Elevant Elevant komentáře u knih

☰ menu

Hana Hana Alena Mornštajnová

Hana je pozoruhodný román o tom, jak se lidské bytosti vyrovnávají s tím, když se dostávají do mezních situací: zápasí tu s nejistotou, se ztrátou smyslu zapříčiněnou zánikem dosavadního řádu světa, s neschopností aktivně zasahovat do dění kolem sebe , neboť jsou zmítány dějinami, avšak nepokládají se za ty správné osoby, které by mohli revoltovat.
Můžeme zde pozorovat několik reakcí na utrpení: přijetí, odvrácení od bytí okolo sebe, přenos na jiné i útěk. Všechny postavy, které si přivlastňují tyto různé reakce, mají však jedno společné: jsou srdceryvné a vzbuzují emoce - jsou tedy čtenářsky zajímavé.
Pozoruhodné je také autorčino pojetí zla. Prapůvodem utrpení jsou zde dvě skutečnosti: Druhé světová válka a epidemie tyfu v padesátých letech. Nacismus i zmíněná nemoc jsou oboje pojaty jako nehmotné, ale všeobecné ohrožení. Protagonisté se nemohou bránit proti ničemu (nikomu) konkrétnímu, což zvyšuje jejich pocit bezmocnosti.

Mornštajnové Hana je také ukázkou toho, kam musí směřovat moderní knižní marketing a jak má být pojat, má-li mít kniha šanci stát se fenoménem. Propagace tohoto románu totiž využila tu nejmodernější cestu: sociální sítě. Aneboť lidé se stávají zdrojem, bylo zkrátka přenecháno na lidech to, ať o Aleně a její Haně mluví. Stačilo, že námět padl nám čtenářům do noty, a rázem se z této knihy stává fenomén a definuje současný mainstream v české knižní kultuře.

02.09.2020 3 z 5


Kytice z pověstí národních Kytice z pověstí národních Karel Jaromír Erben

Kdysi mi při jednom rozhovoru utkvěl v paměti výrok, že "Erbenova Kytice je domácím stříbrem národa.".
Je to tak. Asi každý národ má ve své kultuře něco, co je ikonické, slavné a klíčové kulturní dědictví. Může to být jídlo, může to být historická osobnost,může to být kniha. V našem případě je to kniha, která je však tak úzce provázána s českou lidovou kulturou, už proto, že z ní vychází, že se jí v tom málokteré literární dílo vyrovná. A navíc, což je nejdůležitější, je pořád čtená...
Zkrátka myslím, že Kytice je jedno z nějvětších děl, které Čechové vytvořili.

01.06.2020 5 z 5


Do tmy Do tmy Anna Bolavá (p)

Skvělé, skvělé. Fascinující popis duševního a tělesného rozpadu jedné podivné ženy. Typický příklad uměleckého díla, které je postaveno ne jediné myšlence. Tou je zde: co by se mohlo stát, kdyby člověk podřídil celý svůj život sběru léčivých bylin? Takové téma by se mohlo uchopit idilicky, jako příběh o spojení člověka s přírodou, Bolavá však napsala temnou, téměř horrorovou knihu. Její monomanická hrdinka stižena nepojmenovanou chorobou věnuje sběru tolik úsilí, že si neuvědomuje, jak kolem ní proplouvá život. Touto mánií si nahradila ostatní životní potřeby a ve své lhostejnosti si nevšímá dokonce ani toho, že jí uhnívá paže. Postupně se propadá do jakési psychózy, ovšem čtenář si, stejně jako vypravěčka, není schopen všimnout závažnosti situace (protože má k dispozici jen její úhel pohledu), dokud není příliš pozdě.
Anna je tragickou hrdinkou, která si svou tragédií zvolila sama (ona "závrať ze svobody volby" je zde několikrát zmiňována). Je dojemná, ale dojetí (či politování) ve čtenáři brzy vystřídá pocit spřízněnosti, je-li ochoten Annu chápat.
Kniha je zdařilá i po formální stránce: celá je monologem hlavní postavy, odehrávajícím se na pomezí hovorové a spisovné češtiny. Tato řeč je přirozená, decentní a přesto podmanivá, občas se v ní vyskytnou nápadité slovní obraty. ("Jen tak jsem" - Bolavé termín pro nicnedělání). Ve výsledku tento autorčin styl dobře slouží dokreslování charakteru její hrdinky.

