ematurku komentáře u knih

Hned na začátek přiznání - sbírám knihy, na kterých se výtvarně podílel Jaromir99, ale zpravidla je nečtu, protože momentálně prostě nic nečtu celkově krom věcí, co překládám, rediguju, recenzuju, posuzuju nebo rešeršuju kvůli nějakýmu článku. Což je hrozně smutný, ale je to tak. Tady se ale podařil malý zázrak a já tuhle útlou sbírku poezie přečetla na dovolené. Respektive cestou z dovolené. Když dítě v autě na půl hodinu usnulo. Vítejte ve vesmíru pracující matky.

Anyway. Zpočátku mi to přišlo příšerný, ale po pár básních mě to začalo příjemně překvapovat, dohromady to tvoří takový malý příběh s pointou. A i když na poezii volným veršem mladých básníků nejsem, nakonec pozitivní dojem převážil. Ale přijde mi, že v tomhle žánru je mnohem zajímavější třeba tvorba Jonáše Zbořila.

1 12.11.2021

Vysněná smrt & Vysněná kniha

Když jsem tuhle knihu před lety ulovila v knihkupectví na jazykovém kurzu v Savonlinně, louskala jsem ji s obtížemi, protože se mi finsky ještě pletlo úplně všecko, ale naprosto mě pohltila navzdory pomalému čtení se slovníkem.

A pak jsem dlouhé roky snila o tom, že bych pro ni našla českého nakladatele. Už jsem ani nedoufala, protože se na to nikde moc netvářili, ale letos se to díky otevřené mysli nakladatelství Dokořán (pun intended) a pár grantům povedlo a Vysněná smrt fakt vyšla česky!!

U překladu jsem střídavě tajila dech nad hloubkou textu a erudicí autorky (Kant meets Sapfó meets Kalevala meets hinduismus meets finská ženská lyrika), několikrát mě dojala k slzám, ale i způsobila fyzickou nevolnost. Opravdu krásně si mě jako čtenáře povodila. Byla to nádherná, nádherná překladatelská práce a já hrozně moc doufám, že si kniha i v Česku najde své čtenáře.

Ač Vysněná smrt spadá do škatulky dystopie a odehrává se ve světě, kde si můžete zaplatit něco jako designovou smrt na míru, když už vás omrzí žít, není to vůbec o sebevraždách, ani to není emo, postapo nebo tak. Je to text o tom, jak se k sobě život a smrt vztahuje, jak se vyrovnat se smrtí, jak se vyrovnat se životem, jak žít, jak snít, jak zpracovávat vinu, jak stárnout, ať už je vám pětadvacet, padesát nebo osmdesát. S prvky magického realismu, finského podivna nebo jak tomu chcete říkat.

Ano, chápete správně, tohle byste si měli teď hned přidat na to-read list.

Kukalův deník jsem si pořídila dávno před aférou "perské princezny", protože mě bavily jeho vtipné tweety pro Twitter Ministerstva kultury za časů Hermana. Věděla jsem, že je Kukal konzervativec a katolík, takže zápisky na téma "slinty slinty nad prsatými krasavicemi, které učím ve večerní škole, ale fujky, když některá z nich prs vytáhne, aby nakojila v lavici dítě" či "konec se blíží, o Velikonocích chodí s pomlázkou koledovat i děvčata!!" mě až tak nepohoršovala, protože jsem věděla, do čeho jdu.

Rozladila mě spíše Kukalova tendence měřit velikost spisovatele podle počtu vydaných sbírek. On přece vydal víc knih než Bellová nebo Pilátová, tak jak to, že granty a nabídky na rozhovory dostávají ty dvě mrchy častěji než on?! To přesně mi vadilo i na kauze perských princezen - fejeton samotný cajk, vytočila mě až debata na Kukalově Facebooku, kde dotčeným studentkám psal "já vydal XY knih, kolik jsi jich sesmolila ty, holčičko?" Srsly?

