DriftBooks komentáře u knih

Láhev může být poloplná, nebo poloprázdná. Záleží na vašem pohledu. O této dvojakosti pohledu na cokoliv se se ženou dohadujeme téměř celý život. Já většinou poloprázdný, ona poloplná. Já si říkám realista, ona mě nazývá pesimistou. Ona si říká romantická optimistka, já tomu říkám něžně naivní. Oba jsme již překročili čtyřicítku a oba si prožíváme své krize středního věku. A tak nějak je na tom kniha Elementární částice. Dva nevlastní bratři, dva pohledy na svět, dvě řešení rovnice s několika neznámými. Rovnice, která se jmenuje život. I když… ono těch možností a těch neznámých je ve skutečnosti nekonečně mnoho. A právě ta skutečnost přivede jednoho z bratrů k řešení, které přináší totální revoluci do genetických manipulací. Už žádná jedinečnost… Žádné nevyzpytatelné závity DNA. Dokonalý člověk – dokonalé lidstvo… Druhý bratr se mezitím utápí v životě plném nenaplněné touhy, nepoznané lásky, posedlý sexem, deptán kultem mládí a výkonnosti. Potká lásku, ztratí lásku, neustále na hraně, velkou část života na psychiatrii.

Houellebecq je plný ironie, sarkasmu, uštěpačnosti, mindráků, naděje. Na ničem a nikom nenechá nit suchou. Vyřídí si to s katolíky, islamisty, buddhisty, s ateisty i s Bohem. S lidstvem jako takovým. Naštvaný nadržený chlap ve středním věku, kterému utíká život skrze prsty. Život, který nenávidí a zároveň ho touží žít a užít. Tu a tam jsem byl naprosto zúčastněný. Podobné pocity zmaru občas prožívám. Ale také prožívám onu touhu po životě. Jsem zklamaný civilizací, civilizaci miluji. Jsem téměř padesátník a cítím, že mě ten hlavní proud dravé řeky člověčenství vyvrhl na mělčinu, kde se pomalu a za velkých bolestí – ne fyzických, ale mentálních – umírá. Zbývá naděje v elementární částici, v geneticky zmanipulovanou nesmrtelnost… A tu a tam jsem byl naprosto nezúčastněný. Jinak to totiž nejde, pokud se nechcete zbláznit… :-)

13 30.07.2016

Tato kniha v elektronické podobě mi skončila ve čtečce v podstatě náhodou. Téměř pohraniční šumavské městečko, kde žiji, má ve znaku čtyři jedle, takže malebná kanadská víska Three Pines (Tři borovice), schovaná v horách na kanadsko – amerických hranicích, mi byla tak nějak sympatická. Když jsem pak koupil na základě vcelku kladných recenzí další knihu od Luisy Pennyové (Vražedný chlad), přišel čas si je také přečíst.

Milovníci starých časů a klasické detektivky zajásají. Především milovníci či milovnice detektiva Hercula Poirota. Vrchní inspektor quebecké Sureté Armand Gamache je mu svým jednáním a snad i vzhledem vcelku podoben.

O provincii Québec se dočtete v našich médiích zejména v souvislosti se separatismem. Kniha se ho také velmi zlehka dotýká, a tu a tam ho dokáže autorka využít k jemnému vtipu. A taková je vlastně celá kniha. Navzdory tomu, že se vyšetřuje vražda, a že na povrch vylézají temné stránky obyvatel malé vesničky, je to kniha laskavá, s nádechem zmíněné veselosti.

Během pár stránek zapadnete do komunity, posedáváte s inspektorem nad šálkem cafě au lait, procházíte se hlubokým lesem, nakukujete do jednotlivých domů a přemýšlíte, kdo z těch místních lidiček to „saprlote“ mohl jen udělat a proč. Luisa Pennyová umí čtenáře klamat a myslím, že vraha odhalí málokdo. A tak to má v dobré detektivce být. Napětí odlehčené humorem a záhada, kterou vyřeší slavný inspektor až v samém závěru knihy, aniž byste se nudili. A není vůbec nutné, aby byla vražda brutální, aby byl vrah démonický šílenec a vyšetřující policista nevyrovnaný opilec, proutník či nezodpovědný akční hrdina...

