Eli.s komentáře u knih

"Rozhodnout, který svět je opravdu skutečný, je velice obtížný problém, který nakonec přerůstá v hotové metafyzické teze. Tenhle svět skutečný je. O tom nemůže být pochyb. Bolest, kterou tu zakoušíme, je skutečná bolest. Umírá se tu skutečnou smrtí. A prolévá se tu skutečná krev. Takový je to svět. Žádná falešná imitace. Ani virtuální realita. Ani nějaké metafyzické sféry."

Sejít po žebříku, najít cestu skrze děravý plot a od té doby cítit, že se něco zásadního změnilo. Je to svět okolo nás, ve kterém se najednou na obloze vznáší dva měsíce, nebo se ta změna odehrává v nás samotných? Měsíc - luna - lunatic. Nemění se svět okolo nás nakonec především tím, jak jej vnímáme? Každým rozhodnutím měníme jeho pomyslnou rotaci vůči nám samým. Je to celý sled dějů, který se mění společně s námi. Nic nezůstává stejné. Svět, jak jsme ho znali včera, je již včerejší. Často jsme zaslepení monotónností každodenního života, tudíž tu změnu nejsme schopni vidět, natož vnímat. Kolik lidí v dnešním uspěchaném světě má vůbec čas zvednout hlavu a podívat se na měsíc? Člověk, který si večer jde sednout na dětské hřiště na klouzačku pozorovat noční oblohu, se bude jevit bizarní, snad dokonce bláznivý. Pokud navíc vidí na obloze místo jednoho měsíce rovnou dva, dokonale ho to utvrzuje v jeho šílenství. Stačí se na to ovšem podívat z druhé strany. Není naopak bláznivý ten svět okolo a lidé v něm, pokud si této změny nevšimli?

8 13.11.2014

"Musíte zabíjet a panovat, chcete-li být jako lidé. Čtěte dějiny. Čtete lidské knihy. Musíte panovat a vraždit, chcete-li být lidmi."

Smutný obraz našeho "vyspělého" světa plného stále nových a nových vynálezů, kdy se naše technická vyspělost ubírá vpřed daleko rychlejším tempem, než lidská morálka. R.U.R. mě velmi zasáhlo a v průběhu čtení mi ukápla nejedna slza. Tak ani nevím, co mě rozesmutnilo víc, dnešní svět plný paradoxu, nebo ona "růžová budoucnost" stále lepší technologie.

Každý ten příběh známe. Zhýčkaný mladík z vyšší společnosti, Dorian Gray, se stává hlavním protagonistou příběhu o světě plném konzumu, povrchnosti a hříchu. Hýčkán svým okolím a veleben pro svoji krásu a mládí, se nechává snadno ovlivňovat pokryteckým lordem Wottonem. Nakonec vyřkne své pošetilé přání zůstat navždy mlád a svůj obraz odsoudí k strastem lidského údělu stáří. Román nás zavádí k faustovskému tématu o zaprodané duši. Zatímco Goethe hledá pro Fausta smysl života skrze lásku, Wilde a jeho hlavní hrdina nalézají vyšší uspokojení v požitku pocházejícím skrze naše smysly. Stejně jako Goethe zanechává v minusti svého hlavního hrdiny jasně patrné hříchy, Wilde jim dává ještě daleko hmatatelnější a tělesnější váhu. Nakonec je tím největším trestem pošetilého Doriana samotná možnost spatřit nevidoucí složku sebe samého, totiž obraz své vlastní hnilobné duše. V pokrytecké touze po očistění se rozhodne pro destrukci obrazu a nakonec umírá on sám. Něco ale přece jen utkvělo na svém okolí a zůstalo nezdolně žít dál. Bylo zasaženo příliš mnoho lidí. A tak se choroba zvaná pokrytectví nese generacemi dál a dokud bude na světě člověka, bude tu i onen tvor zvaný pokrytec.

Hlavní hrdina románu, profesor Raimund Gregorius, žije poněkud fádní a monotónní život. Působí dojmem, že v jeho životě již nemůže přijít žádná radikální změna. Pak ale jednoho dne potká neznámou Portugalku, která v něm zcela spontánně probudí život. Gregorius se začne rozpomínat na své dávné sny a nikdy neučiněná rozhodnutí. Snad je to strach z plynoucího času, možná je to touha po změně, které ho nakonec dovádějí k rozhodnutí učinit cestu. Samotná cesta je jakousi metaforou sebepoznání. Gregorius se vydává po stopách spisovatele ve snaze nalézt jeho prostřednictvím i sám sebe.

"Bylo možné, že nejlepší cestou, jak se ujistit sám o sobě, bylo poznat někoho jiného a pochopit ho? Někoho, jehož život se odehrál zcela jinak a měl zcela jinou logiku než jeho vlastní?“

Na sklonku svých padesáti let shledává svůj dosavadní život nesmyslným a nudným. Touží po změně, ke které, jak sám cítí, již možná nemá dostatek sil. Tento pocit jen umocňují jeho častější závratě a paměť, která selhává. Samotný konec nechává Pascal Mercier beze směru konečné stanice, tudíž je na každém čtenáři zvlášť, jakou cestou se společně s hlavním hrdinou vydá dál...

