elfos komentáře u knih
NÁŘEK NAD MRTVÝM
indiánská poesie
přeložil Ladislav Novák
Hrdino nad hrdiny,
hledal jsi slávu u bran smrti.
To sis nemohl vzpomenout
na tu, co doma pláče -
nemohl sis na mne vzpomenout?
Hrdino nad hrdiny,
hledal jsi slávu víc než lásku.
Miláčku, pláču, ale zbabělá nejsem:
Pro tebe, srdce mé, pláču,
kdykoliv si jen na tebe vzpomenu.
*
Příroda, lyrika, život i smrt - to je obsaženo v této knize. A básně, které zpívají.
Martin Švanda
*
neboj, že slyšíš v noci
co jiný nesmí
to jen
věci v pokoji
na tebe myslí
šeptá Petr Moment
*
- a elfos nebude ani šeptat. Jsou chvíle, kdy jsou slova nadbytečná, a toto je jedna z nich. Pět hvězdiček, bez zaváhání.
Knihu Polštář z trávy jsem si přečetla na doporučení. A bylo to moc milé překvapení! Její poetiku jsem si vychutnávala po doušcích a beze zbytku.... ostatně, náladu knihy i jejího čtenáře můžete poznat z níže uvedené ukázky..
*
Sóseki Nacume
(přeložila Vlasta Hilská)
Napolo jsem spal a napolo bděl. Byl to stav, který se obyčejně popisuje výrazem "jako u vytržení". Nikdo si neuvědomuje sebe, když zdravě spí, ale v polobdění nikdy nezapomene na vnější svět. Mezi těmi dvěma kraji se prostírá svět vidin, v němž všechno připadá příliš mlhavé, takže člověk nemůže o sobě tvrdit, že bdí, a zároveň je všechno příliš živé a to člověku připomíná, že nespí. Je to stav, v němž bdění a spánek jsou namíchány do jednoho poháru a ze srdce tryská barevný kaleidoskop písní a básní.
Miroslav Fišmeister je vzácný člověk a jeden z mých nejoblíbenějších básníků. A elfos se opět nedostává dostatečně výstižných a výmluvných slov, kterými by popsala jeho poesii. Ostatně, to je u poesie (i u elfos) přirozené. Srdečně doporučuji - zkuste se podívat na svět novým pohledem, a vnímat........
*
Miroslav Fišmeister
Z druhé strany stromu
přilétl klíč.
Na cestě, jako každý soumrak,
k bráně, v niž musíš věřit.
Ostrov na noci.
Rabindranath Thákur nabízí odpočinek od materiálního světa a starostí, obrací pozornost čtenáře k ryze duchovnímu prožitku.
*
Rabindranath Thákur
ČESÁNÍ OVOCE
Nikoli, není v tvé moci rozevříti poupě v květ.
Můžeš jím třásti a tlouci, nemáš však moci proměnit je v květ.
Tvůj dotek je poruší, roztrháš jeho plátky na kousky a naházíš je do prachu.
Neobjeví se však ani barvy, ani vůně.
Ó, není tvou věcí rozevříti poupě v květ.
Ten, kdo dovede rozevříti poupě, dělá to tak prostě.
Pohlédne na ně a míza života pohne se v jeho cévách.
V jeho dechu rozvine květ svá křídla a chvěje se ve větru.
Barvy vyšlehnou jako touhy srdce a vůně prozrazuje sladké tajemství.
Ten, kdo dovede rozevříti poupě, dělá to tak prostě....
Kniha, kterou jsem četla nesčetněkrát. Kniha, ke které se vracím, vždy když mi není dobře. Kniha, po které sáhnu, když se kolem mne rozprostře pohoda a klid. Kniha pro zimní večery, hrnek čaje a teplou deku. Kniha pro celý rok, laskavá, uklidňující, láskyplná, hřejivá. Asi většina lidí má nějakou takovouhle knihu. Pro mne je to tato.
