyvatel.
Nejenom zájemcům a sběratelům pohlednic. Ale všem, kteří rádi cestují časem a zajímají se o historii, je určená tato krásná obrazová publikace místního rodáka, fotografa a kronikáře města.
Kdo se chce dozvědět něco z historie Indie, o životě, utrpení a bojích za její nezávislost, je tohle ta správná kniha. Přečetl jsem ji jedním dechem. Krásně napsaná, ale je to smutné čtení,… .
Občas si v ní něco připomínám. Kniha, která již sice nemá obal, ale přežila. Provázela mě při studiu a jsem autorovi za mnohé vděčný.
Vždy si vzpomenu na upozornění autora v předmluvě, abych se nedivil, že je to tak objemná kniha. Jestli chci tenčí, ať si vezmu Matematicko-fyzikální a chemické tabulky. A vůbec, předmluvu si nikdy nezapomenu přečíst. Umí namotivovat.
Krásná kniha, plná nádherných leteckých fotografií obcí a měst, na okrese Žďár nad Sázavou. Pohled z ptačí perspektivy nám odhaluje malebnou krásu a rozmanitost krajiny na Vysočině. Čtivé jsou i doplňující články o historii a zajímavostech obcí.
Jako bývalému fotbalovému hráči, by kniha asi neměla v knihovně chybět. A nechybí!
Kniha je přehledná, s množstvím fotografií, povedla se.
V té době dokázala reprezentace hrát výborný fotbal. Galerie vynikajících hráčů a trenér: „Muž, který vrátil mužstvu tvář“. Prostě, všechno si sedlo, jak mělo.
Ke knize se rád vracím i proto, že na utkání s Nizozemím jsem byl na tribuně, jako dvanáctý hráč. Jeli jsme na něj s kamarády, spolupracovníky. Měli jsme VIP vstupenky a musím předeslat, že někteří kolegové vůbec nevyšli z VIP zóny, kde se podávalo občerstvení a viděl jsem je až po zápase v autobuse. Měli ji jak z praku. Přiznám se, že my, co jsme na zápase byli, jsme je cestou domů zdatně doháněli. Nálada byla povznášející, veselá a zpěvná.
Ale fotbal, hra našich i soupeře, nálada v hledišti, skandování a následná děkovačka, naprosto fantastická.
Reprezentativní publikace k 600. výročí udělení městských práv. Krásně zpracovaná historie města od jeho založení až do současnosti, s množstvím doplňujících dobových fotografií.
Město z kraje Vysočina, leží na soutoku řek Oslavy a Balinky. V současné době je však asi nejvíce v podvědomí řidičů, jedoucích po dálnici D1. Rekonstrukcí vozovky na největším dálničním mostě, vznikají různá omezení, a pak nezbývá než projíždět zcela ucpaným centrem města.
Kniha je opravdu zdařilá a doporučuji ji všem zájemcům o historii českých a moravských měst
Povídky jsem četl se zaujetím, zajímavé příběhy. Líbili se mně.
Knihu mám od rodičů. Mockrát jsem ji držel v ruce, a vždy ji odložil. Její čas nastal v roce 1975, v době těžké normalizace. Přečetl jsem ji jedním dechem. Osm kapitol a každá zachycuje jeden den svěžího vyprávění, dvacetiletého Dannyho, v posledních dnech 2.světové války. Kniha byla vydána až po deseti letech od napsání, a autor i lidé odpovědní za vydání, byli postihováni. Tak moc je dráždil Dannyho popis hrdinského chování „hurávlastenců“ při květnovém povstání a jejich vzájemná potyčka. Dalšího zločinu se pak Danny dopustí tím, když po příchodu sovětských vojáků, jim v duchu říká,“ Mongolci“. S knihou komunistický režim učinil krátký proces. Byla vydána až v roce 1964 a označena za významné české dílo poválečné republiky. Za Husáka měla také utrum. Krásně se čte, je skvělá. Ve výše uvedené souvislosti, se při slově „Mongolci“, nikdy neubráním úsměvu. Vřele doporučuji. Je prostě skvostně napsaná.
V knize z roku 1966 oceňuji i skvělou předmluvu od autora.
Jako záložák jsem byl v roce 1984 povolán na třítýdenní vojenské cvičení do kasáren, které náhodou bezprostředně sousedily s psychiatrickou léčebnou. Nastoupili jsme čtyři. Po příchodu na pokoj, kde jsme se měli ubytovat, se náš kolega, značně podroušený, vyzvracel na podlahu. Dozorčí, záklaďák, mu nařídil, aby si to ihned uklidil. No a ten mu vrazil pár facek s patřičným komentářem. Dozorčí odešel a co nevidět přišla lítačka, milého záložáka odvedla, víckrát jsme ho neviděli. My, zbylí tři kamarádi, jsme dostali od velitele roty veliké kázání před celou rotou. Potom jsme, prý jako preventivně, dostaly za úkol, v osobním volnu vysekat kolem naší budovy, drážku pro elektrické rozvody. Ručně, sekáčem a kladivem, do nesmírně tvrdých cihel. Byly snad protipancéřové. Celý týden jsme jen sekali a sekali a ostatní vojáci měli pohov. Odpor byl marný, měli nás v hrsti. Poslali by nás domů a my ženatí, bychom přišli o přídavky na děti, dovolenou.
