Dyaebl komentáře u knih

(SPOILER) Křehkost mě jako společenský román a sonda do moderních vztahů vážně hodně bavila. Primárně svou prací se sociologickými koncepty a otázkami o identitě a (ne)zakořeněnosti – ostatně autor je sociolog. V mnohém mi román připomínal Sally Rooney, z níž, jak se domnívám, silně čerpá inspiraci. Naneštěstí si z ní nebere jen kvalitní prvky, ale silně jsem cítil při četbě stejnou nevoli, jaká se projevovala u Normálních lidí.

Má výtka se týká především jazyka. U Rooney jsem napsal, že styl psaní považuji střídavě za skvělý a za zcela ohyzdný a zde tomu není jinak. Skvěle působící úderné věty jako vystřižené z Kundery se v následujícím odstavci proměňují v roztahanou hovorně psanou prózu. Navzdory této kritice jsem byl stále nakloněn čtyř hvězdičkám, ale hlavní problém Křehkosti spočívá jinde.

Základní idea za knihou je silně patrná, ale zhruba v polovině knihy se snaží dosadit další motiv, který by sám o sobě stál za zpracování a nemohu se zbavit hořkého dojmu ze závěru, který mi zde neseděl. Nikoli kvůli své tematice. Doposud jsem se sice s transvestitismem v literatuře nesetkal, nicméně věřím, že by stál za samostatnou knihu. V Křehkosti však nepůsobí příliš dobře a román původně o jednom tématu k sobě poněkud těžkopádně a neelegantně přibírá svého ne zcela se hodícího partnera. Nebo partner jen neměl dost prostoru, aby své působení validně obhájil.

Mám dojem, že v příběhu došlo k poněkud nelogické změně v Báře, která působí jako nutnost k přerodu do dalšího tématu. Celé to ve finále působí uspěchaně a hloupě. Její averze vůči Filipovi se odehrála takřka na jedné straně a určovala zbytek knihy, jež se najednou začíná stylizovat do příběhu Eddyho B.

V tom podle mě spočívá nevole místních komentujících ohledně konce.
Nařčení, že Křehkost jako by nevěděla, čím chce být.

Naneštěstí musím souhlasit a přehršel témat v jinak skvělém románu spíše škodí. I tak se ale jedná o skvělé dílo a na debut takřka vynikající.

2 13.04.2024

Zpočátku se musím přiznat, že Dostojevského zcela zbožňuji. Mé hodnocení jsou dokonale neobjektivní a neměli byste se jimi řídit. Přesto mě vyslechněte.

Fjodora jsem si zamiloval už když jsem poprvé četl Zločin a trest a od té doby mám za sebou spoustu jeho děl s cílem přečíst vše. Ale Bílé noci a Nětočka se znatelně vyjímají v díle našeho ruského mistra. Nětočka rozhodně méně než Bílé noci. Nětočka v sobě obsahuje spoustu témat, které jsou po Dostojevského životě na Sibiři hmatatelně přítomné v dalších knihách. Bíle noci jsou oproti tomu krátkou poctou romantikům.

V Nětočce se před čtenářem odvíjí bolestný životní příběh malého děvčátka, jehož otčím byl hudebníkem přesvědčeným o vlastní genialitě s masivními sklony k alkoholismu. Třídní témata a bída jsou zde srovnatelná se Zolou.
Bílé noci však nabízí zcela jiný příběh. Na pouhých několika stránkách se čtenáři před očima rozvíjí náhlé vzplanutí citů. Vzplanutí, jež se odehrává za krásných bílých nocí a obsahuje málomluvného a nespolečenského mladíka a slečnu (marně) vyčkávající na příjezd svého milého. Příběh, který ukazuje, jak je láska nepředvídatelná a jak může působit na jedince. Příběh, který nekončí šťastně. Romantismus v čiré podobě. Jinými slovy něco, co se běžně s Dostojevským příliš neasociuje. Jeho geniální duch se zde však projevuje se stejnou silou, jako tomu je u pozdějších děl.

Chcete-li skutečně porozumět Dostojevskému, možná vám bude stačit příběh bratrů Karamazových, socialistické přízraky v podobě Běsů či dobrota Idiota, ale raná díla vám dokáží ukázat Fjodora v jiném světle. Možná v jiném stínu. Nicméně stojí za vaši pozornost.

2 06.04.2024

Román srovnatelný s Dostojevským. Netrpělivost sice nedisponuje takovým utrpením, které zvládá skrze slova předat autor Bratrů Karamazových, ale psychologickými popisy a analýzami soucitu se mu více než dobře vyrovnává.

Zweig mě navíc překvapil primárně svým úvodem k samotnému románu, u něhož stále nevím, jak ho mám pojímat. Historka o vojákovi, který spisovateli předává svůj příběh je buďto úžasná událost, která dala zrod skvělému dílu, nebo zcela geniálním metanarativním prvkem s nímž si Zweig humorně pohrává. Tak či tak jsem se u ní královsky bavil podobně, jako u samotného románu.

K soucitu jako takovému nemám co dodat. Po přečtení Zweiga mám pocit, že vyřkl vše, co jen lze o soucitu říci. Mistrným způsobem ukázal, jak silnou zbraní soucit může být, není-li reflektován. V mysli pak zůstává jen hořká otázka: pokud i tak nesobecký a lidský cit jako soucit dokáže působit bolest a utrpení, existuje pocit, který by nevedl na dno lidské duše?

