Emilie1906 komentáře u knih
Užívala jsem si knihu jak z hlediska historie lékařství, tak i popisu života židovské komunity. Nádherná kniha. Asi se k ní v budoucnu ještě vrátím.
Byl to pro mě velmi silný zážitek. Chvílemi se mi zvedal žaludek. Ovšem nelituji toho, že jsem knihu neodložila, ale naopak ji dočetla až do konce.
První část knihy mě nadchla, bavilo mě číst o tom, jak se zakládaly baťovské továrny v Indii. Druhá část z války už byla pro mě náročnější.
Překvapilo mě, kolik toho autor nastudoval o stavbách katedrál v Anglii, kolik jich osobně navštívil, prostudoval stavebních plánů a kolik času strávil v místech katedrál. A současně knihu napsal lehce a čtivě.
Podle anotace jsem čekala jen imaginární představy hlavní hrdinky. Ale povídka mě mile překvapila, jak reflektuje život současné ženy střední třídy v Japonsku.
Kniha byla pro mě tak silná cca v 1/3, kdy šlo o popis prostředí psychiatrické léčebny, že jsem ji musela proložit jinou odlehčující četbou, ale pak jsem knihu dočetla jedním dechem. Oslovilo mě několik citátů. Těším se na další autorovi knihy. Norské dřevo byla pro mě v pořadí druhá kniha, kterou jsem četla.
Od knihy jsem čekala více propracovanou stylistiku, ale když jsem v půlce knihy své očekávání opustila, tak jsem si užila popis každodenního života na Korfu, kde jsem kdysi dávno byla na dovolené.
1/3 kniha je psána bez odstavců a bez označení přímé řeči, proto se mi začátek knihy četl hůře, ale jinak satira na umělce, jak propagovali svá díla v 60. letech v Paříži, se mi líbila.
Nikdy jsem toto klasické dílo nečetla, ale naprosto mě uchvátilo. Metafory ve mně stále ještě doznívají.
Po letech jsem se v rámci "Čtenářské výzvy" vrátila ke klasické poezii a nelituji toho. Líbila se mi.
Knihu jsem si moc užila, především přerod Jo v sebevědomou ženu.
Tuto knížku mi dali prarodiče k přečtení až po revoluci, ačkoliv ji děda měl ještě ze svého dětství. Zhltla jsem ji jedním dechem ve 12 letech.
Jedna z nejkrásnějších knih z povinné četby na prvním stupni základní školy. Do dnes na ni ráda vzpomínám.
Jako dítě jsem tuto knihu vůbec nechápala. V dospělosti se k ní ráda občas vrátím.
Četla jsem ji jako malá v rámci povinné školní četby a dodnes ve mně zanechala hlubokou stopu jako asi žádná jiná kniha z povinné školní četby na základní škole.
Přečetla jsem všechny knihy od Márqueze, ale tato mi přišla nejslabší. Možná mě ovlivnilo to, že byl natočen a v té době hodně propagován film na motivy této knihy a já jsem od knihy čekala víc než by bylo na místě.
Moje nejoblíbenější kniha. Vůbec jsem z ní nevnímala samotu. Naopak jsem si užívala barvitě popsané kolumbijské městečko a vztahy mezi lidmi.
Je pravda, že postav je tam tolik a jejich osudy jsou tak propletené, že se mi vyplatilo načrtnout si rodokmen. Obzvlášť když je to jedna z mála knih, ke které se vracím již po několikáté.
Od Márqueze jsem přečtla vše dostupné v češtině, ale Sto roků samoty a Kronika ohlášené smrti jsou pro mě na prvním místě.
Prvotina autorky byla vydaná pod dívčím jménem Eva Kulhánková.