*
Karel Čapek
PUDLENKA
Často za noci, když já slyším tajemné a kouzelné hlasy, když vidím jak vše ožívá tmou, on sedí u stolu se skloněnou hlavou a stále, stále drápe svým černým drápkem do bílých listů. Nemysli si, že se o tebe starám. Slyším jen tiché šustění tvého spáru. Někdy šustění umlkne, ubohá tupá hlava už neví, jak si hrát, a tu mi ho přijde líto, i ráčím se přiblížit a tiše mňouknu v sladkém a trýznivém rozladění. To tedy můj Člověk mne pozvedne a ponoří do mé srsti svůj teplý obličej. V tu chvíli v něm na okamžik procitne záblesk vyššího života, i vzdychne blahem a přede něco, čemu je skoro rozumět...
Pro lidi..... a pro některé obzvlášť.. je těžké pochopit druhé lidi, vžít se do jejich situace. Tato kniha popisuje autorovu životní zkušenost, jeho boj s těžkými depresemi. Může to čtenáři, který tuto zkušenost nemá, snad alespoň přiblížit. A čtenáři, který je na tom podobně jako autor, snad ukázat cestu a dodat sílu.
*
William Styron
VIDITELNÁ TEMNOTA
(přel. Jarmila Emmerová)
Člověk má strach, že ztratí všechny věci i všechny lidi sobě blízké a drahé. Pak také existuje neodbytný strach z opuštěnosti. Když jsem zůstal - třeba jen na chvilku - sám doma, propadl jsem nepříčetné panice a malomyslnosti.
Krásné lidové pohádky, takové, jak mají být: Jasně vymezené dobro a zlo, udatní bohatýři, melodický jazyk a barvité popisy krajiny a života.... Krása nesmírná. Posuďte sami:
Krása nesmírná
SEDM SIMEONŮ
Nejmladší Simeon usedl pod okénko na lavičku a začal:
"Pěkně je tady u vás na ostrově Bujanu, na moři, na oceánu, ale v matičce Rusi je stokrát krásněji. U nás jsou louky zelené a řeky modravé! U nás jsou pole v šíř i v dál, u rybníčků bílé břízy svítí, louky plné blankytného kvítí. Ranní červánky se s večerními scházejí, měsíc na nebi hvězdičky pase. Rosa je u nás jako med a potůčky stříbrné na pohled. Ráno vyjde pastýř na louku zelenou, zahraje na píšťalku březovou a jdeš za ním, ani nevíš jak..."
Básně křehké jako básníkův život. Jak mnoho lze vyjádřit prostými slovy! A jak velký prožitek moci je číst..........
*
Ivan Blatný
NEDĚLE
Je neděle Mám volno
pacienti očekávají své návštěvníky
chodím mezi budovou nemocnice a farmou
snad budu mít také nějakou návštěvu
snad mě najdou
snad se na cestě objeví Brušák
anebo Listopad
anebo Dresler
jsou tady v cizině léta a ještě jsem je neviděl
mám připraveny básně
budeme mluvit o literatuře
svět bude zase plný života
(Stará bydliště, 1979)
Elizabeth Barrett Browningová
14
(přeložila Hana Žantovská)
Když milovat mne musíš, měj mne rád
jen pro lásku. To, milý, chtěla bych.
Ne pro můj pohled nebo pro můj smích,
pro způsob řeči, pro myšlenku snad,
jež jako z tebe zdá se vyrůstat
a zjasní pohodu dnů takových.
Všechny ty věci pominou a v nich
tak hasne láska jako počla hřát.
Mne nemiluj, že stíráš slzy mé,
tvůj drahý soucit není lásce dost.
Koho tvá péče něžně obemkne,
tomu i slza vzácný bude host.
Můj nejdražší, jen z lásky miluj mne,
bys láskou milovat moh pro věčnost.
*
Milostné sonety, do nichž je vetkán - nesmírně jemně, s něhou a pokorou - hluboký cit autorky k jejímu manželovi. Cit opětovaný, oboustranný, však ne vždy zalitý sluncem. Občas tu útlou knížku vezmu do ruky, otevřu na náhodné straně a začtu se........
Nguyen Binh
HODNĚ
(přeložil Petr Komers)
K vesnici Doai čísi loďka měsíc svádí
Noc chystá se svou hloubku otevřít
Měsíc je tu S ním stín A já Jsme tři
S tebou v mém srdci je to hodně dohromady
*
Krása v čtyřech řádcích.
Místo slov elfosích slova básníkova. Cokoliv bylo by navíc.
