Ender komentáře u knih

Pokud by mi někdo držel pistoli u hlavy a řval, ať mu odpovím, která kniha je podle mě ta NEJ (mluvíme čistě hypoteticky, ale patologicky nejistí zločinci se zálibou v literatuře přece můžou existovat), pak bych mu řekl, ať si svou zbraň schová, že mám jasno i bez nátlaku. Nejlepší je Hyperion. Simmons zde totiž pozvedl sci-fi na vyšší úroveň, vytvořil kultovní knihu, a ještě ovlivnil životy spoustě mladých lidí (včetně mě). Jinými slovy, Simmons zformoval kus historie.
Kniha získala ceny Hugo, Locus, Seiun, Prix Cosmos, a byla nominována na British SF. Zajímavější je to, že Simmons byl k napsání Hyeprionu tak trochu dotlačen. Po úspěchu dvou hororů, Song of Kali a Carrion Comfort mu nakladatel řekl, že by se mu hodila nějaká sci-fi, a pochybně se zeptal, jestli si myslí, že by to Simmons zvládl. Simmons to zvládl. Mnohem víc než to. Hyperion byl jakousi oslavou sci-fi žánru, jendotlivé příběhy poutníků jsou psány ve stylu různých subžánrů, ať už militatní sci-fi (voják), přes romantickou space operu (konzul), kyberpunk (detektiv), meditativní filozofickou sci-fi (učenec), až k deníkově psané (kněz) a poetické (básník) sci-fi. Simmons ukázal možnosti a šíři fantastické literatury a tím, že jí propojil s postavu básníka Johna Keatse, pokukázal na pokrytectví těch, kteří sci-fi chápou jako pokleslý marginální žánr, který je od mainstreamu oddělen zdí přímočaré konzumní zábavy.
Ze všech těchto důvodů, a i z dalších, které jsem zde nezmínil, si mylsím, že kdyby mě někdo držel zbraň u hlavy, odpovědel bych, že tu NEJ knihou je právě Hyperion. Ne protože bych MUSEL něco říct, abych přežil - ale protože si to opravdu, upřímně mylsím.

Strašně špatně napsaná knížka. Amaterismus, diletantství, tvůrčí neschopnost. 10% zajímavých myšlenek vykradeno z knihy "Svatá krev, svatý grál", zbylých 90% je laciný thriller plný logických chyb, nedomyšleností a jednoduše špatného psaní. Nedivím se, že se při jedné příležitosti Umberto Eco odmítl s Brownem setkat - kdyby mi tisíce lidí přirovnávali tuhle věc k Foucaultovu kyvadlu, taky bych byl znechucen. Neříkám, že takový typ nekvalitní literatury není běžný - spíš mě irituje jeho vynášení do nebes. Marketingová bublina. To je nejspíš ta odpověď. Jo, a Brown učí na univerzitě tvůrčí psaní. Ale come oooon. Jestli má trochu sebereflexe, tak typické nešvary začínajících spisovatelů, kteří si pletou lásku ke čtení s talentem k psaní musí ilustrovat právě na své vlastní knize.

S Odysseem jsem svedl souboj třikrát. A třikrát jsem odešel poražený. Poprvé to bylo někdy v mých sedmnácti. Byl jsem velterová váha, nepřipravený. Odysseus mě smetl na prvních třiceti stranách. Nedokázal jsem se k němu přiblížit. Pořád mi unikal, používal slova, která jsem neznal, věty na sebe nenavazovaly. V tomto zápase jsem se nechytil ani trochu.
Podruhé to bylo někdy kolem mých dvaceti. Nebudu to prodlužovat, long story short, byla to stejná potupa.
Potřetí jsem si přišel vytrénovaný studiem anglistiky na univerzitě, byl jsem učenec, znalý vysoké literatury, i těch nejlepších borců - Faulknera, Eliota, Tennysona a nespočtu dalších. Proto jsem si zápas docela i užíval. Obdivoval jsem se mistrné finese Joyceových uderů, jakoby ani nebojoval pro diváky, všechny údery skrýval za zády, pak se vytasil s krásnou stream of consciousness sekvencí, která mě donutila až přivřít oči před takovou mistrovostí. Ale nakonec jsem si uvědomil, že Joyce je stále jiná liga. Obdivuju se všem, kdo dokáží s Joycem udržet krok, ještě jinak - já jim ZÁVIDÍM, protože si uvědomuju, že se za tím vším skrývá nesmírná genialita. A že já a dalších 99% smrtelníků jsme ochuzeni o potěšení z takové knihy prostě proto, že tato kniha obíhá na oběžné dráze v úplně jiné galaxii.

