Epes
komentáře u knih
Šikmý kostel
Karin Lednická
Smutná a dojemná kniha, četl jsem ji na etapy, protože tolik neštěstí a tíže jsem nedokázal spolu s jejími postavami najednou unést. Dnes už si málokdo umí představit, jak drsný a nemilosrdný byl život prostých lidí na vesnici. A právě takové dějiny, dějiny obyčejných lidí s jejich úděly, každodenní dřinou a pravidelnými pohromami mi skládá lepší obrázek, než jakákoli učebnice dějepisu. Navíc když kniha staví vznik Československa do úplně jiného světla, než jak si tyto události tradičně spojujeme s tatíčkem Masarykem...
Jsou světla, která nevidíme
Anthony Doerr
Příběh je propracovaný tak, že jednotlivé příčiny a následky v životech hlavních postav do sebe zapadají jako kolečka perfektně seřízeného hodinového strojku. Právě nezvratitelnost faktu, který my čtenáři víme od začátku, totiž že se Marie-Laure a Werner v knize potkají, stupňuje úzkost o jejich osud s každým dalším oddílem textu, který je posouvá k vyvrcholení. A my tušíme, že to nebude žádný laciný happy end, což vytváří skutečně silný čtenářský zážitek.
Neviditelné světlo v názvu knihy jistě souvisí se slepotou hlavní hrdinky; může také představovat to světlo, za kterým v životě jdeme, aniž tušíme, že nás vede na osudové křižovatky v místě a čase obdobně, jako světlo ve tmě nutí můry nalétají do plamenů.
Zrcadlový muž
Lars Kepler
Jekyll a Hyde a Baba Jaga zasazení do moderní doby. Nejsem příznivcem detailních líčení morbidních sadistických praktik, ale pokud se nad to člověk povznese (asi jako je to nutné ve filmech Quentina Tarantina), tak je to čtivý a napínavý příběh.
Prašina
Vojtěch Matocha
Zatímco Foglar už se dneska pro archaičnost stylu skoro nedá číst, Matocha důstojně převzal štafetu. Příběh má všechny atributy dobrodružství, a přitom zůstává čtivý a dobře přístupný současnému dětskému čtenáři.
Světlo mezi oceány
M. L. Stedman
Hluboký příběh, který nám ukazuje, že jsou v životě dilemata, která nemají řešení a jimž fakticky nejde předejít. Mám silné pochopení pro všechny hrdiny knihy, nikoho nesoudím. Svět prostě není černobílý a není ani spravedlivý, i když bychom si to mnohdy přáli (a zasloužili).
Marťan
Andy Weir
Technické popisy jsou tak přesvědčivé, že čtenář má dojem, že otázky osídlení Marsu jsou již prakticky vyřešené. Jen nám ještě chybí ten ionový pohon... Téma zápasu člověka s osudem a touha přežít podmínkám navzdory zůstává nadčasová a v kulisách rudé planety se opět dobře čte.
Podivný případ se psem
Mark Haddon
V knize se autorovi podařilo dobře vystihnout, jak může být náš každodenní svět pro lidi s autismem plný nástrah a obtížných překážek, a jak obtížně my sami chápeme ten jejich. Jednání hlavního hrdiny je však ryzí, bez postranních úmyslů, a právě tím je mi sympatický. Na konci knihy se můžeme zamyslet, jak náročná musí být výchova takového dítěte, a popasovat se s otázkou, jestli bychom to na místě otce/matky sami ustáli.
Jezero
Bianca Bellová
Na knize mě zaujala především neurčitost, a přitom značná návodnost, do kterých míst a času děj lokalizovat. Aralské jezero je samo o sobě smutným příběhem, stejně jakou je bezvýchodnost lidí zde, hlavního hrdinu knihy nevyjímaje. Obscénnost některých scén děsí, až si čtenář klade otázka, z jaké své životní zkušenosti je autorka čerpá. Motiv cesty "tam a zase zpátky" za poznáním sama sebe je v literatuře obecně jedním ze stěžejních, v jazykových kulisách a místních reáliích Jezera je však znovu nový.
