Epes komentáře u knih
Knížku jsem si vybral podle obalu, trochu mi připomínala Sedm smrtí Evelyn Hardcastlové, ale s mistrnou zápletkou Turtona se nedá Loch Down vůbec srovnávat. Už podnadpis "Rodina může být smrtící" je pastí na čtenáře, protože evokuje thriller, ale k němu má tato kniha daleko. Snaha zasadit tematiku lock downu do kulis třicátých let ve Skotsku by mohla být nápaditou, kdyby ji autorka dokázala rozpracovat do skutečného dramatu, nikoli jen věčného hašteření o šlechtické tituly.
Ke knize jsem se vrátil znovu asi po pětatřiceti letech. Četl jsem ji v dětství a nechápu, jak jsem u ní mohl jako dítě vydržet - možná kvůli očekávanému dobrodružství finálního útoku, který se v příběhu rýsuje od samého začátku, ale dojde na něj až na samém konci. Detailní popis plánování je sám o sobě obdivuhodný, ale čtenářsky ukrutně pomalý - taková nicméně asi bude realita. Rozuzlení je poněkud naivní, ale chtěl bych věřit, že se najdou i tací žoldáci. Nicméně zprávy o žoldnéřské skupině Wagnerovců operujících toho času na Ukrajině nás nenechávají na pochybách, kým skutečně jsou - námezdními hrdlořezy bez úcty k lidskému životu. Proto je těžké s hlavním hrdinou knihy sympatizovat.
Čtivé a oddechové. Kéž by bylo vždycky tak jasné, kde stojí síly dobra a zla ve světě. Důkladná obeznámenost autora s mnohými reáliemi (např. současná energetická krize, která je v knize předpovězena tři roky předem) ukazuje, že Forsythova fikce není zas až tak fiktivní. Přesto těch úspěchů slaví britská strana až nápadně mnoho v příliš krátkém sledu, čímž příběh ztrácí na uvěřitelnosti, zejména ve výkladových pasážích o geopolitickém uspořádání světa. Nejprve mi bylo čtenářsky příjemné, jak se jednotlivé epizody rychle odehrají, takže čtenář nemusí dlouho zmučeně čekat na jejich projasnění, zhruba od poloviny knihy mi to ale naopak přišlo poněkud povrchní a nepropracované, neboť šťastný konec byl vždy na dohled.
Jekyll a Hyde a Baba Jaga zasazení do moderní doby. Nejsem příznivcem detailních líčení morbidních sadistických praktik, ale pokud se nad to člověk povznese (asi jako je to nutné ve filmech Quentina Tarantina), tak je to čtivý a napínavý příběh.
K některým myšlenkám (hlavně ze závěrečných kapitol) se možná ještě někdy vrátím, ale celkově pro mě byla kniha víc filozofická než praktická. Kromě toho čísla 4000 jsem žádné velké AHA při četbě neprožil.
Poctivá investigativní novinářská práce. Čte se jako detektivka. Antihrdina je vyportrétován věrohodně a do detailu. I když se jedná o zápornou postavu, obávám se, že mnozí ve světě byznysu předponu "anti" pominou a budou Kalanicka dál následovat jako hrdinu, který změnil svět - a to se mu upřít nedá.
Při čtení této poctivé reportáže se čtenář určitě ustrne a věřím, že sám by chtěl upřímně změnit své spotřební chování tak, aby k otřesným podmínkám v bangladéšských textilkách nepřispíval. Ale jak? Ocenil bych proto, kdyby autor nabídl, nebo alespoň naznačil, co s tím může obyčejný smrtelník ve střední Evropě dělat. V něčem oblečený chodit musím, ne?
Jakoby se autor teprve rozepisoval na pozdější Atlasu mraků. A protože jsem Atlas četl dříve než Hybatele, nemohl autor touto prvotinou překonat své pozdější dílo. Naopak, veliká podobnost ve vypravěčském stylu (odhalování souvislostí a příčin, kterými jsou v jednotlivých příbězích vzájemně usouvstažňněny osudy zdánlivě úplně různých lidí), vč. postavy nakladatele Cavendishe vystupujícího v obou knihách, už mi nepřinesla nic nového.
Jednoznačně nejslabší počin v celé sérii Dárce. Autorka už nedokázala přinést žádný nový prvek a dovést závěr knihy k nějaké překvapivé nebo hlubokomyslné pointě.
