elizabeth_ba
komentáře u knih

Mně se to četlo dobře. Ovšem i já bych raději místo čtyř dílů uvítala dva a člověku neznalému egyptské mytologie a dějin to asi mnoho nedalo (bohužel asi ani člověku jich velmi znalému; já se ale naštěstí nacházím někde uprostřed). Mám však slabost pro prince Setnu, Starocha i jeho moudrá zvířátka (ne nadarmo mají egyptští bohové zvířecí hlavy), takže netrpělivě očekávám (doufejme) poslední díl.


Jsem na tom trošku jako baron Quéribus, taky mi tolik chybí můj vřele milovaný pán Jindřich III., i když mám (a vždycky jsem měla) Navarrského, totiž krále Jindřicha IV., jinak bych se vyjadřovala jako arciligistka, tuze ráda. Po vzoru mnohých z vás nebudu tentokrát komentovat ani děj ani konání postav ani genialitu autora a překladatele, což jsem zdostatek učinila v předešlých, nýbrž přidám pár úryvků z knihy, s nimiž se ztotožňuji nebo se mi veskrze zamlouvaly a které její hrdiny (a tím i knihu samotnou) charakterizují.
Nakladatelství Odeon, 1996, s.135
„Jindřich IV., kteréhož od tohoto okamžení nadále budu na těchto stránkách s veškerou úctou, láskou a podřízeností nazývat králem, třebas se mi srdce svírá, že takto nazývám jiného vládce než svého vřele milovaného pána… Já pak, kterýž jsem hleděl na krále, kterak sem a tam přechází po velké síni domu, poslouchaje rady jemu dávané a slovíčkem na ně neodpovídaje, musím věru přiznat, že Jeho Veličenstvo nebylo tak majestátní jako můj zesnulý pán a že, jsouc zvyklé spíše být soldátem než králem, toliko s namáháním hrálo panovnickou osobnost. Mám-li být upřímný, jeho tělesnost se k tomu zdaleka tak dobře nehodila, poněvádž Navarrský měl nohy krátké, tělo dlouhé, ve své neohrabanosti byl málo elegantní, nemaje Jindřichovu královskou postavu a chůzi, jeho souměrné oudy, skvělé odění, velkolepou nehybnost, ani při pohybu jeho klidná gesta, ani při hovoru jeho libozvučné rétorství, ani rysy tváře tak jemné, ani oči tak krásné, tak výmluvné a zařící. Král jehož jsem tu viděl, páchl ležením, kůží a potem…Snídal krajíc chleba s cibulí, zapíjel to kořalkou, usínal na otýpce slámy, osmnáct hodin vydržel sedět v sedle, bojoval jako lev, uvažoval jako mudrc… Jeho tvář nebyla nijak krásná, jsouc možná přes míru tučná na jeho tělo, nos měl zahnutý a dlouhý – delší než jeho království, říkalo se při jeho nastoupení – a s tímto nosem brada měla jakousi příchylnost se spojit. Nicméně král vystupoval po svém zvyku tak nezkrotně, tak bodře, tak vesele, tak žertovně a tak duchaplně, a v každou hodinu a na každém místě nacházel pro jednoho každého slovo tak příhodné a tak lichotivé, že neznám nikoho, kdo by dokázal jeho neodolatelnému kouzlu odolat.“
Nakladatelství Odeon, 1996, s. 291
„,Nuže, barone, pravila, ,nehýbejte se, spoušť těchto bambitek je tuze jemná. Jsem věru ráda, že jste odpověděl na svoje jméno, než po pravdě měla jsem málo pochybností co do vaší osoby, jakkoli dokonalé bylo vaše přestrojení. Vaše oči vás prozradily. Zdaleka nikoli jejich tvar nebo barva, než způsoba, kterak jste na paní z Nemours pohlížel. Vaše láska horoucí k osobám našeho pohlaví, mladým či starým, vás o život připravila, barone!‘“
Nakladatelství Odeon, 1996, s. 343
(a ne, ten úryvek si nakonec nechám pro sebe, týká se vévodkyně z Nemours, neboť mě převelice těší, lichotí a dojímá, že i my, ženy ne už v rozpuku mládí s "vlasy pudrem ojíněnými", můžeme být pro někoho o dvacet let mladšího půvabné a žádoucí ;-), byť se tak děje jen v knize).


