Edera komentáře u knih

Já vím, že je to starý a momentálně se čtou jiný věci. Navíc autorka byla komunistka, ale to nechme stranou už úplně.
Glazarová má vynikající styl. Klišoidní slogan \"dobře se to čte\", tady podtrhuju desetkrát a ještě k tomu nadšeně tleskám. Ono se to totiž fakticky skvěle čte. To drama a dobrodružství, které Františka prožívá, přímo vidím před očima. Celou dobu jí držím pěsti, ať všechno dobře dopadne a pořád se přitom bojím, že ne, že už není cesty zpátky. Skoro slyším, jak jí sníh křupe pod nohama a nesnáším toho bezohlednýho, cynickýho a ne úplně důvtipnýho slabocha, který si jí vzal. Ať se snaží jak chce, pořád je to špatně. Román o matce, které osud dlouho nepřál, a přesto bojovala jak mohla, nepotřebuje krásnou, lesklou, kýčovitou obálku a časopisy, který o ní píší o 106.
No jo, i když Glazarová není momentálně v kurzu, i když je trošičku out, tak kdo si nepřečetl Advent, přišel o hodně silný, autentický a umělecky hodnotný zážitek, který, doufám, zůstane navzdory všem pochybným módním vlnám starou dobrou klasikou.

17 04.02.2020

Po všech těch válečných knihách, kterými jsem se zahltila v průběhu minulého roku, jsem si chtěla přečíst nějaký historický román, který rychle odsýpá a známá autorka H. Whitton toho byla zárukou. Od známých vím, že psát umí, i když bývá občas mírně historicky nepřesná. Na druhou stranu zbeletrizované historické čtivo je vždy třeba brát s rezervou.
Na začátek raději napíšu jedno upozornění. Když jsem kamarádce řekla, že čtu o rodině Reissových, myslela si, že je to o rodině spisovatele K. V. Raise. Jména znějí podobně, ale hlavou této zajímavé rodiny nebyl umělec, byl jím dobře zajištěný správce hutí, který se přestěhoval se svými třemi dcerami do Prahy. :)
V Praze se dívky, o kterých je řeč nejvíce, zapojily do společenského, kulturního i politického života a tak se dozvídáme o významných osobnostech té doby (18.-19.st). Navštívíme módní literární salóny, vlastence zapojené do národního obrození a dozvíme se, jak žily ženy z lepší společnosti. Není to suchopárné, autorka se snaží téma čtenářům zpřístupnit.
Všechny dcery se postupně vdají za významné, společensky uznávané muže (jsou to právník a politik J. F. Frič, doktor V. Staněk a starý známý F. L. Čelakovský) .
Nejzajímavější ze sester mi přišla ta, co se obětovala, nevdávala se z lásky, ale prý z ušlechtilé povinnosti. Manželství pak bylo nešťastné, manželé navíc trpěli finanční nouzí a Božena Němcová, která ženě sňatek doporučila, si svojí radu do smrti vyčítala. Její jméno zde záměrně neuvádím, už tak jsem dost spoilerovala.
Kniha se čte snadno, je to lepší průměr a hodnotím ho mezi 3 až 4 hvězdami. Román je hlavně určený ženám. Kniha obsahuje slovo závěrem, které doplňuje dílo fakty.