11 06.04.2024

Četl jsem Knihu smíchu a zapomnění dvakrát s asi tříletým odstupem. Zpočátku jsem tento kousek považoval za nejslabší dílo Kunderova repertoáru a přesně tato skutečnost mě vedla k návratu ke Knize. Ukázalo se, že to byla skvělá volba, jež mě opět přivedla k Tamině.

V posledních letech jsem zjistil, že nemám příliš v oblibě povídky. Od přečtení Nesnesitelné lehkosti bytí a esejů o literatuře mnohem více má čtenářská pozornost tíhne k románům. Tato Kniha pro mě tak byla jistým zklamáním. Měl jsem neutuchající tendence vnímat ji jako méně povedené Směšné lásky a dlouho jsem se k ní nechtěl vracet a raději jsem opakovaně četl jiné Kunderovy romány. Můj omyl jsem odhalil až při pochopení (a spíše ocenění) literárního experimentu, jehož se autor na stránkách dopouští. Ač je tato informace uvedená v samotném doslovu a patrně se projevuje v každém z příběhů, přesto jako by se mi dokonale vyhnula.

Kniha smíchu a zapomnění totiž dokonale dostává svému jménu. Je to skutečně kniha o smíchu a zapomnění a tento triviální popis je nutné mít při čtení neustále na mysli. Když se čtenář oprostí od očekávání „standardního“ románu v duchu Valčíku či Žertu, tehdy se mu dostane odměna. Zpětně jen špatně chápu, proč mi tenhle evidentní a do očí bijící fakt unikal či proč jsem ho dostatečně nedocenil. Hlavním na tomto románu není jednotný příběh, ani žádný protagonista (ačkoli Tamina by mohla takové tvrzení zpochybnit), nýbrž motiv; respektive dva motivy. Teprve po uvědomění si, že vypravěčem je smích a zapomnění, jsem dokázal Knihu patřičně ocenit. To oni vypráví příběhy a konceptualizují se. To oni čtenáři říkají něco o sobě stejně tak, jako nutí čtenáře nahlížet je jinak.

Dodnes nerozumím tomu, proč mi pochopení trvalo tak dlouho a kroutím hlavou nad rozhodnutím svého minulého já, jež Knihu pojímalo dokonale špatně. Zcela jsem na to zapomněl a dnes se tomu jen směji.

4 06.04.2024

K Normálním lidem jsem přistupoval s nemalou skepsí, jak už to u best-sellerů dělám. Avšak jako obvykle jsem se i tentokrát cynické já v sobě snažil krotit, abych neodsoudil knihu na základě předběžného pocitu. Nutno říct, že ostražitost stále vítězila. Přeci jen, kombinace best-seller a nominace na prestižní Man Bookerovu cenu mě značně navnadila.

Jedná se o silně ambivalentní román. Styl psaní považuji střídavě za skvělý a za zcela ohyzdný. Krásné pasáže plné vhledu do základů mezilidských vztahů mladých lidí mě chvílemi ohromovaly, aby byly o stránku dále nahrazeny banalitami a hloupostmi psané triviálním jazykem průměrného školáka. Výsledkem je zvláštní dílo, jehož kvality pro mne zůstávají zastřeny rouchem tajemství. V první polovině jsem vážně zvažoval, zdali nad knihou nezlomím hůl, ale jsem tvrdohlavým čtenářem a nenechávám se odradit jednoduše.

Pravdou je, že Normální lidi jsou uhrančivým příběhem podávajícím komplikovanost dospívání s nemalou dávkou problémů. Stále jsem se však nedokázal srovnat s primárně intuitivním pocitem jisté nedostatečnosti, jež neustále prosvítala skrze stránky knihy. Nejsem si ani po přečtení jist, jak přesně verbalizovat tuto nicneříkající intuici, ale nahlodávala mé vnímání v průběhu četby takřka neustále. V mých očích román vykoupily až závěrečné kapitoly. Nicméně stále nedokáži knihu ohodnotit lépe nežli průměrem. Lepším průměrem.

Co se týče kladů, nemůžu než vyzdvihnout toxicitu chování postav, jejich nevyrovnanost, neustálé pnutí mezi interními pocity a veřejnými projevy, otázka závislosti na druhém, dynamiku vztahu hlavních postav a v neposlední řadě lásku, kterou si tak dlouho nedokázali sami v sobě přiznat.

Sečteno podtrženo, námět není špatný, ač se jedná o poněkud ohrané klišé, vystavěno je slušně. Postavy jsou dostatečně zajímavé a jejich vztah-nevztah figuruje v románu velmi dobře. Jen to zpracování pokulhává. Časem zkusím další knihu autorky a pokusím se zjistit, v čem má nevole spočívá.

3 10.11.2023

(SPOILER) Mám za sebou spoustu knih o depresi a jejím vyústěním do sebevraždy. Z nějakého důvodu se jedná o téma, jež ke mně silně promlouvá a já se těmito mnohdy jedovatými texty nechávám opájet.
Většinou však tato témata bývají zpracována mnohem osobněji, niterněji a téměř se až nabízí říci - lidštěji.

