Dyaebl komentáře u knih

Pominu-li (na mě až moc) silnou obhajobu křesťanství, která na čtenáře z této sbírky esejí silně dýchá, jedná se o opravdu kvalitní obhajobu lidského rozumu a jeho užívání. Není to paradox? Autor uznávající křesťanství, jakožto zastánce rozumu? To je přeci nesmysl ne?

Avšak opak je pravdou.

I když se jedná o jistý druh paradoxu, tak to vše dává dobrý smysl a myšlenky, které nám zde Chesterton předkládá mi byly schopny změnit styl mého uvažování nad jistými věcmi. A vše to začalo právě tím paradoxem, který ani zdaleka nebyl to poslední, co vás vyvede z míry při četbě této knihy.

3 06.11.2018

Tohle mě neuvěřitelně bavilo! Konečně došlo na podstatné odhalení historie a způsobu života prazvláštních Segulehů a něco málo víme i o Moranthech.
A opět o něco méně o tlouštíkovi v červené vestě...
Vážně. Kdo je ten chlap?

Každopádně trošku vážněji. Tento díl je zatím Esslemontův vrchol, co se vyprávění a proplétání dějových linek týče. A zakončení bylo vskutku dech beroucí. Takovou bitvu jsem v Malazu nečekal a o to více byla překvapivá. Odpovědělo se nám na pár otázek, dozvěděli jsme se pár nových věcí o celém světě a vrátilo se nám spoustu známých postav.
Avšak i přes tohle všechno mám stále více otázek nežli odpovědí. Opravdu si čtení této série neuvěřitelně užívám!

4 06.11.2018

Další důkaz Eriksonovi geniality. Styl vyprávění naprosto odlišný od předchozích dílů a za mě zatím absolutní špička! Možná v tom hraje svou roli i má nezměrná láska k Darudžhistánu a k neobyčejným lidem, kteří v tomto krásném městě proplétají své osudy. Či snad neobyčejně záhadný tlouštík s umaštěnou a špinavou červenou vestou? Co k tomu dodat. Toto unikátní a fascinující město azurového ohně si mě získalo už při prvním čtení Měsíčních zahrad.

Ke komentáři nemám co dál doplnit. Je to prostě špička a ke konci jsem tradičně zatlačoval slzy a zíral s otevřenými ústy. Taková klasika v této sérii.

3 13.10.2018

Skvělá kritika nejedné současnosti. Povaha společnosti a jedince je velmi snadno rozpoznatelná i v dnešní době.

Osobně považuji především část o tom, že si lidé jsou vědomi mnoha věcí, ale přesto odmítají jednat, a mnohdy se radši absurdně schovají v davu i za cenu své vlastní individuality, za jednu z nejvýstižnějších.
Zkrátka úvaha hodná zamyšlení...

...nebo spíše činu?

Satanem (rozuměj Bohem), jsme byli stvořeni jen pro jeho zábavu a bavil se naším vlastním sebezničením, u kterého ovšem očekával mnohem dřívější příchod. Tak se baví naší snahou kontrolovat si vlastní osud a naší pseudointeligencí a už jen očekává totální anihilaci. Jo a papež je něco jako nekromant a zbytek příběhu je jeden velký nářez plný akce, démonů, hlášek a odkazů (čti parodií) na dnešní vcelku ubohý svět.

Je to jízda od začátku do konce!

2 24.09.2018

Kniha, jež byla schopna způsobit vlnu sebevražd a upřímně se ani nedivím. Goethe nám zde předkládá v zásadě velmi okoukaný motiv nešťastné lásky. Tak čím se zrovna mladý Werther tak moc liší?

Jednoduše úplně vším. Ať již mluvíme o poetickém jazyce, krásných popisech přírody či o beznaději a utrpení jednoho mladíka.
Co je však nejvíce fascinující, je psychologické vyobrazení našeho mladého hrdiny od jeho šťastných začátků doprovázených čerstvou zamilovaností přes absolutní beznaděj z neopětované lásky, až po úplný klid na duši poté, co se rozhodne spáchat finální čin.
A pokud čtenář prožívá podobná muka jako mladý Werther, opravdu se může zdát sebevražda snadným řešením, neboť poskytne tolik žádanou útěchu a klid. Nikdy mě nepřestane fascinovat, jak moc emoce ovlivňují naše životy a jak moc knihy ovlivňují naše emoce...

11 19.09.2018

Po trošku slabším předchozím dílu zde máme opravdu zlepšení a to naprosto všeho. Linky jsou zde propletené lépe, příběh je mnohem srozumitelnější a finále se opravdu povedlo. Nejvíce jsem si ale stejně užíval zkrátka Korel a odhalování další, úplně jiné kultury a stylu života, doprovázenou pořádnou dávkou historie z tohoto mohutného světa. A opravdu jsem byl překvapen odhalením podstaty Naší paní požehnané spasitelky. Esslemont se nám zkrátka zlepšuje.