13 17.01.2015

Je to pár let, co jsem v rámci jednání s panem Vondruškou o jeho hostování na literárním festivalu Šumava Litera, navštívil také jeho přednášku pro veřejnost. A bavil jsem se. Vondruška přesně ví, co zabírá. Co chce jeho „čtenář“ slyšet. Žádné hluboké analýzy, žádná nudná data. Humor a nenáročný ponor do historie. Tehdy jsem si řekl, že si od něj musím něco přečíst. Inu… léta plynou, Vondruška píše o sto šest a já jsem zatím od něj nečetl nic, přestože jsem si pořídil kompletní Husitskou epopej. Mám pocit, že jí postihne osud podobných knih. Zůstanou v knihovně na dobře viditelném místě nikdy nepřečtené. Jejich hřbety vás bičují výčitkami a vy pokaždé slíbíte – sobě i těm knihám – ‚hned jak dočtu tu detektivku, pustím se do čtení těch husitů…‘. A po několika desítkách přečtených detektivek zastrčíte celou tu tlustou sérii do druhé – do té zadní – řady knihovny.

Migrace je už o něco méně aktuální, ale v době, kdy tímto tématem společnost žila naplno, se Vondruška v několika rozhovorech zmínil, že je to začátek konce Evropy. Křesťanské Evropy dalo by se parafrázovat. A pak, (zřejmě) právě na to konto, napsal knihu „Kronika zániku Evropy“. Byl jsem z názorů páně autora tu a tam docela rozladěn a tak jsem k jeho knize přistupoval malinko s despektem.

Vondruška prostě ví, na jakého čtenáře míří, a co chce tento „čtenář“ slyšet. Veškerá fakta v prvním díle a veškerá hypotetická fakta v tom druhém jsou poskládána tak, aby přesně trefovala do černého středu čtenářovo strachu. Strachu z migrantů, strachu z multi-kulti, strachu z islámu. Vondruška neskrývá, že jednou z inspirací mu bylo i Podvolení francouzského spisovatele Houellebecqa. Vondruškova futuristická fraška rozhodně kvalit zmíněného titulu nedosahuje. Pravda, on také míří úplně na jiné publikum…

Takže – chcete-li se bát – knihu si přečtěte. Mě to moc nebavilo. Na druhou stranu – nastíněný scénář nemusí být bohužel úplným bludem…

12 27.12.2021

Do sauny celoročně chodím už přes třicet let. V sauně jsme dokonce jako studenti založili jistý obskurní pseudonáboženský spolek. Finský klub přátel sauny a Ondrismu. FKPSO. Chmm. Kde v té době ještě byli pastafariáni se svým létajícím špagetovým monstrem… Podstatu onoho náboženství není třeba vysvětlovat. Ondristé vědí a ostatním je do toho šumák. Mahů.

Za ta léta saunování jsem všechny ty řeči, které se v knize vedou, slyšel. A všechny ty lidičky jsem po saunách zemí českých i slovenských potkal. Něco takového mohl napsat jen ten, který se těma saunami také propotil.

S Rudišem jsem se kdysi potkal. Ne, nebylo to v sauně. Bylo to v jednom pivovárku. Právě vycházela kniha Český ráj. Projednávali jsme cosi literárního a já se za tu chvíli stačil vcelku solidně ztrapnit. Mám rád všechny Vaše knihy. Povídám. Opravdu. Jsou skvělý. Třeba to… Nó… Nebe nad Berlínem. Perfektní. A pak to… no to z toho Liberce… Ještěd je tam… Jo jasně, díky. Grandhotel. A taky to… no to o tom… jak furt říká Cajk. Jo – díky – Národní třída. Jasně. Že to zrovna filmují? Paráda… Já jsem opravdu přečetl od Vás všechno. No jasně. Hlavně toho… z tý železnice… jó jasně… Nebela, že jo…

Já to všechno opravdu četl. A všechno se mi opravdu líbilo. A chtěl jsem to Rudišovi takhle osobně říct. A jak jsem se do toho postupně zamotával, potil jsem se jako vůl a lilo ze mě snad ještě víc jak v sauně. Kdybychom v tý sauně byli, tak bych to zahrál na to, že už jako nemůžu. Že se musím ochladit. Vyběhl bych ven a hupsnul do studenýho bazénku. Myšlenky by se mi trochu porovnaly. A až by vylezl i Rudiš, už bychom mohli pokračovat v hovoru… Jenomže z tý hospody utíct nešlo. Možná jsem měl prchnout na záchod. Protáhnout se okýnkem a skočit… Do toho prázdna… Do mlhy…

