dvojkadvacet
komentáře u knih

Příběh uplývá velmi rychle. Pokud je moře metafora nekonečnosti, jak naznačuje pahorkatina o koment níž, není kontrast pouze v rozsahu knihy, ale hlavně v tempu vyprávění - kdy na životní příběh takového kmeta, jakým je Uršanabi, stačí pouhých 160 stan.
Lehce mi neseděl jazyk vyprávění. "Mýtickému" příběhu by slušelo více jazykové surovosti, nebo naopak košatosti. Což ovšem není překážka - naopak to otevírá knihu širšímu čtenářstvu.


Přestože si autor libuje v různých - i poměrně odlehlých - odbočkách, působí text konzistentně. Nemůžu se zbavit dojmu, že důvod popularity knihy je v obecné fascinaci masovými vrahy a zlem obecně, který moc nesdílím, ačkoliv tady je to obestřené poměrně originálním tajemnem. Také mě zarážela až chorobná netečnost vypravěče, která se potrhala (paradoxně) až v závěru knihy. Zábavný kousek, na který nejspíš brzy skoro zapomenu.


Z knížky dýchá vlhkost a vůně ranního mechu. Osamělý Cílek se vydává na cestu pro lepidlo na svůj roztřepený batoh z pýchavky a cestou poznává nové přátele a známé. Příhody jsou víc o impresích, než o příběhu, stejně tak fotografie.


Kniha má dvě vyprávěcí linie. Nenavazují na sebe ani tak příběhem, jako vnitřními spojitostmi líčeného světa, života a mytologie peruánského kmene Mačigengů vs. "naše" invazivní civilizace. Ve výsledku to znamená, že čtenáři postupně dochází proč je pralesní náboženství a život kmene právě takový jaký je a proč je v takovém prostředí víra přinášená misionáři spíše cizopasná. To je ovšem můj úhel čtení. Mario Vargas Llosa dává čtenáři dostatek prostoru myslet si o tom svoje.