Blackout: Zítra bude pozdě
Marc Elsberg (p)
Myslím, že skoro všichni jsme si někdy tuto otázku položili: Co by se stalo, kdyby se zhroutily počítače, kdyby jedničky a nuly na našich bankovních účtech zmizely, kdyby došla elektrická energie, na kterou jede většina spotřebičů v naší domácnosti. Když vypnou na pár hodin proud, je to celkem romantika - sestěhujeme se do obýváku, zatopíme si v krbu, zapálíme svíčky. Stačí neotvírat příliš často lednici, a nic se nezkazí, protože do několika hodin to zase nahodí... Tato kniha popisuje, jak by to bylo dál, kdyby se hned tak dodávka energie neobnovila. Pro mě to byl uvěřitelný příběh a oceňuji, že si autor problematiku podrobně nastudoval.
O myších a lidech
John Steinbeck
Ohromně lidský příběh z doby, kdy se o mentálních nemocech nevědělo.
Skleněný pokoj
Simon Mawer
Základní esencí knihy je, že autor zasadil smyšlený příběh do reálného prostoru, který tak funguje jako pojítko lidských osudů napříč desetiletími. Podobných údělů bychom v životě a literatuře našli spousty, ale jen právě tyto se nám zhmotňují v brněnské vile natolik přesvědčivě, že bychom mohli snadno uvěřit v jejich skutečnost.
Rituál
Adam Nevill
Na zadním přebalu knihy je recenze The Sunday Times: "Horor často ztratí své kouzlo, když je zlu odkryta tvář..." - naneštěstí přesně této chyby se autor dopustil, když zhmotnil lesní příšeru v podobě směšného mutanta mezi kozlem a býkem v nadživotní velikosti (SPOILER). Ten sice páře lidi na potkání, ale převrhnout auto nezvládne.
Myslím, že myšlenka zlého lesa, který svádí lidi na scestí, klade jim odpor, zraňuje je a uzavírá za nimi cestu a postupně je pohlcuje, je sama o sobě nosná. Proto také první polovina knihy mi přišla uvěřitelná a četla se dobře.
V druhé části si může libovat pouze sadista, který si užívá detailních popisů trýznění člověka na samé hranici jeho života. Historka s black metalovou kapelou už ale nepřesvědčí. Druhou část knihy jsem proto dočetl jen z donucení. Právě když dal autor starověkému skandinávskému zlu tvář, zlomil svému příběhu vaz, což se mimochodem stalo i ve stejnojmenném filmu z roku 2017.
Půlnoční knihovna
Matt Haig
Dalo se to z textu poměrně rychle vytušit, který svět se nakonec ukáže tím pravým. Skutečné umění není sehrát svůj život s balíčkem pečlivě předvybraných karet, ale nefixlovat a hrát s tím, co člověk dostal do ruky. A i když nakonec třeba nevyhrajeme, jak bychom si přáli, za každý poctivě získaný štych na sebe můžeme být hrdí.
Elon Musk
Ashlee Vance
Velmi důkladně zpracovaný životopis. Oceňuji, že autor si udržel od Muska kritický odstup a je schopen se podívat objektivně i na jeho osobnost. Ačkoli Musk dosáhl obdivuhodných výsledků, jen málo kdo by si chtěl projít tím, čím on, a mít jeho povahu.
Kříďák
C. J. Tudor
Syžet je vystavěn na prolínání dvou příběhů s časovým odstupem 30 let. Zajímalo by mě, jak by to ovlivnilo perspektivu čtenáře, kdyby četl oba příběhy odděleně, tj. nejdříve všechny liché a pak teprve sudé kapitoly. Zkuste to někdo, kdo jste knihu ještě nečetl! Minimálně budete ušetřeni netrpělivosti, kdy si na pokračování rozečteného děje musíte počkat další kapitolu. Zajímavé je, jak jsou do příběhu zaangažovány opravdu všechny postavy - každý s tím má něco společného. A zlo je, jako u správného detektivního příběhu, tam, kde bychom ho čekali nejméně.
Spratek: Příběh dítěte, které nikdo nemiloval
Torey L. Hayden (p)
Tuhle knihu by si měl přečíst každý student pedagogické fakulty, aby si ujasnil, že učitelství je poslání a služba a že pravý učitel hodný toho jména investuje sebe sama ve prospěch svěřených dětí. Nad příběhem Spratka jsem několikrát brečel - nad bezmocností a odkázaností droboučkého dítěte, kterému osud nadělil tak otřesný život. Tím spíš si člověk uvědomí, jak posvátná a nezastupitelná je role učitele a jak velký je to profesní závazek této roli dostát. Učitelka Torey nejen že byla dětem oddaná, ale dokázala být i pevná a přímá, a i když to bylo často pro děti těžké, nic lepšího se jim nemohlo přihodit.