3 04.02.2020

Emma byla jako literární postava skvělá! Mám raději, když jsou v knížkách autentické postavy z masa a kostí a ne jen ty příkladné, morální figury, co se nikdy nemýlí. Jestli si tady mnozí stěžují na to, že je Emma jenom štvala, tak já naopak nad její osobností a přehmaty vrněla spokojeností. K srdci mi přirostou postavy, které jsou opravdové. A jako takové musí mít i vady. Postava je takto napsaná úmyslně, jako kritika společnosti a hlavně bohatých dam, které neměly na starosti nic jiného než navštěvovat jiné paničky, znuděně drbat a montovat se druhým do života bez ohledu na to, jakou paseku tím způsobí. Někdy jim dopady svého povrchního chování ani nedošly.
Právě taková je naše románová Emma. Rozmazlenej a díky svému věku naivní fraceček, myslí to svým vměšováním se lidem do života sice dobře, nedělá to ze škodolibosti, chce být užitečná, ale jak byla hýčkaná, má o sobě zpočátku příliš vysoké mínění. Někdy jsem skoro také skřípala zuby, proč se těm lidem tak cpe do života a manipuluje s nimi, vnucuje svojí vůli, i když to myslela pro jejich dobro, protože není v kůži těch druhých a tudíž je nikdy nemůže zcela pochopit. Může se snažit do nich vcítit a dát jim zdrženlivou radu, jak to vidí ona, ale tohle už bylo příliš. Zároveň jsem jí chápala. Kdo v jejím věku nedělal chyby z nedostatku zkušeností?
Jako celek to byl skvělej příběh ze života o zaopatřené dívce s dobrým společenským postavením. I o tom, jak to chodilo ve vysoké společnosti u těch, co se narodili se stříbrnou lžičkou v puse a neuměli se svým darem správně zacházet, je třeba psát.
Tím, že Austenová sama byla z vyšších kruhů, ale zase ne tak bohatá, aby ji to mohlo zajistit vhodného manžela, viděla svůj svět z odstupu. Možná měla na osud i trochu pifku a tak se jí o těch nešvarech chtělo psát, sarkasticky, vtipně a nezahořkle, s dobrými konci.
Nelíbilo se mi akorát velké množství postav, kterými se to v románu jen hemží a i z toho důvodu jsem před lety román nedočetla a musela k němu dozrát.

8 02.02.2020

Román sedl mé romantické povaze. Patří mezi podmanivé příběhy už léta, protože to byla první nedětská kniha, kterou jsem ve svém životě přečetla. Líbí se mi i gotické, psychologické a realistické prvky (tajemné postavy a nejdříve těžko vysvětlitelné události, neduhy tehdejší společnosti), i když je příběh trochu zidealizovaný a převládá v něm romantický základ, tedy láska majitele panství k chudé, nepříliš krásné vychovatelce. Jana je důstojná, chytrá (a ví o tom tím zdravým způsobem), tudíž jí neschází hrdost a vlastní názory, i když si musí být vědomá své nedokonalosti. Postava budí respekt i přes svojí tvrdohlavost a je charismatická nejenom díky chování, důvtipu a osobnostním rysům, jako je síla, samostatnost a spolehlivost, ale hlavně díky postoji, s kterým řeší životní výzvy. (Jediné, co se mi nelíbilo, bylo to, že dobře placené, poměrně nenáročné místo, kde s ní bylo ze strany zaměstnavatelů dobře zacházeno, chtěla po dvou letech z podivného rozmaru opustit, protože změna je život a začínala se na pěkném panství nudit, viz část, kde si podává inzerát na jiné místo. Potom všem, co jinde zažila za ústrky, by chtěla jít do nejistoty? Tehdy ještě nevěděla, že R. je zadaný, takže v tom nebylo morální gesto).
Se svým protějškem je navíc naladěná na stejnou vlnu a jiskra mezi ní a Rochesterem se přenáší na čtenáře. Nevšední Rochester má též vnitřní kouzlo, dobře se doplňují a jejich rozhovory jsou kořením beztak dobré knihy. Milují se a chrání navzájem a tak to má ve vztahu být. Líbily se mi všechny postavy, i ty negativnější, všechny jsou popsány dobře nebo je alespoň dobře naznačený jejich charakter.
Román stejně jako četná filmová zpracování vytváří podmanivou, tajuplnou náladu, místy až s decentně hororovým, jindy psychologickým nádechem.
Nebudu se pouštět do nějakého rozboru, který by měl jít dál, než co kniha prvoplánově nabízí. Napsala jsem to, jak knihu převážně cítím a zbytek raději nechám literárním slovníkům.
V každém životním období si čtenář může všímat jiných prvků a ty vyzdvihovat. Třeba knihu za čas uvidím zase jinýma očima. Knížku mám ve své knihovně hned ve dvou překladech a vydáních.