Foucaultovo kyvadlo je Moloch, Behemoth, Leviathan, obří stvůra složená z tisícovky částí, olbřímí komplex lidského vědění - filozofie, okultních věd, historie, přírodních mýtů. Kyvadlo je kniha pro ty, kterým nevadí číst v sáhodlouhých akademických traktátech a navíc jim rozumí. Pokud jím nejste, pak tato kniha není pro vás. Pokud vám chybí trpělivost, pak tuto knihu odložte. Pokud si ale libujete v intelektuálství, zajímáte se o věci, o kterých ostatní ani netuší a máte rádi komplexní příběhy, které vám rozšíří obzory až za hranice supralunárních sfér, pak nenajdete lepší knihu než Foucaultovo kyvadlo. Za to se zaručuju

Pražský hřbitov je geniální kniha, brilantně napsaná, ale jak říkal překladatel Jiří Pelán, 'možná až příliš na vkus čtenáře.' Je to jako stůl plný vybraného jídla - kde je jídla tolik a je až tak chuťově bohaté, že člověk se začne zajídat, neschopen ocenit všechny nuance a časem se unaví - a nejradši by se od těch lanýžů a husích paštik a medových omáček vrátil k něčemu obyčejnému. Ale takové jsou téměř všechny Ecovy romány.
Zasazení románu do konce 19. století mi přišlo zajámavější než přechozí romány, ať už Ostrov včerejšího dne (16. století, období baroka) nebo Baudolino (12. stol., výpravy na východ). Příběh byl aktuálnější, zajímal se nejen o italské období risorgimenta a garibadldovskou revoluci, Prusko-Francouzskou válku a Dny Komuny, nebo Dreyfusovu aféru, ale krásně pospal 'zeitgeist' paranoidního 19. století ve svém neustálém podezřívání a vymýšlení si fiktivních nepřátel. Hlavním tématem je proto padělání dokumentů, ovlivňování veřejného mínění a hýbání historií ve svůj prospěch. Takové machinace jsou v naší současnosti velcie aktuální, ať už jde o americkou aféru s 'vymyšlením si' hrozby jadernch zbraní v Iránu, nebo pochybnosti o pravdě 11. září. Média vytváří umělý obraz skutečnosti, a ten je tak silný, že téměř není možné nebýt jim přesvědčen. To ukazuje i Eco ve svém románu. Historie je jen hra mocných - vše je účelové, vše je vykonstruované.
Možná je to jen můj pocit, ale Eco na stará kolena získal úžasný smysl pro humor, kterým je kniha prosycena. Eco má nad věcmi nadhled s povahou starého profesora je s úžasným vtipem glosuje. Stačí si přečíst úvod, kde hlavní hrdina kritizuje všechno kolem sebe - příliš vyměšující němce, do sebe zahleděné francouze, pederastické kněze, zrůdné židy atd.
Kolem a kolem mi Pražský hřbitov přišel jako nejlepší kniha poslední doby, v kontextu Ecových knih jí stavím na rovinu s 'Růží' a 'Kyvadlem'. Jak řekl Jiří Pelán, 'Eca nelze nečíst.' Doporučuju, abyste se tímto řídili ;)