Nasterea
Petra Stehlíková
Vydání třetího dílo bylo opakovaně odkládáno, a jestli po tu dobu autorka hledala příběh, tak ho nakonec nenašla. Oproti předchozím knihám je tato jen málo dějová, spíše se zde propracovává logika vybájeného světa a nejméně do poloviny se vlastně nic neděje. Příběhová linka Pětadvacítky, Kapitána a jeho komplikovaného vztahu s Ilan nebo tajemství kolem Nasterey se rozvíjí jen minimálně, čímž se autorka zřekla toho, co bylo v předchozích dílech nosné. Zatímco na třetí díl jsem čekal netrpělivě, čtvrté pokračování mě právě přestalo zajímat a už se k sérii Naslouchač nevrátím.
Via lucis
Jindra Jarošová
Smutný osud, ale příběh plný optimismu, že člověk dokáže zdolat všechny překážky. Hrdinky (a to v pravém smyslu toho slova) jsou v knize dvě: Helen (v hlavní roli) a slečna Sullivanová (ve vedlejší, ale klíčové roli). Štěstí v neštěstí bylo, že se Helena narodila do zámožné rodiny, která si takovou péči mohla dovolit. Tisíce jiných takové štěstí nikdy neměli...
K přečtení též doporučuji:
Vzdělaná https://www.databazeknih.cz/knihy/vzdelana-413886
a Spratek https://www.databazeknih.cz/knihy/sheila-spratek-191333
Jáma
C. J. Tudor
Co je jádrem dobré detektivky a Jáma zoufale postrádá: Pravda, kterou má čtenář neustále před očima, a přesto ji nevidí, je postupně rozkrývána a slepována z malých střípků a v koncovce se poskládají v překvapivě jasný obraz. Oproti tomu Jáma začíná lacině naturalistickým prologem, pak dlouho pokračuje dějově velmi slabým příběhem, ve kterém rádoby "obchází" netušené zlo, a končí zjevením zcela vedlejší postavy Glorie, která coby Deus Ex Machina příběh "rozštípne". Pravda se převrátí naruby na dvou stránkách textu, z tyranů jsou rázem chudáci a naopak, hrdina zatočí s všemocným Špekounem a zjeví se strašidlo. Kniha je velkým zklamáním a dokladem, že je neradno spoléhat na marketingová sdělení na obálce.
Řvi potichu, brácho
Ivona Březinová
Při hodnocení knihy je třeba oddělit kvalitu literárního zpracování od osobních postojů k tématu. Přiznávám, že mě Jeremiášovy projevy po celou dobu značně iritovaly, a musel jsem si proto připomínat, že právě v tom spočívá úkol autorky - zaměřit čtenáře na problém, vyvolat (nějaké) pocity a potřebu k tématu zaujmout postoj. To se autorce určitě podařilo.
Vztah rodičů ke svým hendikepovaným dětem asi nikdo nemůžeme v úplnosti pochopit, naopak do vnímání okolí se snadno vžijeme. Já myslím, že rozhodnutí musí udělat každý rodič sám za sebe a že toto rozhodnutí se vyjeví až tváří v tvář takovému dítěti. Současně jsem přesvědčen, že i tento rodič má právo na život, a pokud v totální oběti pro své dítě nenalezne smysl života, neměl by za to být odsuzován. A od okolních lidí (v domu, ve škole, na ulici...) lze požadovat nanejvýš solidaritu, v žádném případě oběť. Vždyť práva jednoho člověka začínají tam, kde končí práva druhého.
Postavu Patrika považuji za jednu z hlavních, proto mi vadila absence jakýchkoli informací o rodinném zázemí - nikdo nežije ve vzduchoprázdnu, ale Patrik se v příběhu prostě jen objevoval a zase mizel, čímž bylo jeho vykreslení ploché.
Také nevěřím, že v roce 2016, kdy knížka vyšla, by učitelé ve školách byli takto nepoučení, jak je autorka vykresluje. Integrace takového dítěte jako Patrik by si přinejmenším vyžádala individuální vzdělávací plán, který by museli všichni dotčení učitelé podepsat, a tudíž se s Patrikovými potřebami seznámit. Nevzdělaní učitelé, vulgární spolužáci, bezcitní sousedé a neschopné úřady tak spíše v knize posloužili autorce jako (poněkud černobílé) archetypy problémů, jimž autisté v naší společnosti čelí.