09.02.2021 5 z 5


Máj Máj Karel Hynek Mácha

Notoricky známá báseň, snad každý čech umí zarecitovat alespoň pár slok o pozdním večeru, o lásky čase, a když řeknete "oxymóron," odněkud se vždy ozve "zborcené harfy tón." Máchův Máj a Erbenova Kytice jsou z dnešního pohledu těmi nejzajímavějšími (nebo alespoň nejvýznačnějšími) tóny, které zazněly v národním obrození a udávaly směr dalšímu vývoji české literatury. Každý zná Máj ze střední školy, což zřejmě také znamená, že mnoha lidem se Máj znechutil na střední škole. Proto je tato báseň jednou z knih, které má smysl číst znovu a znovu. Tak jako se její význam a interpretace měnily v průběhu historie, tak jsem si jistý že s postupujícím věkem já i jiní naleznou v Máji něco nového.

23.01.2021


Devatenáct set osmdesát čtyři Devatenáct set osmdesát čtyři George Orwell (p)

They'll split your pretty cranium and fill it full of air
And tell that you're eighty, but brother, you won't care
You'll be shooting up on anything, tomorrow's neverthere
Beware the savage jaw
Of 1984

- David Bowie: 1984

Tuto fascinujíci knihu můžeme vnímat dvěma způsoby: jako strhující román, který se nedá odložit od první do poslední strany, plný napínavých scén a se skvělou gradací, nebo jako sociologicko-politologickou esej, obžalobu diktatur a obhajobu lidství, jejíž myšlenky jsou tak univerzální a trvalé, že kniha nemůže zestárnout. Je úžasné, že Orwell dokázal napsat tak myšlenkově závažné dílo ve kterém shrnul do smyšleného příběhu to nejdůležitější z politického dění 20. století, přičemž román zůstává čtivý a zvládne oslovit tolik lidí, od školáků po věhlasné sociology. Jsem rád, že jsem knihu přečetl a mohu se mezi ně zařadit.

Mimochodem, další Orwellova tvorba je tímto románem poněkud zastíněna, nicméně pokud vás 1984 zaujalo, doporučuji zkusit ještě Farmu zvířat, Orwellovo Opus magnum No.2 a výborný román Nadechnout se.

15.05.2020 5 z 5


Stařec a moře Stařec a moře Ernest Hemingway

Neuvěřitelné, že kniha, ve které vystupuje v podstatě jediný protagonista a ryba, může být tak strhující a zároveň tolik vypovídající o životě Starce, jež vypovídá životě vůbec. V této knize o souboji muže s přírodou, kterou miluje, je zakomponována pravda o živočišně krásné podstatě člověka.
Za pozornost také stojí analogie Starce a Krista (do toho, popřemýšlejte nad tím), ačkoliv symboliku, kterou tím Hemingway do své knihy vložil, si musí každý interpretovat po svém.

09.08.2020 5 z 5


451 stupňů Fahrenheita 451 stupňů Fahrenheita Ray Bradbury (p)

Tato asi 50 let stará kniha se mi jeví neuvěřitelně aktuální. Lidé, jejichž uvažování je tolik pokřiveno hyperrealitou, kterou jim předkládají "telestěny" jako univerzální symbol mediálních technologií schopných ovlivňovat masy jsou dnes opravdu zneklidňující představa. Zvláště proto, že se jim podobáme čím dál více.
Bradbury v tomto románu umně vyjádřil fakt, který se vztahuje na všechny totalitní systémy, a to fakt, že pro tyto formy vlády je největší hrozbou informovanost lidu. Lid, který chápe, se bouří. V Bradburyho knize řeší vláda tento problém tím, že knihy jako zdroj ohrožujících vědomostí a myšlenek postaví mimo zákon a nařídí jejich likvidaci, zatímco lidem zprostředkovává prostou zábavu jako rozptýlení od přemýšlení. Právě zde je to náléhavé poselství knihy, která je zároveň oslavou knih, a sice že pod tlakem čím dál hlučnějších, absurdnějších, barevnějších mediálních bouří, které se na nás řítí ze všech stran, nesmíme rezignovat na tvoření vlastních názorů a hodnot, na zdravý rozum.

