Elvenka komentáře u knih

Přátelé, jestli jste si mysleli, že Stieg Larsson ve svém prvním díle rozdal všechny trumfy, čeká vás jedno velké překvapení. Dívka, která si hrála s ohněm, druhá část trilogie Milénium, nás opět vrhá do víru švédské detektivní džungle, kde padají masky, lámou se charaktery a hoří vzduch takovým způsobem, že vás kniha udrží napjaté jako strunu od první stránky až po poslední odstavec.

Tentokrát je na scéně hlavně Lisbeth Salanderová, děvče s hackerovskými prsty a temnou minulostí, která dokáže vzít spravedlnost do vlastních rukou, a to s vervou, kterou by jí záviděl kdejaký superhrdina. Když je obviněna z trojnásobné vraždy, z celé švédské policie se stane jeden velký chaos a lov na ženu začíná. Larsson tady mistrně rozehrává hru na kočku a myš, kde Lisbeth není žádné nevinné jehňátko, ale záblesk spravedlnosti a inteligence, který se proplétá mezi falešnými obviněními, špinavými triky a zkorumpovanými postavami jako vítr. Tahle dívka s pálivým pohledem se totiž rozhodně nehodlá nechat spálit jen tak!

Larssonovo psaní zde dosahuje mistrovské úrovně. Každá kapitola je jako zapálená sirka – rychlá, žhavá a nezastavitelná. Kniha přináší tolik napětí, že vám při čtení srdce bije jako o závod, a přitom stihne vykreslit drsné realistické detaily o problémech společnosti, které jsou mrazivě aktuální. Autor se nebojí dotknout znepokojivých témat, jako je obchod s bílým masem nebo zkorumpované sociální struktury, a dává nám lekci, která bodá do svědomí. Ale nebojte, žádná suchá přednáška to není – vše se odvíjí v tempu, ze kterého vám bude hořet hlava!

A pokud jste se zamilovali do Mikaela Blomkvista v první knize, tady vás čeká další várka jeho charisma. Vždycky připravený bojovat za pravdu, stojí po Lisbethině boku s důsledností a odhodláním, které je stejně osvěžující jako studený švédský vítr. S každou stránkou je jejich dynamika zajímavější a dává čtenáři pocit, že jsou na cestě k něčemu většímu, než je jen osobní boj o svobodu a očištění.

Akční scény jsou pečlivě načasované, aby vám bušilo srdce a svíral se žaludek. Larsson dokáže psát tak, že se při každém nebezpečí budete bát o Lisbeth, přestože víte, že se za každé situace umí postavit na nohy. A co je na tom všem nejlepší? Každé rozuzlení přichází jako blesk z čistého nebe a zasáhne vás silou rozjetého vlaku.

Dívka, která si hrála s ohněm není jen detektivní thriller, je to oslava odvahy, inteligence a nekompromisního boje proti nespravedlnosti. Larsson vytvořil svět, který je tak reálný, že skoro cítíte vůni švédské kávy a zároveň tu palčivou chuť strachu a vzrušení, která vás nutí číst dál a dál. Lisbeth Salanderová je hrdinka, na kterou se nezapomíná – je divoká, silná a nebezpečně svobodná.

Takže pokud chcete číst knihu, která vás vyzve, ohromí a zanechá vám pocit, že jste se právě účastnili něčeho velkolepého, pak je Dívka, která si hrála s ohněm přesně to, co potřebujete. Připravte se, tahle jízda není pro slabé povahy – hoří od první stránky až do posledního slova!

7 06.11.2024

"Hustej nářez" od Františka Kotlety je jako dostat ránu do žeber a ještě se u toho královsky bavit! Tato kniha je něco mezi akčním filmem, kde létají kulky a urážky rychlostí blesku, a hororovým thrillerem, kde na každém rohu číhá něco podivného, špinavého a přitom zatraceně cool. Kotleta nám servíruje postapo svět, kde se s každou další stránkou všechno ještě víc zvrhává – a nás to baví od začátku až do konce.

"Hustej nářez" vás vezme na divokou jízdu plnou drsných hrdinů, kteří mají místo jemnocitu ocelové pěsti a místo kravat rozepnuté kožené bundy. Tady se neřeší nějaká diplomacie nebo uhlazená pravidla – svět je v troskách, je třeba přežít, a kdo přežije, ten vyhrál. Kotletův styl je jako pořádně našlápnutá jízda na motorce skrz pustinu: přímočarý, syrový a zatraceně ostrý. Každá věta sviští a člověk jen valí oči, jak rychle se dá odříkat celá paleta sprosťáren, a přitom to celé působí tak přirozeně!