Hluboká a krutě upřímná sonda do nitra jedince je to, co mě vábí k těmto neveselým textům. Zde navíc vchází do textu následná sebevražda autorky podobně jako tomu je u knihy Sebevražda od Levého. Pod skleněným zvonem však podobnou hlubokou sondou nedisponuje. Je takřka odlidštěn a soudě dle komentářů zde, nejsem jediný, kdo román vnímal podobně.

Ač mě prvních pár kapitol téměř rozčilovalo, neboť se mi dostalo něčeho jiného, než co jsem čekal od slavné Plath, nakonec jsem pochopil.
Odosobněnost, tragikomedie a ironické glosy nejsou typické způsoby, s nimiž se běžně píše o depresi. Přesto je jeden z nejslavnějších románu na toto téma zcela bez okolků užívá! Neustálé a nezúčastněné pozorování vlastního života doplněné totální absencí zájmu o příčinu svých pocitů mě zpočátku až iritovalo.
Ne však na dlouho.

Pod skleněným zvonem velmi důvěrně zobrazuje stav, kdy je všechno jedinci jedno a časem očekává jen zhoršení. Na Esther-Sylvii je zajímavé to, že se v tomto bezútěšném stavu nenachází na začátku díla. Čtenář tak může být svědkem toho, jak tento stav člověka zcela pohltí a nabídne mu jen jednu jedinou cestu ven. Cestu, již si zvolila sama autorka.

Stále tu před námi stojí nevyřešená otázka stylu.
Sám začátkem tohoto komentáře zmiňuji, že mi vtipné glosování situací odehrávajících se na pouhém povrchu života nepřijde ideální pro takto závažné umělecké dílo. Nicméně jsem našel možné vysvětlení, proč tomu tak může být.

Popis Plath je podán tímto způsobem právě proto, že ona sama skutečně cítila přesně to, co píše. Tedy nic. Prázdnotu. Nicotu. Text je tak dokonalým odrazem utápějící se duše autorky.
Co z toho může vzejít, ptáte se?
Domnívám se, že román nám popisuje věrný náhled na to, co se s člověkem stane, pohltí-li ho bezútěšnost. Promění se v pouhou kameru zaznamenávající události na nichž samotná kamera nemá žádnou účast. Vše jen prochází kolem ní a s postupujícím příběhem se analogie stává tíživější více, než nezbyde než prázdné zařízení stěží zaznamenávající cokoli kolem.

Avšak Esther přeci na konci nezemřela, namítnete mi a budete mít pravdu. Co si tedy s tím otevřeným koncem počít?
Vykládat konec se nabízí na několika rovinách. Já se však upnu na to vysvětlení, jež zcela záměrně ignoruje myšlenku "smrti autora" a budu operovat se skutečnou smrtí autorky.

Plath se rozhodla skončit svůj život. Avšak Esther, autorčino alter-ego, nikoli. Esther přežila a konec románu je otevřen. Ano, avšak stále si dovolím tvrdit, že po celou dobu byla Esther Sylvií a Sylvia zase Esther. Tento vztah ekvivalence se však samotným koncem ruší. Esther závěrem začíná pociťovat, jak se její osobní skleněný zvon nadzvedává a dává své vězenkyni znovu pocítit čerstvý vzduch života.
Nemůžu se zbavit myšlenky, že Plath tuto knihu psala v momentu zcela nekontrolovatelné deprese, kdy cítila, že její zvon se nikdy nezvedne. Domnívám se, že Sylvia napsala tento román proto, že musela psát. Ale moc dobře věděla, že není skutečně Esther. Esther nakonec měla mít lepší osud než samotná její autorka. Esther tak nakonec odráží nenaplněné touhy Sylvie. V mém čtení, je osud Esther nenaplněným přáním skutečné Sylvie.

To, jak by si ona sama přála, aby to skončilo.

11 04.07.2023

Tato kniha je skutečná lahůdka. Pokud si hovíte v tom, jak se mluví o lásce a jak se miluje, jaké pocity člověk zažívá při milování a jak lze tyto pocity verbalizovat, pak si Fragmenty milostného diskurzu nemůžete nechat ujít.

Ačkoli Barthes disponuje složitou terminologií tak typickou pro strukturalisty, jedná se o čtivé dílo. Primárně kvůli tomu, že se v něm Barthes nesnaží nabízet argumenty. Jen představuje figury řeči, jež se užívají v milostném diskurzu a nejvíce pak u samotných zamilovaných. To vše je prezentováno na různých literárních a jiných uměleckých dílech, či třeba na rozhovorech, které autor vedl se svými přáteli.

Ve finále se jedná o o takovou hru se čtenářem s velmi zajímavými náhledy na zmíněné figury a dokonce na mě jako celek působí, jako by se jednalo o jistý návod pro romanopisce ohledně věcí milostných.
V neposlední řadě vás donutí uvažovat nad vašimi vlastními činy a myšlenkami vůči těm, které tolik milujete. A jak píše Matty, Fragmenty vás mohou naučit znovu milovat. Stačí jen dokázat porozumět figurám řeči a způsobům, s nimiž lásku vyjevujeme a jak nám ji vyjevují jiní.