Okomentovat knihu, která popisuje Bartolomějskou noc, je vždy velmi těžké. Okomentovat knihu, která ji popisuje tak dobře a tak reálně, je ještě těžší, zvláště, když všechno přede mnou už řekli mí spolukomentátoři. Mohu stručně popsat děj, tedy kterak se Petr se Samsonem po svých slavných a velkolepých promocích v Montpellieru dostali do léčky svého souseda barona z Fontenacu, jak ji vyřešili a jak kvůli ní spolu se svými starými i novými přáteli, známými a nepřáteli unikali nástrahám města Paříže, celého francouzského království a jeho krále, k němuž přišli požádat o milost. Mohu se zamyslet nad tím, jak bych přijímala knihu, která by se snažila obhájit toto krveprolévání, které snad od starověkého Říma a pronásledování křesťanů za Nerona, Domitiana a Diokleciána nemělo obdoby. Zatím jsem ji několikrát (Královna Margot, Mládí krále Jindřicha IV. etc.) četla z pohledu pronásledovaných hugenotů, mám i Kroniku doby Karla IX., jejíž názor si nepamatuji (asi to nestálo za moc). Nebo mohu citovat kousek z knihy, kdy se pobratimstvo dozvědělo, jak se to má s city obou mladších Sioraků (podobně jako u toho staršího, Františka a stejně jako u pana otce, barona a hejtmana Jana ze Sioraku a také jak se ukáže v dalším díle jako u sestřičky Kateřiny) - "Jakže, tak daleko od Mespechu?" - "Jakže, další papeženka" - to doplním posléze přesně, nemám knihu právě teď k dispozici a jen lovím z paměti. Ve všech případech mi z toho ale vyplyne, že mám v ruce tu nejlepší historickou románovou sérii, kterou jsem kdy měla tu čest číst (no jo, řekla bych že i lepší než Lev a růže, kterou bych si ale před závěrečným posouzením, zda je tomu opravdu tak, měla zopakovat) a že od ní odcházím nikoli proto, abych rozchodila nesmysly v líčení událostí (jako se mi stává u Vondrušky), ale abych strávila nápor citů a geniálnost napsaného. No prostě, crede mihi experto Roberto (ať už je tím zkušeným Robertem, jemuž máme věřit, mistr van Gulik a nebo mistr Merle). A už vězím po uši v dalším díle, který jsem při své předchozí četbě hodnotila nejvýš, no ano, jelikož pojednává o mém (a Petrem ze Sioraku rovněž) vřele milovaném pánovi Jindřichu III.


Když jsem tuto knihu četla poprvé, tak jsem stejně jako hlavní hrdinové studovala, Petr se Samsonem v Montpelliéru, já v Olomouci. Teď jsem pro změnu ve věku, kdy Petr ze Sioraku píše své paměti ;-) Tenkrát jsem přiřadila historickým i fiktivním postavám jména ze svého reálného života a prožívala s nimi radosti i trampoty (a že jich tentokrát bylo nemálo, včetně několika poprav, vylíčených velmi reálně, přesto však se stejnou lidskostí, jako to dokázali mistr van Gulik a paní Naďa Horáková, jejichž líčení přece jen bylo asi malinko děsivější) vitae studiosae, studentského života. Nyní, když jejich příhody znovu čtu a pokud si vzpomenu, kdo byl kdo (vzpomněla jsem si kupříkladu kromě hlavních hrdinů i u hejtmana Cossolata), tak si také vzpomenu, co jsem tehdy asi dělala (a s kým). :-)) Chtěla bych ještě rovněž doplnit nějakou citaci, což učiním odpoledne a znovu poděkovat autorovi a překladateli (i když si má slova nemohou přečíst). Asi přečtu i nějakou další autorovu knihu kromě této ságy, protože už teď vím, že až dočtu budu moc a moc smutná, neboť rozloučením s Merlovými hrdiny ztratím i kus sebe sama.