A co ty upíry a další příšery? Kotleta se nebojí vykopnout dveře do hororu a přivést na scénu postavy, které by se klidně mohly sejít na večírku s Drákulou – jen tady pijí krev podsvětí místo vína a pohrávají si s každým, kdo jim zkříží cestu. Jestli čekáte nějaký sentiment nebo snad malebné výhledy na západ slunce, tak si raději vezměte jinou knihu. Tohle je nářez v pravém slova smyslu: hrubý, vulgární, ale ohromně zábavný, a to tak, že se při každém akčním souboji musíte ušklíbnout a říct si – no tohle!

"Hustej nářez" není pro jemné dušičky, ale pokud máte chuť na příběh, který se s ničím a nikým nemaže, jste tu správně. Kotleta vám nabídne pořádnou dávku akce, humoru i nečekaných zvratů, a to všechno zabalené v nekompromisním stylu, který vás nenechá vydechnout. Připravte se na to, že tahle kniha vám probudí v krvi adrenalin a taky trochu chuť se v pátek večer plížit městem s vědomím, že svět může být možná temný a nebezpečný – ale díky Kotletovi taky zatraceně zábavný.

6 07.11.2024

Atomový výbuch v české literatuře – žhnoucí, syrový, a tak nebezpečně návykový, že se od něj prostě nemůžete odtrhnout! Představte si svět po jaderné válce, kde už nejsou žádná pravidla, žádný soucit a kde se o přežití bojuje s ocelovou vervou. Kotleta nás vrhá přímo do zamořené pustiny, kde smrt číhá na každém kroku, a přesto se u toho člověk smíchy popadá za břicho. Ano, tahle kniha je možná víc než kdejaká apokalypsa okořeněná humorem černým jako asfalt na rozpálené dálnici.

Kniha nás provádí světem, kde nikdo není v bezpečí, a Kotleta se nebojí ukázat, že i to nejmenší zaváhání vás může stát krk. Hrdinové "Spadu" nejsou žádní supermani, ale normální, drsní chlápci, kteří by si sice klidně dali pivo, ale když není zbytí, rádi vám proříznou hrdlo, pokud jim to zaručí další den života. Žádná klišé, žádná měkká srdíčka, jen ostré hrany a krutá realita.

Kotletův styl je břitký a přímočarý jako ruská mačeta, kterou vám někdo vrazí do ruky s radou: "Tady máš, kluku, a ať ti slouží." K tomu přidává hektolitry sarkasmu a rychlé dialogy, které sviští stejně jako kulky v závěru každé kapitoly. Čtenář ani nepostřehne, jak ho autor tahá hlouběji do světa, kde z přívětivých městských ulic zbyla jen troska a kde každý krok může být váš poslední.

Navíc, Kotleta se nezdráhá sáhnout po všech oblíbených postapo ingrediencích: mutanti? Máme! Bezcitné gangy? Samozřejmě! Plechovky fazolí a kalíšek poslední whisky v kapsách našich přeživších? Jak by ne! To vše v tempu, které vám ani nedovolí si uvědomit, že už je půlnoc, a vy jste tuhle knihu vlastně plánovali jen začít.

Pokud vám chybí dobrodružství, které se nebojí ušpinit a přitom neztrácí schopnost vás rozesmát, "Spad" je přesně ta kniha, kterou potřebujete. Je to pořádná jízda, která vás bude bavit od začátku do konce – a to i když vám u toho možná trošku naroste vous nebo získáte pocit, že byste si taky měli najít bezpečný bunkr.

6 07.11.2024

Hlavní hrdina, mladý Eragon, je obyčejný kluk z vesnice, kterému padne do klína zářivé dračí vejce. Jakmile ho objeví, vydává se na cestu, která je klasicky předvídatelná: je vyvolený, má draka jménem Safira, potkává starého mentora, který mu odhalí svět magie, a už si to pádí na cestě pomsty a hrdinských činů. Eragon jako by vykoukl z příručky „jak na klišé v hrdinské fantasy“. Obyčejný kluk z vesnice, dračí společník, cesta za pomstou – kde jsme to jen slyšeli? Aha, skoro všude.

Safira, modrý drak a jeho společník, je sice zajímavá, ale bohužel za celý příběh působí spíš jako drahá rekvizita než jako živoucí, dýchající bytost. Jejich telepatický vztah, na němž kniha dost staví, je plný moudrých rad a občasných pokusů o vtip. Ale Safira nakonec působí jako trochu líný Yoda – radí, ale jakmile je čas opravdu něco dělat, je spíš na okraji příběhu. A k tomu přidejte moudra ve stylu fortune cookie a máte před sebou draka, který vás nadchne asi jako další pohlednice z dovolené.