Taky jsem si klepala na čelo nad přiznáním, že si vystřihuje a zakládá veškeré zmínky, co o něm vyjdou v regionálním tisku. Ale přiznání k samožerství asi patří k jinak obdivuhodné otevřenosti, se kterou k deníkovým zápiskům přistoupil: popisuje totiž taky to, jak často spí s manželkou (spoiler alert: jednou za 14 dní) a co mu nedostatečná sexuální aktivita způsobuje (varle nateklé jako mandarinka). Jízlivá poznámka: méně pravověrní křesťané tento problém úspěšně řeší onanií, just saying. Líčí ale i to, jak ho sere šéf nebo že má náběh na mimomanželskou aférku. V rámci žánru v pořádku.

Celkově je to moc vtipně napsané, i když ke konci už se mustr humoru na můj vkus trochu opakoval. A velká škoda, že redaktorka/korektorka v textu nechala nevkusné množství chyb.

Největší šok: Celou dobu jsem si myslela, že obdiv k Michalu Vieweghovi je ironie, a na konci se ukázalo, že ne!

3 29.08.2020

Z podobného soudku jako Porodní bába - opět Finsko a laponská válka, koketování Finů s nacismem a panfennismem, opět velmi výrazná ženská postava zmítaná láskou k nesprávnému muži, která je zároveň vypravěčkou s velmi expresivním jazykem (ostatně expresivita k Rose Liksom patří odjakživa.). A hodně násilí a zvěrstva na ženách. Fakt hodně.

Je to dobrá kniha, škoda, že se jí nedostalo větší propagace. Mám totiž pocit, že na českém knižním trhu neprávem zapadla.

6 19.08.2020

Výborná příručka pro začátečníky. Oceňuju super strukturování, moderní grafické zpracovaní a přehlednost, takhle má podle mě vypadat příručka pro 21. století.

Protože jsem úplně nestíhala číst papírovou knihu, pořídila jsem si i audioverzi, která sice naráží na limity členitého textu (v jednu chvíli se rozebírá ukázkový FB status, který ale posluchač nevidí, a pokud nemá po ruce fyzickou knihu, nedá se z toho nic moc pochytit). Herečka trochu bojovala s angličtinou, ale jinak byl její projev nápaditý a příjemně poslouchatelný.

3 16.07.2020

Bavilo mě to víc než Dešťová hůl. Zánik jihočeských vesnic kvůli výstavbě elektrárny a marný boj starousedlíků s jadernými větrnými mlýny je v mých očích silnější námět než zmíněné katastrální drama.

Je to dobře napsané, děj má logiku, postavy motivaci i vývoj, ale mně tam prostě chybí ještě něco navíc. Něco, co by líčení milostných a rodinných vztahů na pozadí chladicích věží pozvedlo někam výš, dodalo tomu - nevím - hloubku nebo trochu šmrncu?

Ale možná je to prostě jen tím, že téma "osudový vztah k rodné hroudě" neumím docenit. Nikdy jsem neměla pocit, že mě nějak zásadně ovlivňuje, kde měl nebo neměl můj prapraděda statek a co tam dělal nebo nedělal a už vůbec nevím, proč by mě to mělo zajímat u fiktivní postavy. Ano, oslovuje mě to trauma vyvlastnění, ale jít až kamsi do dávné historie a řešit, jestli jsem po přeslici spíš vorař, nebo po meči rolník... Proč?

6 16.07.2020

Ahonenovy metalové stripy jsem neznala, takže komiks v českém překladu pro mě bylo první setkání. Některé metalové vtípky jsou otřepané, jiné stripy vtipné a... roztomilé. Tak jako satansky. V podstatě taková Addamsova rodina střihnutá The Osbournes. Určitě doporučuju všem, co mají slabost pro severský metal. Taky jsem si vzpomněla na zábavný kraťas Saatanan kanit, který se Ahonenem zjevně inspiroval - tak to je případně tip i pro vás.