17 02.02.2020

Upřímně řečeno, nějak té současné poezii příliš nerozumím. Až na pár výjimek. Básník J. H. Krchovský mezi ty přístupné a přitom tak skvělé, troufám si říci, patří. Básně jsou i obyčejnému člověku srozumitelné a hlavně jsou nesmírně působivé. To, jak na malém prostoru dokáže podat nějakou situaci, myšlenku nebo dojem a překvapit brilantní pointou se hned tak jinde nevidí.
Některé básně jsem se bezděky naučila zpaměti, protože jsou dobře zapamatovatelné. Z některých až mrazí, jiné jsou zase erotické a vtipné, byť (kulantně řečeno) s mírně "specifickým" zakončením.
Dávám sem dvě ukázky, i když to jsou básně, které už mnozí patrně velmi dobře znají. Ostatně, vždyť jejich autor je už dávno v čítankách. ( Jen tak mimochodem, když prý E. Bondy kdysi dávno před ostatními spisovateli prohlásil, že jednou bude Krchovský v učebnicích, všichni se pobaveně smáli. No, píše dobře, ale že by jednou zavítal i do čítanek? Tomu nikdo z jeho vrstevníků nevěřil.) Krchovský prostě dokáže častokrát překvapit!


BYLO MI DNESKA TAK SMUTNO …
Bylo mi dneska tak smutno z mých vlastních slov
jimiž furt naříkám, jak žiju stěží
tak jsem si v podvečer zašel sám na hřbitov
abych si upřesnil, co je to Nežít

…Chodím a přemýšlím; přituhlo, stmívá se
nemám se k odchodu, postávám před branou
a koukám se strachem na vločky ve vlasech
jestli v nich roztají, anebo zůstanou…

Slyším však hrobníka: – Hej, pane, zamykám
mrtví chtěj taky spát, běžte už domů!
…poslušně odcházím, – proboha, ale kam?!
– vracím se k aleji hřbitovních stromů


MÁŠ HEZKÉ KALHOTKY, - K VÁNOCŮM OD MÁMY?
ta vůně Azuru málem až omámí
Moc pěkné kalhotky! Co guma? Neřeže?
myslím, že raději zamknu ty dveře, že...
Hlaďoučké kalhotky... - Hedvábí? Mušelín?
Půjč mi je na chvilku, jak by mi slušely!

17 02.02.2020

V roce 2014 měl Bohuslav Reynek výstavu ve Valdštejnské jízdárně v Praze. Knihu jsem si tam po prohlídce obrazů zakoupila a nyní jí po úklidu domácí knihovny znovuobjevila. :)
Obsahuje úvodní slovo k zahájení výstavy v Pekingu, která je proložena fotografiemi umělce v jeho domově. Následuje ukázka jeho díla, především výtvarné umění (linoryt, suchá jehla), místy prokládané jeho verši nebo básněmi v próze. Kniha je pěkná, s hedvábnou vazbou, navíc ještě ukrytá v tuhém, vkusném pouzdře, ale to víte, vidět umění na vlastní oči je nenahraditelné a hlavně vytváří jiný, podstatně silnější dojem. Kniha má menší formát, některé obrazy v ní jsou příliš tmavé a detaily v nich schází.

7 01.02.2020

Jaroslav Havlíček je skutečně mistr, na něhož může být česká literatura hrdá.
(V současné době bohužel na téma manželství vychází hory knih od grafomanských autorek, které si odskočily od plotny s nápadem, že mezi pečením bábovky a kojením napíšou emotivní román o tom, jak to v životě chodí. Podle toho to také na současném literárním poli vypadá.):)
Jak to v životě doopravdy chodí, věděl například starý dobrý, naturalistický Havlíček, aniž by svým psaním musel urážet vkus a inteligenci čtenáře. Přitom je jeho styl srozumitelný, skutečné emoce mu neschází, dílo má spád a ještě se dobře čte.
Bohatá, neatraktivní Štěpka v románu sice za pět minut dvanáct konečně získá sedláckého manžela, dříve důstojníka, který jí ovšem zatajil, že má syfilis, umírá a potřebuje finanční zázemí a ošetřovatelku. Tím se rozjíždí nejdůležitější zápletka skvěle vygradovaného a strhujícího psychologického románu, jemuž žádné "bábovky" nesahají ani po kotníky.
Štěpka se stává z měšťanské slečinky praktickou selkou, která musí mnohé úsměšky přehlédnout, zapnout všechny síly a postarat se o nefunkční, novou rodinu.
Škoda, že Havlíček nestihl dokončit původní záměr, a to sice, že román bude první ze čtyř, a bude se nadále věnovat dalším osudům Štěpky a jejímu rodnému městu.
Děkuji skutečnému spisovateli za jeho dílo a mrzí mě, že zemřel tak brzo a nestihl toho napsat víc. Bohužel mu do života zasáhla první světová, studoval vysokou školu a pak zase měl náročné zaměstnání v bance. Svá propracovaná, psychologická díla psal po večerech, což je pro mě obdivuhodné až neuvěřitelné. Opravdu škoda, že od osudu nedostal na svojí tvorbu trochu víc času.