1 12.09.2018

Ach! Jak dlouho jsem čekal na to, až si nějaké nakladatelství uvědomí, že je zkrátka třeba přeložit a vydat posledního autora ''velké trojky Weird Tales''. Opravdu jsem se obával toho, že se v mé knihovně C.A. Smith nikdy neobjeví a že to prázdné místo vedle Lovecrafta a Howarda zůstane prázdné. Naštěstí se tak nestalo a trojice je již kompletní.

Oproti již zmíněnému Lovecraftovi se jedná o velmi podobné motivy a stejně temné povídky, avšak na Smithovi je velmi patrné, že je také básník a jeho barvité popisy čarodějných věží, temných hradů v lesích a hlubokých kobek, jsou pohlazení po duši. Dále jsem si užíval světy, ve kterých se tyto příběhy odehrávají a především to, jak jsou od sebe odlišné. A přesto si tak moc podobné, přičemž spolu sdílejí ony pocity tajemna a nevyjádřitelné hrůzy.

Opravdový skvost...

7 07.09.2018

Ano. Androidi by skutečně mohli snít o elektrických ovečkách a tato myšlenka vzbuzuje otázku, jak je tedy android odlišný od člověka?
Je to rozumem? Ovšem že ne. Androidi přece rozum mají.
Tak je to snad emocemi? Také ne, neboť jsou i lidé bez emocí a popřípadě i andíci s emocemi.

Tak kde je vlastně ten rozdíl?

Tyto úvahy ve mně tato kniha vyvolala a celkově mě bavila svým příběhem a co více, atmosférou.

Ale nemůžu se zbavit dojmu, že spousta věcí a problémů nejsou ve finále dořešeny či jsou nelogické a mám z toho nepříjemný pocit, že se Dick do některých věcí zamotal a nebyl schopen je pořádně vyřešit což mě v průběhu celého příběhu opravdu iritovalo.

Ale i přes to se jedná o kvalitní knihu žánru, která ve vás stále vyvolá spoustu otázek a zvláštních myšlenek.

8 01.09.2018

Vichr smrti se ,stejně jako všechny předchozí knihy, dělí na pár příběhových linií, které rád přirovnávám k větvičkám stromu. Jak se příběh posouvá, jednotlivé větvičky se spojují, tloustnou a na samém konci už je to jeden velmi mohutný kmen - finále. Žel, tento kmen byl velmi melancholický, prohnilý a ani trochu pozitivní (snad až na Tehola).

Vichr smrti vskutku dostál svému jménu a zanechal mě rozhořčeného, smutného a v slzách beznaděje. Velmi silný díl. Více netřeba říkat...

3 25.08.2018

Po velmi dlouhou dobu se mi příběhy ze Zeměplochy vyhýbaly a místo toho jsem byl lapen v síti fantasy poněkud vážnějšího rázu a jsem rád, že se ke mně svérázná dvojice Mrakoplaše a Dvoukvítka konečně dostala, a našla si čas v mém přeplněném plánu toho, co číst.

Trošku mě mrzí, že se ani tak nejedná o jeden delší příběh, ale spíše o povídky jež na sebe navazují, ale ve finále vlastně dávají jeden příběhový celek, tak téměř nelze být nespokojen. Navíc se vlastně jedná o knihu, kterou autor napsal jako jistý druh „protestu“ proti všem fantasy, které se berou vážně a musím podotknout, že humorem a vtipnými situacemi toto dílo jen oplývá a po přečtení prvního příběhu z tohoto prazvláštního světa se vůbec nedivím, že má Terry Pratchett tolik oddaných fanoušků a i přes mé původní obavy, zdali se mi bude parodie na fantasy žánr líbit, se pravděpodobně brzy k těmto fanouškům sám připojím...

8 24.08.2018

Začal bych tím, že u této knihy velmi záleží na tom, kdy ji čtete. V dětství jsem byl Eragonem okouzlen a hltal jsem příběh bez jediné výtky očekávaje, co se bude dít dál. Žel, dnes už toto prohlásit nemohu.

Poté, co jsem již načetl něco málo z tohoto žánru, jsem se rozhodl, že si toto dobrodružství připomenu a zopakuji. Bohužel se mé iluze o geniálním příběhu vytratily opravdu rychle.

Pomineme-li, že se opravdu jedná o kompletní vykradení světa Tolkiena bez kapky originality, tak se mi především příčí to, že ať si představíte jakékoli možné klišé, najdete ho tu. K tomu všemu mi vše připadá tak nějak naivní a (budu muset použít to slovo) dětské, což přisuzuji tomu, že Paolini napsal Eragona v 15 letech (což je samozřejmě úctyhodné). Což se váže ke stylu psaní, které sice není excelentní, ale přenesu se přes něj, avšak co mě irituje, jsou některé konverzace (většina z nich), které opravdu působí, jako by je psalo dítě. Jsou nedospělé, nevážné a nepřirozené, což působí komicky při vážných situacích.

Abych ale jen nekritizoval, tak musím znovu podotknout to, že jsem si tento příběh opravdu užil. Avšak jen jako fantasy panic před x lety.

A na závěr (téměř) pozitivní tečka. Stále je to jedna z knih, jež mě dostaly k fantasy literatuře a za to jsem jí vděčný, ale jsem si vědom toho, že pokud bych tenkrát sáhl spíše po příběhu Bilba či Froda Pytlíka tak bych k Eragonovi neměl sympatie vůbec žádné...