Čtěte a milujte!
Víc po vás Fragmenty nežádají.

2 25.06.2023

Tak toto byla jízda!

Neuromancer je zvláštní knihou. Zpočátku jsem si užíval až filmové „scény“, skrze které byl příběh vyprávěn, avšak postupem času mi to čím dále více nesedělo, jelikož jsem zkrátka a dobře nevěděl, která bije. Nemůžu říct, že by se to časem zlepšilo, spíše jsem začal více vnímat svět a pomalu se dostával do Gibsonovy fantasie, ač musím uznat, že ta má na ni plně nestačí.

Co se však změnilo, byl způsob mé četby. Místo toho, abych si vrtal hlavu nad každým momentem, situací či jen rozmluvou (a tím, co se to sakra děje?!), jsem se nechal unášet tam, kam mě vyprávění zavede a ve snaze pojmout všechny ty kyber-šílenosti, jež se tu objevují, si tu celou jízdu zkrátka užil!

Zvládnete-li se adaptovat na styl Gibsonova psaní, pak vás čeká něco nevídaného. Nejde jen o to, že tato kniha dala zrod celému kyber-punku, ale představuje ne tak obvyklý způsob psaní, který je sice problematický, ale nakonec vás odmění... No možná ne přímo odmění, protože příběh je podobně chaotický jako způsob psaní, ale rozhodně vás pohltí, zvládnete-li se naladit na drogu, na níž Gibson jel při psaní Neuromancera a za mě, jakožto nevelkého čtenáře sci-fi, mohu prohlásit, že je to droga silná. Silná a účinná, které se nemusíte bát.
Prostě si tu lajnu šlehněte a Neuromancera si užijte.
Pochopení se dostaví až v dojezdu dané drogy, tedy na samotném závěru příběhu.
Ale bacha na to. Pochopení pravděpodobně nebude úplné a hrozí, že se budete chvíli nacházet v projekci samotného Neuromancera... Riziko je však na vás.

5 07.02.2023

Pokud jste si někdy kladli otázku, jak moc váš život určují a formují události kolem vás, pak je tato kniha přímo pro vás.

Ernaux píše velmi netypické memoáry ženy, v nichž ona žena nevystupuje jako hlavní postava, jak tomu bývá zvykem, nýbrž se v centru zájmu nachází roky jako takové. Čas s jeho věčným plynutím jakožto podkladem či spíše zarámováním životů lidských bytostí a také to, jak formuje jejich životy a samotné prožívání jejich (a našich) krátkých pobytů na zemi. To vše je vyprávěno skrze optiku starých fotografií, na jejichž výjevech se zachycuje celá druhá polovina minulého století s přesahem do nového tisíciletí.

Fascinující kniha u níž mě inovativnost, s jakou je napsána, nepřestávala udivovat.

6 28.01.2023

Démon je naprosto dechberoucím dílem. Nedokážu ani plně strávit, jak moc Lermontov skrze postavu padlého anděla dokázal vyjevit své vlastní pocity a bolesti.

Obvykle nejsem velkým čtenářem romantických textů, ač vlastně ani nevím proč, jelikož mi jejich témata jsou nesmírně blízká. Třeba Childe Haroldovu pouť či Odpoutaného Prométhea mám na seznamu knih, co si plánuji přečíst už dlouho, ale přesto jsem se ocitl v hlubinách ruského romantismu dříve, nežli jsem stihl zakotvit v přístavech toho britského. A jednalo se o dokonalou náhodu, jež mě přivedla k prožití úžasných pocitů doprovázejících četbu Démona.

Alegorie, s níž zde Lermontov přichází je totiž vážně působivá a ač je nám čtenářům prezentována skrze démona, je ze své podstaty absolutně lidskou.
Prázdná schránka bloudící světem.
Prázdná schránka ožívající pod tíživou silou lásky.
Odporný čin spáchán jen a jen pro lásku.
Život nabývající smyslu díky lásce.
Život upadajíc do chmurných hlubin po ztrátě lásky...

Pokud jste doposud Démona nečetli, neváhejte.
Zde na Databázi ho najdete zdarma v podobě e-knihy a čtěte. Čtěte a žasněte! Nechte se unášet líbivými verši a prožijte na vlastní duši lásku a bolest spolu s Démonem.

Trpte a hledejte naději spolu s Lermontovem.

Poměrně jednoduchý příběh vyprávěný dost poutavě a nakonec i dynamicky, čemuž napomáhají velmi krátké kapitolky a časté měnění perspektivy vyprávění. Celkově je však příběh poměrně triviální a tím pádem i předvídatelný. Avšak to je nejspíš součástí literatury žánru tak zvláštně pojmenovaného „pro ženy“. Přirovnal bych tyto knihy k takové jistotě, po které sáhnete přesně tehdy, když v životě určitou jistotu potřebujete, protože přesně víte, co se stane a jak celá zdánlivě neřešitelná situace nakonec dopadne. Spoiler, skončí dobře. Protože prostě musí. A přesně díky tomu chápu, že i tento typ knih existuje a také proč je tak populární. Je totiž výborně nenáročný a v posledku slouží k ukrácení dlouhých chvil a nalezení klidu v nejistých časech.