Jo, a nejlepší je babička.

3 16.07.2020

Očekávání jsem měla hodně vysoko, protože kombinace jižních Čech a aury vynikajícího autora mi připadala jako sázka na jistotu. A jo, Hájíček píše dobře, jo, jsou tam jižní Čechy, ale... prostě to je taková ta typická česká vztahovka, která mi ve výsledku připadá vždycky stejně plytká, ať už páry řeší neplodnost, nevěru nebo jinou krizi. Mě tohle prostě frustruje a nebaví číst. Vždycky mám pocit, že kdyby spolu postavy uměly mluvit (a tady je jim přes čtyřicet, proboha, už by tu komunikaci fakt mohly ovládat), většina z jejich problémů by vůbec nevznikla.

Jasně, autor by neměl o čem psát, namítnete nejspíš, ale já si teda myslím, že dobrého autora by to, že jeho postavy mají mozek a nebojí se ho použít, rozházet nemělo. A třeba by s příčetněji komunikujícími postavami zároveň vznikl text, ze kterého bych trochu míň lezla po zdi.

Anyway, špatné to nebylo, šanci Hájíčkovi ještě dám (je Rybí krev jako kniha č. 2 dobrý nápad?) a za ty indiány v Novohradských horách přihazuju půlhvězdičky navíc.

Jo a poslouchala jsem to jako audioknihu a herec Pechlát mi přišlo, že místy vůbec nerozuměl větám, které čte - důrazy ve větě blbě, pauzy blbě... Ale jako dalo se to no. Aspoň že hudebních vycpávek bylo tentokrát snesitelné množství.

3 16.07.2020

Blog křížený s populárně naučnou literaturou o neortodoxních umělkyních a cestovatelkách napříč historií. Autorka je dle svých slov trochu grafomanka - potvrzuji. Pár pasáží ála Wikipedia o historii kdečeho, o co během psaní knihy zakopla, se fakt mohlo vyškrtnout. Ale jinak mě její zápisky o inspirativních ženách a cestách po jejich stopách moc bavily. Zvlášť v době, kdy člověk může vzhledem ke koroně cestovat leda tak prstem po mapě.

Čte se to lehce jako osobní blog, k tomu patří i lehce naivní styl, který autorka zvolila - někoho by mohl po chvíli začít štvát, ale mně se líbilo, jak veškerou naivitu pravidelně rozbíjí jemným humorem.

Četla jsem to jako hledání odpovědi na otázku, zda lze mít v nějaké osobnosti vzor, zvlášť když vás dělí staletí. A jestli ten vzor vlastně vůbec k něčemu je, ať už si po bytě rozvěsíme kolik chceme talismanů, citátů a rad z pera zvoleného idolu.

Cením i příjemný překlad Martiny Šímové.

4 16.07.2020

(SPOILER) Jsem fakt ráda, že jsem tuhle knihu nečetla před cestou na jihozápad USA, protože Arizona by po tomhle vůbec nebyla stejná. Čtení to bylo napínavé, ale takovým tím laciným způsobem, kdy postavy vláčíte situacemi, které se skoro nedají přežít nebo z nich uniknout, a oni přesto všechno přežijí a ze všeho uniknou, a stejně tak záporáci jsou jak ten Terminátor, co se pořád smrtonosně plazí dál, i když už je z něj jen kupa šrotu. Zkrátka to bylo účelově nervydrásající... jako každý dobrý thriller (veškerý dosud napsaný text by se asi dal shrnout do věty "prostě moc nemusím thrillery").

Ale hlavně mi v tom chyběl přesah. Krom toho, že to bylo napínavé, mi to nic nedalo. A ta linka s manželem, co nutí manželku chlastat a fetovat, mi přišla vyloženě přitažená za vlasy. Po světě pobíhá spousta psychopatických manželů, ale takhle se podle mě neprojevují.