12 27.12.2021

Májovky jsem měl a mám rád. Především ty od Karla. Ty byly vždy kontinuálně skvělé. Když je vám dvanáct – třináct let a toužíte po dobrodružství. Ty novodobé – od Petera – jsou… inu… každá ves jiná pes. Některé naprosto výtečné, některé se nedají číst. Mám neodbytný pocit, že za jménem Peter May stojí studio ghost wrighterů, které chrlí různé tituly na různá témata. Však ono se něco prodá, něco se chytí, něco méně. Teď přišla pandemie, tak honem rychle něco vydáme na aktuální téma – sakra, tak někdo něco rychle napište – něco o chřipce, něco o karanténě, něco děsivého… A uděláme z toho mediálně oblíbenou věšteckou záhadu. Podívejte: já (on) to věděl už dávno – křičí autor (potažmo nakladatel), že to přijde… Já (on) to měl v šuplíku a nikdo to nechtěl vydat (nóó – naše nakladatelství samozřejmě chtělo, ale ještě jsme radili, aby na textu trochu zapracoval, že…) a voilá: tady to je. Ve správnou chvíli na správném místě.

Samotný děj… no dá se to přečíst. Zápletka je tak nějak předvídatelná. Záporáka a jeho motiv odhalíte téměř na začátku a pak už si to jen potvrzujete. Kovidní dystopická vize Londýna je vcelku zajímavá a uvěřitelná. V jiné době naprosto tuctová a přehlédnutelná kniha. Dnes se z ní asi – díky dobrému marketingu – stane dobře prodejný kus. Inu – takový je prostě byznys…

12 27.09.2020

Madonna Mia… Co jsem komu udělal. Po všech těch knižních debaklech (viz mé komentáře) jsem si řekl: a dost! Chce to nějakou tutovku… A tou „májovky“ jsou. Teda vlastně… byly. Takhle kniha je U-T-R-P-E-N-Í. Dokázal jsem přečíst pár kapitol a to spíše proto, že jsem nedokázal uvěřit. Že tohle napsal Peter May. Ten samý, co napsal Skálu atd.

V první řadě – vypadá to, jako by si autor vzal k ruce Průvodce Paříží, spolu s titulem „Francouzem lehko a snadno“. Aby jako textu dodal věrohodnosti, nebo aby to vypadalo, že si s těmi rešeršemi dal skutečně práci. Takže v knize neexistuje jít jednoduše nějakou uličkou odněkud někam a skončit třeba v hospodě. Ne. To vypadá takto:

„...Kostel Saint-Étienne-du-Mont, tedy kostel svatého Štěpána na kopci, stál poměrně logicky na vyvýšenině, k níž vedla rue de la Montagne-Sainte-Geneviève. Dominoval horizontu, ke kterému Enzo s Raffinem stoupali prudkým svahem od stanice metra Maubert — Mutualité…“

Jakákoliv funkce – úřednická, policejní – prostě jakákoliv se nejdříve vysloví francouzsky a pak je nám dopřán překlad se sáhodlouhým popisem.

Na řece neplují lodě, ale podlouhlé bateaux-mouches.

Když se vejde do kostela, tak neznějí prostě jen varhany, ale vždy jsou to: syté tóny Bachovy Tokáty a Fugy d moll, nebo dramatické úvodní tóny Bachovy Triosonáty číslo 2 c moll.

A tak to jde dál a dál a se vším, jako by se nás autor pokoušel na každé stránce ohromit svými těžce nabytými znalostmi. O-T-R-A-V-N-É!

A to vůbec nemluvím o samotném ději a zápletce. Naprosto nesmyslně se najde kdesi ve spletité síti pařížské kanalizace, kam by se v normálním případě nikdy nikdo nepodíval, truhla s hlavou a pěti předměty. A jak jinak – hlavní hrdina samozřejmě odhalí, co který předmět znamená, aby na dalším místě našli truhlici s uřezanou rukou a pěti předměty…

A tam jsem skončil. S Mayem i s celou sérií Akta Enzo, protože předpokládám, že stejně děsivé, nudné a otravné budou i další díly.

12 20.11.2018

Ambiciózní plán režiséra, scenáristy a producenta Václava Marhoula převést na filmové plátno tento světově proslulý román spěje k finální realizaci… Minulé léto se na našich šumavských lokálkách natáčela jedna ze sekvencí filmu – parní vlak a osm vagonů vezou vězně do koncentráku. V hlavní roli se představí devítiletý Petr Kotlár z Českého Krumlova… Ano, přiznávám. Impulsem pro přečtení knihy byl zmíněný filmový fragment. Knihu jsem totiž léta odkládal na později. Tak jako člověk odkládá nepříjemné povinnosti… A to přestože jsem přesvědčen, že tuto knihu (stejně jako knihu Jako zabít ptáčka) by měli číst především mladí.