Paolini se skutečně snaží vytvořit propracovaný svět. Bohužel, všechno, co se tu objevuje – od magie přes politiku až po jazyky – působí jako školní cvičení. Autor zjevně miluje Pána prstenů, Hvězdné války i všemožné další příběhy, ale ono vzít to nejlepší od jiných a zkusit to nasypat do jednoho kotlíku ne vždy vyjde. Rasy působí jako standardní karikatury: trpaslíci milují jeskyně, elfové jsou krásní, lidé samozřejmě nejsou zrovna přeborníci v inteligenci. Originální to není, a i když se Paolini pokouší dát rase vlastní twisty, nezanechává to dojem, že bychom objevili svět, který si zaslouží místo vedle Tolkienovy Středozemě nebo světů T. H. Whitea.

Dialogy, bohužel, připomínají víc amatérskou školní hru než fantasy bestseller. Postavy mluví s takovou pompézností, že by i Gandalf protočil oči. Eragonův mentor Brom trousí moudra jako konfety na oslavě, ale celé to působí spíš jak z rychlokurzu hrdinství. A když už se dočkáme zvratů, jsou bohužel tak předvídatelné, že si říkáte, jestli jste to náhodou nepsali sami jako školní projekt.

Akční scény jsou naštěstí obstojné – pokud si od nich slibujete klasické sekání mečem bez větší hloubky. Paolini sice šermuje dramatickými popisy, ale emoce, které by vás měly strhnout, tu většinou chybí. A když už se akce trochu rozjede, přijde nějaká rádoby hlubokomyslná chvíle, která tempo zpomalí jak vybitá baterie u mobilu.

Pokud jste opravdový fanda fantasy a sháníte čtení jen proto, že vám doma docházejí stránky, po kterých můžete přejíždět prstem, může být Eragon relativně příjemnou jednohubkou. Ale pokud doufáte v příběh, který vás zavede do světa plného jedinečných nápadů, kde vás každá stránka vtáhne hlouběji a nechá vás dočkat se něčeho překvapivého a strhujícího, pak si raději přečtěte něco jiného. Eragon je dílo s nadšením, ale bohužel bez hlubšího tahu na branku.

6 06.11.2024

Když se řekne Šifra mistra Leonarda, pravděpodobně se vám vybaví spousta povyku, zmatek, a možná i lehké nutkání poškrábat se na hlavě a zamyslet se, co to vlastně všechno znamená. Dan Brown nás v této knize vezme na jízdu, která by mohla být popsána jako „akční jízda plná hádanek a historických tajemství, kterou byste rozhodně neměli zmeškat, pokud máte chuť na něco víc než jen obyčejný román.“

Příběh začíná ve Velké Británii, kde se v Louvre vraždí curator Jacques Saunière. A kdo jiný by měl přijít na scénu, než náš hrdina Robert Langdon – sympatičtější a intelektuálně zdatnější verze Bonda bez martini a se značně méně šarmantními kily navíc. Langdon, expert na symboliku, je povolán, aby rozluštil záhadné symboly a poskládal dohromady střípky Saunièrovy poslední zprávy. Jenže nic není tak jednoduché – zapomeňte na jasné stopy, máme tu spoustu mystických narážek, historických kliček a hromadu dalších tajemství, které by mohly rozproudit debaty na večírku po celá desetiletí.

Jak se Langdon snaží rozplést tento zamotaný klubko, potkává Sophie Neveu, francouzskou policistku a odbornici na kódy. Její snaha zachovat si chladnou hlavu při rychlém odhalování historických tajemství vás donutí smát se a zároveň obdivovat její pragmatismus. Spolu se pak vrhají do víru akcí, které zahrnují útěky, honby za pokladem a skryté zprávy, a to vše pod tlakem času, který ubíhá rychlostí, jakou by i Usain Bolt záviděl.

Příběh se odvíjí ve vynikajícím tempu a Brown mistrovsky skáče mezi akčními scénami a fascinujícími historickými fakty. Je pravda, že autor v některých momentech přehání, což by se dalo označit za „trochu moc informací najednou“ – jako kdybyste přišli na večeři a dostali místo jídla encyklopedii. Přesto je to právě ta kombinace napětí, záhad a vtipných poznámek, co dělá tuto knihu tak návykovou.

Nyní, pokud se dostaneme k závěrečnému „aha“ momentu, musíme být opatrní – nemůžeme prozradit, co se skutečně skrývá za Saunièrovou smrtí, ani za „šifrou“. Ale připravte se na odhalení, které může způsobit bušení srdce a touhu promluvit s prvním neznámým kolemjdoucím o tom, co právě jste přečetli.