25 31.01.2020

Malé ženy jsem četla ještě jako náctiletá. Byla to velice milá, romantická kniha. Viděla jsem i filmové zpracování a chystám se jít i na to nejnovější. Přes všechen půvab ve mně hlubší vzpomínku nebo dojem kniha nezanechala a pokaždé jsem měla dojem, že je to vyprávění sice sladké, líbivé, ale i trochu strojené, naivní a také navzdory všem těm láskám, přátelstvím k sestrám i k jiným lidem a báječným rodinným hodnotám trošičku povrchní. Jsem jediná čtenářka, s tímto dvojstranným, protikladným pocitem?
Knihu nezatracuji ani přehnaně nechválím. Vlastně nevím, co si mám o ní myslet, abych této klasice neukřivdila.
(Je pravda, že román má různé zkrácené i převyprávěné verze, takže je těžké sáhnout hned na první dobrou po originálu. V knize, kterou jsem četla, to bohužel nebylo uvedeno a tak musí mnohdy čtenář dohledávat podrobnosti k určitému vydání na internetu.)

7 31.01.2020

Nádherné, dobře zapamatovatelné a sugestivní balady, které nevymizí z paměti asi žádnému, který je někdy četl. Ať prvně v dospělosti nebo už při povinné četbě ve škole.
Nadpřirozené postavy jako Vodník nebo Polednice se po nás nebo našich dětech budou sápat v nočních můrách, Svatební košile nás odnaučí přivolávat za každou cenu dávno ztracené lidi zpět a můžeme se přitom všem navzájem přít, která z nich nás zasáhla nejvíce. Nebo jestli je to dílo spíš děsivé, geniální, existenciální, obohacující a nebo zda je právem jedno z nejhodnotnějších děl české literatury. Těžko však některý čtenář zůstane úplně lhostejný a bez názoru, minimálně v názoru líbilo-nelíbilo, sympatické-nesympatické bude mít průměrně vzdělaný člověk jasno.
Já jsem pro, že tato zlidovělá, stále živá poezie patří mezi nedostižné a stěží překonatelné skvosty naší literatury.
O Kytici se dá diskutovat donekonečna. Jako jednoho ze stovek kritiků cituji slova M. Otruby: ... Balady otevírají otázky jako co je člověku dovoleno, kde jsou hranice jeho svobodných možností, do jaké míry je člověk pánem svého rozhodování o sobě a svém údělu...
Mohla bych opsat ještě kde jakou citaci, když líp to říct vlastními slovy nedokážu, rozplývat se nad úžasnými rýmy, efektními citoslovci a já nevím nad čím ještě. Novinář, kritik ani spisovatel nejsem, ale kvalitní dílo občas i poznám. Takže kdo dá Kytici pod tři hvězdy, ten mi nesmí do domu! :)

22 31.01.2020

Příběh o hledání rovnováhy mezi rozumem a citem, který nikdy neomrzí. Román starý neuvěřitelných 200 let a pořád tak milovaný, nezapomenutelný. Je tak akorát. Romantický nádech bez přeslazeného, přemrštěného sentimentu, v mnohém snesitelně, nedrásavě realistický, s bezvadně zobrazenými charaktery lidí. Může oslovit různé typy čtenářů, někdo v tom vidí hlavně romantickou linku, jiný společenskou kritiku. I když na happy endy nejsem, do tohoto vyprávění šťastný konec přirozeně a nenuceně patří.
Prostě super knížka, dokonce vydařenější než 100% film z roku 1995, na který nedám dopustit.
Ještě, že jsem se díky čtenářské výzvě k románu konečně dostala, ačkoli příběh znám už z filmového plátna! :) Jane Austenová, ještě že tu s námi Vaše myšlenky, fantazie a talent přetrvávají. Díky.