2 09.01.2014

Kafka zemřel dříve, než kdy mohl dílo dokončit. Tento fakt jen umocňuje celkové vyznění díla. Všichni jsme v jisté míře loutkami nějakého vyššího řízení. Jsme strůjci a zároveň otroci svých vlastních životů. Ovlivňujeme je a zároveň jsme ovlivňováni. Svádíme boje a nepokoje vůči vyšší spravedlnosti a pravdě až do soudného dne, kdy bude nad námi vynesen náš vlastní ortel. Kafka polemizuje nad myšlenkou, co je a není v naší moci, a vyjadřuje bezmoc a věčnou nejistotu, kterou je pan K. sužován až do úplného závěru, kdy vše graduje v nevyhnutelný konec.

8 29.08.2013

Ach, pan Goethe. Co dodat. Jen málokdo se může pyšnit dílem o více než 1 200 verších a nesmrtelností, ke které se upsal ztvárněním tohoto nadčasového dramatu. Uplynulo více než dvě stě let od vydání tohoto díla a dalších pět století od vzniku pověsti o zaprodané duši neštěstím bloudícího profesora Fausta. Kolik se toho ale změnilo, kolik zůstalo netknuto časem? Ať už je to naše neukojitelná touha po naplnění smyslu naší existence, nebo lásce, která pomíjí. Kolik bychom byli schopni obětovat my? Faust jako hluboce filosofické dílo nutí přemýšlet nad podstatou lidského bytí. Možná ale není třeba dlouhého hloubání, když koneckonců - „Toho, co nevíme, je třeba nám, a nepotřebujeme, co víme.“

4 29.08.2013

Již od prvních stránek jsem se potýkala s rozporem mezi mým očekáváním a knihou samotnou. Nutno říct, že jak už to v případě nejprodávanějších románů bývá, společně se slávou je obvykle obepíná i celá řada stereotypů. Lolita si získala čtenáře po celém světě nejen pro svou zakázanou lásku, jako spíš pro svoji skandálnost, kterou ve své době vyvolala. Právě ona skandálnost jí propůjčila status tabu trvající celá desetiletí, přičemž dnešního otrlého čtenáře s očekáváním lechtivé literatury nakonec asi příliš nenadchne. Nabokov ve svém díle nabízí víc než „lehké“ zboží a svým osobitým způsobem nám pomáhá rozkrývat osobnost čtyřicátníka H.H., zamilovaného do mladé nymfičky. Samotná Lolita pro něj rozhodně nepředstavuje jen zdroj ukojení touhy, ale také závislost, postupně gradující v obsesi, kvůli které nakonec H.H. není schopen normálního života. Více než fyzické podobě touhy je v knize kladen důraz na onu psychickou posedlost hlavního hrdiny, která ho vede až k jisté sebedestrukci. V pozadí celého díla bezesporu dominuje Nabokovův tvůrčí um, díky kterému se svým čtenářem svádí jedinečnou hru až do poslední stránky.

3 29.08.2013

Zhasl den. Stezky
bez lidí se valem tmí.
A listí padá...
Jen ve vrcholcích horských
vzdálená bouře hřímá.

ANONYM

23.06.2013

"Já k svému duchu kdysi děl:
'Co toužil bys a co bys chtěl?'

'Řešiti temné problémy,
záhady všecky na zemi!'

Já k svému citu kdysi děl:
'Co toužil bys a co bys chtěl?'

'Jmout všecku krásu v objetí
a všecku krásu vypěti.'

'A co chce tělo počíti?'
To dělo: 'Já chci zemříti.' "

2 15.05.2013

Tak inspirující, tak emociální. Při jeho slovech skoro jako kdybych se procházela těmi vzdálenými kraji, ošlehána větrem, se sluncem v očích a radostí v srdci. Whitman snad zůstane nedotčen časem a jeho verše zůstanou navždy hluboce spjaty se světovou poezií. Snad je právě to, o čem kdy Walt snil, projít kolem smrti a žít nezdolně dál. Stejně jako Stébla trávy, která nepřestanou růst dál...

3 15.05.2013

Jakási snová atmosféra, zmatenost a procítěnost pečlivě obalena brilantním jazykem. Každý z nich má jiné trápení, bolest a strach, které je nakonec do jednoho dovedou na jedno zapomenuté místo obestřené mořem, kamsi za hranice poznání sebe sama. Barkerová DOŠIROKA OTEVÍRÁ dveře nových tvůrčích postupů moderní literatury.