18 08.11.2011

První Fowlesova kniha měla na mě doslova zdrcující účinek. Únosce Frederick Clegg je typickým produktem poválečné Británie - jeden ze středostavovských maloměšťáků, tupě zahleděných do sebe, s představivostí a vnitřním životem mouchy. Snaha dostat se na úroveň buržoazie způsobuje Cleggovu nesnesitelnou hyperkorektivní výslovnost, až fanatické dodržování konvencí. Dělá, co si myslí, že by se mělo dělat, co ho naučila prudérní teta, je bez vlastního názoru. Clegg je sběratel motýlů - symbol toho, že jeho činností není tvořit krásu, ale zabíjet jí, potlačovat jí. Symbolizuje mrtvé ustrnutí, pouhé příživnictví na tom, co je krásné.
Miranda je studentnkou výtvarného umění - schopná vnímat život, milovat ho. Schopna oceňovat všechny nuance a detaily krásných uměleckých děl - ať už jde o malířství, hudbu či literaturu. Clegga intelektuálně ve všem převyšuje, kromě jednoho - je nesvobodná. Z toho vzniká i zajímavý nejednoznačný vztah mezi tím, kdo je pánem situace - Miranda nařizuje, snaří se ho učit, přirozeně stojí nad ním. Clegg je pánem pouze v tom, co si uzmul násilně.
Dvě narativní linie téhož příběhu dělají z románu 'experimentální' román - Clegg vypravuje svůj příběh, poté Miranda vypravuje to samé, ale ze svého pohledu. Pokud se bojíte, že se díky tomu budete nudit, nebojte. Právě naopak.
Spojení 'pokleslého' thrilleru s 'vysokou' formou literatury (společenskou kritikou doby) dělá z románu 'postmoderní' román.
Fowlesův Sběratel patří k jeho vrcholům. Geniálně psychologicky propracované, tak, že můj pohled na Clegga se neustále měnil - mírné sympatie s neschopným člověkem, který ze zoufalství dělá zoufalý čin, pak opovržení, pak lítost...nakonec nenávist. Po dočtení se mi možná všechny pocity spojily v jeden - a já si uvědomil, že Fowles si za tenhle román zaslouží absolutorium. Jeden z mála autorů, kteří mají svými díly skutečně co říct.

Duna je asi nejslavnější sci-fi všech dob, která prošla zajímavým vývojem. V roce 1966 získala nejprestižnější ocenění Hugo a Nebula, a přesto musela čekat téměř dvacet let, než se proslavila. Důvodem bylo to, že v šedesátých letech sci-fi prostě nebylo v kurzu, a mimo uzavřený okruh fanoušků se nedostala. Ovzduší je změnilo v 70. letech. Možnosti audiovizuálního zobrazení pokročily rychle dopředu, George Lucas natočil Hvězdné války, pak v roce 82 Spielberg E.T. mimozemšťana, a najednou se sci-fi stalo hitem. Pyšní američané hledali ekvivalent geniálního Pána prstenů, který se k jejich nelibosti zrodil v Británii - a tímto ekvivalentem se stala Duna. Kniha, která stejně jako Pán prstenů je natolik komplexní, že vytváří uvěřitelný bohatý svět s vlastním pozadím mýtů, filozofií, společenských struktur, ekologií ale i jazyků a nejjemnějších psychologických profilů.
Pokud se ptáte, proč by Duna měla být neslavnější sci-fi, tak je to právě tento důvod. Naprostá poctivost z pera Franka Herberta, jenž domyslel Dunu do nejmenších podrobností, které nemusejí být všechny popsány v knize, ale vy cítíte, že jsou tam někde v pozadí, a proto jeho příběhu věříte. To je přece to, co dělá z příběhu DOBRÝ příběh - to, že postavy nevnímáte jako postavy, ale jako skutečné lidi, že s některými souhlasíte, některé nemáte rádi, a že po dočetění knížky si vyklepete boty od písku, který se do nich během čtení musel dostat - a pak se jen dívíte, jakto že v nich žádný písek není.