Ovšem závěr mě dost zaujal: tváří se to jako happy end, ale ty děcka jí nakonec stejně seberou za únos, ne?

6 16.07.2020

Strašně rychle mě to vtáhlo do děje a první půlku jsem nadšeně hltala. Při dlouhých vědeckých pasážích mé nadšení posléze trochu ochladlo, za to tu jednu hvězdu dolů.

Tenhle typ filozofické sci-fi mám moc ráda, ani mi nevadí, že to přináší víc otázek než odpovědí. Obdivuju, že otázky nastolené zde (možnost/nemožnost komunikace s mimozemskou civilizací, antropomorfismus a zahleděnost člověka do sebe, řešení "když už fakt nevím, kudy kam, hodím na to atomovku") ani po letech neztratily na aktuálnosti, i když třeba nepřítomnost počítačů mi přišla celkem vtipná. Taky mě zaujala neexistence národnostní politiky. Zároveň mi ale trochu vadilo, že je to na stanici taková sausage party a manželka je jen takový pasivní doplněk. No a linka s Afričankou byla totální wtf - víc rasisticky a šovinisticky už to nešlo? Ale chápu, šedesátá léta.

Atmosférou a nedořečeností mi to připomínalo knihu Anihilace.

8 16.07.2020

Vždycky, když se v anotaci píše, že jde o autora, který "patří k nové, slibné generaci spisovatelů", obsahuje kniha text, jako je tenhle. Je to krátký, děj to moc nemá, je v tom spousta provokace a kritika společnosti, občas nějaký ten černý humor a deprese. Jenomže texty vypovídající o aktuální době (logicky) zastarávají: tenhle je starý 10 let a je to dost znát. Autorovy provokace už v roce 2019 ani moc provokativní nejsou. Fakt mě má dojmout, že hrdina píchá třináctku, kámoší se s feťačkou a nechá se ojet chlápkem za prachy? Zív. Tohle už jsem četla tolikrát. Taky slovo "homouš" podle mě dávno patří do propadliště dějin. Scény, kde si hrdina stěžuje, že nezplynovali dědečka v koncentráku, a partnerské vyznání nevěry mě nicméně pobavily. A navíc na konci chcípne. Takže krásný dvě hvězdy, díky čau.

3 16.07.2020

TL;DR: Dočíst to byl boj, další díly si asi nechám ujít.

Jak mě tahle knížka místy neskutečně štvala, to snad ani není možné...

Nejsilnější nutkání hodit ji do kouta jsem měla ve chvíli, kdy Knausgård líčil xtou banální příhodu z puberty a popadesáté to už už vypadalo na průser u tyranského otce, ale nakonec z toho opět nic nebylo. Proč mám číst desítky stran o tom, jak si někde s kamarády schovává flašky na Silvestra, pak se bojí, že mu na to táta přijde, a on na to nakonec nepřijde, takže hurá k další historce bez pointy?

Jako přelomová autofikce mi to taky nepřišlo, Knausgård není zdaleka první ani poslední, kdo s tímhle žánrem experimentuje. A ani detailnost vzpomínek z dětství mě neohromila (stejně si to lyricky přibarvil podle potřeby, že jo).

Oproti tomu esejistické pasáže o umění, smrti nebo psaní byly fajn. A oceňuju, že když už je teda tak na dřeň upřímný, že líčí i úhel svojí erekce, tak nevynechá ani hojné záchvaty pláče - o těch by měl někdo napsat diplomku.

2 16.07.2020

Nebyl to můj šálek literární kávy, ale v rámci špionážního žánru fajn. Líbilo se mi, že komunisti ani kapitalisti nebyli černobílí na morální ose klaďas-záporák. (Pozor, spoiler: Hajzli totiž byli všichni.)