Z mého úhlu pohledu chytrá, pozoruhodná, nezvyklá i těžká kniha. Moje výhrady? Půl roku jsem s tenkou knihou zápolila, dávala si přestávky a poddávala se nechuti jí konečně dočíst. Přišla mi místy složitá, se zvláštní formou vyprávění. Není v ní nic milého, k čemu bych se ráda vracela. Těšila jsem se, až jí dočtu, protože myšlenky někdy chladně proplouvaly mimo mě. Spíše než erotický román o lásce k čínskému muži a mileneckém vztahu bez budoucnosti, jsem knihu vnímala jako rodinné drama, pojednávající o složitém vztahu všech zúčastněných k sobě navzájem. Problematický vztah matky a dětí se pak promítá i do jejich zařazení a chování ve společnosti. Samozřejmě má silnější až skvělé momenty, kvůli kterým se nedivím, že kniha dostala několik uznání.
Pro ukázku uvádím jeden z úryvků, který mě fakt dostal: Nikdy si neříkáme v rodině dobrý den, šťastný nový rok. Nikdy si neděkujeme. Nikdy necítíme potřebu si něco říkat. Všechno je němé a vzdálené. Kamenná rodina, která zkameněla do takové hloubky, že se k ní nikdo nedostane. Každý den se navzájem pokoušíme zabít. Nejenže spolu nemluvíme, ale ani se na sebe nedíváme. Dívat se znamená být na někoho nebo na něco zvědavý, tedy klesnout. Nikdo, na koho se díváme, za ten pohled nestojí. Dívat se na někoho je pro nás potupa. Slovo rozhovor je vykázáno z našeho slovníku. Myslím, že právě tohle slovo nejlépe vyjadřuje hanbu a pýchu. Každé společenství, ať rodinné či jiné, je nám odporné, ponižující. Spojuje nás základní pouto hanby, že musíme žít. A v něm jsme zakořeněni v našem společném příběhu, protože všichni tři jsme děti oné poctivé ženy, naší matky, my patříme k téhle společnosti, která matku dohnala k zoufalství. Pro to, co udělali naší tak laskavé, důvěřivé matce, nenávidíme život, nenávidíme se navzájem.

9 28.01.2020

Neprávem pozapomenutá kniha "Fosca", zfilmovaná pod názvem "Vášeň lásky", je tematicky trochu podobná knize od S. Zweiga "Netrpělivost srdce". Jsou tu některé paralely, urputná, neduživá a neatraktivní žena si vynucuje lásku. Je něčím podobná a něčím není, zakončená jinou pointou, ač též osudovou. Objekt ženiny posedlé lásky, mladý důstojník, má díky ní tragický život.
Tarchettiho román se mi dokonce líbil ještě více než Zweigův, jde více do hloubky a některé scény jsou přesvědčivé, horečnaté a dostanou se hluboko pod kůži. Špičková záležitost, kterou si zkusím pořídit v antikvariátu. Rozhodně doporučuju, pokud na knížku někde narazíte, určitě do ní alespoň nahlédněte. Není to kniha jen o lásce, je to kniha o vztazích jako takových, o manipulaci s něčími emocemi a vypovídá toho hodně o některých lidských osobnostech a tipech.
(Škoda, že se kniha už asi u nás nevydá, autor není momentálně v kurzu. Přitom by stačila atraktivní, líbivá obálka a trocha té reklamy, aby si našla cestu k širšímu publiku. Zub času je na tom sice po stylistické stránce trochu znát, ale koneckonců, to už tak u starších knih bývá, ne? Samozřejmě by to vylepšil novější, zmodernizovaný překlad, i když mě se líbila i tato verze).

