ematurku komentáře u knih
Mám chuť tuhle knihu dát všem ženám ve svém okolí. Informačně velmi přínosné, k provedení mám pár výtek (moc mi nesedl výtvarný styl autorky a štvala mě občasná repetitivnost textu v popiskách a bublinách - "XY byl odborník na Z" - "Ahoj, jsem XY a jsem odborník na Z-" - zív). Ale to komiksu ráda odpouštím. A líbila se mi lehkost jazyka překladatelky!
Skvěle navozený dojem 19. století (všechno je od nervů a éterem plují zbloudilé duše), bravurní autorská práce s historickými a fiktivními prameny, chytře se opakující motivy. Vlastně mi ve výsledku vůbec nepřišlo důležité, jak se ty vraždy doopravdy semlely, ale spíš jak geniálně si s s tím Atwoodová pohrála.
Nějak jsem se do toho nemohla zažrat, hrdina byl plochý, bez emocí jako správný viking, což ztotožnění komplikovalo. Ocenila jsem pár vtipných scén. Celkově mi to přišlo jako slepenec různých postmoderních mýtů, které se nakonec zas až tak nespojily.
Kolébku evropské literatury představuje antika, ale mě silně zasáhly i vikinské veršíky. #stayviking
Finský pokus o severskou krimi. Byla v tom řada nedotažeností, ale četlo se to celkem dobře. Nemám ráda, když se všechno v detektivce vysvětlí jako by náhodou a taky nemám ráda pseudohlubokomyslné otevřené konce. Špinavé dystopické Helsinki mě bavily. Dvě hvězdičky za ně.
Jakkoli mám strašně ráda Estonsko a jeho dějiny se mě dotýkají, tak takhle kniha mě nechala podivně chladnou. Postavy mi byly úplně ukradené, některé mi přišly vyloženě neživotné, děj mě vlastně taky moc nezajímal. Zajímavá postava Partse, převlékače kabátů, který přežije v každé době. Poslouchala jsem jako audioknihu v němčině, to mi na celé věci přijde nejzajímavější. Prolistovala jsem i český překlad a jazyk mi místy přišel vyloženě fádní, což jsem v němčině (logicky) tolik nevnímala.
Poslouchala jsem rozhlasovou adaptaci BBC. Taková roztomilá jednohubka, která mě hodně bavila, občas teda mohlo být trochu méně křiku a různých ruchů, ale jinak to bylo udělané hrozně dobře. Ale asi se na mém celkovém nadšení dost podepsalo mé lokální nadšení pro McAvoye a Cumberbatche.
Jinak nevím, jestli to je tou rozhlasovou adaptací, ale příběh mi přišel místy zkratkovitý a nedotažený. Je tam spousta milých momentů, slovního humoru, který mě bavil (třeba "corpses to be", zvlášť když to medovým hlasem pronáší Beník), lidskosti, zábavné postavy, líbil se mi hodně i konec, ačkoli tolik věcí zůstalo nedořešených. Ale... Nevím no, asi bych si to měla přečíst celé, což nevím, jestli udělám.
Chvilku trvalo, než mě příběh začal zajímat, hodně v tom pomohla linka s Evou. Magický realismus v příběhu v podobě magických vlasů byl celkem fajn, i když ta nejcitovanější pasáž o tom, že kdo vládne ženským vlasům a plodnosti, vládne všemu, mi přijde trochu... ehm... za vlasy přitažená? Je to napsané hodně jednoduchým stylem, jak je u Oksanen zvykem, nechybí ani morálně problematické hrdinky a spousta moc moc zlých chlápků. Téma zneužívání žen třetího světa ale každopádně zajímavé.
Bavilo víc než dvojka, ale stalo se přesně to, co jsem čekala, totiž, že ze záhad je nakonec rozluštěno asi tak 5 %. Ale tak už to asi v tomhle žánru aktuálně chodí. Každopádně to bylo zábavné a napínavé. Nejlepší jednoznačně první díl díky deníkové formě.