1 15.05.2013

Proměna je příběhem hned několika proměn, z nichž ta ve hmyz je jen jakousi špičkou ledovce, vystupující všem na oči. Postupně se ale dostáváte čím dál hlouběji pod hladinu a odkrýváte proměny další, stěžejnější pro celý příběh. Prvopočáteční humor ustupuje jisté deziuluzi z reality, která je stránku po stránce silnější a silnější. Nakonec pochopíte, jak tenká hranice je mezi vděčností a lhostejností. Jak snadné je upadnout v zapomnění a jak je oproti tomu těžké vymanit se z toho, jak jsme druhými vnímáni.

11 06.12.2012

Zničte všechno od základů. Začněte s tím, co tolik nenávidíte, a pokračujte tím, co jste kdy milovali. Zničte celý svět, svůj život, sami sebe. A pak. Pak možná objevíte novou cestu začít znovu.

Asi by bylo patetické tvrdit, jak moc sdílím názory Tylera Durdena, sebedestruktivního jedince, frustrovaného současným stavem společnosti. Hledat východisko v naprosté beznaději, čnící uprostřed trosek světa, a zničit všechno špatné a s tím i vše krásné. Mělo by to smysl? Nepodporuji násilí, a přece. A přece jsem se v té knize našla víc, než v jakékoli jiné.

Jack řekl:
"Když se dokážete probudit jinde.
Když se dokážete probudit jindy.
Proč se nedokážete probudit jako někdo jiný?"
...Nebo to byl Tyler?

4 01.12.2012

Prchavé okamžiky jsou románem, který se bezpochybně odlišuje ode všech, které jsem doposud četla. Bohatství jazykových prostředků a stylu, který balancuje nad prózou a poezií, dodává celé knize na obrazotvornosti. V kapitolách o utopeném městě jsem pociťovala tíhu minulosti i chlad hlubin bažin společně s hlavními protagonisty románu. Jindy jsem se ale nepříjemně brodila, když jsem četla část, která byla věnována geologii. Ta část byla na můj vkus až moc velká a nebýt autorčina očividného tvůrčího talentu, nejspíš bych se přes ní ani nedostala.

1 16.11.2012

"Obrovskou většinu z nás pohltí nějaká nemoc nebo sám čas. Útěchu nám pak může poskytnout jediné: Tu a tam nějaká ta hodina, během níž náš život, navzdory obecné nepřízni osudu a planým nadějím, propukne naplno a poskytne nám vše, o čem jsme kdy snili, ačkoliv víme, že po těchto šťastných hodinách nevyhnutelně přijdou docela jiné, mnohem temnější a obtížnější. Přesto vítáme každé nové ráno a především - víc než cokoli jiného - doufáme, že se nám těch blažených hodin dostane co nejvíce..."

Nenapadá mě nic dalšího, co bych mohla dodat. Hodiny jsou jedinečná kniha, o které není třeba psát. Stačí ji jen číst a vychutnávat ji kousek po kousku, hodinu za hodinou...

3 06.11.2012

Působivá sbírka několika povídek, která vás donutí zamyslet se nad každou jednotlivou myšlenkou zvlášť. Je až neuvěřitelné, jak obrovský podtext lze zakomponovat do povídky na pár řádků. Slova jako JEDINEČNÉ, INSPIRUJÍCÍ, PARADOXNÍ, SMYSLUPLNÉ zdaleka nevystihují mé pocity, které z knihy mám. Víc než cokoli jiného o ni nejspíš vypovídá slovo NEPOPSATELNÉ. Stejně jako Mícačův život plný prostých poznání, které mnozí nepochopí za celý svůj život. Je smutné, že takový literární klenot leží někde na dně lidské neznalosti, zatímco jeho kvality značně převyšují knižní břečku, kterou jsme obklopeni ze všech stran každým naším krokem i každým dnem.

2 24.10.2012

Nejspíš jsem se příliš nadchla samotnou myšlenkou knihy a rozečetla ji plna očekávání, které jaksi nedosáhlo mých představ, takže jsem po pár dnech od čtení upustila. Věřím, že se v knize určitě daly najít pasáže, které by se mi líbily, ale já se nedokázala dostat přes ten nekončící začátek, který mě dostatečně nepřesvědčil, že těch 350 stran čtení stojí opravdu za to. Škoda.

2 24.10.2012

Důmyslný labyrint vzpomínek, představ i životů, odkud si nakonec svojí cestu najde každý čtenář sám. Velice působivá kniha, která rozhodně stojí nejen za přečtení, ale také k zamyšlení.

2 23.10.2012

Stránkou po stránce se potápíme čím dál hlouběji do mysli i pocitů Luisy, hlavní hrdinky, která je odrazem samotné autorky. Strhující příběh, kterému Edith Templetonová propůjčila autenticitu, popisuje odvrácenou tvář lásky a zároveň nás nechá nahlédnout do lidské psychiky, která se možná jen zdánlivě jeví stejně nevyzpytatelně jako láska samotná.

23.10.2012