Na druhou stranu, Šifra mistra Leonarda může být také brána jako lehká kritika za občasné klišé a přehnané dramatické zvraty. Langdon a Neveu se dostávají do situací, které se zdají být spíše z akčního filmu než z vážného thrilleru, a občas může být čtenář přetížen množstvím informací o historických událostech, které se zdají být spíš jako nepodstatné detaily než klíčové stopy.

Celkově vzato, Šifra mistra Leonarda je kniha, která vás zaujme, vytrhne z reality a vezme vás na jízdu, kterou byste rozhodně neměli propásnout. Je to příběh, který spojuje napětí, historii a trošku mystiky, přičemž si udržuje lehkost a vtip. Pokud máte rádi tajemství, hádanky a akční thrillery, pak se připravte na hodiny zábavy a vzrušení, které vám Šifra mistra Leonarda zaručí! A nezapomeňte si při čtení vzít popcorn – budete ho potřebovat, abyste se vypořádali se všemi těmi šokujícími zvraty!

6 05.11.2024

Vítejte zpět v kouzelném světě Andrzeje Sapkowského, kde si i ty nejobyčejnější dny žádají notnou dávku lektvarů a meče brousíte raději dvakrát. A teď přichází Bouřková sezóna, což není jen tak ledajaká zaklínačská historka, ale spíš literární smršť, ve které se věci zvrtávají rychlostí, že by i ghúlům zamotalo hlavu.

Náš starý známý Geralt se tentokrát ocitá v situaci, kdy mu někdo ukradne meče – ano, čtete správně. Meče, ty jeho dvě lásky, bez kterých je asi tak ztracený jako jednorožec bez rohu. A než řeknete „Igni“, Geralt se musí vypravit na hon za ztracenými zbraněmi, zatímco kolem něj zuří bouře. A bouře tu nejsou jen na obloze – Sapkowski nám totiž servíruje bouřkové fronty emocí, které stírají hranice mezi magií, politikou a takovým tím poctivým zaklínačským chaosem.

A koho že to potká na svých cestách? No, řekněme, že nechybí ženy. Ach ano, v Bouřkové sezóně má Geralt víc romantických eskapád než kdy dřív, a jedna je peprnější než druhá. Jsou tu krásné čarodějky s tváří anděla, ale s povahou jako tornádo – což znamená, že zaklínačův sarkasmus jede na plné obrátky. Každé „Hmm“ a „Tss“ v jeho podání tady má váhu jako plnou zbroj a čtenář má pocit, že i když si Geralt stýská nad svým osudem, přece jen se u toho všichni dost bavíme.

5 05.11.2024

Upíří opus od Stephenie Meyerové, který způsobil celosvětovou vlnu omámení nad trpícími upíry s jiskřící pokožkou a posedlostí nevinnou středoškolačkou Bellou Swanovou. Pokud jste dosud neměli v životě jasno, co znamená „škodolibé potěšení“, stačí přečíst Stmívání – příběh, který přináší „romantiku“ v podobě pronikavých pohledů, tajemných varování a hlubokého, filozofického zkoumání smyslu života… tedy pokud za filozofii považujete věčné otázky typu „Co je na Edwardovi tak děsně přitažlivého?“

Naše hrdinka Bella, jejíž hlavní zálibou je údajně čtení, vám hned od začátku ukáže, jak málo ji zajímá vlastní osobnost – nebo jakákoli osobnost, když na to přijde. Jako by snad všechny její myšlenky utichly ve chvíli, kdy do třídy vkročí Edward Cullen – bytost s výrazem, jako kdyby ho bolela hlava z Belliny existence. Bella je příklad hrdinky, která vás zcela vyvede z konceptu svou pasivitou a udivením nad tím, že existuje chlapec, který je vážně krásný. Hádám, že když vám je sedmnáct, asi jsou nějaké ty priority vzhůru nohama, ale Bella dělá rekordy.

Edward Cullen, nesmrtelný upír, který si zjevně uvízl na sto let staré verzi „emo kluka z vedlejší třídy“, se kolem Belly motá s takovou vážností, až vás to nutí k zamyšlení: proč si vlastně vybral existenci mezi středoškoláky? Copak si někdo opravdu myslí, že by někdo s věčným životem chtěl poslouchat chemii a předstírat domácí úkoly? Místo, aby si šel někam užít svoje nesmrtelné mládí, Edward se rozhodne natrvalo zaparkovat ve třídě s teenagery a trávit stovky hodin nad vypravováním o tom, proč Belle bude muset zůstat nablízku, přestože je pro ni smrtelně nebezpečný. Ach, srdce upíra!