*
Ivan Wernisch
VÍTR
Na stole
Bílý
List
A obálka
A žlutý
List
Se stromu nade mnou
A na tom bílém
I na tom žlutém
Můj stesk
Má zoufalost
Má naděje
Hrob nezavřel se, Elegie, Ohnice....... nebudu vyjmenovávat všechny, jen poznamenám, že po kterékoliv sáhnete, dobře uděláte. Doporučuji.
*
Jiří Orten
POSLEDNÍ PŘÁNÍ
Na posledním svém lůžku
když básník odpočívá
a jeho ústa ještě živá
smlčují řeči spád,
tu klade na podušku
věci, jež míval rád:
Bolavé světlo, jasné, bez soucitu.
Bolavou tmu, jež v srdci, v tomto krytu
uměla přetrvati den.
Bolavou marnivost, kterou byl okraden.
Bolavou lásku, která dosud bolí.
Bolavou lítost pro vše, pro cokoli.
Bolavou pýchu, jíž se oddaloval.
Bolavý sen, jejž kdesi na dně schoval.
Bolavou svobodu, nejbolavější asi.
Své prsty protáhlé. Svou bídu. A své vlasy.
Dopisy od přátel, tu víru promarněnou,
dopisy plné slz, věčnosti na přečtenou,
dopisy od dívek, dopisy bratrovy,
dopisy od hudby, jež hraje nad slovy.
Své verše klade sem, časem již pocuchané,
své verše, život svůj, z nějž něha na zem kane
a zemí proniká až dolů, k hlíně rodné.
Hádanku klade sem, již nikdo neuhodne,
bolavou hádanku, jež nemá vysvětlení,
děti si hrály s ní a staly se z nich ženy.
Ach, všecko, ještě víc, všecko a víc než dosti.
Svůj svět, jejž miloval. Smrt bez odhodlanosti.
A z posledního lože
odchází všechno malé,
spád řeči, řeči spád.
Ó, nech mne, přísný Bože,
za věci dokonalé
ještě si slastně veršem zavrzat!
Jak bych mohla nedat sem Les! :-)
*
Oldřich Mikulášek
LES
Mám rád les,
že toho nenamluví
ani zaživa.
Jenom někdy naslouchám do noci
krvavé při jeho korun
s rozlíceným vichrem,
a to potom i potok
s děsem pádí dolů,
kámen nekámen.
Po smrti – pouhé pařezy –
světélkují dušičkami zemřelých
a obrůstají václavkami,
svými sirotky.
Tak voní, že musíš pokleknout
a sehnout hlavu k těm popravčím špalkům,
abys vdechl aspoň něco
z osudu těch, co stojí
celý život zpříma.
Jak náhle do toho můžeme spadnout....
Pro lidi..... a pro některé obzvlášť.. je těžké pochopit druhé lidi, vžít se do jejich situace. Tato kniha popisuje autorovu životní zkušenost, jeho boj s těžkými depresemi. Může to čtenáři, který tuto zkušenost nemá, snad alespoň přiblížit. A čtenáři, který je na tom podobně jako autor, snad ukázat cestu a dodat sílu.
*
William Styron
VIDITELNÁ TEMNOTA
(přel. Jarmila Emmerová)
Jednoho slunečního dne jsem byl se psem na procházce v lese a vysoko nad listnatými korunami stromů jsem zaslechl křik hejna kanadských hus. Za normálních okolností by mi ten pohled a zvuk pozvedl náladu, tentokrát mě let ptáků přikoval na místo strachy. Trčel jsem tam jako trosečník, bezradný, třásl se po celém těle a poprvé jsem si plně uvědomil, že nejde jen o potíže plynoucí z náhlé abstinence, ale o vážnou nemoc, jejíž jméno jsem si konečně dokázal přiznat. Po celou cestu domů mi v hlavě trčel Baudelairův verš, který se vyloupl odněkud z dávné minulosti a už řadu dní dorážel na mé podvědomí: "Ucítil jsem závan křídel šílenství."
U téhle knihy si vždycky vzpomenu, jak jsem ji prvně držela v ruce a četla její název: Pro mé Theus.
Jak to je skutečně mi došlo s malým zpožděním, a tahle vzpomínka mě pobaví pokaždé stejně jako napoprvé.