Nabarvené ptáče je brutální jaksi mimoděk. Neuvěřitelnou a permanentní krutost, kterou chlapec prožívá, si sám pro sebe snaží poskládat do pochopitelného a přijatelného vzorce. Chvíli pohan, chvíli úporný katolík, chvíli neúprosný marxista. Na pozadí zuří druhá světová válka, ale ta tu hraje pouze roli (byť důležité) kulisy. Zásadní je intenzivní strach vesničanů z neznámého, z cizího, ze zdánlivě nepochopitelného. Jejich nevědomost, omezenost a bezbřehá krutá zloba. Strach hejna z nabarveného ptáčete. A stejně jako to hejno se i oni k jinak zbarvenému lidskému ptáčeti chovají tvrdě a nekompromisně, s pocitem podivné spravedlnosti a v úctě k jakémusi zvrácenému řádu. A jen tu a tam jejich světem zabliká zářivé světýlko dobra.

Četl jsem rozhovor s Václavem Marhoulem a novinář se vyptával hlavně na to, zda budou ve filmu ty nejkrutější až hororové scény. Prý budou. Trochu mám strach, že právě tyto scény přebijí to zásadní, co v knize rezonuje. Nekonečný příběh lidské hlouposti, omezenosti a krutosti. Je úplně jedno, zda jsou ti lidé pohané, věřící katolíci, či nevěřící bolševici. Je jedno, zda zuří temný středověk, druhá světová válka, nebo zdánlivě korektní jednadvacáté století. Tohle temno uprostřed lidské duše stále doutná a stačí malá jiskra, aby opět vzplálo a ujalo se vlády…

12 26.03.2018

Jedu na emocích. Pokud mě autorka (či autor) dokáže vtáhnout do svého světa, vstoupím rád. Bianca Bellová mnou smýkla a vystrčila mě ze smrdutého dobytčáku drkotajícího po transsibiřské magistrále do ještě smradlavější rybářské vesnice kdesi u břehů Aralu, Bajkalu, Titicacy, či jezera Čadského. Škrábu si – spolu s Namim – ekzém na ruce. Přímo bytostně cítím ten zmar a kalné bezčasí. Čas stojí a zároveň se šíleně točí – kousla ho snad tarantule nebo co…? – a honí svůj vlastní začátek… nebo konec. Uroborové i Uroboros.

O knize Jezero se toho v recenzích napsalo spousty. Iniciační. Bildungsroman. Taková. Maková. Nudná. Skvělá. Erotická. Sprostá… Já nevím. Já jsem – myslím – po svém pochopil, co tím básnířka chtěla říci. A způsob, jakým to udělala, mi byl po chuti. A na ta místa v knize, která mi úplně nevoněla, jsem už dávno zapomněl. Ale v tom mém bláznivém vnitřním obraze přibyla další šmouha. Šmouha, která navazuje na jinou šmouhu podobného ražení. A těch šmouh je již několik desítek, ba stovek. A i přes svou abstraktnost mi evokují naprosto konkrétní obraz… A taky se pořád nemůžu zbavit toho ekzému na rukou…

12 19.01.2018

Koláž vzpomínek účastníků afghánské války je surová. Nepotřebuje žádné komentáře. Je dech beroucí a srdceryvná. Nářek matek. Pláč mužů. Vztek a nenávist. Osamělost. Strach. Hrdost. Pochopení i nepochopení.

Je téměř nepředstavitelné, že se celý svět bál (a možná stále bojí) téhle armády špatně oblečených, bídně vybavených a hladových mladíků. I když – vlastně není divu – nemají co ztratit, ničím nejsou, nic na ně nečeká. Vlast tě potřebuje, vlast ti nařizuje, umři pro vlast, vlast na tebe kašle…

Knihy a vodka – to je tajemství ruské duše… říká jeden z „respondentů“. Hlavně jsme si chtěli přivézt slipy, ty ve Svazu nebyly… říká jiný. Hlad, měli jsme hlad. Samopal za bonbony. Patrony za sušenky. Prodávali jsme je Afgáncům – „duchům“. Prodávali jsme všechno. Krmili nás pohankou. Neustále jenom hlad… vzpomíná třetí. Jsme jenom maso… a maso kamarádů jsme sbírali do kýblů… Ti lidé jsou velmi smutným způsobem opravdu hrdinové. V naprosto zvráceném dramatu. Třeba se jednou Alexijevičové povede vyzpovídat strůjce těchto hrůz. Třeba nahlédneme do jejich světů, do jejich korektních realit, kde se utržené nohy a ruce, umírající děti a plačící matky mění… v co se vlastně mění? Z mezer mezi řádky vyvěrá rozklad a zmar jednoho z největších a nejmocnějších národů světa. Konec jedné éry. Kupte si ruskou duši. Za slipy, za pár sušenek, za novou ideu… jakoukoliv… Nebo je znovu pošlete do nějaké války… A že ona se určitě nějaká nová najde.