Čemu však moc nerozumím, je obálka. Ta vypadá, jako by se mělo jednat o knihu pro teenagery, ačkoli si nejsem jist, zdali by adolescent, který sáhl po knize právě kvůli obálce (a kdo to nikdy neudělal?), užil příběh dvou rozvedených třicátníků a jejich milostných dobrodružství doplněných o starosti o děti, vyrovnávání se s odmítnutím a v neposlední řadě také domácího násilí.

Výsledkem je tedy kniha čistý průměr, který však pobaví. Člověk nesmí čekat víc.

11.12.2022

Hlubiny literárních lesů mne zavedly až k žánru, u něhož jsem dlouho nepředpokládal, že bych jej četl. Ale přesto jsem tu se Sexy farmářem, a jak je z výše uvedeného hodnocení patrné, odpad to není. Jak je to možné? Podívejme se na tuto záležitost více zblízka a uvidíme.

V prvé řadě musím zmínit, že jsem knihu přečetl takřka za dva večery a co víc, dokonce jsem si ji i užil! A to myslím navzdory veškerému očekávání vážně. Není to až taková blbost, jak jsem původně očekával. Respektive je, ale z jiných důvodů.
Co mě upoutalo nejvíce, je způsob budování erotiky v průběhu vyprávění, který následně přešel do čisté sexualizace celé přírody (ano, celé přírody! téměř ve spinozovském smyslu; viz trávu, baklažán a dokonce i sýr!). To, jak autorka buduje očekávání toho, kdy ten Farmář konečně zasadí svou okurku do kuchařčina koláče, je skutečně působivé. Vzhledem k tomu, že za sebou mám vcelku dost románů/knih s erotikou či sexualitou jakožto hlavním tématem, musím konstatovat, že nic z toho nebylo podobné Farmáři a jeho tenzi, která na čtenáře působí přinejmenším stejně silně jako na samotnou Roxie. Vše je zde podané odlišně a to jsem si vážně užil! Část tohoto faktu přisuzuji tomu, že se jedná asi o první příběh, co čtu, z pera ženy a nikoli muže, čímž se pro mě stávaly veškeré popisy a emoce popisované v něm odlišné a do jisté míry působivé a všechno to samozřejmě eskalovalo v samotných sexuálních scénách, které skutečně stojí za to. Minimálně svou humorností, neboť popisem aktů jsou poněkud strohé, ale s tím nemám problém. Koneckonců se jedná primárně o romanci.

Jinak se však jedná o brak par excellence se vším všudy. Příběh a nic než příběh (kromě pár receptů a fun-factů z farmářství) psaný jednoduchým jazykem, jenž však neurazí. Navíc je silně předvídatelný a plný klišé z tohoto žánru, které snad ani nelze nadále nazývat tímto pojmem. Jedná se spíše než o klišé o typický schematismus, podle něhož valná většina podobných příběhů (především na plátně v kině) jede. Je to zaručený recept na úspěch. Navíc spousta situací a hlášek byly tak stupidní, až se stávaly naprosto geniálními a to je jeden z důvodů, proč si kniha v mých očích zaslouží alespoň ony dvě hvězdy (včely či touha udělat provaz na obličeji farmáři).

Asi jsem objevil díky této knize mou novou guilty pleasure. Sexy mlékaře si rozhodně nenechám ujít!

2 05.12.2022

Po přečtení Houellebecqova debutu Rozšíření bitevního pole mi došlo, že není takový cynik a misantrop jak se skrze texty projevuje. V hloubi duše je nesmírný romantik a vlastně idealista, který jen vidí úpadek lásky ve světě a v mezilidských vztazích a takto vyprázdněnou skutečnost ztvárňuje ve svých dílech. A v románu Zničit tato jeho skutečná povaha prosvítá skrze stránky doposud nejvíce.

Postavy se zde nachází v mizerných a na první pohled bezútěšných situacích a postupem času se skrze skoro-smrt v rodině začnou mezi sebou navzájem sbližovat a nacházet to, u čehož se dlouho domnívali, že je definitivně pryč – naděje a láska.

Vážně bych nečekal, že se až tak moc dokáže Houellebecq otevřít světu. Tak krásný popis změny vztahu Paula a Prudence jsem doposud v příliš románech neviděl. Znovuobjevování ztraceného citu a sbližování dvou lidí, co spolu žijí jen ze setrvačnosti a následná proměna takřka celého vnímaného světa, která se s tím pojí. Poprvé se mi stalo, že mě kniha od tohoto „cynika“ skutečně dojala. Hlavně závěr knihy je emocemi napěchován až k prasknutí a jsem rád, že je Zničit pořádná bichle. Díky tomu je v ní více prostoru pro vyjádření a těch pět set stran uteklo jako voda.

Vynikající dílo. Houellebecq mne opět dostal.