Jedním z vrcholů knihy je samozřejmě slavná „jiskřivá pokožka“ Edwarda. Přiznávám, že když jsem si přečetl/a popis jeho záře na slunci, rozesmálo mě to víc než kterýkoli díl Simpsonů. Představa, že upír vypadá jako disco koule z třpytivého devadesátkového klubu, dokáže pobavit snad každého, kdo od upířích postav čeká alespoň náznak děsivosti. Kde je ta gotická mystika, kde je temná elegance? Místo toho tu máme někoho, kdo by klidně mohl vyhrát první cenu na karnevalu třpytivých flitrů.

A pak, samozřejmě, jejich vztah – epická love story plná dramatických prohlášení a duševních monologů, kde hlavní dilema spočívá v tom, jestli je horší láska k upírovi nebo riziko krvácení při náhodném zranění. Bella je jako pírko na vánku, unášené Edwardovými náladami a vlastní posedlostí. Je to romantické jako… no, jako zamčené dveře. Jeden by řekl, že by se do toho napětí konečně mohlo přimíchat trochu lidskosti nebo vtipu, ale ne! Tohle je láska, která se bere smrtelně vážně, tak vážně, že by se mohla stát symbolem toxického vztahu na plakátu ve školní poradně.

Takže pokud máte rádi příběhy, kde jsou postavy příliš zaneprázdněné emocionálním mučením na to, aby vám daly skutečný důvod fandit jejich lásce, a pokud si myslíte, že „velké oči a vážné pohledy“ jsou nejlepší cesta k dosažení romantiky, pak vám Stmívání možná přinese to pravé. Pokud ale hledáte hlubší nebo aspoň rozumně napsaný vztah, radši se otočte směrem k jiné police.

4 06.11.2024

Čte se to jako horská dráha na místě, kde jste si jisti, že světla už dávno zhasla. Je to příběh temný, syrový, a přesto tak hypnoticky přitažlivý, že si říkáte: "Je tohle vůbec realita? Nebo noční můra, do které se probouzím?"

Autobiografie Christiane F., napsaná ve spolupráci s novináři Kaie Hermannem a Horstem Rieckem, vám otevře dveře do světa berlínského podsvětí koncem sedmdesátých let. Christiane, ve svých dvanácti letech nevinné děvčátko s představou světa plného neonových světel a dobrodružství, skončí ve společnosti, která má ke snům daleko. Brzy se ocitá v bludišti závislosti a surové reality, která je tak syrová, až máte pocit, že vás každá stránka pohladí po tváři hrubým smirkovým papírem.

Kniha vás zavede přímo na berlínskou stanici ZOO, kde se každodenní život otáčí kolem jehel, strachu a touhy. A to není jen nějaký nudný dokument. Ne, tohle je jako dokument se soundtrackem punkové hudby, doplněný štiplavým kouřem a blikajícími neony. Zároveň vás však strhne svým silným poselstvím – že cesta do pekel není vždy lemována dobrými úmysly, ale často prostě neuvěřitelně špatnými rozhodnutími a ještě horšími podmínkami.

A co styl vyprávění? To je na tom všem to nejsilnější. Číst My děti ze stanice ZOO je jako sedět u piva s někým, kdo prožil všechno a ještě něco navíc. Christiane vypráví svůj příběh tak autenticky a bez obalu, že máte pocit, jako by vás vedla temnými uličkami Berlína za ruku. Každá stránka je křičící svědectví o tom, jaké to je padnout až na dno a najít se v tom nejtemnějším koutě společnosti.

Brown a Hermann nenechávají čtenáře ani na chvíli vydechnout. Každá kapitola má sílu facky, která vás srazí zpět do reality, pokud byste náhodou začali snít o „okouzlujícím světě rebelství“. Není tu žádné uhlazování. Naopak, je to svět, kde se cení tvrdá pravda a kde iluze padají jako domky z karet. V knize najdete záblesky nevinnosti a naděje, ale v pozadí stále slyšíte tlumený zvuk, jako když se odpočítává čas do další dávky drogy.

Kdo by měl tuto knihu číst? Pokud si myslíte, že znáte život a nic vás už nepřekvapí, zkuste My děti ze stanice ZOO. Pokud máte pocit, že problém drog a závislostí je něco vzdáleného a abstraktního, pak věřte, že tahle kniha vám ukáže, jak blízko to všechno může být. Připravte se na to, že budete mít u čtení často sucho v ústech a napjatý výraz, ale na konci přijdete s uvědoměním, které je silnější než jakýkoli happy end.

Tento příběh je totiž brutální připomínkou toho, že i v nejtemnějším prostředí dokáže člověk hledat světlo. A pokud máte odvahu se do toho světa ponořit, My děti ze stanice ZOO vás obohatí o pohled na svět, který rozhodně nezapomenete – a na který budete chtít jen tak vzpomínat z bezpečné vzdálenosti.