12 17.01.2017

Tuto knihu jsem začal číst ve vlaku cestou na slavnosti piva. Venku tropy a vlak plný skupinek dovolenkářů. Povětšinou partičky mužů s batohy. Rozevlátí, rozesmátí, v rukou plechovky piva, nad sebou obrovské batohy. Palubou se nesly veselé hovory, z otevřených oken sálalo léto a nálada byla plná radosti a svobody. Sám jsem byl naladěn značně optimisticky s vidinou dobře prožitého dne. Kdy jindy si začít číst podobnou knihu, jako Divočina? A to i přesto, že příběh začíná velmi smutně a celkově vlastně smutný je…

Je vlastně docela legrační, že pěší turistika tak, jak ji známe, v Americe de facto neexistuje. Zatímco u nás je vlak plný baťůžkářů běžná věc, ve Státech jste za exota. S tímto pohledem jsem se už setkal v knize Billa Brysona (viz Appalčská stezka). Další věc, která mě zarazila, byl pohled na současnou americkou „chudobu“. Ne že bych si naivně představoval, že neexistuje, ale máme tak vžité představy o americkém snu, že setkání s tímto fenoménem v takovéto ryzí podobě je – řekněme – překvapující…

Příběh Cheryl „Zbloudilé“ (rozhodně se mi knižní překlad líbí více než filmové „Zaběhnutá“) je fascinující, je skvěle napsán a z té dlouhé řady letošních knih znatelně čouhá vysoko nad průměr. Jednoznačně prozatím můj kandidát na „knihu roku“ 2015…

Dlouho jsem přemýšlel, zda se kouknout i na zmíněný film, ale nakonec jsem neodolal. Samozřejmě – je to jen velmi slabý odvar knihy, ale vcelku dobře natočený. Pokud ho ale dáte, aniž byste si knihu přečetli, přijdete o 90 procent zážitku.

Nemá cenu více psát – snad jen – tohle si rozhodně přečtěte :-)

12 18.09.2015

Tom Robbins - to je slovní smršť, vodopád humoru, bezedná studna moudrosti a to všechno zabalené do pruhovaného cirkusového stanu. Tom Robbins - to je záruka neuvěřitelné intelektuální jízdy v pakistánském autobusu. Všechny jeho knihy mají několik pater informací a záleží jen na vás, do kolikátého poschodí se vydrápete. Každé jedno patro je bizarní a plné roztodivných postav. Ale věřte mi, že ti, co se dostanou až na střechu autorových snah, získají za odměnu plnou štoudev čistých lastur... takže milí mloci, šup do žabích županů a vzhůru do divokých vod...

12 01.02.2013

Dánovky jsou balzám na duši – dá-li se vůbec něco takového napsat o knihách, které mapují kriminalitu v mladém postkomunistickém státě. Ne – násilí, lži, krádeže a politické intriky, které jako temný černý proud protékají Naším Městem, nejsou ničím pohodovým a klid na duši opravdu nepřinášejí. Zejména když člověk ví, že příběh je z velké části pravdivý. Reálný. Reálný až moc. Ale balzám na duši proto, že se u nich náramně bavím. Mám celou tu bandu z oddělení vražd tak nějak rád. I když mám na ledacos jiný názor a některé věci mi úplně nesedí. Ale tak to v životě přeci chodí. Jeden je takový, druhý makový. Jenom Váňa je tlačenkový…

11 27.09.2020

Když si přečtete tuto knihu, bude vám jasné, proč „špatní hoši“ většinou zvítězí nad těmi „dobrými“. „Špatné“ kluky nezdržují žádné byrokratické kraviny, žádné předpisy, rozpisy, přípisy, žádné strachy o kariérní postupy. Žádné normy, pravidla, nařízení velitele jedné složky a jiná nařízení jiného vedoucího jiné složky. „Špatní“ kluci jdou a dělají špatnosti. „Špatní“ kluci totiž ví, že najít mezi těmi „dobrými“ skutečně „dobrého“, který má opravdu zájem tyhle špatnosti pojmenovat a dovést pachatele k potrestání je jako hledání jehly v kupce sena.