17.03.2020 5 z 5


Krysař Krysař Viktor Dyk

Jsem nikdo. Huř než nikdo - jsem Krysař...
Mozaika ve městě Hameln ze 14. století zobrazuje hráče na píšťalu v pestrobarevných šarech a za ním houf tančících dětí v bílém, které jsou odváděny z města. Více než o sto let později se v městské kronice objevuje zpráva o tom, že léta páně 1284 nás opustilo na 130 dětí. Vzniká nová legenda - o "Krysaři z Hamelnu," a spolu s tím, jak přicházejí nové a nové teorie, co že se tenkrát mohlo stát, nekteré věrohodné a některé méně, na literárním poli se s legendou odehrává to, co co s každým starý a záhadným příběhem, všeobecně známým, ale jen v nejasných konturách - je převyptavován, deformován, dochází k odchylkám a z archetypálního příběhu se stává svědectví konkrétní doby. Takový je, nahlédneme-li na knihu z širšího historického kontextu, Krysař Viktora Dyka z roku 1915.
V tomto zpracování archetypálním námětu rád hledám, a myslím, že vzhledem k charakteru Dykově to není od věci, kritické shodnocení doby a role básníka v ní. Říkám soud právě proto, že Krysař odsoudí obyvatele města Hameln k trestu smrti ne za hamižnost, ne za podvodnictví ani maloměšťáctví, ale za osobní zklamání Krysaře v lásce a ve snaze najít příjemné místo ve světě. Je to možná nespravedlivé, ale v mnohém se to podobá osudu buřičského básníka (a místo buřičského můžeme napsat dekadentního, symbolistního, prokletého, protože ti všichni vyrůstají ze stejných kořenů) na přelomu 19. a 20. století... Krysař i Básník "hrají na svou píšťalu," a jejich píseň pro ně znamemá život. Lidé je potřebují, sami je volají, přitom se jich štítí... Básník-buřič "vyhání krysy", mítí, co je špinavé a zkažené, aby udělal svět lepší, a druzí ho, bez neprátelství, třeba jen z lhostejnosti, vyženou. Básník-buřič přichází na svět jako Krysař do Hameln, doufá, že najde lásku, životní kotvu, že pro sebe písní stvoří krásný nový svět, starý nechaje za sebou, a přitom je jeho osudem jen bloudění a zpěv, kterým boří i staví (což je totéž).
... Síla Dykova Krysaře spočívá ve vybrané poetičnosti, která se slučuje se stylickou čistotou a smyslem pro gradaci děje dle klasického schematu řeckých tragedií, a také v symboličnosti postav: krysy, Hameln, Krysař, Sedmohradsko, romantický přízrak dr. Fausta, Sepp Jörgen, vše může - a nemusí nabývat nové, nevyřčené významy.

31.10.2021 5 z 5


Cesta Cesta Cormac McCarthy

McCormackova Cesta je portrét světa, který přestal dávat smysl, a vekterém otec a syn podnikají nesmyslnou cestu bez cíle. Živoří na tom, co zbylo ze starého světa... a proč vlastně? Všechno, ci dělají, jejich zásady a morálka, vše ztratilo význam.
V jejich životě se neodehrává nic smysluplného, samotná kniha v podstatě nemá příběh, je pouze plejádou fragmentů světa, který zaniká a ztrácí barvy.
A přesto ve všem tom zmaru autor nechává čtenáři možnost vidět i zde naději, pokud sám chce...

21.06.2020 5 z 5


Spolčení hlupců Spolčení hlupců John Kennedy Toole

Mongoloidi jenž, zřejmě frustrováni svou bezútěšnou existencí, tento literární démant nedokáží plně ocenit, a snad po něm i šlapou svými prohnilými amorálnímy podrážkamy, by zajisté snesli menší zbičování jako za Chammurapiho. Avšak je nabíledni, že tito podlidé ve své omezenosti nedokáží plně nahlédnout v kvality takového veledíla, jako je přeslavné Spolčení hlupců.
Snad jsou jejich mozky zdegenerovány bezpočtem nekvalitních televizních pořadů a jiné žumpy, jež denodenně vstřebávají do svých závitů mozkových. Nemůžeme jim to mít za zlé, jsou koneckonců jen produktem společnosti, která se odklonila od moudrosti největších myslitelů a prohnilá bezútěšně směřuje k zániku.
Když se takové společnosti nabídne kniha jako tato, která by ji mohla vyvést z její duševní hniloby a ukázat jí nejskvělejší ideály, přec se najdou ve společnosti jedinci, kteří takovou ohleduplnou pomoc odmítnou navrátivši se ke své prostoduchosti.