4 06.11.2024

Pokud jste si mysleli, že máte o upírech a nadpřirozeném světě načteno dost, Noční klub od Jiřího Kulhánka vás přesvědčí, že jste neměli ani tušení, co temnota opravdu znamená. Tohle není jen kniha – to je naprosto adrenalinový zážitek, černohumorný epos, ve kterém krev teče proudem a akce střídá akci tak rychle, že ani nevíte, kdy jste naposledy vydechli. Kulhánek tuhle temnou jízdu nejen že napsal, on ji rovnou nakopl do vysokých otáček a přidal zážehovou směs cynismu, násilí a brilantní ironie.

Hlavní hrdina? Absolutně nezapomenutelný drsňák, který se neohroženě vrhá do bitev s nepřáteli, jež by si žádný rozumný člověk raději ani nechtěl představit. Má ostřílený pohled na svět, který je v jednu chvíli až mrazivě pragmatický a ve druhou osvěžující svou bezohlednou upřímností. Je to hrdina s „kusem masa“ místo morálky, a právě to je na něm fascinující – každé jeho rozhodnutí, každý tah je nečekaný, a přesto neuvěřitelně uspokojivý.

Co se týče samotného Nočního klubu, tohle místo není žádné běžné doupě upírů a dalších nočních tvorů. Kulhánek v něm vytvořil svět tak temný a tak neúprosný, že se budete chvílemi bát zhasnout světlo v pokoji. Ale zároveň je tenhle svět zvláštně přitažlivý – každá bytost, každá temná ulička má vlastní příběh a charakter, který vám nedá spát. Místo, kde se pravidla ohýbají a morálka je někde za čárou, kde akční scény nejsou jen povinnou součástí, ale přímo esencí, ze které si postavy berou sílu a vitalitu.

Kulhánek je mistr ve vykreslení drsných, děsivých i absurdně komických scén. Ve chvílích, kdy se láme chleba, dokáže scénu obrátit tak, že místo očekávaného hororu dostanete cynickou, šibalskou poznámku, která vás naprosto dostane. Tohle je přesně ten typ humoru, který je jako dobře mířený úder – rychlý, přesný a bolestivě vtipný. Dialogy se skvěle čtou, mají šmrnc a kouzlo, že po každé stránce máte chuť na další dávku tohoto krvavého mixu akce a černého humoru.

A co víc, tahle kniha není jen o temnotě. Je v ní překvapivě i kus filozofie, který vás donutí zamyslet se nad tím, co je vlastně smyslem světa plného násilí a krveprolití. Kulhánek si pohrává s myšlenkou, že někdy jsou hrdinové daleko složitější a temnější, než bychom čekali. A právě tohle z Nočního klubu dělá něco víc než jen další akční knihu – stává se to syrovým pohledem na lidskou podstatu, kde se mísí dravost, humor a skutečná zranitelnost.

Pokud máte rádi knihy, které jsou od první stránky rozjeté jako vlak na nejstrmějším úseku kolejí, knihu, která se nebojí pořádně kopnout do temnoty a ukázat vám její nejostřejší zuby, Noční klub je přesně pro vás. Takže pokud vás nalákají drsné bojové scény, postavy s charakterem tvrdým jako žula a humor temnější než půlnoční nebe, popadněte Kulhánkův opus. Protože po tomhle literárním večírku už budete chtít vstoupit do žádného jiného klubu – tenhle je totiž tak drsný a tak působivý, že se na něj nezapomíná.

3 07.11.2024

Zaklínačka Lota nám servíruje nový pohled na svět, kde se meče lesknou, kouzla létají a nebezpečí číhá za každým keřem – ovšem tentokrát z pohledu ženské hlavní hrdinky, která se s životem nepáře. Lota je sympatická hrdinka, u které vás sice občas zaskočí ostrá slova a cynický pohled na svět, ale zároveň vám její prostořekost vykouzlí úsměv na tváři. Je to zaklínačka s tvrdou slupkou, a přestože neplýtvá emocemi, má jistý šarm, který vás nutí číst dál. Pokud hledáte klasický příběh o boji dobra se zlem, tady najdete spíš rozmazanou hranici mezi oběma světy – což je osvěžující i poněkud vyčerpávající zároveň.

Autorka v Lotě vytvořila postavu, která není jen kopií zaklínačských archetypů, ale je samostatná, trochu divoká a trochu drzá. Ačkoli místy je dialog dost peprný a naivně ironický, většinou dodává příběhu ten správný říz. U soubojů si užijete akci – každá scéna je pěkně vykreslená, bez toho, aby působila přehnaně dramaticky. Kniha nám tak nabízí solidní porci napětí, kde příšery nejsou jen kulisou, ale opravdovou hrozbou. Lota se do každého střetu vrhá s elegancí dravce a její „pravidla přežití“ přicházejí do hry ve chvílích, kdy by i čtenář raději vzal nohy na ramena.