A když už se náhodou najde, pak to nemá zrovna jednoduché. Protože jeho nadřízení řeší, zda tato jeho činnost vlastně není jen pokus o to je připravit o místo. Lidé z vedení se bojí, jestli ten dobrý chlapec není dobrý jen proto, že chce v žebříčku státní agentury postupovat rychle a přes mrtvoly svých nečinných nadřízených. Stejně tak štve své kolegy, protože jim takzvaně „kazí normy“. On pracuje moc, takže oni vypadají, že pracují málo. A „špatní“ chlapi se jenom chechtají, mnou si ruce a vesele páchají špatnosti. Protože si také čtou tuhle knihu. O tom, jak funguje organizace, která je má chytit a potrestat.

Přesný a detailní popis práce agenta FBI z pera Joe Navarry je neuvěřitelně čtivý. Je zajímavý. Je depresivní. Vidět, jak špatně státní moloch bojuje se špatnostmi, vás naplní beznadějí. Ovšem vidět, že se naštěstí vždy najdou i skutečně „dobří“ hoši (či dívky), kteří svou práci dělají dobře a rádi, je špetkou naděje na konci temného Vesmíru. Výborná kniha.

Jste-li „špatní“ chlapci přidejte si hvězdičku za tu úlevu vědět, že represivní orgány páchají represi zejména uvnitř svých úřadů.

Jste-li „dobří“ chlapci (či děvčata), přidejte si hvězdičku za tu úlevu, že nejste na světě sami…

11 19.03.2019

Mám rád knihy, které mě zavedou do exotických krajin, představí mi tamější kulturu, zvyky, historii. A pokud to dostanu v balíčku s dobrým příběhem o to lépe. I když jsem si vědom, že beletrie vždy balancuje na hraně skutečnosti a fikce. Že příběh, jako je třeba právě Lovec draků, je leckdy účelově skládaná mozaika ze střípků skutečnosti a střepů autorovy neobjektivní fantazie. Ovšem – existuje vůbec nějaký nestranný a absolutně objektivní pohled na svět, ve kterém žijeme? Pochybuji…

Lovec draků vyšel v Americe v roce 2003, tedy v době kdy bylo dění v Afganistánu poměrně ostře sledováno i širokou veřejností. Naskýtá se otázka, zda by v jiné době kniha zaujala. Ale to je stejná otázka jako ohledně objektivity. Otázka, na kterou neexistuje správná odpověď. Zda to byla náhoda, kalkul nakladatele, či autora? A není to vlastně úplně jedno?

Musím říct, že první část příběhu – dětství a následná emigrace do Ameriky – je skvěle napsaný. Je emotivní. A to je přesně to, co má dobrý příběh dělat. Budit emoce. Budit pocity. Budit myšlenky. Vlastně ne budit. Burcovat. Nutit člověka přemýšlet. Kvůli této části stojí za to knihu číst. Takže do třetice otázka bez odpovědi: dokáže vůbec někdy lidstvo žít ve vzájemné pohodě a harmonii? Bez ohledu na náboženství a rasu?

Ta pomyslná druhá část příběhu – řekněme katarze – je bohužel méně zajímavá, méně uvěřitelná a přináší drobné – ale skutečně jen velmi drobné – zklamání. Je malinko melodramatická. Přesto ale dokáže ještě nějaké ty zbytky emocí ze čtenáře vyždímat.

Pokud chcete nahlédnout do divoké země jménem Afganistán, kam ještě stále vysíláme své vojáky, a kde se stále ještě válčí, knihu si určitě přečtěte. (Doporučuji také knihu Zinkoví chlapci od Světlany Alexijevičové...)

11 28.07.2018

U této knihy jsem pochopil, co je to být zúčastněným a nezúčastněným čtenářem. Zúčastněný čtenář čte a vnímá příběh osobně. Věty a děje se ho přímo dotýkají, protože podobné věci zažíval, či zažívá. S hlavním hrdinou má spoustu věcí společných. Na život a lidi kolem sebe stejný, nebo podobný názor. Některé pasáže ho tak rozhodí, že musí knihu na chvíli odložit. Některé věty jsou tak bolestivé, že pláče. U některých se vědoucně chechtá. Některé vedlejší postavy zná ze svého okolí. Některé drobné postřehy, které nezúčastněný čtenář přelétne, zúčastněnému vrtají do mozku díry. Zúčastněný čtenář v knize žije a svět z knihy naopak vstupuje do jeho reality. Ten nezúčastněný čte knihu a možná se baví, možná nudí, možná je mu někdo sympatický a možná si tu a tam řekne, nojo, tojo… ale to je vše. Příběh skončí. Titulky. Konec. Zítra jdeme na další film… U Platformy Michela Houellebecqa jsem byl čtenářem zúčastněným a v mozku mi zbyly vyvrtané díry... (viz celá recenze)