18 27.09.2011

Nejlepší epiteton ke knize 1984 je pro mě 'důležitý'. 1984 je DŮLEŽITÁ kniha, kterou by měl každý přečíst. Pokud zapomeneme, co se dělo, pokud zapomeneme na minulost, jsme odsouzeni k tomu jí opakovat. Z toho důvodu je 1984 důležitou knihou. Fascinuje mě, kolik z této knihy přežilo nánosy času a stalo se kultovními. 'Velký bratr tě sleduje', 'válka je mír - svoboda je otroctví - nevědomost je síla', 'ideozločin', 'ministerstvo lásky', 'newspeak', atd. Zaplať pánbůh , že tato kniha nezastarala. V roce 1984 byla minimálně stejně zajímavá jako v roce 1948. A v 2011 jí čteme stejně zaníceně a se stejnou hrůzou jako jsme ji četli v roce 1984. Vlastně možná s větší - uvědomujeme si, jak vetchá je paměť. Jak snadno zapomínáme na věci, o kterých si všichni byli jisti, že na ně zapomenout nelze. Naštěstí tu máme Orwella a jeho 1984, která nám poklepe na záda, a donutí nás ohlédnout se zpátky. Ohlédnout se v hněvu a hrůze a bolesti a znechucení.

18 22.08.2011

Jeden Kingův přítel mu kdysi řekl: 'Steve, vykašli se už na ty horory a začni psát něco seriózního.' Samozřejmě je to nesmysl - nemůžete nařizovat spisovateli, co má psát. Spisovatel píše to, co ho baví, co mu něco říká - jinak psaní nevyhnutelně ztratí na kvalitě. Ale ten Kingův přítel měl v určité věci pravdu. Kingovy mainstreamovky jsou lepší než jeho horory (aspoň podle mě). Dotýkají se hlubších lidských aspektů. V této knize je to vidět jasně. Jak Shawshank, tak třeba Tělo jsou tak silné příběhy dotýkající se těch nejniternějších lidských emocí, že překonávají většinu jeho hororů, které - ač napsány stejnou rukou - postrádají takovéto hlubší poselství. Další z Kingových mainstreamů - Zelená míle, je dalším názorným příkladem. Není náhoda, že právě tyto tři díla (Shawshank, Tělo a Míle) jsou asi nejkvalitnějšími filmovými adaptacemi. Proto si někdy říkám, že kdyby King psal více ne-hororové literatury, bylo by více geniálních knih a geniálních filmových adaptací, z nichž by některá mohla třeba i překonat dlouhodobého lídra všech filmů na ČSFD - Darabontův všem známý vězeňský opus.

17 25.08.2011

"Francouzova milenka" je jedním z vrcholů tvorby Johna Fowlese, přičemž celá jeho tvorba je hodnocena jako vrchol britské literatury 20. století. Pokud tomu rozumíte tak, že chci říct, že "Francouzova milenka" je úžasný román, rozumíte tomu správně. Fowles dokázal vykreslit viktoriánskou dobu tak realiasticky, jak to nedokázalo mnoho spisovatelů žijících přímo v oné době. V čem se ale od typického viktoriánského románu liší - a v čem nabírá rysy postmoderny - je za prvé dvojí vyprávění, z perspektivy a zároveň retrospektivy. Tím mám na mysli, že Fowles nezůstavá pouze v oné době roku 1867, ale často srovnává tehdejší modus vivendi se současnou dobou, hodnotí, a tím prosté vyprávění často spklouzává z esejovitosti. To může čtenáře, kterého zajímá pouze onen milostný trojuhelník a čeká zvraty a dějový spád, odradit. Mě osobně Británie konce 19. stol., doba Darwina, Dickense, zbožnosti, konvencí a pokrytectví zajímá sama o sobě, proto mi tyto 'odbočky' nevadily. Druhá věc, která dělá z románu zástupce postmoderny, je intervence samotného autora do příběhu. Fowles občas nechává zaznít své myšlenky tak silně, že je nepokrytě označuje za své, občas uvažuje o své úloze stvořitele příběhu, dokonce se i objeví na scéně (chvilku). To může čtenář chápat jako známku toho, že příběh je jen příběhem, fabulací člověka, který vám to nepokrytě připomíná, a tudíž vás nenechá se do příběhu ponořit a uvěřit mu. Ale opět, mě osobně toto nijak nevadilo. Proto doporučuju, moc moc, je to literatura psaná tím nejlepším možným jazykem.