Kolega, záložák a v civilu kovář, velký čtenář, mně vykládal o nějaké knize, kterou nakonec nechal donést z domova do kasáren. A půjčil mi ji. Každý druhý den jsem chodil do služby jako dozorčí autoparku. Po večerním hlášení jsem měl klid až do rána, a já si čtu knihu z psychiatrického prostředí. Náhoda?
Je to překrásná kniha, jedna z těch nej. Je tak silná, že kdo ji jednou přečetl, nemůže na ni zapomenout. Na film jsem šel ženou, ta pak prohlásila, že už nikdy, nikdy takový film nechce vidět. Dostala ji Velká sestra.
Určitě zajímavé čtení o životě a práci náměstka silového ministerstva. Generál A. Lorenc, velmi inteligentní, vzdělaný, chytrý a schopný člověk. Bohužel pro něj, ve špatné, normalizační době. Leccos se nám snaží vysvětlit a naznačit. Třeba, že tajné služby, špionáž a kontrašpionáž, byly, jsou a budou.
Že i dnes jsou agenti, stýkáme se s nimi, aniž bychom co tušili o jejich činnosti. Jsou to tedy, pravděpodobně, dobří agenti. Bohužel, tehdy sloužili vedoucí straně totalitního režimu, strana sice prohrála, ale zůstala. Omluvila se a bylo ji odpuštěno, ale věřím, že ne zapomenuto. Podle mě byli za G. Husáka nejhorší ti udavači, notoričtí donašeči, pomocníci VB, kteří se vykupovali z vlastních prohřešků, ale i trestných činů. Ti se pak snažili o to více. Většinou se na to přišlo, rozneslo a nikdo se s nimi nechtěl vybavovat, ale nedalo se jim úplně vyhnout.
Soudní lékařství, obor, bez kterého by se kriminalistika neobešla. Obdivuji všechny, kteří se mu věnují.
Asi se dá předpokládat, že já, který omdlévá při injekcí a odvrací zrak při pohledu na krev, nedívá se na záběry ve filmech, kde je pácháno násilí na dětem a ženám, by si takové povolání nemohl zvolit. Přiznám se ale, že v mém životě nastaly situace, kdy jsem o tom neměl čas přemýšlet. Jezdil jsem několik let k automobilovým nehodám a v situacích, kdy by se ostatní nejraději doslova vypařili, jsem neutekl. Knihu jsem se zájmem přečetl a rozhodně doporučuji.
Sbírka mě doslova provází životem. Od útlého dětství, až doposud. I když mě o půlnoci probudíte, Kytici a Polednici Vám odříkám nazpaměť, a k tomu s jistotou i první dvě sloky Kolovratu a Vodníka.
Přiznám se, že si verše čtu nahlas. Mám celkem tři knížky v různých vydáních. Dvě jsou doma v knihovně, a třetí mám na chatě, abych vyloučil, že ji zapomenu vzít s sebou. Mám známé, kteří říkají, že nikdy žádné básně nečetli. Když jim ale připomenu Kytici, tak se přiznají, že je to asi jedině tahle, kterou kdy četli, a to na základce nebo při studiu. A dokonce se rozpomenou i na počáteční verše Polednice.
Když jsme poprvé vyjížděli, s budoucí moji ženou, samostatně na dovolenou, stavil jsem se v knize a koupil si tuto knížku. Koho by nelákalo vyzvednou z mořského dna poklady. Podařená publikace, čtivě psaná, s mnoha příběhy úspěšných či neúspěšných pátrání, po ztroskotaných lodích převážejících drahocenný náklad. Velmi mě zaujala. Jako malý jsem se chtěl stát kuchařem na zámořské lodi a proplout na nich celý svět. To se nestalo. Kuchařem jsem se nestal, vařím sice rád, ale na pevné zemi.
Často si vytahuji z knihovny knihy, beru je do ruky a pročítám si je. Patří k nim i tyto nevšedně krásně napsané pohádky. Vzpomínám si, že jsem je četl i svým dětem. Nějak je nenadchly. Ani manželce se zvláště nelíbily, ráda naslouchala, když jsem dětem četl, a tak jsem přestal. Sám jsem si je však postupně dočetl. Jsou trošku jiné než naše klasické, ale jsou to přece „jenom pohádky“, a ty jsem měl vždycky rád.