S politováním nad takými se s vámi loučí

Pracující mládenec

21.04.2020


O myších a lidech O myších a lidech John Steinbeck

Námět s potenciálem velkého románu se Steinbeckovy podařil vydestilovat ve stostránkovou, nesmírně silnou novelu. Že mne kniha hned ze začátku pohltila jsem poznal podle toho, že jsem si začal v hlavě konstruovat všechny možné vývoje událostí, přičemž jsem hlavním dvojici protagonistů nepokrytě fandil. Rozuzlení, jaké si Steinbeck vybral, bylo po úvaze nevyhnutelné. Přesto mi zabralo chvíli, než jsem se z knihy vzpamatoval.

11.08.2020 5 z 5


Farma zvířat Farma zvířat George Orwell (p)

Farma zvířat je vyjímečná kniha. Skvěle napsaná, takže žádné pasáže nepůsobí absurdně či nepřirozeně, ačkoliv zasazují do jediné dějové linky postavy farmářských zvířat a porevoluční politické dění na jejich farmě. Co je však nejdůležitější, Farma zvířat funguje jako dokonalá alegorie k totalitní politice stalinistického ruska. Orwell zvládl naprosto přesně vystihnout všechny aspekty tohoto historického období velmi přímočaře a jednoznačně, leč nadčasově. Neboť syžet Farmy zvířat se dá aplikovat nejenom na stalinismus, ale vůbec na totalitarismus. Ovšem na druhé straně se dá vnímat také jako Orwellova obžaloba kapitalismu. A právě zde se s autorem jakožto kapitalista názorově rozcházím.
(Následuje SPOILER a hned po něm několik dalších.)
Ačkoliv by to dnešní čtenář očekával, tak ve Fermě zvířat se zřejmě neobjevuje kritika směřující proti kapitalismu. Hned na začátku knihy kanec Major (tedy Orwellovo zpodobnění Marxe) přichází s proroctvím rovné společnosti, které snad působí idealisticky, avšak nesměřuje k teroru. Teror totiž přichází, až když Napoleon (Stalin) vyžene Kuliše (Trockého) a nastolí autokracii. Zároveň s tím také popře socialismus. A co čteme na samém konci knihy? Prasata se ujala vlády nad farmou, udržují obchodní vztahy s lidmi, de facto se stávají lidmi - tedy kapitalisty. Tedy vykořisťovateli. Samozřejmě se nabízí otázka, zdali Orwell "fandil" zvířatům v jejich revoluci, ačkoliv věděl, kam směřuje, a zdali s nimi sdílel sen o rovnější společnosti. To však nyní nedokáži posoudit. A možná mi to ani nepřisluší.

08.11.2020


Tiché roky Tiché roky Alena Mornštajnová

Tiché roky jsem přečetl bezprostředně po Haně, přičemž Hana byla první knihou autorky, kterou jsem měl přečtenou. Mál-li tedy srovnat tyto dvě knihy, mám dojem, že Tiché roky jsou v leččems skromnější: velká historie se dostává do pozadí a slouží jako zásadní kulisa pro menší lidské příběhy, které, ačkoliv nejsou jako v Haně zmítané neovlivnitelným osudem, nejsou nikterak méně závažné. Postavyv této knize jsou vystavovány patovým situacím, jsou zmatené a jejich plány se bortí. Zásadní je zde pocit oklamání, ať už jejich blízkými, osudem anebo Stranou.
Mornštajnová se věnuje relativně velkému počtu postav, jejichž provázanost je vyjádřena nejen explicitně, ale zejména v detailech. Velká část knihy se skrývá v detailech, protože právě některé malé věty drží příběh pohromadě.

[SPOILER]
V této knize na mne působil rušivým dojmem jediný aspekt, a sice fakt, že vypravěčka Bohdana je němá, což vychází najevo až v pozdější části knihy. Tou dobou jsem už měl postavu Bohdany sestavenou a to, že je němá, narušilo celou dosavadní strukturu jejího vyprávění, a žádné předešlé náznaky to nespravily. Po tomto odhalení jsem bohužel měl problém vypravěčce věřit. Tolik můj dojem z takového nečekaného zvratu.