11 30.07.2016

Je to po všech komplikovaných Deaverech a seveřanech balzám na duši – dá-li se to tak o docela kruté detektivce říci. Takový pitaval... Ale Dán dokáže příběh zlehčit příjemným humorem. Partička policajtů vám bude – a to je vlastně také balzám na duši – sympatická a Krauzovi budete fandit. Zasvěcený vhled do (slovenské) zločinecké galérky, nebojácný pohled pod pokličku (jedno z jaké země) politiky je bonusem.

Doporučuji Dána čísti v originále - tedy ve slovenštině... Překlad tomu pár procent ubere...

11 15.04.2016

Opět pobaven… Mlýn na mumie nasadil vysokou laťku. Ta přeskočena sice nebyla, ale zábava alá Stančík pokračuje. Opět tu máme poťouchle bizarní příběh plný otázek, konspirací a záhad. Opět tu máme slovní ekvilibristiku. Opět tu máme plno nejednoznačných odpovědí. Opět se to sype rychlostí a kadencí AK-47. Opět tu máme plno reality v nereálném světě a naopak. Stančík vládne encyklopedickými znalostmi a rád si s nimi pohrává. Dáte-li si tu práci a vygůglujete si některé pojmy (pokud je tedy nemáte v iCloudu svého mozku standardně uložené), které tvarují příběh, můžete najít příběhy další. Je to zábava, je to lunapark. Je to horská dráha i dům hrůzy v jednom. Je to cirkus, ve kterém autor, coby krotitel lítých slovních šelem, práská bičem svého jistě inkoustového pera a tvoří tak živé obrazy uprostřed třpytivého šapitó. A ty slova bijí o mříže, jak lvové v kleci jatí. Chtěly by vzhůru k nebesům, leč jsou se Zemí spjaty… Tak neváhejte a zakupte lístky na tuto báječnou atrakci. Uvidíte nevídané a uslyšíte neslýchané…

10 27.09.2020

Úžasně napsaný příběh apokalypsy člověka a Zeměkoule jako takové. Jemně a v náznacích. Prostřednictvím dopisů. Skvělý nápad. Zatímco kdesi v dalekém Vesmíru se hrstka lidí pokouší – řekněme kolonizovat – novou planetu, daleko na Zemi zuří ekologické a ekonomické katastrofy. Dozvídáme se to jen tak mimochodem, v rámci konverzace manželského páru. On – misionář, který přináší netradiční zvláštní a nové slovo Boží nové, nám neznámé civilizaci. Ona – těhotná zdravotní sestra, která musela zůstat na Zemi. On – nositel západní civilizace se pln odhodlání vydává šířit víru mezi „domorodce“, ale pod tlakem prostředí a odlišných norem se jeho jistoty začnou hroutit. Ona – tváří v tvář utrpení se vize světa spravovaného vlídným Stvořitelem jeví jako zoufalý únik před skutečností. Pod tlakem krizí se její křesťanský pohled otřásá v základech, je stále zoufalejší. Ve víře i v lásce.

V době, kdy Knihu zvláštních nových věcí tvořil, zemřela Faberovi manželka, která ho v psaní vždy podporovala. Tehdy prohlásil, že tento román měl být tím nejsmutnějším, co kdy napsal, a že s psaním románů končí. Kniha smutná je. Takovým zvláštním, snad novým, způsobem. A zda Faber skutečně už nic nenapíše, to ukáže čas…

10 06.01.2019

Les… jaké myšlenky vás napadnou při vyslovení tohoto slova? Stromy, magické přítmí, vůně jehličí, či vůně tlejícího listí, dlouhé procházky, houby… Ale uvažuje někdo z vás o lese jako o živé bytosti? Jako o propojeném komplexu, který je schopný komunikovat a vzájemné si pomáhat, například pomocí tzv. mateřských stromů? Kdo viděl film Avatar, ten si může (alespoň přibližně) představit, jak i náš „obyčejný“ les – třeba právě ten šumavský – funguje. I on má své mateřské stromy, i on komunikuje prostřednictvím spletité sítě podhoubí. Paul Stamets, významný mykolog a propagátor bioremediace (léčení pomocí živých organismů), přirovnal mycelia k přírodnímu internetu. Podle Simardové (bioložka z kanadské Univerzity Britské Kolumbie) jde spíš o společný cévní a nervový systém lesa. Kdo chce, informace si najde. Kdo chce, správný obrázek si poskládá…