U tohohle dílu jsem se paradoxně bála mnohem víc než u jedničky, možná proto, že to bylo zasazené do normálního světa a bylo tam víc lekaček a paranoidních stavů. A taky už to nebylo psané formou deníku, er-forma je pro budování hororové atmosféry přímočařejší (což není výtka vůči jedničce, já deníky ráda). Flashbacků do dětství tohoto protagonisty bylo pocitově méně, za což jsem ráda, i proto, že byl trochu míň zajímavý než Bioložka. Oproti Anihilaci dvojnásobný rozsah, ale mnohem méně nových poznatků. Některé věci mi přišly dost na hlavu, například nedomyšlenost experimentu s králíky (jako vážně si nechám půlku zvířat utéct a nechám je volně množit se po okolí, když nevím, jestli nejsou něčím nakažení?) nebo za vlasy přitažená identita Hlasu. Jsem zvědavá, jestli to třetí díl nějak uspokojivě uzavře, trochu se obávám, že ne. Ale jinak bavilo.
Bylo to zábavné a napínavé, na můj vkus ale příliš zamlžené a nedořešené. Vadily mi flashbacky do dětství a manželství hrdinky, kdyby byly o půlku kratší, jsem radši. Jinak mě ale optika hrdinky bioložky, která přemýšlí v jednotkách ekosystémů, přišla skvělá. Nad symbolikou některých prvků asi budu ještě nějakou dobu přemýšlet, takže vlastně dobrý.
Postmoderní rozjímání o smrti očima sedmi (zemřelých) žen. Hodně mě zaujaly myšlenky o ortodoxně židovském pohledu na ženské tělo a líčení života v kibucu jedné z postav. Na můj vkus tam bylo trochu moc mystiky, ale jinak jsem byla spokojená a doporučuju náročnému čtenáři, který se rád nechá překvapovat rafinovaností zdatné autorky. Musí však unést pár sexuálně a jinak explicitních scén. Mě nicméně bavily.
Kromě úvodní scény, která byla tak nechutná, že to se mnou málem seklo, se to čte moc příjemně, takové nekomplikované vyprávění na způsob rodinné ságy. Autor úžasně pracuje s metaforami. Sledovat vývoj vztahů v rodině, jejíž členové spolu neumějí komunikovat, mě bavilo, akorát poslední kapitola, kterou vypráví Onni, už nic moc nového nepřinesla. Rozhodně velmi solidní debut, jsem zvědavá, co dalšího Kinnunen napíše.
Dlouho mi trvalo, než jsem se do knihy začetla. Ne, že by to byla nuda - na prvních patnácti stranách se mi chtělo zvracet asi třikrát, jaké to bylo psychodrama, ale nějak jsem se do příběhu zkrátka nemohla ponořit. Zhruba od půlky už to bylo lepší. Nepřestane mě fascinovat autorčina práce s jazykem a imaginace. Ačkoli se román odehrává v gulagu ve čtyřicátých a padesátých letech, nejde o historickou prózu, ale spíš magický realismus. Vedle vězňů a dozorců tak v knize pokecáte i s duchy. Prostě finské podivno. Líbí se mi, jak se Kettu soustavně věnuje ženskému pohledu na válku a nesvobodu a malým ugrofinským národům. Porodní bábu to nepřekonalo, ale i tak jsem jako čtenář spokojená.
Malý literární klenot. Autorka chtěla napsat knihu, která se čte pomalu, to můžu potvrdit. Moc se mi líbil jazyk a styl, pasáže z Čech, vylíčení vztahu matky a dcery, psychologie člověka, který podlehl propagandě. Rušila mě autorčina divná práce s interpunkcí (čárky používá jako cézury, ale v češtině to teda moc nefunguje) a fiktivní básnické pasáže, které měly představovat Aljinu poezii - ty tam podle mě vůbec být nemusely, nebo mohly být kratší, nudilo mě to. Taky mě mrzí nepečlivá práce českého nakladatelství: anotace na knize je opsaná z iliteratury, nenamáhali se uvést na pravou míru, jak je to s úryvky dopisů a básní, které na přebalu předesílají: ve skutečnosti jsou to skoro vše úryvky fiktivní.
Neskutečně vtipná a chytrá kniha o Marilyn Monroe, uměleckém a politickém životě v USA na konci šedesátých let. Frank Sinatra byl hulvát, vesmírem lítala pokusná zvířata, Marilyn četla Bratry Karamazovy a nesnášela Freuda...
Černočerný severský humor a trocha cynismu v celkem sentimentálním příběhu. Aneb Finové a Rusko, Finové a ortodoxní církev, otec a syn a jejich vztah.