10 03.12.2022

V Nadje Breton začíná úvahou o tom, co je to vlastně jáství a především co jsou to „objektivní projevy“ života jedince. Dostává se přitom do existencialistických pozic (které později zpracoval Sartre), že neexistuje nic objektivního na jedinci, o což kdyby měl přijít, by ztratil sám sebe. A v důsledku přestal být tím, kým je. Zajímavé však je, že to, kým se člověk stává, se neustále uskutečňuje a utváří průběhem života a ani tak nezáleží na těch opěvovaných volních činech či myšlenkách, které si jedinec tak opěvuje a domnívá se, že jimi disponuje, nýbrž mnohem více o člověku prozrazují malé drobnosti. Malé projevy, mnohdy jen těžko postřehnutelné, které se mohou odehrát až v určité situaci, která není vůbec volního charakteru. Je to situace mimovolní, náhodná. Člověk se plně projevuje – zosobňuje – teprve v jeho skutcích a myšlenkách v takových situacích. Breton píše, že pokud by tomu bylo naopak a my měli nějaké objektivní jáství, předpokládá ještě před naším jednáním, jací jsme, ale jak to můžeme vědět, nejsme-li vystaveni vnějším vlivům. Tato by teze předkládala určitý determinismus charakteru či osobnosti, což je nesmysl.

„Jak jsem mu vděčen (Huysmansovy), že mě bez ohledu na účinek, jaký vyvolá, zpravuje o všem, co se ho týká, na co myslí ve chvílích nejhlubší úzkosti –, že jako tolik básníků svou úzkost nesmyslně neopěvuje, ale trpělivě, nenápadně vypočítává sebemenší, na vůli zcela nezávislé důvody, které ještě má k tomu, aby byl a aby byl tím, kdo mluví, sám dobře nevěda pro koho! I on podléhá oněm neustálým podnětům, které přicházejí jakoby zvenčí a na několik okamžiků v nás vyvolávají nehybnost před nějakým náhodným, víceméně novým seskupením, jehož tajemství bychom asi našli v sobě, kdybychom se do sebe pořádně zahleděli.“

Pravá skutečnost jedince tedy neexistuje uvnitř něj jako nějaká danost ani jako něco, co se samo utvoří na základě své vlastní vůle. Člověk se utváří z velké míry nezávisle na tom, jak se utvářet chce. Zde spočívá jádro Bretonova surrealismu. Člověka utváří jeho vlastní vnitřní myšlenky a vnější projevy chování, které nemá plně pod kontrolou a které se uskuteční teprve tehdy, je-li člověk vystaven takovým vlivům (situacím), jež mají potenciál je v člověku probudit.
Právě zde se Breton rozchází s Freudem, který nemohl tento přístup přijmout. Oba se shodnou na tom, že člověka mnohem více utváří faktory mimovolní a na vědomí nezávislé. Odlišují se však v tom, kde nachází jejich zdroj. Freud vychází z potlačených emocí a tužeb. Ty však samy vychází z vnějších vlivů, jak tvrdí Breton. U Freuda však je osobnost utvořená a potlačené části v ní už lze nazvat objektivními a je jen třeba je z nevědomí dostat do sféry vědomí, aby se z ní dalo pracovat, a tehdy se člověk stane skutečně tím, kým je, bez psychóz a nevyřešených jevů mimovolně ovlivňující osobnost. Breton však tvrdí, že tyto nevědomé jevy ovlivňující člověka jsou nikdy nekončící, protože se člověk neustále utváří potenciálně při každé situaci, jíž je vystaven. Nevědomě tedy jedná, nevěnuje-li se dostatečně introspekci a nedokáže-li identifikovat své vlastní já v jeho neustálém sebe-vytváření.

A jak silně ve mně doznívala poslední věta!
Krása bude KONVULZIVNÍ nebo nebude vůbec.

Čiré bytí odhaleno až na dřeň samotné existence. Tak by se dal popsat Sexus.
Je plný sexu, což název poněkud napovídá, avšak nikoli zbytečně. Alespoň jak se já domnívám. Sex má v tomto románu takovou roli, jakou má v životě většiny lidí. Rozdíl se nachází v kvantitě a případně i kvalitě a v neposlední řadě také v důvodech, které člověka vedou k této aktivitě.

Co Henry Miller dělá ve svém díle je vlastně osobní zpověď. Jakožto ryzí umělec životem i dílem jen zaznamenává svůj život-umění prostřednictvím umělecké formy, jež se na dané téma nejvíce hodí – románem. Nestydí se za nic. Leckdo by ho označil za misogyna či cynika, případně za prosté hovado a možná by měl onen leckdo pravdu, ale já v Sexusu (skloňuje-li se to tímto způsobem) vidím především čirou touhu zaznamenat život a vše, co k němu patří. Strasti, problémy, tvůrčí potřeba, přátelství, láska a samozřejmě sex. Akorát někdo holt žije život „spořádaného občana“, zatímco Miller prožil život jako bohém. Život plný dobrodružství, zvratů a taky triplu.

Avšak právě proto stojí za zaznamenání! Kdo může upřímně říct, že jeho život by v podobě románu vypadal zajímavě a poutavě natolik, aby mohl konkurovat Millerovým příběhům? Můžete se nad tímto rozhořčovat a soudit ho ze svých odlišných pozic, ale nemůžete mu upřít tu touhu a ryzost jeho snahy dostat ze sebe maximum, přičemž vše ostatní jde stranou. Mravy, důstojnost, neupřímnost.

Sexus vám nabídne mnohé a je jen na vás, zdali budete otevření myšlence prožití života jednoho bohéma, který hodně šuká a filosofuje. Pokud přistoupíte na tento předpoklad, užijete si skutečně unikátní a upřímné životní dobrodružství, které razilo cestu literatuře autobiografie, v níž je nyní tak slavná nositelka Nobelovy ceny za literaturu za rok 2022 Annie Ernaux.