Panu Vondruškovi se nedá upřít jediná věc, knihy jsou velmi čtivé. Ovšem se dvěma výjimkami, když množství nesmyslů v knize se vyskytující, převýší napětí a touhu dozvědět se kdo je pachatelem (tato "touha" ale u dalších čtení samozřejmě ztrácí smysl, takže se to tím horší). Těmito výjimkami pak jsou Podivná svatba na Lichnici a právě tato, čili Znamení rožmberské růže. Místo princezna Kunhuta se ještě dalo číst, královna Kunhuta a ten odstavec, jak se ještě s Přemyslem nevzali (když už to navíc v časově (ještě o jeden příběh) předcházejícím Ďáblově sluhovi autor napravil), se dal přeskočit. To by ale Kunhuta nemohla být Bélova dcera a nemohlo by první Oldřichovo dítě (krátce před počátkem příběhu narozené) být děvče, když se všude jinde píše, že to byl syn. No prostě co dvě stránky opět jako u Lichnice taková blbost, že jsem musela knihu ani ne odložit, ale téměř zahodit a moc se nutit do dočtení (zvlášť, když už jsem při svém druhém čtení věděla, jak vše dopadne). Budiž autorovi ke cti, že napsal lepší knihy, ale tuhle tu by snad měl před dalším vydání přece jen upravit a místy přepracovat (Lichnici by ani to nepomohlo, tu by mohl napravit jen oheň, jak pravil kdysi o svých básních římský klasik).


Píše se rok 664 po Kristu. A tam lze datovat mé první setkání s Fidelmou a Eadulfem při jejich prvním střetnutí a vyšetřování. Ona je z Irska (Hibernie, Erinu...) a on ze země východních Anglů (a ne fakt není Sas). A hned se z toho stala láska na první pohled, aspoň u mě, u nich to byl spíše běh na dlouhou trať se spoustou dobrodružství, překážek, vyšetřování a lidských předsudků a blbosti. Dobrá doba, kde se fajn chlap na celý život dal potkat v klášteře ;-) Ale z Říma se už začaly šířit myšlenky, které to všechno měly zhatit, a zdejší kongres měl být teprve prvním vítězstvím jejich šiřitelů.
A celé britské ostrovy s výjimkou Irska (které mělo neuvěřitelně dobře utvořený právní systém i z hlediska doby dnešní) byly klasickou ukázkou toho, jak to vypadá, když někde přestane platit ono okřídlené "non rex is lex sed lex est rex", protože v Mercii, Northumbrii, Essexu, Wessexu... byl král nad zákonem. Byl-li dobrý, bylo dobře, a pokud ne, bylo to naopak moc a moc zlé zlé. Oswy dobrý byl. Kolik zlého nastalo po jeho smrti, nám bylo nastíněno v dalších pokračováních příběhu o irské právničce a jejím anglo-saském manželovi.
Additum 27. 11. 2017, kdy jsem opakovaně začala sérii číst: Pro mě je opravdu úžasná, i když překlad místy skřípe a detektivní zápletka se s těmi z pozdější doby vůbec nedá srovnat. Přesto sledovat vzájemné oťukávání Fidelmy a Eadulfa je zábavné (zvlášť zná-li člověk jejich další osudy) a překvapivě, ačkoliv s potěšením, zjišťuji, že toho máme s Fidelmou mnohem více společného než jsem si myslela.
Při tomto opakovaném, už ani nevím kolikátém přesně, čtení jsem si uvědomila, jak důležitá je práce překladatele, že i on se vyvíjí (nejen autor) a jak důležité bylo, že ságu Roberta Merla Dědictví otců překládal právě pan Drápal. Zde v Rozhřešení vraždou (a i v mnoha následujících dílech série o Fidelmě a Eadulfovi) je totiž z tohoto hlediska chyb jako máků na makovém poli. Včetně irského arcibiskupa (pravděpodobně v originále "comarb" neboli následovník), když každý, kdo četl další Tremaynovy knihy, ví, že ho Irsko tehdy nemělo, jen biskupy a opaty a hodnost opata byla vyšší. Podobné nesmysly vznikly při přepisu jmen do češtiny, v dalších dílech máme Muman a Ard Macha tady Munster a Armagh a já jsem z toho docela zmatená a zklamaná... No a možná ani sám autor tenkrát ještě neměl úplně představu, kdo přesně Fidelma je, jaké má plány do budoucna a jak se bude ubírat její vztah k Eadulfovi (jak se bude ubírat ten jeho k ní, bylo jasné nejen autorovi), neboť např. uvádí příslušnost abatyše Etain k mumanskému královskému rodu Eoghanachtů, ale tu Fidelminu nezmiňuje. Navíc na Vyšehrad celkem slušné množství překlepů... (Dočteno 28.11. v hluboké noci)