16 29.07.2011

Někde jsem slyšel výrok: 'pokud bych mohl před hrůzou nacistického holocaustu zachránit jednu duši, pokud bych mohl zrušit jeden jediný rozsudek smrti, který se odehrál za 2. světové války, pak bych zachránil Bruno Schulze.' Můj podpis pod takovým vyjádřením by se pak nacházel na přední stránce. Bruno Schulz byl úžasným plachým mýtotvorcem, členem polského avantgardního trojlístku Witkiewicz, Gombrowicz, Schulz, jehož skutečné uznání přislo až po jeho smrti, v 50. létech. A přesto, kdo tohoto spisovatele dnes zná? Já, vy, pár ostatních - to je vše. Jaká to škoda. Asi dostatečně nejsem schopen vyjádřit genialitu Schulzova jazyka - jeho Demiurgickou sílu regenerace mýtu návratem do dětství, proměnu ploché nudné skutečnosti do grotesktní žírné poezie, pojmenování nepojmenovatelného a obohacení člověka o jiný pohled na věci, pohled vymáchaný v prapůvodní polévce ztracených mýtů, nejednoznačnosti, extaického vytržení, šílenství a geniality. Slova nestačí...proto přidávám malou ukázku.
(Popisujíc opuštěnou zahradu): Vytřeštěné ohyzdy lopuch se tam vyvalily jako doširoka rozsedlé babizny, napůl pohlcené vlastními šílenými sukněmi. Zahrada tam zadarmo prodávala nejlacinější kroupy černého bezu, hrubou kaši jitrocelů, páchnoucí mýdlem, divokou kořalku máty a všechnu nejhorší srpnovou veteš. Ale na druhé straně ohrady, za tím matečníkem léta, v němž se rozbujela hloupost idiotských plevelů, bylo smětiště bezuzdně zarostlé bodláčím. Nikdo nevěděl, že právě tam sloužil toho roku srpen svou velkou pohanskou orgii. Na tom smětišti, opřená o ohradu a zarostlá bezinkami, stála postel slabomyslné Tluje. Všichni jsme jí tak říkali. Na kupě smetí a odpadků, starých hrnců, bačkor, rumu a střepů stála zeleně natřená postel, na místě chybějící nohy poděpřená dvěma starými cihlami."
Pokud bych mohl z masových hrobů vrátit jednu duši a vdechnout jí život, byl by jí Bruno Schulz.

15 15.08.2011

Na tohle slova nestačí. Tím, že Clavell drží čtenáře neustále ve vězeňském táboře, kde se příběh odehrává, vytváří dokonalou atmosféru místa, čtenář se sžije s postavami, cítí dusné horko asijského vzduchu, slyší otravné bzučení moskytů, vzálené výkřiky z blízké nemocnice, a po chvíli začne poznávat známá místa, kudy hrdinové prochází, milovat každodenní příděly rýže (i když žalostně malé), bát se všudypřítomné hrozby úplavice, po večerech třeba dostane chuť si s kamarády zahrát partičku bridže nebo prodat kradené hodinky Královi tábora. Kniha, která kolem vás postaví ostnaté dráty a bude držet uprostřed dění, dokud to všechno neskončí.

