Ei.leen komentáře u knih

Když jsem viděla, jak je kniha tlustá, docela mě to odrazovalo, protože jsem delší dobu nic nečetla. Přečetla jsem ji ale s velkým nadšením a děj mě hodně vtáhl. Dojemný příběh napsaný podle mě zajímavou formou.

4 11.05.2014

Čím víc nad knihou přemýšlím, tím víc mi přijde, že téma kanibalismu tam bylo celkem vedlejší, alespoň pro mě. Jakkoliv je to šokující od první stránky, hlavní postava vlastně řeší hlavně to, co každý, kdo se něčím liší - chce prostě zapadnout, nebýt jiná. Přijde mi to jako příběh o hledání a přijetí sebe sama. Jak Maren zoufale hledá odpovědi na své otázky, jde jí hlavně o to, aby jí někdo potvrdil, že je hodna lásky. Sama je přesvědčena o tom, že ani její vlastní matka ji nemohla milovat. Kniha je často popisována jako temná romance, ale pro mě i ta romantická linka byla vedlejší. Nejvíc mi vystupovalo to hledání míru sama se sebou...

3 08.08.2023

Tohle ve mně muselo dozrát. Píšu komentář po několika dnech od dočtení. Kniha ve mně zůstává dodnes, přestože už mám přečtené další, na tuhle pořád vzpomínám. Za mě jednoznačně zatím nejlepší kniha, kterou jsem četla v tomto roce. Autor umí velmi dobře popsat atmosféru v každé scéně, až jsem měla pocit, že jsem tam taky. Bylo to smutné, bolestné, přesto se nedalo nečíst dál. Nemůžu souhlasit s několika komentáři tady, podle kterých hlavní pointa příběhu byla navíc, nebo že by snad měla pouze šokovat. Je pravda, že příběh fungoval dobře i bez ní, ale o to pro mě vyvrcholení bylo ještě lepší. Moc dobře fungují i dvě časově linky, kdy jedna je chronologicky, kdežto druhá pozpátku.

3 18.02.2022

Tuhle knížku jsem četla v době, kdy jsem se chtěla moc dostat na psychoterapii a hodně jsem v ní našla. Mimo jiné i cestu k Yalomovi, který je obecně mezi lidmi, kteří se zajímají o psychologii, velmi oblíbeným autorem. Stal se tak i mým oblíbeným autorem. Líbí se mi, jak umí spojit své odborné znalosti s vyprávěním příběhu a udělat z toho beletrii, při které se člověk i něco naučí a má spoustu podnětů k zamyšlení. Doporučuji všem, kteří rádi přemýšlí nad vztahy mezi lidmi, ať už psychologii studují nebo ne. Kromě této knihy jsou výborné i Pohled do slunce a Chvála psychoterapie (z těch které jsem četla). Také doporučuji knihy Yorama Yovella, který ve svých knihách podobně spojuje odborné psychologické poznatky s příběhy "obyčejných" lidí.

3 13.05.2014

WOW tak tohle mě fakt zaujalo a ještě dlouho budu mít hloubání hlavních postav v hlavě. Netušila jsem dopředu, že se jedná o povídky. Ty já obvykle moc nemusím, protože pokud jsou dobré, je mi líto, že příběh není delší a propracovanější. Tady to ale bylo všeříkající a moc mě to bavilo! Ta forma, kdy se jedná v podstatě o nahlédnutí do hlav a myšlenek úplně obyčejných lidí, je skvělá. Příběhů pomálu, zato dumání o životě a jeho smyslu spoustu. U několika příběhů jsem si říkala, že si umím představit, že tohle zažívají lidí kolem mě a ani o tom nemám tušení. Klidně bych si za pár měsíců přečetla znovu a hledala tam ještě další podněty k zamyšlení.

2 29.09.2023

Nevěděla jsem, jaký příběh vlastně čtu. Knížka mě zaujala podle hodnocení a anotace. Podle skutečné události jsem brala s rezervou. Nevěděla jsem, kdo je vlastně matka těch tří sester. Že je to nějaký strašlivý příběh psycho vražd mi došlo, až když na scénu přišla Kate, tak jsem googlila a zjistila, kdo je Michelle Knotek.

Ale knížka samotná mě zklamala. Způsob popisu událostí byl zdlouhavý a opakující se. Oceňuji, že v příběhu bylo zahrnuté i dětství Michelle, ale bylo to pro mě nedostatečné. V podstatě jsme s ní byli seznámeni až od cca 13 let. Ranější dětství a jaká byla její biologická matka, by podle mě vysvětlilo víc. Uvítala bych i pohled odborníka, jestli měla nějakou psychickou poruchu. Musím ale i tak uznat, že se to četlo rychle a snadno. Jednak díky krátkým kapitolám, ale taky, co si budeme nalhávat, ten obsah prostě člověka šokuje s chce vědět, jak to bude dál.

Chování dcer a i dalších lidí, kteří tolerovali její chování je z hlediska psychologie oběti domácího násilí úplně běžné a normální. Je to typická spirála domácího násilí a syndrom vařené žáby, jak i autor vysvětluje. Taktéž v doslovu je popsáno, že děti, které vyrůstají v násilí, neví, že to není norma. Násilník natolik srazí sebevědomí oběti, až si oběť může myslet, že si to zaslouží anebo si to zavinila sama. Může se to zdát nepochopitelné, ale je to celkem typické. Děti své rodiče obhajují, nepřestanou je milovat, to už spíš přestanou milovat sami sebe.

