Elisa.Day komentáře u knih
Četla jsem ji hodně dlouho, Irving pro mě prostě není ten typ autora, jehož knížku začnu číst a nepřestanu, dokud nejsem u konce, ale i přesto mají jeho knížky jakési kouzlo. Tahle mě bavila moc a nebála bych se jí zařadit společně s Garpem na třetí místo (za Pravidla moštárny a Owena Meanyho). Irvingův smysl pro ironii a tragikomiku se prostě nezapře.
Knížka jak stvořená pro maminy na mateřské i ty, které ji už mají za sebou, ale děti ještě dostatečně neodrostly... Jednou takovou jsem i já a mnohokrát jsem si (jako určitě všechny ostatní) říkala, že mi autorka mluví přímo z duše. Málokdy se při čtení směju nahlas, ale tady to bylo skoro u každé kapitoly. A když mě nějaká část zrovna nerozesmála, tak mě donutila k zamyšlení. Každý hledáme ten svůj kousek štěstí a je fajn hledat ho s nadhledem. Ráda sleduju autorčin blog a vůbec by mi nevadilo, kdyby se tahle knížka dočkala pokračování. ;-)
Pro mě ideální knížka na dovolenou. Čtení jsem si fakt užívala a i když mi bylo jasné, jak to musí dopadnout, četla jsem dál a dál ačkoliv se tím konec nezadržitelně blížil. Vlastně jsem si od knížky možná slibovala trochu víc, čekala jsem, že si Louisa s tím plněním seznamu trochu pospíší, že to bude víc odsejpat (čímž ale netvrdím, že by se děj nějak vlekl), že se do toho víc opře...
Mohla to být prachobyčejná červená knihovna. Konec z ní dělá červenou knihovnu pro tzv. inteligentní čtenářky. Nic víc, nic míň. Ale strašně dobře se to čte a já jí budu s radostí doporučovat dál ;-)
Před několika měsíci jsem četla Sněhuláka. Pak jsem se rozhodla, že si přečtu celýho Harryho, ale pěkně od začátku, a tak jsem začala... Když pominu to, že jméno vraha z Netopýra bylo ve Sněhulákovi zmíněno několikrát (takže žádné překvapení se nekonalo), nebylo to špatné. Ale teda vadilo mi, že nechal poumírat tolik blízkých lidí, hlavně v závěru. Přiznám se, to jsem nečekala (i když možná i tohle už bylo ve Sněhulákovi?) a celkem mě to naprdlo, takže posledních pár stránek jsem dočetla více méně z povinnosti, ani jsem neměla radost z toho, že vraha dopadli.
Co mi ale udělalo radost, bylo těch několik zmínek o "divokých růžích" Nicka Cavea, ze kterých jsem si vypůjčila svojí zdejší přezdívku ;-)
Mám začít tím dobrým nebo špatným?
Nevím, a tak začnu chválou... Tu si rozhodně zaslouží autorka, která napsala tuhle výbornou a velmi čtivou knížku. Hned od začátku mě zaujalo vyprávění Aibileen a Minny, paní Skeeter mě zpočátku moc nezajímala a když jsem nakoukla, které kapitoly následují a viděla jsem, že ty její převládají, byla jsem trochu zklamaná. Záhy se ale všechno obrátilo a já ty její kapitoly doslova hltala. Moc jsem jí přála úspěchy v práci i na poli vztahů a byla jsem zklamaná, když se jí nedařilo. Dostala mě... Skeeter i celá tahle knížka. Jen konec mě trochu překvapil, nečekala jsem to. Už teď jsem zvědavá, jakou další knížku Kathryn Stockett napíše a rozhodně si ji moc ráda přečtu.
A kritika? Palec dolů ode mě má Knižní klub a ti, kdo se na vydání knihy podíleli. S uzávěrkou a vydáním chvátali snad ještě víc, než Skeeter a "její" hospodyně, protože takhle odfláknutou knížku jsem už dlouho neviděla. Chápu, že nějaká ta chybka se občas přehlédne, ale tady to bylo co stránka, to něco. Překlepy, chyby, dvě stejná slova v jedné větě a tak dále... Je to vážně nutné? Četl to vůbec nějaký korektor? Nezasloužila by si tahle skvělá knížka trochu víc úcty a lepší přípravu, než bude vyslána na pulty knihkupectví a do regálů knihoven? Fakt mě to mrzí :-(
Určitě jedna z těch lepších od Irvinga, ačkoliv za vrcholné dílo Garpa prostě nepovažuju - Pravidla moštárny a Modlitba za Owena Meanyho jsou pro mě prostě NEJ. A jen tak mimochodem - zajímalo by mě, kolik lidí po přečtení téhle knížky začalo používat slovo "iritovat". Myslím, že nebudu jediná ;-)
Knížku jsem přečetla před více než deseti lety a dodnes na ni moc ráda vzpomínám. Když jsem ji dočetla, sbalila jsem si batoh a odjela do Paříže. Byla jsem nadšená a všechna ta místa, jsem prostě musela vidět na vlastní oči. A to jsem Toulouse-Lautreca do té doby vlastně vůbec neznala. Škoda jen, že z atmosféry, která na Montmarteru vládla v 19. století, zbylo už tak málo...