Pokud ale mluvím o lese, nemyslím jednodruhové smrkové plantáže tzv. hospodářského lesa, které momentálně (třeba právě na Šumavě) za les považujeme. Mluvím o lese plnohodnotném. O různorodém společenství druhů i genotypů. A toho dosáhneme pouze tehdy, necháme-li les si dělat to, co sám uzná za vhodné. Toho dosáhneme, pokud mu necháme čas a prostor, aby se opět stal „divokým“ a svobodným. To je základní smysl oné divočiny, o které se vedou sáhodlouhé debaty v případě Šumavy, ale i dalších oblastí. Ano, dnešní společnost potřebuje i lesy hospodářské. Potřebujeme je, abychom ukojili svou touhu po blahobytu a luxusu. Potřebujeme jeho dřevo. A i zde se vedou vášnivé debaty, jak se o takový les starat. Ale to nechme jiným odborníkům.

Lidská touha vše ovládat a zužitkovat je bohužel patologická. A tuto neukojitelnou touhu si dokážeme vždy zdůvodnit. Vysoká životní úroveň je magické zaklínadlo. Divočina, svoboda, nezařazenost, neznámo – to jsou věci, kterých se podvědomě bojíme. Lidstvo se sice umí svorně dojmout a rozhořčeně odsoudit tragédii na planetě Pandora. Ale je jim úplně fuk, že to samé se jim děje za plotem…

Co se samotné knihy týče… Jako dílko téměř čtyřiceti autorů je samozřejmě mírně rozkolísaná. Ovšem graficky a typograficky velmi povedená. Jako sjednocující téma se knihou vine kladný postoj nejen k Šumavě, ale především k snaze vytvořit zde onu „divočinu“ prostřednictvím, či s pomocí Národního parku. Z tohoto hlediska byl konkrétně pro mě nejpřínosnější text Martina Bláhy a následně Josefa Pecky. Ale zajímavé jsou samozřejmě všechny, zejména jako ukázka toho, jak je sám život pestrý a divoký.

Tendence zarovnat do jednodruhové plantáže nejen les za humny, ale také nás, obyvatele Země, je více než zřejmá. A tak zakládání a fungování podobných společenství jako je třeba právě platforma Šumava domovem, je nesmírně důležité. Les tuto možnost bohužel – nemá…

10 17.03.2018

Jako kluk jsem miloval „májovky“ – knihy Karla Maye. Vinnetou, Old Shatterhand, Kara-ben Nemsí – to byli mí klukovští superhrdinové. Ne, Peter May nebude miláčkem dětských čtenářů, takže ta paralela trochu kulhá, ale nedalo mi to, abych to nezkusil… :-)

Novodobé „májovky“ jsou sice temné a studené, ale trochu toho chlapeckého dobrodružství přesto přinášejí. Právě prolínání minulosti a přítomnosti – správně načasované a vystavěné – je pro Petera Maye typické. Příběh se pomalu skládá z mozaiky vzpomínek a právě probíhajícího děje, aby se na konci knihy vše potkalo a dramaticky střetlo. A ony vhledy do minulosti dávají jeho knihám potřebný náboj, sílu a napětí. Zároveň se mi líbí, jak nenásilně mi je předkládána historie místních ostrovů, a jak se jakoby mimochodem dozvídám to, co bych si jinak musel hledat v nějakých národopisných a sociologických pramenech a to bych – ruku na srdce – stejně nikdy nedělal.

A to tak nějak bylo stejné i v knihách Karla Maye – vždyť dodnes si pamatuji co je to baštonáda a jak to chodilo na divokém Západě a… co říkáte? Že si to Karl všechno vycucal z prstu? A že vše bylo jinak? No ju… tak já toho srovnávání raději nechám… Ale nabízí se otázka: je všechno, co Peter May o ostrovech a jejich obyvatelích píše skutečně autentické? Nejsou to prostě a jen novodobé „májovky“ pro dospělé? Ne… on skutečně ostrovy několik let navštěvoval a řekl bych, že jeho příprava je svědomitá a téměř puntičkářská. Inu – nakonec je to ale jedno, pokud se kniha dobře čte a pokud vás děj baví, pak pan spisovatel odvedl dobrou práci a kniha dostála svého účelu. A to bych řekl, že v tomto případě platí.

10 15.04.2016