Musím otevřeně přiznat, že van Gulikova verze o tom, jak se soudce Ti stal prezidentem Metropolitního soudního dvora (Záhada čínského hřebíku) mě zaujala přece jen o trochu více (je smutnější, mrazivější, ucelenější a mému srdci bližší), i když i tento, původní čínský příběh, je rozhodně více než povedený. Některé skutečnosti, ale na mě byly (i přes van Gulikovo upozornění v úvodu) poněkud drsné a vdovu Bi-Ťiou na rozdíl od Yalky neobdivuji, ale úplně ji chápu, (teda až na její vztah k dceři). Vyřešení Případu otrávené nevěsty je vskutku skvostné, stejně jako van Gulikův úvod a doslov podávající mnohá vysvětlení všech tří případů i práce překladatele. Ten třetí případ o vraždě obchodníka s hedvábím byl sice více dobrodružný než detektivní, ale i ten jsem sledovala se zájmem. Jak píšu už na úvod, sice to úrovně základních van Gulikových románů (zlato-jezero-zvon-bludiště-hřebík-kanton) podle mě nedosáhlo, ale rozhodně jsem (až na mučení v soudní síni a poprav se soudcovou šarlatovou pláštěnkou, kde tentokrát nebylo zdůrazněno, jak jsou mu proti mysli, že rád dosáhne spravedlnosti, ale prolévání krve neholduje) byla spokojena.

Příběhy z posledních dvou působišť soudce Ti se dají rozdělit na dvě skupiny. Jedna z nich je velmi smutná (příkladem budiž Vražda v Kantonu a Záhada čínského hřebíku) a další obsahuje dosti brutální popravy (tahle patří k nim). Všechny jsou ale vynikající a tady nám navíc dopoví příběh Ťiao Taje, takže tato bezvýznamná osoba, i když by se obešla bez některých podrobností v závěru knihy, je s případy tajemství obrazu, bludiště i dávné zbabělosti, která skončila velkou tragedií, naprosto spokojena.


(SPOILER) Nádherná logická detektivka se sympatickými postavami, značnou dávkou tajemna i jemným a laskavým (většinou) humorem, v níž do sebe všechno zapadá. Možné spoilery: Je to jediný případ, kde je rozuzlením překvapen i sám soudce Ti. Zlo se totiž může skrývat našim citům mnohem blíže, než čekáme. Kromě soudce se o tom přesvědčí i Ťiao Taj. S povzdechnutím a smutkem konstatuji, že má osudnou smůlu na ženský (čehož si daleko přede mnou i soudcem samotným všiml Ma Žung).


Podle mě si i tento příběh zachovává laťku, kterou nastavil Malomocný od sv. Jiljí, a protože se odehrává před Vánoci, přijde na svět (i když trošku předčasně) několik malých spasitelů, kteří snad jednou zachrání mezi dva pretendenty trůnu - Matyldu a Štěpána - rozpolcenou předchůdkyni Spojeného království. Zasněženým a ledem pokrytým krajem se nám tu potuluje pěkná sebranka, ale Cadfael dostane jeden trochu předčasný ale o to hezčí vánoční dárek. A já doufám, že se ještě v dalších dílech potkáme nejen s Hughem a Cadfaelem, kteří se bok po boku vracejí zpět do Shrewsbury, s pocitem dobře vykonané práce, jeden s radostným očekáváním a druhý se srdcem radostí naplněným... Jj, byla to pohádka, a moc pěkná!