15 11.07.2011

Nabubřele tlustá městská fantasy, která se náhle objeví, vyroste jako nějaký zmutovaný živočich, nesouměrný komplex, výsměch všem lineárním principům a proporcím. Palimpsest grotesknosti, který Mieville jako zrezivělý lak nanesl na tradiční prvky fantasy románu a udělal z něj něco nového, něco, co to ještě nebylo. Barokní popisy vévodí celé knize, roztahují jí do monstrózních rozměrů, a pronikají skrze dimenze - pokud má kniha nějakou vadu, pak je jí toto. Další Mievillovy knihy jsou jakoby skromnější, psány sevřenější rukou, racionálnější myslí. Perdido je kniha, kterou zachválila elefantiáza, a která nabobtnala do racionalitě se vymykající podoby, pobodné postavě Sloního muže v Lynchově slavném filmu. Já si ovšem v takové bizarnosti, záchvatu šílenství, našel své klady, a proto je pro mě Perdido nejlepší Mievillovou knihou. Město totiž díky němu dostalo jasné kontury, zabarvilo se do všemožných barev, načichlo zápachem protékající olejovité řeky, potem lidí ztrácejících se v klaustrofobní megalomanii města. Zvuků je najednou všude tolik, že vytváří všepřítomnou otravnou kakofonii. Mievillovi se podařilo to, co možná ani nečekal. Inspirován Johnem M. Harrisonem, Mervynem Peakem nebo Bruno Schulzem se mu podařilo vzít starý koncept běžné fantasy literatury, našroubovat na něj dřevěná křídla, přetvořit jeho vnitřní orgány do podivné dekadence a vyslat ho do světa, kde prorazí natolik, že definuje žánr nový - New Weird.

13 30.08.2011

Samozřejmě, TO je nejlepší Kingova kniha, ergo nejlepší horor, jaký kdy byl napsán. O tom pochybovat nemusíme. Já bych chtěl říct něco o symbolice, kterou TO obsahuje. King popisuje dva světy, svět dětství a svět dopsělých. Klaun se pohybuje pouze ve světě dětí tím, že jeho obětmi jsou pouze děti. Dospělí jakoby přehlížejí tento svět...vražd si málo všímají, zapomínají na ně, odsouvají je do podvědomí. Toto je stejný proces, jaký popisuje Freud. Dětství jako nedílná součást, která zapadá do podvědomí. Podle Freuda všechny komplexy, které máme, si přinášíme právě z dětství. Sedm hlavních hrdinů knihy jsou beze zbytku úspěšní lidé. Důvod je nasnadě - své komplexy z dětství naprosto vytěsnili z důvodu šoku, který prožily při setkání s klaunem. Svět dospělých a svět dětí dokázaly striktně oddělit, tím že na ten dětský dočista zapomněli, a proto se mohou natolik realizovat jako úspěšní lidé.
Klaun je symbolem právě tohoto přechodu, cézurou mezi dvěma světy. Vylézá ze záchodů, z umyvadel, ze sprch. Pokud si pamatujeme na Kingův první román Carrie, kde hned první scéna se odehrávala ve sprchách, kdy Carrie dostane menstruaci, můžeme zde vidět spojení. Odtékající menstruační krev symbolizuje ztrátu dětství, Carrie se díky svým prvním měsíčkům stává dospělou ženou. I na konci TOho, kdy děti musí souložit s Beverly, aby mohli porazit Klauna je symbolem ztráty dětství. Pouze pokud děti spojí dva symbolické řády, dětství s dospělostí, mohou přemoci klauna.
Proto si myslím, že Kingovým skrytým poselstvím bylo jakési vyrovnání s dětstvím, návrat k němu jako proces anamnésis, rozvzpomínání se na zapomentutý svět skrytý v podvědomí. Díky této knize se mi této anamnézy dostalo. Opět jsem se vrátil do dětství, znovu ho prožil. A TO je neuvěřitelně dobrá kniha. Bez jakýchkoliv pochyb.

10 24.08.2011

Nevím, jak tuto knihu označit: jako modelová kniha pro 21. století a zároveň vrchol postmoderny, přimčež tato kniha završuje veškeré její snažení - nic vyššího, lepšího, specifičtějšího už nemůže v postmoderně vyjít. A nebo jako samostatný útvar, jenž nesnese žádné srovnání a naopak rebeluje proti vešekerým narativním literárním přístupům, kniha, jež jak na nějakém magickém koberci levituje nad všemi ostatními díly, a svou aliteratrou, akauzální narací a jiným novátorským přístupům se vymezuje vůči všem předchozím stylům a vzpírá se zařazení. Proto ani já se nebudu pokoušet o zařazení: jednak bych to nesvedl, jednak jakékoliv škatulkování by knize pouze ublížilo a zakrylo její nesmírnou originalitu.