6 27.01.2020

Po nahlédnutí do této dojemné knihy a shlédnutí milého filmu, na kterém jsem byla v kině dokonce dvakrát, jsem si naučila vážit největšího daru, který mně život mohl dát. Svého zdraví a obrovských sil a možností, které člověku dobrý zdravotní stav nabízí. Dřív jsem nevnímala fráze o zdraví, které jsem v rámci útěchy dostala od starších lidí během nějaké osobní pseudo-katastrofky: "Nic si z toho nedělej, hlavně že jsi zdravá. Studuj, raduj se, cestuj a užívej života plnými doušky, dokud můžeš. "
Až po odchodu z kina, po přečtení knížky a totálního prosmrkání kapesníku z emočně zasahujícího příběhu jsem byla najednou ta nejsilnější, nejnamotivovanější a nejhrdější ženská pod sluncem. Jsem přece zdravá a mám tedy tolik možností, jakými cestami se vydat. V tom vidím nejsilnější poselství této půvabné knížky, která patří k tomu nejlepšímu, co bylo pro ženy za posledních pár let napsáno. Slaďák a romantická záležitost s hlavní roztomilou hrdinkou Luisou, kterou hodnotím v rámci oddechového žánru vysokými čísly. Naučila mě, jak si vážit zdánlivě obyčejných věcí, které nám možná přijdou jako naprostá samozřejmost a které můžou zůstat nedoceněné, dokud je smutnou náhodou neztratíme.

21 27.01.2020

Dobře napsaný a vygradovaný psychologický román o slabosti, výčitkách svědomí a neschopnosti si poradit ve složité situaci. Kromě toho dává i další motivy k přemýšlení.
Nešikovně projevovaný soucit se zde obrací proti muži, který to přece se slabším jedincem vůbec nemyslel zle. Naopak nechtěně uškodil ochrnuté dívce, která si myslí, že má "právo" na lásku a důstojníkovo nejednoznačné chování bere zpočátku jako projev náklonnosti.
V románu jsou ne-hrdinové. Důstojník je slaboch, který si nedokáže vymezit své osobní hranice a dát najevo, kam už nechce zajít. Edita je manipulující holka, která si vynucuje lásku a je tolik zahleděná do svých útrap, že na potřeby druhých lidí už není prostor. Edita mi sympatická nebyla. Egoismus nemám ráda v žádné podobě a je mi jedno, jestli vychází z utrpení nemocného člověka nebo jen z vypočítavé bezohlednosti. Ani utrpení nedává nikomu právo chovat se k druhému uzurpátorsky a necitelně.
Chtěla bych být v roli Edity? Samozřejmě že ne a je hrozné, že někomu život nedopřál. Když už se tak ovšem stane, musí se s tím nešťastník vypořádat se sebezapíráním a hlavně s hrdostí a se ctí. Že to vůbec není snadná cesta, o tom nepochybuju.
Postavy nejsou černobílé a myšlenky v knize nesvádějí k úvaze, že postiženým se musí bezvýhradně pomáhat. Naopak je zde nastolená myšlenka, že i oni můžou být ve svém neštěstí, osamělosti a lepením se na druhého predátory, nejen těmi nevinnými, jimž osud ublížil. Chybu zde dělají skoro všichni, včetně otce i doktora, protože to je prostě opravdu těžko řešitelný problém.
Netrpělivost srdce je i o lhaní pacientům, kteří svojí bezvýchodnou situaci vidí realisticky, ale jsou doktory udržování v bludu, že uzdravení je možné. O přístupu bezmocných lékařů, kterým když selže medicína, tak alespoň "pomáhají" pozitivním přístupem, milosrdnou lží a falešnými nadějemi. Ani přístup doktora se mi proto úplně nelíbil. Já jsem osobně pro upřímnost a vědění, na čem v případě nouze doopravdy jsem, abych se s pravdou mohla správně vypořádat.