Poprvé jsem se s Jiřím Kolářem setkala u jeho Psáno na pohlednice. Okouzlená jsem chtěla vědět víc - a objevila jeho koláže. Moje okouzlení přetrvává stále. Když si přečtete ukázku, kterou vkládám níže, možná pochopíte, proč.
*
Jiří Kolář
Ptejte se, co ještě umím!
- Umíš jíst hvězdy?
Tolik hvězd jsem už snědl
a tma v srdci dřepí jak olověné tele.
Ptejte se, co ještě umím!
- Umíš vypít moře?
Tolik slz jsem už vypil
a krev se mi zastavuje žízní.
Ptejte se, co ještě umím!
- Umíš hádat z prachu?
pověz, čím urazila hlína
tu starou paní z přízemí,
že odešla žehem?
Byla kdysi myška malá,
za kocoura ta se vdala,
po svatební noci hned
kocour malou myšku sněd.
Ptejte se, co ještě umím!
Pavel Šrut
SONÁTA - DRUHÁ VĚTA
Je prostota pokleklé trávy
v tvém usínání
/Jako nejtišší vítr v tobě klopýtám
piji tvou letní
kořennou vůni
jako bolehlav/
Je zádumčivost horských klečí
v tvém usínání
/Miluji drzá čela horských borovic
a jejich vzteklou hrdost nahé samoty
Nutí mne
uhýbat jim očima zbabělých vichřic/
Je tesknota ptačích poselství
v tvém usínání
/Stojím na kopci
tak zcela bez křídel a holý
vztahuji dlaně/
Je velebnost bílých nocí
v tvém usínání
/Hvězdy jsou na dosah
a všechny zvony odlétají
Vidím šlépěje na zasněžených prostorách
ticha/
Je něha drobného deště
v tvém usínání
/Růženec z krůpějí přebírám zkřehlými
prsty
Slyšíš:
Vymodlím si tě na nebi
i pekle/
*
Pavel Šrut píše knihy pro dospělé i pro děti. Krásné knihy. Tato je jeho prvotinou, a vybrala jsem z ní báseň, v níž je moře něhy....
*
A ještě přidám kouzelnou větu z knihy pro děti, když už jsem je tu zmínila. :-)
Usnul dřív, než světluška stačila obletět strom.
Kniha Josefa Strnadela je taková.... procházka autorovým životem. Vzpomínky dobré i špatné. Lyrika i ve chvílích, kdy je člověku těžko. To pak třeba sedne ke stolu a napíše dopis..
*
Mám jen jeden papír, dnes píšu bratrovi, příští dopis, za čtrnáct dní, pošlu asi Evě. Mohl bych opsat verše z Ovidia, jen místo slov: má choti bych měl napsat: má Evo, nebo: má milá.
Nemocí zkrušen tu ležím
kdes v zapadlých končinách světa,
v zármutku často si myslím
na vše, co vzdáleno je.
Na vše ač vzpomínám často,
přec na tebe nejvíc, má choti,
místečka není v mém srdci,
v kterém bys netkvěla ty!
Jméno tvé šeptá můj ret,
ač nejsi tu, hovořím s tebou,
vzpomínka na tebe krášlí
všechny mé noci i dny --
Josef Strnadel
Jiří Karásek ze Lvovic, představitel české dekadence (jak praví jeho biografie), dítě Sodomy v sny marně zatoulané (jak praví on sám), básník, sběratel slovanského umění a grafik a majitel knihovny čítající báječných 48 tisíc svazků (jak ho vnímá elfos). A jeho Propast.
Propast
Jiří Karásek ze Lvovic
Když v městě za noci zvuk každý dozní,
tu jiná duše, tajemná, v něm vstává.
Jak město spící je tvá ztichlá hlava,
v níž bloudí myšlenka jak chodec pozdní.
Však bojíš-li se potměšilé moci
pozdního chodce, že tě schvátí směle,
víc myšlenky se děs teď osamělé,
jež přepadne tě náhle o půlnoci...
Jsi její kořist. Cítíš? V tebe boří
dráp chladný, tmavé peruti své vznese.
A v očích fosfor zelenavý hoří.
Jsi chvíli šílencem. A duše řítí
se v prohlubeň zla, kterou v nitru nese...
Ah, věčně propast, věčně v sobě míti!
*