I tuto knihu jsem už měla přečtenou v originále (stejně jako Monk who wanished), takže rozuzlení jsem znala předem. To mi ale nezabránilo dát jako obvykle pět hvězdiček, i když mám několik přestože, neboť nalézám také spoustu důvodů proč tak učinit.
Nejprve ta přestože
1. znovu máme binec v mumanských brehonech, Fidelma odjíždí na území Uí Fidgente v zastoupení svého bratra, krále, a jeho brehona Ailína (který ale už na konci Ďáblovy pečeti byl odvolán a nahrazen Fíthelem). Naštěstí v té následující už je to dobře.
2. V seznamu osob se stále uvádí, že Eadulf je Fidelmin společník, ačkoliv i ona sama v knize uvádí na pravou míru, že není její druh ale manžel.
3. Všechny knihy si začínají být podobné. Fidelma s Eadulfem doputují do nějakého kláštera, který se ukáže být semeništěm zla. To pak spolu odhalí a vymýtí, i když často ne důsledně a do kořene.
4. Žádná žena, která měla moc a urozený původ (samozřejmě kromě Fidelmy) za nic nestála (čest výjimkám jako princezna Gélgeis z Durlus Éile nebo ta dívka z Bretaně z dílu Holubice smrti).
No a teď teda klady a důvody pro vysoké hodnoceni:
1. Není to žádná červená knihovna. Tady dokonce není ani náznak romantiky, ačkoli nám přibyl jeden manželský pár. Na rozdíl např. od Holubice smrti, Sedmé polnice nebo Druhé smrti. Co taky v manželství s romantickou láskou, že... :-))
2. Sice jsme přišli o Ségdaeho, čestného a laskavého opata z Imleachu, ale má zdatného nástupce. Tady mám i malé přestože... Vzhledem k tomu, že byl nejvyšší duchovní Mumanu a jejich přítel, čekala jsem ve vyšetřování od Eadulfa a Fidelmy trochu méně chladu. Při prvním čtení v angličtině jsem dokonce marně doufala, že se nakonec dozvíme, že šlo o omyl a zavražděná osoba byl někdo jiný. Všechny podobně doufající musím zklamat, jelikož tomu tak není.
3. Setkali jsme se opět s válečným pánem Conrím a taky se synovcem bratra Conchobhara Deogairem, ačkoliv zrovna tahle linie se mi vzhledem k různým schvalovacím procesům rodinnou radou (derbfine) zdála poněkud nepravděpodobná.
4. Fidelma byla nařčena z mimomanželského vztahu. I když jen v náznaku a rychle zase bylo toto obvinění staženo. Eadulf se i tak málem popral...
Snad mě to konečně popostrčí k dočtení předposlední dosud vydané knihy v originále. Její čtení mi po několika úspěšně zdolaných, tentokrát nešlo vůbec a musela jsem ho odložit. Tak se do Bloodmoon pokusím ještě jednou začíst a doufám, že se mi to podaří, dříve než vyjde v češtině...