15 27.01.2020

Ve sci-fi románu je dobře popsána skutečnost, že společnost se často neumí vypořádat s někým, kdo se svojí mentalitou odlišuje od většiny a nezapadá do normy. Ať už se jedná o příliš nízkou nebo naopak vysokou inteligenci, podobný člověk nemůže zapadnout.
Buď je jako Charlie na počátku příběhu odsouzen k opovržení a posměškům, které si i přes své omezení uvědomuje a k lítosti místo upřímné lásky. Nebo mu druzí naopak díky vysokému intelektu nerozumí a on zase neví, jak s lidmi jednat, aby se sešli na jedné rovině, a dokázali spolu plout na jedné rovnocenné vlně. Společnost se s jinakostí nedokáže vypořádat a tak hrdý Charlie odchází do ústraní, protože odlišnost je někdy potupná a není východisko ani léku.
Příběh jsem nejdřív viděla na divadle, než ho četla. A volání Charlieho v hereckém podání skvělého Jana Potměšila, mi zní v uších ještě teď: „ Já se snažím! Opravdu se strašně moc snažím!“ Někdy bohužel ani usilovná snaha nestačí, ani motivace, s níž dotyčný přistupuje k řešení obtíží. Je třeba se s tím smířit.
Opravdu nejde, aby příběh člověka emočně nezasáhl.

24 26.01.2020

Dokonalá kniha a dokonalej film o naprosto nedokonalém systému, ať už je to ústav pro choromyslné nebo jiná instituce, která nad osudem člověka a jeho svobodou přebírá moc. Vím, že psychiatři tuto knihu nemají rádi a my čtenáři si o to víc můžeme mnout ruce nad tím, že něco podobného krátkodobější zaměstnanec na psychiatrii, mladý Ken Kesey, napsal. Napsal to fantasticky a byl to skvělej spisovatel, ale že by alespoň částečně nevycházel z toho, co zažil, odposlouchal a viděl, tomu nevěřím. Kniha ze života, kde se vše nemusí brát doslova a v níž se dá číst mezi řádky, je právem skvostem světové literatury.

18 26.01.2020

Píseň ledu a ohně je nejlepší fantasy série, jakou jsem kdy četla (prozatím), s naprosto vynikajícím a dokonale uvěřitelným 1.dílem. Hra o trůny už zůstane v mé knihovně navždycky na čestném místě a opravdu dokáže zasáhnout i člověka, který nadpřirozeným světům zrovna neholduje. Střet králů, 2.díl, mi taky strhnul, zvláště příběhová linka s Aryou. I když jsem díky skvělému seriálu věděla, jak první díl skončí, čtení dodalo příběhům ještě hlubší, barvitější a další rozměr (souhlas s Katt15). Hru jsem četla s takovým nadšením, jako bych nevěděla, co bude následovat.
Má to jedinou chybu. Tahle rozpracovaná sága už asi nebude původním autorem dopsána. A to mi fakt mrzí.
Škoda, že Martin píše kde co, jenom na tohle už nestačí. Zamotal se do klubka tolika postav a nedovyprávěných, otevřených historek, že už to, chudák, asi nikdy nerozmotá. :)

14 26.01.2020

Kniha má více myšlenek. Mně v hlavě zůstává především, že člověk musí pro něco a pro někoho žít, jinak je jeho život prázdný a může mu připadat bezcenný. A chyby děláme velké i menší, je třeba si je odpouštět, prominout sobě i druhým a i když už člověk nemůže, pokusit se znovu ještě sebrat a jít dál. Až do posledního dechu. Třeba nás v životě čeká ještě něco milého i v bezútěšné situaci, třeba na nás vždycky někde překvapivě ještě čeká naše "Mira." Nebo v to můžeme alespoň doufat, když bude nejhůř.
Za mě dobrý, paní Mornštajnová!

32 26.01.2020

Vydařená knížka (lehký způsob vyprávění) a přitom je zároveň tak těžká (tématem). Působivej text o pokusech na lidech v koncentračním táboře Osvětim. Jedno z těch nezapomenutelných čtení o válečných hrůzách, které doporučuju všem, co ještě nečetli a váhají.
Spoiler: Hlavní hrdinka V. Fischerová zemřela ve věku úctyhodných 94 let. Navzdory gynekologickým pokusům se stala matkou a vdala se. Slovenské, rodné město Lučenec jí udělilo čestné občanství. Mengele v tomto případě neuspěl a tomu dávám veliký palec nahoru.

8 26.01.2020

Nejlepší autobiografie herečky, kterou jsem doposud přečetla. Vzpomínky jsou čtivější než kdekterý román. Adina mnohé sděluje přímo, mnohé mezi řádky. Rozhodně toho říká dost a rozhodně to je kniha O NĚČEM.

17 23.01.2020