Dalo se to z textu poměrně rychle vytušit, který svět se nakonec ukáže tím pravým. Skutečné umění není sehrát svůj život s balíčkem pečlivě předvybraných karet, ale nefixlovat a hrát s tím, co člověk dostal do ruky. A i když nakonec třeba nevyhrajeme, jak bychom si přáli, za každý poctivě získaný štych na sebe můžeme být hrdí.
Ještě štěstí, že jsem zhruba uprostřed Gaussovy křivky rozložení IQ v populaci. Avšak zatímco pravá strana s nízkým IQ se, jak vidno v knize, s pocitem spokojeného života nevytlouká, vysoký intelektuál je zjevně dar, a současně prokletí.
Knihu hodnotím velmi nízko, navzdory tomu jsem si ji koupil - abych nezapomněl, jakým člověkem bych nechtěl být, a jako připomínku, že různí lidé mají věci v hlavě srovnané různě. Jazyk autora je hrubý, cynický, maskulinní, s nikým se nepáře. Z celého textu čiší povýšený despekt nad těmi, kteří se na vrchol nikdy nedostanou - a po tom za tuto cenu ani netoužím. Třináctero autorových bodů je tohoto pohrdání přehlídkou, aniž bych si o kterémkoli z nich myslel, že by mohl být inspirací, čím se chci řídit ve svém životě, natož abych se tímto směrem nechal koučovat.
Skutečnost, že je kniha sestavená z rukopisů z pozůstalosti a zrekonstruovaná nakladatelem až posmrtně, je snad polehčující okolnost pro to, co textu zásadně chybí: propracovanost. Fakt, že Golding příběh dvakrát přepisoval a chystal se na třetí verzi dokládá, že ani sám autor nebyl s výsledkem ještě spokojený, aby ho mohl prohlásit za definitivní. Na příliš malém prostoru (140 stran) se rozebíhá několik odlišných linií - vztahy Řecka k Římu a jen zcela naznačený odboj proti římské nadvládě, lesk a bída delfské věštírny, zahrnující veškerý cynismus a pokrytectví, osobní zrání vesnické dívky, vnitřně rozpolcené z přisouzené role Pythie, nebo zcela epizodní výprava do Athén. Nic z toho není propracováno dostatečně, a tak mi celkově kniha vyznívá jen jako draft - náčrtník k románu, který mohl být velký, tak jak to Golding uměl, ale nezbyl už čas, aby dozrál.
Životopisy politiků prakticky nečtu, proto jsem z knihy, již jsem dostal jako dárek, měl na začátku strach. Obával jsem se poněkud nudného přehledu tuny historických fakt a politických souvislostí, které mi nebudou dávat smysl kvůli mému nízkému všeobecnému přehledu a nulovému zájmu o politiku. Opak byl pravdou - knihu jsem zhltnul za tři dny s velikým zaujetím. Nad všemi dějinami a politikou se v popředí klene dramatický popis Churchillovy osobnosti a jeho neúnavného zápasu se světem i sebou samým. V tomto smyslu je text nesmírně zajímavým, poučným a inspirativním. K Churchillovi jsem se díky němu přiblížil jako k člověku z masa a kostí, jakkoli nás všechny převyšuje svou dějinností.
Pokud jde o autora, Borise Johnsona, jsem ohromen šíří jeho záběru i vypravěčskými dovednostmi. Myslím, že hluboké studium Churchillova života ho určitě v politice dovedlo tam, kde nyní je, a zformovalo jeho politické postoje. Podobnou disertaci by měl zpracovat každý vyšší politik, aby si uvědomil své místo, své poslání a svůj závazek, jakým politikem chce a nechce být a jak chce světu přispět a posloužit mu.