Co se týče světa, ve kterém se Lota pohybuje, ten je sice propracovaný, ale občas může působit trochu jednotvárně. Přesto nechybí originální bytosti a jedinečné lokace, ačkoliv některé prvky fantasy nám už mohou připadat povědomé. Pokud jde o kouzla, alchymii a nejrůznější kouzelné artefakty, kniha nabízí zajímavý pohled, aniž by se ztrácela v složitých popisech. Trochu zamrzí, že se na některé aspekty světa občas nedostane víc prostoru, což zanechává pocit, že by tento svět mohl být bohatší.

Styl psaní je svižný a lehce se čte – autorka nezdržuje, zároveň ale občas ráda přidá špetku poetiky. Nicméně, někdy se zdá, že si děj odskočí do slepých uliček, které ho moc neposunou dál. Výsledkem je, že příběh působí lehce roztříštěně a některé linie se rozplynou dříve, než by je čtenář ocenil naplno. Pro ty, kdo mají rádi rychlý spád a energii, je to ideální čtení, i když se možná neubráníte pocitu, že některé zápletky zůstaly poněkud nedotažené.

Zkrátka, Zaklínačka Lota je knihou, která nabízí solidní porci zábavy, pár nezapomenutelných momentů a hrdinku, která se vám možná vryje pod kůži. Přestože má své slabší chvilky a občasná klišé, je to fantasy, které stojí za to si přečíst – ať už hledáte příběh s ostrou hrdinkou, nebo si chcete užít nenáročné dobrodružství. Lota vás vtáhne, občas pobaví, občas překvapí, a i když možná nakonec neudělá revoluci ve vašem seznamu oblíbených knih, rozhodně ve vás zanechá jiskřičku, kterou zažehne právě její nezkrotný přístup k životu (a zabíjení příšer).

3 07.11.2024

Mengeleho děvče je kniha, která se nebojí vrhnout vás do hlubin hrůz druhé světové války, přesto však dokáže podávat příběh s lehkostí, humorem a nesmírnou lidskostí. Autorka se nebojí vykreslit bolestnou realitu, a přesto vám umožňuje najít v temnotě světlo, které se blýská jako kapka rosy na trávě.

Hlavní hrdinka se rozhodně nevzdává. Už od prvních stránek vás její příběh vtáhne do víru emocí a vzpomínek. Vyrostla v těžkých časech, a přesto je odhodlána najít své místo na slunci, i když ji stín minulosti neustále sleduje jako zlý duch. Její příběh je jako horská dráha emocí – skoky radosti, pády bolesti a nekonečné stoupání naděje.

Mistrovská preciznost se ponořuje do historických reálií, ale s takovým šarmem, že se vám ani nezdá, že byste se učili. Knihy o holocaustu obvykle vyvolávají slzy, ale tady máte pocit, jako byste se ocitli na večírku, kde se vyprávějí historky o přežití, se spoustou špatných vtipů a absurdních situací. Vždyť jak jinak se dá přežít takové peklo než se smíchem? A právě tento humor, i když černý jako pečeť, dává příběhu naději a lidskost.

Jedním z nejvíce fascinujících aspektů této knihy je, jak Katin dokáže vystihnout sílu vzpomínek. Vzpomínky jsou v ní jako drobné kamínky, které tvoří mozaiku. Každý z nich má svou váhu, a když se spojí dohromady, vytvářejí obraz, který je hluboký a komplexní.

A co se týče stylu psaní, autorka má dar vkládat do slov takovou intenzitu, že byste si s nimi mohli hrát jako s barvami na paletě. Každý odstavec je nabitý emocemi, jako byste se snažili otevřít sklenici s marmeládou, která se ne a ne otevřít, a vy se tak musíte snažit dostat dovnitř, abyste ochutnali tu sladkost a hořkost zároveň. Katin má neobyčejnou schopnost vzbudit ve vás soucit a smíření s tím, co se stalo.

Děvče Mengeleho je víc než jen historický román; je to oslava lidského ducha a odvahy přežít. Je to kniha, která nás nutí zamyslet se nad tím, co to znamená být člověkem v nejtemnějších časech. Každý, kdo se rozhodne pro tuto literární jízdu, si odnese nejen vzpomínky na hrdinství a bolest, ale také na naději a sílu, kterou máme v sobě, abychom čelili výzvám života.