2 22.02.2023

Já miluju knížky s takhle ambivalentním hodnocením. Jakmile vidím výrazný rozpor v komentářích, hned to chci číst. :-) Já bych rozhodně neřekla, že knížka je plná fňukaní, jako tady párkrát zaznělo, ale chápu, proč to tak někdo může vnímat. Mně naopak byla hlavní hrdinka velmi sympatická tím, že se snažila svým nefunkčním vzorcům přijít na kloub a vyzrát na ně. Ať už pomocí terapie, či zkoumáním rodinných vztahů a co se tehdy stalo. Zajímavosti o Japonsku byly fajn bonusem. A krátké kapitoly, to mám ráda.

2 30.06.2022

Přečetla jsem jako jednohubku při synově odpoledním spaní a nemohla jsem se odtrhnout. Je to dojemné, vtipné, exotické, osvětluje, jak fungují děti s autismem. Vrátilo mě to do Thajska a potvrdila jsem si, že tam určitě chceme ještě znovu jet a že je to skvělé místo pro cestování s dětmi. Nejvíc mi utkvělo porovnání západního a východního světa v chování k dětem. Na západě hlavně ať je dítě potichu, neprojevuje se a nikoho neobtěžuje svou přítomností. Na východě jsou děti pro všechny radost, společnost je vnímá jinak. (Samozřejmě zjednodušeně řečeno). Po grafické stránce a celkovým zpracováním včetně vazby je kniha skvělá.

2 30.12.2021

Jedna z knížek z poslední doby, které jsem zhltla skoro na posezení (jak jen se s akčním batoletem dá). Pro mě fascinující sonda do života matky dvou dětí v době socialismu. V době, kdy každý kdo vybočuje z normy, musí být co nejvíc tlačen, aby normě přiblížil, byť je to třeba nemožné. Obdivuju houževnatost a odhodlání matky vzdělávat autistického syna sama doma, a to sebezapření, díky kterému tomu mohla dát celé svoje srdce a celý svůj život. Inspirativní a silná žena. Jsem vděčná, že si vedla poctivé a podrobné zápisky, díky kterým to dnes můžeme číst a obdivovat. Mimo jiné byly zajímavé i všechny poznatky o druhém synovi, který byl nadprůměrně inteligentní.

2 01.11.2021

Knihu jsem četla poprvé, když mi bylo zhruba 12. Pamatovala jsem si, že byla dobře napsaná a že mě to od drog odradilo. Teď jsem si ji znovu přečetla po více než 10 letech a vyvolávala ve mně mnohem silnější pocity. Z dětství jsem si pamatovala hlavně začátek, kde se popisuje, jak si děti ze sídlišť v Berlíně neměly kde hrát, ale konec jsem si nepamatovala vůbec, takže jsem ráda, že jsem po ní znovu sáhla. Asi to bude znít jako klišé, ale film se knize nemůže ani zdaleka rovnat. Byl to opravdu jen slabý odvar, i když i z něj se spoustě lidem dělá špatně. Za mě je příběh ukázkou toho, kam až děti zažene nuda a nevšímavost rodičů, kteří stále pracují, aby dětem zajistili hezký domov, ale paradoxně je tím dovedou k drogám. Kniha je prokládána komentáři matky Christiany, psychologem, vyšetřovateli apod., což příběhu dodává na vážnosti.

2 02.11.2014

Knížku jsem si pořídila, abych do naší rodiny vnesla víc tradic, rituálů, spojení s přírodou a ročními obdobími. Autorku sleduju na Instagramu už delší dobu, vždy mě inspirovala v hledání každodenních malých radostí, respektive jejich uvědomování a prožívání na plno. Knihy moc nekupuju a už vůbec je nehromadím. Tuhle jsem chtěla mít v knihovně jako jednu z těch, ke kterým se budu vracet. Splnila má očekávání, jen jednu věc chci podotknout. Občas na mě některé povídání působilo trochu naivním dojmem a jakoby nabarvené na růžovo. Třeba nějaké těžší období s dětmi se vždy rázem změnilo jen změnou úhlu pohledu. Což se určitě může dít, jen tady jakoby to bylo úplně snadné a samozřejmé. Ale tím nechci říct, že to tak autorka nemůže mít. Je pravda, že na mě působí takovým snovým dojmem víly. Tak proč vlastně ne.

1 16.02.2023

Tuhle knížku jsem hltala a přečetla ji za dva dny, i když jsem přitom měla spoustu dalších věcí na práci :). Pořád jsem ke knize odbíhala. Měla jsem asi dva momenty, kdy jsem knihu chtěla odhodit a dál ji nečíst, jak moc jsem holčičce fandila a jak to bylo napínavé. Dokonce i moje mamka, která normálně vůbec nečte, to přečetla jedním dechem.

Já jsem knihu v polovině vzdala. Za mě to nebylo nijak poutavé, nedýchala na mě atmosféra toho místa, přestože věřím, že je to nádherná země. Po dvoustránkovém popisu situace se špinavým povlečením v hotelu jsem dala ještě pár dalších stránek, ale ne, nebylo to tam.

18.02.2022