Kniha je totiž naprosto geniální: je v ní tolik příběhů, osudů, linií, jež se knihou proplétají, občas zmizí do ztracena, občas se znovu objeví, kolik jsem nezažil v žádné jiné knize. Je to jako řeka, neskutečně mocná a dynamická, do které se občas zamíchá nějaký přítok, aby byl bez milosti pohlcen šíleným proudem Bolanovy literární geniality. Protéká tu detektivní zápletka, milostný příběh, filozofické úvahy, strohé policejní zprávy, historická freska, žurnalistické postřehy, vše ve víru stovky lidských osudů a příběhů. Tak, a teď vše sečíst a tisíckrát znásobit a vaše představa se ani nepřibližuje tomu, o čem mluvím. Dávám pět hvězdiček, ale procentuální hodnocení zde pozbývá smyslu. Tohle je trancendentální zážitek.

9 12.01.2013

Značně těžká kniha a můj jasný kandidát na nejlepší fantastickou knihu roku. Na obálce je Anatém přirovnáván ke Jménu růže a Duně. Podle mě první příměr je nepochybný - spletitost klášterního prostředí, filosofické disputace a asketický život místních znavačů je téměř shodný s Ecovým románem. Co se týče Duny, podobnost vidím pouze v komplexnosti, nikoliv v tématu. Naopak prvních dvě stě stran mi hodně připomnělo - myšleno nijak zle - Harryho Pottera. Mladí frátové a sůry žijí takovým kampusovským životem, kdy se účasní přednášek, poslouchají příkazy svých vedoucích, vymýšlejí vlastní tajné pikle a v určitý věk se musí při obřadním ritu rozhodnout pro jednu z možných profesních drah, což mi hodně evokovalo volení studentů do Bradavických kolejí. Poklidné vyprávění se někdy kolem tří sté strany změní v celkem dobrodružnou jízdu, pak se kniha opět zklidní v dlouhých filozoficko-matematicko-kosmologických debatách, aby mi konec vyrazil dech neskutečným sci-fi finišem.

Řekl bych, že s takovouhle knihou by nedokázal přijít žádný současný český autor, proto zároveň oceňuju Kotrleho překlad; originál zprostředkoval vskutku bravurně a ani si nechci představit to množství práce, která za tím stojí.

Závěrem podotýkám, že bych se vůbec nerozpakoval zařadit knihu do školních osnov a kánonu klasických děl světové literatury.

8 18.04.2013

Žák Richarda Dawkinse překládá nový koncept evoluční biologie, a upozorňuje, že pojetí přírodního výběru nemáme interpretovat mezidruhově, ale vnitrodruhově. Řečeno trochu Sartrovsky, ti skuteční nepřátelé jsou ostatní příslušníci vašeho druhu. A ještě jinak - utíkající gazela nemusí být rychlejší než gepard, stačí, když je rychlejší než jiná gazela. No, ale co je podstatné pro Ridleyho evoluci je sexualita, na kterou Ridley vlastně vše redukuje. Sexualita je hlavní (a vlastně výlučný) generátor evolučního procesu. Ridley se zamýšlí nad původem naší sexuality, jejím účelem (proč se spíše nerozmnožujeme mitoticky či meiózou), rozmnožovacími strategiemi, a s tím spojenou i sexuální přirozeností. Podle Ridleyho je přirozeně daná mužská polygamie, a ženská monogamie. Tento bod se stal možná nejkontroverznějším tvrzením, které rozlítilo sociology (Pierre Bourdieu), kulturní antrpology (Margaret Mead) a všechny zastánce genderových studií.
Jeho názory jsou v knize předkládány srozumitelně, s explanační silou. Pokud jste v souboji evoluční biologie/sociologie na straně biologů, pak věřím, že vás kniha přesvědčí.