4 01.08.2018

Vskutku zajímavý argumentační souboj vědy, zastávané uznávaným a známým fyzikem, a duchovna v čele s vedoucí osobou novodobé spirituality. Avšak mimo skvěle napsaný „boj“, je tato kniha i velmi poučná. Především pro jedince jako já, kteří nemají až tak rozsáhlé znalosti o vesmíru a jeho fungování a o fyzice obecně, či například o vztahu mozku a vědomí.
Skutečně zajímavé čtení.

3 18.07.2018

Příjemné a lehké anekdotické příběhy, které v sobě i přes svou lehkost a krátkost nesou autorův postoj a kritiku na tehdejší dobu. Zkrátka je to přiměřenější odvar nechvalně proslulého autora.

1 15.07.2018

Oproti předchozí knize, jsem lehce zklamán. V Noci nožů si Esslemont jel svůj vlastní styl, zatímco zde se snaží kopírovat Eriksona a musím říct, že jsou zde chvílemi velmi zmatené a popletené dějové linky a prvních 200 stránek jsem velmi tápal a to už mám za sebou nějaký ten Malaz.

Avšak pokud pomineme prvotní zmatení a mnohdy ne tak plynulé vyprávění děje, tak příběh je zde (stejně jako v každé jiné knize této ságy), prostě úžasný! K tomu standardně skvěle napsané postavy jak nové, tak již známé, a konečně prostředí ze samotného srdce říše!

Závěrem jsem velmi zvědav na další knihu z této série a především na styl, jakým bude napsána.

1 11.07.2018

Kdysi dávno mi jeden známý řekl, že tato kniha je o člověku, který spáchal zločin a poté se kvůli výčitkám musel doznat a přijmout trest. V podstatě je to pravda, ale je to stejně pošetilé, jako prohlásit, že Mona Lisa je jen patlanina různých barev.

Od začátku knihy víte, jak to celé dopadne, ale to vám vůbec nic neubere na čtenářském požitku, neboť to, čím tento skvost vyniká, je způsob vylíčení všech těch mrazivých scén, ale mnohem více samotných pocitů a myšlenek. Psychologie postav, ať už mladého a ctižádostivého Raskolnikova, jeho věrného dobrosrdečného společníka Razumichina, prohnaného Lužina, či vychytralého Porfirija, je zkrátka dech beroucí. Každý motiv, každý čin, každá myšlenka. Vše je zde popsáno do nejhlubších detailů tak moc, až ty pocity viny a nenávisti a ukřivděnosti čtenář cítí sám.

A do toho všeho teorie zločinu, jež si Rodion Romanovič vymyslel a která mu následně zničila celý život, neboť nic není horšího než uvědomění si vlastní slabosti a povinnost nést následky...

Tato kniha a pocity v ní v člověku zůstanou pod kůží opravdu dlouho.

14 25.06.2018

Příběh zde pokračuje stejným tempem, jako skončil v minulém díle. Musím říct, že mě skutečně fascinuje rozvoj postav a nečekané zvraty, avšak jedna výtka by se přeci jen našla. Některé pasáže a mnohdy i celé kapitoly mi přišly zkrátka nudné a dokonce nepotřebné. Kdyby Střet králů byl o něco kratší, udržel by si svižnější tempo.

3 19.06.2018

Kniha, jež vám představí celkový koncept Voltairova myšlení a jeho osobitý styl satirické a sarkastické kritiky iracionality. Nemyslím si že budu přehánět když tento „slovník“ nazvu stěžejním dílem osvícenství.

Opravdu nechápu, jak to pan Erikson dělá, že každé finále jeho knihy je tak neuvěřitelně napěchované a epické. Celá finální pasáž ve městě Malaz, kde se toho děje tak šíleně moc a to celé za doprovodu žalozpěvu na padlé od Šumaře, je zkrátka dech beroucí...
Hltám každou stránku. Každý díl....

3 14.05.2018

V tomto díle, se vyskytuje spousta a spousta filosofických debat a otázek a já nemám výtky! Otázky týkající se pojmu svobody, financí, vlády a vlastně života obecně. Tyto pojmy zná každý jeden z nás, ale kdo je schopen tyto pojmy definovat či vymezit?

Mimo tuto vsuvku, se příběh posouvá na velice svéráznou dvojici, kterou si musí oblíbit zkrátka každý. Samozřejmě mám na mysli Tehola a Bugga, kteří umí velmi překvapit...
A druhá velká dějová linka, týkající se, do této doby téměř neznámé rasy, Tiste Edur, kteří mě taktéž upoutali úplně novou kulturou a víme další střípek z historie celé této říše.

Avšak velmi mou pozornost poutá Chromý Bůh, jelikož zde hraje velkou roli, ale stále o něm nevíme vlastně nic, odkud je? Nebo vlastně jen, kdo vlastně je?

Samozřejmě to nejsou jediné dějové linky, jsme přece v Malazu, ale vypsat zde vše zkrátka nejde, už jenom proto, že zkrátka musíte číst dál.

5 23.04.2018