Určitě to nebylo špatné, leč předchozí Záhada zlatodolu se mi zamlouvala více. Sice mě potěšila opětovná setkání s Hermanem a Ojířem, ale ačkoli se vlastně hrálo o život druhého jmenovaného, příliš jsme si jich neužili. Hermana jen při návštěvě v milevském klášteře a při krátkém setkání se Zdíkem u Přibíka; a uvězněného Ojíře také při krátkých setkáních s kolegou johanitou a při záchraně jeho života. Jednak jsem uhodla pachatele (vodítko bylo příliš nápadné) a jednak jsem postrádala romantiku z louňovského kláštera (a jeho okolí), protože Anna a Kateřina byly velmi atraktivní avšak něhu rovněž dvou sester (pro změnu nikoliv pokrevních ale řádových) z předchozího příběhu jsem u nich hledala marně. Potěšilo mě setkání se Zdíkovým učitelem Přibíkem, ale zklamal mě konec, no aspoň se budu těšit na pokračování, jestli se ještě může všechno v dobré obrátit...
Za poslední zklamání už nemůže ani příběh ani autorka, ale nakladatelství, lépe řečeno e-kniha, která se mi hodně špatně četla. Možná jsem jen zvolila špatný formát, ale chyběla zde písmena i oddělení odstavců.
Knihu mohu (zejména ženám) rozhodně doporučit, můj dojem z vyprávění je velmi dobrý, asi tak zhruba jako ze začátku série; ale ze záhady kolem zlatodolu dojmu vynikajícího (dosud nejlepšího ze všech čtyř) už kniha nedosáhla (přesně jak jsem napsala v úvodu svého komentáře).


Opět se nám ztratilo celé společenství, tentokrát sester z opatství na území Uí Fidgente. A jejich matka představená, která s nimi cestovala, je nalezena zavražděná. A jelikož byla teta válečného pána Conrího, je k vyřešení případu pozvána Fidelma, již i tentokrát provází poněkud otrávený Eadulf. Počítal totiž s tím, že se budou chystat na svatbu a nikoli řešit další případ mimo Cashel. Příběh trochu připomíná Holubici smrti, rozuzlení spíše Vykoupení krví. Ohledně Eogananových potomků pak čtenáři vytane na mysli otázka zcela opačná k Cimrmanově (jenž se Antona Pavloviče ptal, jestli dvě sestry není málo) a to, zda jich náhodou není příliš... Navíc se dokument obsahující rodokmen vládců Uí Fidgente, dochovaný v knihovně opatství neshoduje se skutečnostmi později se objevivšími ve Vykoupení krví. No ale co už. Konec dobrý, všechno dobré, jak s oblibou říkávali rovněž čas od času oba hlavní představitelé této detektivní série.


Jak už píšu v diskusi, během sledování všech řad Sběratelů kostí jsem si uvědomila, že mi Kůstka s Boothem připomínají Fidelmu s Eadulfem. Ona je občas na facku, ale pak to vše napraví činem, jímž všem okolo absolutně vytře zrak. On působí velmi empaticky a člověk (teda pohlaví ženského) by ho chtěl i domů, v řadě situací překvapí rozhodností, kterou by člověk (obou pohlaví) od něj fakt nečekal (u Bootha, když víme, že byl armádní odstřelovač, s tím počítáme o něco více), a má výbornou prostorovou představivost (u Eadulfa o tom víme ze Ztraceného relikviáře). Kůstku mám asi o něco raději než Fidelmu, asi proto, že s ní mám více společného.
No a teď konečně už k samotné knize... Jak nám Vyšehrad vydává knihy uprostřed série, tak se musím před začátkem čtení podívat, kde vlastně jsme v časové ose, abych vůbec věděla, jak to právě mají Fidelma a Eadulf mezi sebou, jak to má Fidelma se svým vztahem k církvi a jestli už konečně je jen princezna a ne sestra... No, tady je pořád ještě sestra a navíc obviněná z vraždy... Jelikož je to díl, kdy má většina čtoucích absolvované už knihy, které následují, tak mohu prozradit, že zatím co v Královně temnot vyseká Fidelma s pomocí cashelských elitních bojovníků z průšvihu Eadulfa, tady se totéž podaří s důvtipem (a s drobnou pomocí místního koláře a příležitostného bojovníka a strážce) Eadulfovi. A ačkoli je konec docela překvapivý (malý spoiler: jde spíše o politiku než o náboženství), všechno do sebe krásně zapadá a navíc necítíme houbovou pachuť z dílu předchozího (Pavoučí síť), možná proto, že je kniha tentokrát spíše provoněná bylinkami (např. i na kocovinu).
Mně se autorův styl moc líbí (jinak bych včera, vlastně dnes v noci, nečetla až do půl druhé) a těším se na další díly, i když především z konce série (po u nás dosud posledním - Ďáblova pečeť- máme v Británii vydané ještě tři).