7 18.10.2011

Jak vypadá takové pokračování jedné z nejlepších sci-fi všech dob? Samozřejmě se nabízí odpověď, že kvalita z tak vysoko nastavené laťky musela jít nutně dolů. Nemyslím si, že tohle je ten případ. V době, kdy jsem to četl (asi v 16 letech), se mi Endymion líbil mnohem více než Hyperion. Jeden z důvodů je větší dobrodružnost. Jako na výletu kouzelným vláčkem jsem si přišel, když jsem cestoval s hrdiny skrze jednotlivé světy, kteří projíždějí na voru po světové řece Thetys. Prostředí se neustále mění, z technologicko-průmyslového Tau Ceti se dostaneme na vodní planetu Mare Infinitus, pak zamrzlý svět, pouštní planetu. Je to v podstatě to největší dobrodružství, jaké si lze představit. Druhý důvod je milostný příběh, který v Hyperionu chyběl. Raul a Aenea je úžasnou dvojicí spojenou osudem, která se musí s pomocí modrého androida vypořádat s nesnázemi na jejich fantastické cestě. A v neposlední řadě je to i postava Štíra, tajemného ocelového monstra který cestuje časem - v Endymionu je totiž na straně dobra, ochránce Aeney jako budoucí spasitelky.
Když si tak na to vzpomenu, Endymion (a Vzestup Endymionu) byl knihou, která mě bavila snad úplně ze všech nejvíc.

7 30.08.2011

Zlatý věk je nejlepším argumentem, proč miluju sci-fi literaturu. Žádný jiný žánr totiž není schopen vytvořit tolik nových myšlenek. V mainstreamu máte fiktivní postavy zasazeny do našeho světa - tudíž s ním nemůžete manipulovat. Co vám přináší potěšení, se omezuje na vnitřní chování postav jednající v daném neměnném světě. Sci-fi je daleko bohatší. Nejste omezeni zavedenými pravidly našeho světa. Vytváříte nový svět s jeho pravidly, zákony, společenskými zvyklostmi, náboženstvím. Technologie je jiná, filozofie je jiná, všehcno je jiné. Sci-fi dává víc možností k originalitě, konceptuálním novotám. A Zlatý věk tuto možnost využil dokonale. Proto je to kniha složitá, každá věta je svým způsobem objevná, nutí vás do konceptuálních skoků, člověk se musí zorientovat v naprosto novém světě, kde se nemůže spolehnout na předchozí zkušenosti s naším aktuálním světem.
Zlatý věk je kniha, kterou se vyplatí číst vícekrát, je v něm tolik nápadů a myšlenek, že to nestačíte zpracovat napoprvé. John C. Wright díky této knize byl přirovnáván k velikánům jako Jack Vance či Gene Wolf. A nezpomeňme, že toto byla jeho prvotina. Když se nad tím zamyslím, za svůj život jsem nečetl knihu, která by byla tak nápaditá jako trilogie Zlatý věk. Simple as that

7 25.08.2011

'Chyba' je prvotina mého bývalého spolužáka z gymplu, Marka Šindelky, a vzhledem k tomu, že jí napsal ve svých 23 letech, a ke kvalitám, které kniha má, mohu konstatovat, že Marek má obrovský spisovatelský talent. To potvrdil už svou básnickou sbírkou Strychnin (2006), za kterou získal cenu Jiřího Ortena - a v Chybě se jeho básnický původ jen potvrzuje. Prozaický text střídají básnické pasáže, které jsou jakýmysi zkratkami v narativním procesu, příběh se tím zrychluje, ale zároveň jaksi zjemňuje, a při popisu používá Marek krátkých úderných vět, které ve čtenáři vyvolávají dojem samostatných obrazů, zaměřených na detaily.
Kniha samotná je přes svou krátkost plná barev, vůní, a dokáže být postmoderním mixem detektivky, romantického příběhu, a narativní lyriky s nádechem až Ajvazovského fantastična. Marek Šindelka byl označen díky této knize za 'prozaika nejmladší generace' a já nemohu než souhlasit. Ačkoliv má kniha jisté nešvary - v poslední třetině se kniha trochu příliš rozvolňuje, a napětí upadá, nedotáhnutost některých postav, atd. - tak věřím, že se Marek Šndelka stane jedním z důležitých spisovatelů naší doby. Přeju mu to.

7 03.03.2011