Představte si, že byste měli vydat svůj deník v trošku upravené verzi pro účely literatury. Případně rovnou tak, jak je, píšete-li ho alespoň trošku esteticky. To je Sexus. Měli byste na to, takto se odhalit světu? Ukázat ne vaše nejlepší úspěchy, ne vaše momenty na výši, ale primárně vaše momenty, kdy jste na dně, trpíte, a zcela otevřeně a upřímně o nich píšete. Měli byste na to, ukázat světu vaše nejniternější myšlenky, pocity a situace, jež jste prožili a na něž nejste ani trochu hrdí? Miller na to měl a vy si to vše můžete přečíst a nemusíte vůbec souhlasit. O to vůbec Millerovy nejde. Ale prostě to udělal, otevřel se, a vy můžete mít v ruce část života lidské bytosti, která se vám zcela otevřeně a bez skrupulí otevírá. Vyjevuje vám své lidství.

No není to krásné?

3 10.11.2022

Po několika Houellebecqových románech jsem až nyní sáhl po jeho debutu a ten stojí za to. Zpětně vidím všechna základní témata, jimž se věnuje tento na první pohled cynický a depresivní spisovatel v jejich surovosti a takřka v prvním stádiu vývoje, jehož přímým dalším krokem jsou Elementární částice.

Rozšíření bitevního pole je depresivní, o tom žádná. Houellebecqovy postavy depresí ostatně vyloženě trpí a zde tomu není jinak. Jeho svět je naplněn neukojitelnou touhou po štěstí a lásce, která v důsledku své neukojitelnosti vede jen k negativnímu náhledu na celou společnost (a celý svět), ale právě zde je to zajímavé. Zde totiž situace nekončí, nýbrž teprve začíná. Za vším tímto cynismem a sexualitou se skrývá hluboká bolest a touha – hlavně ta touha! –, po lásce a něze. Je třeba se vyvarovat jednoduchému pohledu na svět založenému na negaci radosti. Je to totiž výzva k tomu, ať se nepoddáme existenci, kterou zažívají a trpí postavy jako bezejmenný hrdina Bitevního pole. Vezměme si tuto zprávu, toto varování k srdci a hledejme krásno a lásku. Alternativa je pak tak odporná, jak nám Houellebecq svými romány trefně ukazuje.

5 09.11.2022

Vezmete-li do rukou tuto knihu, ihned vás upoutá předmluva, jejíž autorem je kamarád Jordana Petersona. Tato předmluva, či spíše řečeno óda, nám popisuje toho nejgeniálnějšího myslitele všech dob. Tak otevřený, chytrý, charismatický a skromný není nikdo jiný na světě!
Já nevím jak to vnímáte vy, ale na mě předmluva podobného typu působí alarmujícím dojmem.

S postupující četbou jsem si poznamenal následující charakteristiku Petersona: vzdělaný youtuber prodávající evidentní a reakcionářské konzervativní kecy, hrající si na objevitele lidské moudrosti v kabátku absolutní skromnosti.
Po dočtení celé knihy se mi má slova jen utvrdila.

Už jen styl, v němž je napsána mě irituje. Celá kniha je typicky stylizována do toho, že půjde na trh a bude prodávána. Sám JP na začátku přiznává, že knihu psal takřka na zakázku jeho agentky, která viděla příležitost, že by z jeho videí na youtube měl udělat
knihu-produkt, protože bylo jasný, že si to všichni jeho diváci koupí. A tomu je následně přizpůsoben celý jazyk. Výsledkem je typická self-help kniha tvářící se seriózně.

Zjednodušeně řečeno tu postrádám upřímnost, s níž by autor knihu psal. Místo aby sdělil nějaké zajímavé postřehy a ideje (jak to ostatně dělal třeba Sartre, jehož JP vysloveně vykrádá, aniž by ho zmínil; jedna z kapitol-pravidel se jmenuje Převezměte zodpovědnost za svůj život), tak jen prodává a prodává.
Navíc vychází z evoluční teorie, z níž si bere to, co se mu hodí (příklady ze zvířecí říše, které zrovna podporují tezi) a k tomu ji navíc bagatelizuje až hrůza. JP tady vlastně hájí nerovnost s tím, že v přírodě je evolučně běžná.

Nejvíce absurdní na celé knize je fakt, že autor sám není schopen žít podle jeho „pravidel“ a nedávno se psychicky zhroutil a musel se léčit. A k tomu navrch napsat dalších 12 pravidel.

Nevím, zdali lze brát vážně rady do života od člověka, jemuž samotnému nebyly nic platné. Avšak to přenechám, drazí čtenáři, na vás.