likaf: Asi bych měla polemizovat, že byl Záviš popsán jako vypočítavý, sobecký a chladný... Ale asi se mi právě takový líbil, protože tahle kniha paní Koubkové způsobila, že jsem se vrhla na českou historii 13. století a velmi se v tom ohledu vzdělala ač dnes toho i lituji, ne teda toho vzdělání se (vždyť, kdo se naučí jen tak ve čtyřiceti latinsky), ale spíše toho zbláznění se do českého středověku oné doby.


Dostala jsem se už do druhé části série, již vypráví syn hlavní postavy z dílů předchozích, Petra ze Sioraku, – Petr Emanuel. V ději jsme se navrátili o nějaký kousek zpět a podívali se na svět tehdejší doby ještě dětskýma očima dalšího milovníka něžného pohlaví a seznámili se s postavami, které nás budou jeho životem po různou dobu a v jeho různých etapách provázet. S některými jsme se už potkali i poznali v otcově vyprávění (Jindřich IV. Veliký, Kateřina z Guise, její syn Karel, vládnoucí vévoda z Giuse a další), s některými se potkáváme nově – dauphin Ludvík, jeho nemilující matka Marie Medicejská, Charlotta z Montmorency, Tonka, Lojzka, slečna z Fonlebonu… Do živlu francouzského nám proniká i živel německý a vůbec ne ledajaký, je okouzlující, vzdělaný a dokonce i ctnostný… V případě lotrinského hraběte Františka Bassompierre sice málo, ale v případě první veliké lásky Petra Emanuela ze Sioraku – Ulriky z Lichtenbergu, příbuzné falckých kurfiřtů, pro změnu velmi. Ze začátku jsem si těžko zvykala na poněkud jiný styl, něž v knihách přeložených panem Drápalem. Po dočtení musím ale uznat, že i paní Kateřina Vinšová našla pro jazyk nové generace Sioraků ta správná slova a zachovala archaický vzhled (přechodníky apod.) a i když už nemáme „hace“ ale máme „kalhoty“, hugenoté neříkají „ovšemť“ ale „jistotně“, asi proto, že už nemají ve všemť pravdu (samozřejmě kromě vévody ze Sully), a už ani „nepřemyšlujeme“, přesto jsem nakonec spokojená, že i ta druhá (generace) nalezla a má svou (neméně krásnou) mluvu. "...proporce jeho lebky bylyť harmonické a věstily dobrý „pomysl“, jak říkával, či rozum, jak říkáme dnes my, „Přemyšlování, pomysl“: staré to výrazy, užívané i otcem, které se sice již neříkají, mě však nevím proč dojímají." (Robert Merle, Ples u vévodkyně, Nakladatelství MF, Praha 2001, s.226)
Jako úryvek nejlépe pro mě charakterizující knihu a mně se tuze zamlouvající vybírám tentokrát tento:
„Milánku, odpusťte mi!“ řekl La Surie, objal mne paží kolem ramen a přitiskl k sobě, „nemějte mi, prosím, za zlé mé veselí, jak ne, německý jazyk má pro vás tolik půvabů, že jej zbožňujete ještě dřív než jste se ho naučil! Leč pomyslete, prosím, že za týden po vašem návratu ze Saint-Germain tu němčina bude stále věrně na vás čekat se svým rozmilým „der“, „die“, „das“, rozkošným skloňováním, líbeznými složeninami a slovesem elegantně odhozeným na konec věty! (tamtéž, s. 224)