Pokud tedy hledáte knihu, která vám otevře srdce, rozproudí myšlenky a zanechá ve vás otisk, Mengeleho děvče je ta pravá volba. Připravte se na emocionální jízdu, která vám ukáže, že i ve tmě se dá najít světlo. A pokud vám někdo říká, že literatura je jen nuda, pak mu s klidem řekněte, ať si přečte tuto knihu, a uvidíte, jak se mu rozjasní tvář!

3 05.11.2024

Hlavní hrdina je skromný ovčák, jehož životní ambice spočívají v tom, že se na louce dostane na větší kopec, aby viděl víc hvězd. A kdo by ho za to neobdivoval? Ale brzy se ukáže, že jeho osud je daleko víc než jen pasení ovcí – jeho srdce touží po dobrodružství a pokladu, který ho čeká někde daleko v Egyptě. Kdo by řekl, že ovce nejsou jeho jediní společníci, když na cestě potká tolik fascinujících postav, které mu ukážou, co to vlastně znamená následovat své sny?

Coelho nás totiž nezavádí na obyčejnou pouť, ale na úžasnou odyseu, kde je každý krok plný metafor a moudrosti, která je tak prostá, až vás z toho zamrazí. „Když něco opravdu chceš, celé vesmíru se spojí, abys to dosáhl.“ Kdo by to byl řekl? Tak jednoduché, a přitom tak pravdivé! Čtenář se při čtení znovu a znovu ptá, zda se náhodou nevrací do dětství, kdy mu rodiče říkali, že se má snažit a nevzdávat se. V tu chvíli si uvědomíte, že vlastně máte v sobě malého Santiaga, jenž touží po svých snech.

Coelho dokáže proměnit i ty nejběžnější situace na fantastické životní lekce, které si člověk vezme k srdci. Setkání se starým králem? Prosím! Jaká to je náhoda, že právě on je ten, kdo Santiago učí o legendě o osobním pokladu. A ta chvíle, kdy se Santiago setkává s alchymistou? To je jako setkat se s Yodou, když trénujete na Jediho! Ta jeho moudrost a pokora, to je radost číst. Učení o tom, jak proměnit olovo v zlato – metaforicky i doslovně – je prostě nezapomenutelné!

A pak je tu poušť, místo, které se stává jakýmsi hrdinou samo o sobě. Všechny ty pískové duny, písečné bouře a touha po životě vás nutí přemýšlet o vlastní cestě a překonávání překážek. To je ten skvělý moment, kdy vám Coelho připomene, že cesta k pokladu není vždy jednoduchá, ale stojí za to, protože každý krok vás posune blíž k tomu, co skutečně chcete.

Myslíte si, že se na konci knihy najde poklad? Nechte se překvapit! Tato kniha není o tom, že byste dostali krásně zabalený poklad na stříbrném podnose. Je to o tom, že si uvědomíte, že poklad je vlastně všechno, co jste zažili, co jste se naučili, a jak se vám podařilo proměnit vaše sny ve skutečnost.

2 05.11.2024

Zaklínačský meč je skutečná lahůdka pro všechny příznivce Sapkowského světa. A nejen pro ně. Tahle kniha není jen pouhý výlet zpět do světa, který známe a milujeme; je to vzrušující a osvěžující rozšíření toho, co se skrývá mezi prasklinami starých ruin, za hvozdy plnými monster a v zákrutech městských uliček.

V šestici nových povídek se nejen znovu rozdmýchává náš zápal pro dobrodružství Geralta a jeho přátel, ale přináší i nové zápletky a postavy, které jsou tak živé, že se člověk cítí, jako by mu do obýváku vstoupil osobně Vesemir a začal vyprávět. Autor si šikovně hraje s jazykem tak, že příběhy ožívají před očima jako oheň v krbu za dlouhé zimní noci. Jeho popisy jsou zároveň poetické i jadrné, úderné i jemné – zkrátka stejně rozporuplné, jako je svět Zaklínače sám.

Vtipné a cynické poznámky, které prokládají příběhy, působí jako ostrý elixír – pikantní a přímý. Není zde místo na sentiment nebo přílišné moralizování, ale zároveň kniha nabízí hlubší zamyšlení nad postavením zaklínačů ve společnosti, nad jejich osudem i nad otázkami loajality, přátelství a cti. Přidejte k tomu pár silných emocí, trošku krvavé bitky a pořádnou dávku kouzel a dostanete mix, který mě jako fanouška původní ságy dokonale pohltil.

Takže pokud máte rádi svět Zaklínače a chtěli byste si ho vychutnat z nového a osvěžujícího úhlu, Zaklínačský meč je přesně ta kniha, po které musíte sáhnout. Je to jako se napít medoviny a zjistit, že má v sobě příchuť koření, které jste nikdy předtím neochutnali – silná, sžíravá a zároveň neodolatelně chutná.

1 07.11.2024