25.08.2020 3 z 5


Revizor Revizor Nikolaj Vasiljevič Gogol

Gogol sám o této satirické hře prohlásil, že "V Revozorovi jsem se rozhodl sebrat pod jednu střechu všechno, co je v Rusku hloupé, všechny nespravedlnosti, které jsem tehdy znal, a které se odehrávají právě tam, kde se od člověka nejvíce ze všeho požaduje spravedlnost, a zároveň se tomu všemu zasmát." Jeho záměr se očividně zdařil, napsal velmi kvalitní veselohru, která však byla dost výstižná na to, aby se stala trnem v oku tehdejší vládě, která hru přirozeně nechala stáhnout z repertoáru. Nicméně Revizor se nechce vyjadřovat k politické situaci Ruska, nýbrž v něm Gogol chtěl ukázat a zesměšnit obyčejnou lidskou slabost a pokrytectví, které se vyskytuje všude a v každé době. V tom podle mého spočívá přesah Revizora a to je důvod, proč je i dnes tak aktuální a zábavný.

17.06.2020 5 z 5


Čekání na Godota Čekání na Godota Samuel Beckett

Tahle kniha perfektně vystihuje podstatu života ve všech aspektech. Je svým způsobem humorná, ale když ji člověk začne skutečně vnímat, uvědomí si, jak je její děj nešťastný. Její absurdita není absurdní sama pro sebe, něco vyjadřuje, něco smutného a neuchopitelného, co je přítomné v životech všech. Tak má vypadat absurdní hra. Po jazykové stránce funguje výborně, styl je vyladěný, slova se tu říkají jen proto, aby zaplnily čas (a stránky)...ještě nikdy neměly tak zbytečné věty takový význam.
A ještě zajímavá situace, která může při čtení nastat: O polední pauze čtete Godota, kolem vás proudí hovory ostatních, a vám začnou splývat se slovy, které pronášejí postavy. Slova stejně bezvýznamná, absurdní, jen potlačující nudu. Cítíte se jako mezi protagonisty knihy, cítíte se jako protagonisté. Závěr: zřejmě opravdu jsme jako pánové Estragon a Vladimír. A musíme hlavně doufat, že Godot přijde. Nebo se oběsit na tom stromě, že ano.

17.03.2020 5 z 5


Idiot Idiot Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Navzdory své délce si Idiot udržuje tempo a je místy zcela strhující, jak tomu u Dostojevského, který dokáže psát silné, katastrofické scény, obvyklé. Je škoda, že má Dostojevskij mezi čtenáři pověst těžkého, nezáživného autora. Jistě, jeho knihy je významově a filosoficky obtížné interpretovat, to ale neznamená, že to nemusí být nesmírně uchvacující čtení. Naopak čtenář může na dobře napsaném románu probádat své schopnosti - Dostojevského lze ne číst, nýbrž studovat.
Román Idiot má morálně podnětný námět: je možno, aby takřka dokonalý člověk, tak mravný a bezelstný jako kníže Myškin, mohl existovat v moderní společnosti? Myslím, že Idiot je jedna z autorových nejkritičtějších a nejpesimističtějších knih. Je nasnadě, že Myškina ztotožňuje s křesťanstvím a s Kristem. Co to potom o naší společnosti vypovídá, když takového člověka nejen zlikviduje, ale nakonec, a to je klíčové, sám Myškin nedokáže vykonat jediný dobrý skutek, či spíše všechny jeho přednosti se obrací proti němu a sám kolem sebe šíří jen utrpení? Znamená to snad, že pro Krista už v nihilistické, ateistické společnosti, jakou předestírá autor ve svém románu, už není místo? Podobné otázky po smyslu a účelu náboženství se v Dostojevskéjo tvorbě projevují soustavně, a jejich symbolika provází i zde především napjatý vztah dvou protipólů, Myškina a Rogožina (jméno odvozené od ruského slova rogy jistě ne bezúčelně). Rogožin, blízký přítel knížete z doby, kdy se plně projevovala jeho nemoc, ho doprovází ve vlaku do Petrohradu vstříc novému životu, bojuje s ním o přízeň jediné ženy, kterou kníže miloval láskou dávající a sebedestruktivní, Rogožin svými činy přímo zapříčiňuje Myškinův opětovný pád do nemoci a je spolupříčinou s svědkem zániku jeho duše.
Mohlo by se psát dál, zatím jsem se zaměřil dosto jenostranně na jednu složku románu, ale podnětných prvků, které mě zaujaly, je tu nepřeberně. Například se tu objevuje u Dostojevského charakteristický fenomén dětí, jež jsou vykresleny jakožto pravdivě dobré a mravné bytostí, i když postavením slabé. Zde jsou děti jediní věrní učedníci Idiotovi, mezi dospělími má blízko také k Lizavetě Prokofjevně, která sama má "dětskou dušu", ovšem v dospělosti se tato vlastnost proměnila v pouhou nesnesitelnou dětinskost. Celý tento postoj k vlastnostem dětské duše mi připadá krajně problematický, především proto, že s ním zkrátka nesouhlasím. S tím vším se pojí zásadní složka autorovy tvorby, která předtavuje klíč ke všem interpretačním postupům, ať už se zabývají Dostojevským ze stránky filosofické, náboženské, etické či estetické, a tou je psychologie. Nejen že je v ní Dostojevskij mistr, on ji doslova pomáhal utvářet, vždyť tvořil uprostřed 19. století. Psychologie jeho postav je zevrubně a realisticky vykreslena i se všemy rozpory, tomnostmi a pohřbenými pudy. K jejich probádání lze uplatnit moderní psychiatrické metody, poněvadž nejen že jsou natolik plastické, ale některé skutečně trpí diagnostikovatelnými psychickými poruchami.