Mně nezbývá, nežli souhlasit se Žižekovým prohlášením:„ Opovrhuji knihou, která vám řekne, jak máte žít, jak být šťastní! Filosofové pro vás v tomto ohledu nemají dobré zprávy. Věřím, že první povinností filosofie je pomoci vám pochopit, v jakých sračkách se nacházíte!“

9 03.10.2022

Vynikající texty. Kromě znepokojivě komických Rozhovorů se zde objevují texty více či méně spletité, ukecané a drásající. Osobně však považuji za nejzdařilejší zvláštní kousek nazvaný Oktét a primárně jeho poslední část.
V ní Wallace vysvětluje, jak frustrující byl proces vedoucí k sepsání jeho původní myšlenky, který nakonec fatálně selhal. Ačkoli ne tak úplně, jelikož právě poslední část je jistým druhem meta-vyprávění v němž nám vlastně říká, jak se mu nepovedlo docílit zamýšleného výsledku a jak tedy celý Oktét selhal. Avšak právě zde si s námi hraje! Dostává se zde do takřka meta meta-úrovně psaní a tento literární experiment je opravdu lahůdka. Vlastně nám říká, jak se mu nepovedlo a už ani nepovede říct to, co co právě říká. Jistá forma paralepse, jak tento jev nazývají jazykovědci.
Ani nevím, jak přesně vyjádřit, co se to v této knize děje, ale jedno je jisté: libujete-li si v experimentech v literatuře či si ujíždíte na postmoderně, Wallace je dobrá volba.

16.09.2022

Hana je hodně ceněná kniha a byla dokonce přeložena do několika jazyků. Zároveň je vyzdvihována jako kniha, která „není jen další knihou o holokaustu“. Se zájmem jsem se na ni tedy podíval, avšak stále jsem držel na uzdě své očekávání s poněkud cynickým přesvědčením, že v českém prostředí kniha s takovou popularitou a reklamou nemůže mít příliš valné literární kvality. Pří čtení jsem se nemohl zbavit pocitu, že tohle skutečně je kniha o holokaustu. A co víc, kniha o holokaustu se stejným tématem jako již tisíc knih před Hanou.

Pokud bych ji měl hodnotit jako seriózní román a srovnávat ji tedy s historií a současností tohoto žánru, příliš vysoko by nestála. Označit ji za brak by zase neodpovídalo její podstatě. Vzdám-li se podobné kategorizace, zbyde mi příběh. K Haně tedy přistupuji jako k příběhu. A jak si tento příběh vede? Z mého pohledu průměrně.

Příběh tří generací rodiny z jednoho městečka odehrávající se kolem druhé světové války. Máme tu situaci před, během a po holokaustu a nemohl jsem Hanu nevnímat poněkud lacině právě z důvodu autorčiny volby, co se zasazení týče. Řeknu-li to hrubě, kdo by to jen čekal, že se lidem povede během války špatně a koho by jen napadlo, že koncentrák asi nebude ideální místo k životu. Mornštajnová však užila tohoto motivu a podala nám další knihu o tématu, které se mi zdá poněkud vyčpělé, jelikož knih z této kapitoly lidských dějin již máme spoustu a navíc nejedna z nich pochází z pera skutečného přeživšího podobných hrůz. Avšak to autorce nevyčítám. Vyčítám jí to, že dosahuje lehkých melancholických nálad a pocitů u čtenářstva tím, že zasadí příběh do bolestivé situace. To je z hlediska spisovatelství velmi snadný způsob, jak vyvolat soucit a kýžené emoce.

Na stránku druhou se skutečně jedná o dobře strukturovaný a vyprávěný příběh, kterému bych i odpustil předešlé výtky, kdyby se nebál více rozvíjet myšlenky a nechal postavy či vypravěče více rozjímat nad událostmi a tématy. Sem tam nějak zajímavá úvaha by příběh i mohla i přiblížit vážněji laděné literatuře.

Takhle se jedná jen o příběh jako spousta dalších. Bolestný pathos s dobrou příběhovou strukturou vyprávěný v dobré češtině. Průměr s nenaplněným potenciálem.

21 29.08.2022

„Co kdyby se jednoho dne nebo jedné noci vplížil do tvé nejosamělejší samoty nějaký démon a řekl ti: „Tento život,
jak jej teď žiješ a jak´s jej žil, budeš muset žít ještě jednou a ještě nespočetněkrát; a nebude v něm nic nového, nýbrž
musí se ti navracet každá bolest a každá rozkoš a každý nápad a vzdech a vše, co bylo v tvém životě nevýslovně
malé i velké, a všechno ve stejném pořadí a sledu- a také tento pavouk a toto měsíční světlo mezi stromy a také tento
okamžik a já sám. Věčné přesýpací hodiny bytí se stále znovu obracejí- a ty s nimi, zrnko prachu!“- Nevrhl by ses na
zem, neskřípal zuby a neproklínal démona, jenž by takto mluvil? Nebo jsi jednou zažil tak úžasný okamžik, v němž
bys mu odpověděl: „Tys bůh a já nikdy neslyšel nic božštějšího!“ Kdyby se tě ona myšlenka zmocnila, pak by od
základu proměnila tvé bytí a snad by tě i rozdrtila; nikdy neumlkající otázka: „Chceš to ještě jednou a ještě
nespočetněkrát?“ by ležela na tvém jednání jako největší zátěž. Neboť jak dobrým by ses musel sobě samému a
životu stát, abys již po ničem netoužil víc než po tomto posledním věčném stvrzení a zpečetění?“

A někteří lidé vám budou tvrdit, že Nietzsche byl nihilista. Je snad třeba říkat víc?