Může obsahovat spoilery
Kniha chronologicky navazuje na „Protivnou“ svatbu na Lichnici, ale napsána byla dříve, takže se tak vůbec netváří. Literárně lze (od této k Lichnici) pozorovat autorův jistý kvalitativní posun, z hlediska historických skutečností je to spíše obráceně. Jak už jsem psala u Lichnice samotné, považuji ji prostě za knihu, která neměla spatřit světlo světa, když už ale byla napsána, bylo zapotřebí zachovat jistou kontinuálnost, (asi těm postavám autor dává příliš velkou volnost, narážím na to, jak píše v knize Oldřich z Chlumu, že své hrdiny nechává jednat a kolikrát ani sám netuší, co učiní). Nyní na sebe při chronologickém čtení jednotlivé příběhy vůbec nenavazují, dokonce se vzájemně popírají. Tak např. v předchozích vylíčil panoše Otu tak, že by hravě předčil i vyhlášené krasavce té doby (rozuměj ty, o nichž to napsaly i soudobé kroniky) tj. Bélu Mačevského, prince Konradina a Otu Braniborského, v tomto ho pro změnu líčí jako poněkud hrubých rysů. Nebo v předchozím díle (či dílech) vzpomíná na manželku Blanku, tady po Blance ani pes neštěkne, ale Oldřich vzpomíná na svou první lásku, tedy Annemarii, dívku z Magdeburgu, a její (a jejich syna) smrt na mor, i když je to už téměř dvacet let (v případě Blanky pak méně)… No díky Bohu za to, že tady se už objeví Ludmila. Pár věcí je společných s Lichnicí – Oldřich je českým králem poslán na svatbu, kde se prostřednictvím sňatku svých dětí mají spojit dva mocné české rody, a kdosi zavraždí otce nevěsty; tím ale veškerá podobnost končí. Zápletka je sice jednodušší než u Lichnice, je ale daleko uvěřitelnější, čímž se kniha stává přijatelnější a hrdinové sympatičtější. A v Ronovcích (konkrétně pánech z Dubé) má sice autor zmatek, ale ani z desetiny takový jako ve Vítkovcích. Takže tenhle příběh je (hlavně díky panně Ludmile) už zase mírně nad průměrem…


Myslím, že s tímto tématem (tajemství Spasitele) se mnohem lépe vypořádal Peter Tremayne ve své knize o Eadulfovi a Fidelmě - Kalich krve (http://www.databazeknih.cz/knihy/sestra-fidelma-kalich-krve-112754). Tahle je sice o chlup lepší než následující (Podivná svatba na Lichnici), a stále docela napínavá, ale strašlivě překombinovaná (templáři, kataři, valdenští, sv. Klára a František z Assisi, jeruzalémští králové, Balian z Ibellinu, Saladin, Renaud de Châtillon, no a pokud by náhodou někomu chyběl král Artuš a rytíři kulatého stolu, tak ať nezoufá, objeví se tam i ti) a mrtvých je ještě víc než ve Vraždách v Midsomeru (kdybych dříve nečetla díly, které navazují, měla bych strach, že se z oné pouti do Compostelly nikdo nevrátil živý, dokonce ani Anežka Přemyslovna...).

Kromě knihy "Hra na Betsy Bowovou" je tohle zpracování staré irské legendy jedna z knih v dospívání, která mi utkvěla dodnes (tj. téměř 30 let) v paměti. Možná někdy znovu přečtu. Kromě výše zmiňovaných dvou už jen "Láska a válka" z edice Antické prozy.


Lepší než předchozí díl z rudolfinské Prahy. Nejedná se o historickou detektivku v pravém slova smyslu (což vůbec nevadí) ale autorovo pojetí spravedlnosti je pořád odlišné od toho mého. Navíc si nelze nevšimnout, že autor nemá rád šlechtu (v minulém díle to odnesla ta česká, v tomto ještě více ta uherská). Uznávám, že doba tehdy byla hodně drsná a na nějakou přísnost až krutost se pohlíželo jinak, ale přesto. Líčení poprav van Gulika a Horákové se mi zdají sice drsnější, ale více odpovídající realitě (a i stavovské přístušnosti) a zapadající do jejich knih. Ale nechám kritizování, neboť i tak si ráda přečtu další díl, tentokrát z Vídně.