Přiznám se, že tohle mě ve filmové verzi baví mnohem víc...
Až budu jednou vyprávět pohádky svým dětem - kéž bych měla tolik fantazie jako autorka tohoto příběhu... S napětím jsem očekávala, kam až Malý pán doputuje a jak se jeho cesta povine zpět. Na konci jsem možná očekávala trochu více životní moudrosti, ale i tak je to takové příjemné pohlazení.
Pro mě celkem zklamání. Nějak nevím, co bych si z toho měla odnést a za pár měsíců už si na nějakého Williho Drottnera nejspíš ani nevzpomenu. S takovým Remarquem se to nedá srovnat a i když i názvy ostatních knížek působí celkem zajímavě, nějak už na další knížku od imaginárního Helmutha nemám moc chuť. Dobrých válečných knížek je spousta, tahle mezi ně ale bohužel nepatří.
SPOILER:
Ještě musím dodat, že u knížek tohodle typu mám ráda jasné konce - buď ať jsou všichni v pohodě doma, nebo ať umřou, když to teda musí bejt, ale takovýhle otevřený konec, to mě teda vůbec nenadchlo.
Taková útlá knížečka s názvem více než podivným - možná právě tím mě tolik zaujala. Příběh samotný není žádná prvoplánově líbivá slátanina, za což autorce patří můj velký dík. Styl mi občas maličko nesedl, vztah Veroniky a Šimona jsem nějak úplně nepochopila, ale ve své podstatě se mi to líbilo a těm, kdo si občas rádi přečtou něco ze současné české literatury můžu klidně doporučit.
Helena Třeštíková točí Manželské etudy, zatímco její manžel píše o svých rodičích a vlastně je to obojí dost podobné. Chceš-li rozesmát pánaboha jsou takové manželské etudy z mužského pohledu, fakt. Některé pasáže jsou slabší, některé více než zajímavé, prostě jak už to tak v životě bývá... Nepřestává mě udivovat, kolik více či méně známých jmen se v knize objevuje, s kolika osudy se protnul život manželů Třeštíkových. Knížka mě nutila k neustálému vyhledávání jmen a vlastně jsem se díky ní dozvěděla spoustu nového. A za to jí patří dík.
Čtivá knížka, napínavý děj, zajímavé prostředí. Kdybych chtěla být hnidopich, asi bych se mohla pozastavit nad některými detaily, ale nechce se mi. Je to prostě fajn oddechová detektivka, která mě bavila a ráda si někdy přečtu něco podobného.
Každý občas máme ten svůj lunapark v hlavě. A ten Ferlingghettův byl moc fajn...
Takový Forsythovský průměr. Některé povídky stojí za to a pamatovat si je budu hodně dlouho, na některé zapomenu velmi brzy. Příště zas ale radši sáhnu po nějakém forsythově thrilleru - ty delší kousky mu totiž jdou přece jenom líp ;-)
Četla jsem ji několikrát, poprvé krátce po tom, co jsem Bretaň osobně navštívila. Kožíkovo vyprávění je tak sugestivní, až jsem měla pocit, že se na navštívená místa znovu vracím, cítím vůni vřesovců a hlodáše, slyším mořské vlny rozbíjející se o strmé útesy a křik věčně hladových racků... Bretaň je prostě krajina mého srdce, málokde na mě tak silně zapůsobilo genius loci - to asi máme s panem Kožíkem společné. A dozvědět se něco víc o historii tohoto zádumčivého kraje a místních lidech? To už je prostě jen více než příjemný bonus.
Tohle jsou ty "Shades of Gray", které stojí za přečtení!!!
Žádná velká reklama a přesto mě tahle celkem nenápadná knížka zaujala mnohem víc, než všechny ty protlačované srágory, které se nám vydavatelé snaží vnutit. Knížka má spád a díky krátkým kapitolkám, se čte skoro sama (ještě jednu, ještě jednu...už je pozdě, ale no dobře, tak ještě jednu...). Příběh je uvěřitelný, je jasné, že má svůj reálný základ a z toho mi běhá mráz po zádech. Je to vůbec možné? Jedinou výtku bych měla k závěru - epilog mohl být klidně delší a víc rozvést, jak se Lina s Jonasem dostali zpátky do Litvy, její opětovné setkání s Andriusem a taky jak dopadly další postavy - moc by mě to totiž zajímalo a určitě nejsem jediná...
Proč jen čtyři hvězdičky? Márquezovy romány mám prostě radši než takovéhle útlé novely. Trochu mi vadila absence přímé řeči, ale jinak fajn počtení na jeden večer ;-)
"Zjistil jsem, že má kázeň není ctností, nýbrž reakcí na vlastní lajdáckost; že se chovám štědře, abych zamaskoval své skrblictví, že ze sebe dělám rozvážného, když jsem podezřívavý, že smířlivě vystupuji, abych nevybuchl vztekem, který v sobě tutlám, a na dochvilnost si potrpím jen proto, aby se neprovalilo, jak pramálo mi sejde na cizím čase. Zjistil jsem prostě, že láska není stav duše, nýbrž znamení zvěrokruhu."