04.08.2021 5 z 5


Mistr a Markétka Mistr a Markétka Michail Bulgakov

Mistr a Markétka je kniha s velkým přesahem. Do vnitřního světa literatury, do historie, do filozofie (etiky) a a v neposlední řaděje to kniha čtivá a duši obohocující. Věřím, že různým čtenářům různých věků může něco dát,pokaždéměcojiného, ale nikoho nenechá chladným. Bulgakova i toto keho opus magnim jsem objevil na střední škole a věřím, že se k této knize budu stále vracet a odkrývat její taje.

25.08.2020 5 z 5


Utrpení mladého Werthera Utrpení mladého Werthera Johann Wolfgang Goethe

Knihu jsem si chtěl přečíst už delší dobu, nakonec jsem se do ní pustil když jsem zjistil, že je zařazena v povinné četbě, a přečetl jsem ji jedním dechem. Ačkoliv je děj knihy tak minimalistický, je myšlenkově neuvěřitelně bohatý. Nejdříve jsem si z ní chtěl vypisovat určité Wertherovy úvahy které mne zaujaly, ale po pár stranách jsem zjistil že bych mohl opsat prakticky celou knihu. Tolik je text stylisticky vytříbený a obsahově bohatý! Fakt, že je kniha složena téměř výhradně z Wertherovy korespondence umožňuje dokonalejší prokreslení jeho osobnosti a duševních stavů a procesů než by tomu bylo možné při vyprávění er-formou se zásahy vypravěče. Werther není jen postavou v knižním světě, Werther je pro čtenáře celým světem. Vše, co se kolem něj odehrává, je čtenáři předkládáno prostřednictvím toho, jak to zapůsobylo na Werthera samotného (tímto mi kniha připomíná Zpověď masky od Jukio Mišima, kterou jsem nedávno četl). V průběhu knihy můžeme pozorovat Wertherovu vnitřní rozervanost, kulminující rozpad jeho osobnosti který se odráží na podobě jeho dopisů a tím umožňuje tak citově vypjaté, dramatické zakončení knihy. Werher si v tom dramatu snad téměř liboval.

17.03.2020 5 z 5


O čem sním, když náhodou spím O čem sním, když náhodou spím Andrej Babiš

No tak lidi, je naší občanskou povinností srazit tu hodnocení co nejníž. Domluvme se na ideálním 1%.