2 16.07.2020

Jsi mladá žena a nepohodla ses s chlapcem. Teď tě to mrzí. Co uděláš?

a) zavoláš mu nebo napíšeš
b) obnovíš si účet na Tinderu
c) složitě cestuješ do minulosti a cestou tě uřkne čurající duch

Plochý, tupý, šablonovitý a dialogy jak kdyby přežvejkala kráva. Tahle káva byla studená, už když mi ji donesli.

Takhle si představuju kvalitní literární mainstream. Kondenzované vyprávění, které vtáhne do děje, plnokrevné postavy, které žijí dramatické životy v dramatických dobách. Přemýšlela jsem přitom, kolik bídy a nesvobody před sto (padesáti) lety bylo.

Ocenila jsem, že autorka vycházela z ústních svědectví pamětníků, ale postavy stvořila fiktivní. A vyhovoval mi její stručný styl - že neplýtvá slovíčky, ale přitom řekne vše podstatné. A že ačkoli na své postavy posílá jednu ránu za druhou, nesklouzává do patosu a melodramatična. Vlastně jediné far-fetched melodrama jsem spatřovala v dějové lince sestřenice - bratranec, a to se nakonec ukázalo založené na skutečném příběhu - vtipné, jaké za vlasy přitažené příběhy život někdy vytváří.

Nejdrsnější mi ve výsledku nepřišly dějinné či důlní katastrofy, ale malá rodinná dramata typu macecha brutálně seřeže dítě, těhotná při solné pouti málem potratí. Ale to je asi logické, že se čtenář víc ztotožní s osudem jednotlivce než masy, proto se romány taky píšou, že.

Těším se na další díly.

13 16.07.2020

Je to mazací tramvaj, ale skřípe to až běda. Thriller, ze kterého trčí dráty a všechno se v něm semele tak nějak náhodou. Stačí, aby čtenář tu a tam zapojil mozek, a logika se začne sypat.

Anebo to není skřípající tramvaj, ale přesolený pytlík brambůrek, který zhltnete na posezení - hlad po písmenkách to zažene, ale literární zážitek nepřinese. Autorka není bůhvíjak literárně nadaná, ten její jazyk je prostě bez zápachu a vůně a vůbec tomu nepomáhá překladatel, kterému by měl někdo vysvětlit, jak v češtině funguje téma a réma.

2 16.07.2020

Mrazák Evropy v celé své kráse. Doporučuju četbu neuspěchat, dávkovat po kapkách, protože povídky v antologii tvoří hodně rozmanitou mozaiku. Bylo by škoda nechat si jednu narušit druhou jen proto, že se liší stylem a pojetím. Všechny jsou totiž skvělé, byť každá jinak. O vlásek slabší mi přišla snad jen Historka o moruškách a její laskavý humor, který mi připomínal blogové psaní, ale jinak fakt super. Skvělý tíživý, syrový Mukka, skvělá Rosa Liksom a její drsný humor (a medvěd s motorovou pilou), spousta sobů a komárů, vlci z Ruska a hipsteři z Norska. Varování: způsobuje touhu odcestovat do Ivala. Nebo aspoň do Rovaniemi. Ale bacha, třínozí sobi tam kradou plazmové televize.

3 07.10.2019

Postmoderní fragmentárnost v eseji o 20. století. Zejména oceňuju práci s ironií a potrhlými výčty na místech, kde by člověk čekal pláč a lomení rukou. Ouředník je současný český autor evropského formátu - jeden z mála.

5 09.09.2019

Některé texty mě bavily víc (místy mi přišlo, že ty nejlepší jsou ty nejkratší), některé míň, ale středoevropskou fragmentárnost jsem si vyloženě užívala. Intelektuálně stimulující. Poslouchala jsem jako audioknihu v angličtině a občas přečetla pár stránek českého překladu. Anglicky se mi to líbilo mnohem víc, český překlad mi přišel trochu klopotný - ale nezkoumala jsem do hloubky, možná je to jen moje dojmologie. Každopádně preparátů mohlo být míň.

2 09.09.2019