Kniha je určitě čtivá - dostal jsem ji na Štědrý den a dočetl jsem ji o Druhém svátku vánočním. Sám autor se zříká snahy knihu žánrově zařadit, jako by jí přisuzoval více, než prostý čtenář rozpozná: jde o detektivní román zasazený do méně obvyklých kulis námořní cesty v 17. století, bez nároků na historickou a technickou správnost. I když je tu velká snaha o mysterióznot, srovnání s příběhy Sherlocka Holmese pokulhává. Hlavní hrdiny těžko můžeme obdivovat, když jsou z nich v závěru masoví vrazi, a na tom nic nezmění ani vehementní snaha autora o "dobrý konec" na posledních dvou stránkách. Příběh je propracovaný a udivuje pozoruhodně detailní výstavbou zápletky, to je ale i jeho úskalí, neboť na vysvětlení, jak se vše odehrálo, potřebuje autor 50 stran textu - rozřešení nás tedy neohromí svou překvapivou jednoduchostí, kterou jsme měli celou dobu na očích, jak to u dobrých detektivek bývá, ale je po celou dobu skryto, takže se čtenář sám nemůže pokusit o detektivní dedukce. Myslím, že autor zůstává v zajetí své první knihy, koneckonců o Ďáblovi i Sedmi smrtích často mluví společně: kostra obou příběhů zůstává žalostně stejná, jen namísto "lokaje" tu máme "Starého Toma". Třetí knihu již Turton avizuje, tak doufejme, že jako autor brzy vyzraje.
Ještě že bydlím v novostavbě. Autorka se důsledně drží žánru, čímž čtenáře nemate a uspokojuje. Přenesením většiny příběhu do současnosti se stávají kulisy realističtější. Ocenil bych, kdyby dějové a časové linky všech čtyř rodin byly více provázané, čili události předchozí rodiny zapříčiňovaly úděl rodiny následující. Takto jsou to spíše čtyři smutné příběhy vedle sebe, které drží pohromadě jen drobnosti (stříbrná pistole apod.). Některé momenty jsou méně věrohodné, nad čímž se povzneseme u románu z 19. století, ale moderní text by měl být rafinovanější.
Pochopil jsem, že autor pracoval na příběhu tři roky a nijak mě to nepřekvapuje - vystavět s takovou pečlivostí, nápaditostí a předvídavostí všechny kauzální souvislosti a dějové linky, to už vyžaduje nakreslit si nějakou mapu či časovou osu nebo vývojový diagram. Přesto jsem v příběhu nenašel žádné nelogičnosti, jen zhruba v polovině mě začalo trápit, že vyprávění očima každé postavy je velmi podobně koncipované a druhá půlka textu by mohla být nudná. Trochu ano, ale jak se blížilo finále, musel jsem číst dál.
Čtenáři, který se teprve do příběhu chystá pustit, vřele doporučuji prostudovat si pozorně úvodní seznam hostů, aby se v nich později vyznal.
Mrzí mě, že se Pullman v dalším díle až příliš soustředí na politikaření a zabředává do filozofie - tím se knihy postupně vzdalují dětskému čtenáři. Také že už v 2. a 3. pokračování není a nebude žádný dětský hrdina. Kniha Prachu mi přišla mnohdy nastavovaná - např. pražské dobrodružství bylo zbytečně detailní dějovou odbočkou, ačkoli je samozřejmě zajímavé (a místy úsměvné) číst o našich reáliích v textu anglického autora.
Popiska knihy je sama o sobě spoiler, když prozrazuje, jak celé putování skončí. Což je možná škoda, ale základy historie poučený čtenář tak jako tak ví, že nemůže čekat happyend. Natož od Jiřího Šotoly, jehož texty jdou nemilosrdně na dřeň lidské podstaty, a ani pokud jde o záležitosti církevní, nic mu není svaté. Jako ateista toto uvádění historických příběhů na pravou míru oceňuji, neboť je pro mě spíše uvěřitelné než legendy o dobrosrdenství a udatných činech světců. Jazyk vypravování je jako vždy neskonale bohatý, způsob, jakým Šotola využívá historismů naznačuje, že je sám detailně obeznámen s jazykem a reáliemi doby. Fatálnost životního údělu dětí, jež byly zmanipulovány, nikde nejsou chtěné, nemají se kam vrátit a zůstávají bez šance na dobrý konec, činí knihu smutnou a bezútěšnou po celou dobu čtení, zároveň však zrcadlí vysoké literární kvality textu a autorovu vypravěčskou zručnost.
Ke knize jsem se vrátil znovu po 20 letech a našel jsem v ní věci, které jsem jako mladý člověk příliš nevnímal. Nyní na prahu padesátky mě zajímá vize stáří a tato kniha jej ukazuje velmi bez příkras. I když světové války a dožívání za socialismu jsem byl ušetřen, nedělám si iluze, že tato životní etapa s sebou nese mnoho smutného, resp. že o dobré a plnohodnotné stáří se člověk musí zasloužit ještě ve zralém věku, aby měl z čeho čerpat.