17.03.2020


Petr a Lucie Petr a Lucie Romain Rolland

Petra a Lucii by jste si měli přečíst, dokud jste mladí. A jestli už tuhle etapu máte za sebou, máte nejspíš smůlu. Důvod, který mě vede k tomuto názoru, je nasnadě: Pierre et Luce je novelka nesmírně idealistická, idealisticky se zabývá konečnými fenomény lidského života, láskou a smrtí. Ale tento idealismus jí nijak neškodí, jinak podaný by sice mohl zasadit smrtelnou ránu čtenářově vkusu, ale Rolland otevřeně dává najevo, že si tento idealismus uvědomuje a nebere ho zcela vážně. Neznevažuje tak téma knihy, které pro něj jistě bylo zásadní, ale připomíná čtenáři, že musí hledět schovívavě na jednání a řeč protagonistů, kteří mají daleko do postav realistické novely. Jejich vrtošivé vrkání je pouze Romainova románová stylisace. Tato stylisace ale nezachází tak daleko, aby snad tvrdila, že je cosi vyjímečného nebo až absolutního na lásce, která je tu portrétována. Dokazují to tyto řádky: "V normální době by tohle tiché okouzlení nejspíš dlouho nevydrželo. V letech dospívání, kdy je člověk zamilovaný do lásky, vidí lásku ve všech pohledech; žádostové a nestálé srdce ji sbírá jako pyl od jedněch dívčích očí k druhým; nic ho nenutí, aby se usadil." Přes všechen sentiment je zde přiznáno, že láska je pomíjivá, prchlivá jako pyl, který snadno odvane vítr času. To jen Petr a Lucie měli to 'štěstí' že jejich láska vykvetla ve válečné Paříži, kde bují v konstrastu k všeobecnému dojmu, že životy lidí jsou jen "řetězce, v němž se každý z článků zahryzává do šíje druhého, sytí se jeho masem, raduje z jeho boleesti a žije z jeho smrti." A nakonec smrt vítězí, protože smrt vždycky zvítězí nad láskou – ale zde to není smrt tragická, to by musel zemřít buď Petr, nebo Lucie. Ale oni umírají spolu, ve stejnou chvíli, těsně k sobě přimknuti. Smrt není v této novelce nic jiného než zánik, bez účelu, výstřel do tmy, bomba letící vzduchem, neznámo, kam dopadne. Je to lhostejná, tupá síla a výsledek, kterého dosáhla, bylo zničení jedné bezvýznamné lásky, prchavé, ale nekonečně krásnější než cokoli jiného...
Petr a Lucie svým idealismem, který je toho dobrého druhu, tedy osloví spíše mladé lidi. Ti se dokáží ztotožnit s postavami a s tím, co prožívají, první třetinu, než na scénu nastoupí Lucie, myslím zvlášť ocení fanoušci románu Kdo chytá v žitě, protože Petr je vzdálený příbuzný Holdena Caulfielda. Já osobně si nemyslím, že tu máme knihu nějákým způsobem zásadní pro literární historii, to ale neznamená, že mě nemohla hluboce, hluboce dojmout. Ale příčina toho, proč na mě tak zapůsobila, je, že je mi 17 let (tedy v době, kdy píšu tyto řádky, nevím, jak starý jsem právě Teď.) To je věk, kdy je člověk idealismu otevřený, i když se sám v žádném případě za idealistu nepovažuje (ovšem třeba i takový povrchní nihilismus, kvůli kterému my mladí čteme Gellnera, může být svého druhu idealismus). Tato kniha je pochopitelně velmi oblíbená i jako povinná četba, dokáže oslovit studenty určitě více než například Proust anebo starší Flaubert, kteří nepojednávají o tématech pro mladou generaci tak atraktivních. Navíc je rozsahově na hraně toho, čemu se ještě dá říkat novela, a taková kniha o 90 stránkách je pro některé studenty nesmírně atraktivní. Věřím, že díky těmto vlastnostem se stále nachází ve školních osnovách a udržuje si takovou popularitu.(Zde ji má v seznamu přečtených zařazeno téměř 12 000 uživatelů - údaj z r. 2021, zajímavé ale je, že mimo českou republiku je to kniha docela bezvýznamná. Zvláštní jev, který by si zasloužil další zkoumání.)
Čím je kniha nesmírně zajímavá je její stylistická stránka. I ta je značně sentimentální, ale jsou tu použity vynalézavé metafory, přirovnání, epitetony a zajímavé větné stavby, které dodávají textu barvitost a světší o obrazotvornosti, kterou se Rolland téměř vyrovná svému Vídeňskému příteli, Stefanu Zweigovi, kterého jsem si překřtil na pana Metaforu. Zweigova básnická hra s prózou je vyjímečná a jeho knihy je slast číst. Rolland někdy kolísá na hraně nevkusu, to ale zase vyvažuje sentencemi, aorismy, generalismy (můj neologismus asi), všemi těmi citáty, které si čloběk podtrhne tužkou. A některé jsou pozoruhodné: "Byl příliš citlivý, než aby si vystačil sám."

29.11.2021 5 z 5