Epes komentáře u knih
Na zadním přebalu knihy je recenze The Sunday Times: "Horor často ztratí své kouzlo, když je zlu odkryta tvář..." - naneštěstí přesně této chyby se autor dopustil, když zhmotnil lesní příšeru v podobě směšného mutanta mezi kozlem a býkem v nadživotní velikosti (SPOILER). Ten sice páře lidi na potkání, ale převrhnout auto nezvládne.
Myslím, že myšlenka zlého lesa, který svádí lidi na scestí, klade jim odpor, zraňuje je a uzavírá za nimi cestu a postupně je pohlcuje, je sama o sobě nosná. Proto také první polovina knihy mi přišla uvěřitelná a četla se dobře.
V druhé části si může libovat pouze sadista, který si užívá detailních popisů trýznění člověka na samé hranici jeho života. Historka s black metalovou kapelou už ale nepřesvědčí. Druhou část knihy jsem proto dočetl jen z donucení. Právě když dal autor starověkému skandinávskému zlu tvář, zlomil svému příběhu vaz, což se mimochodem stalo i ve stejnojmenném filmu z roku 2017.
Počáteční postoje Malály vnímám jako naučené pózy převzaté od jejího otce, později se pro mě stává uvěřitelnější. Hodně mi vadila ta neustálá soutěživost ve třídě o prvenství v testech.
Příšerné svědectví o despotickém otci a sadistickém bratrovi, jimž se hlavní hrdinka nedokázala téměř do poslední stránky vzepřít. Byla to tak strašná mentální omezenost a sociální závislost na rodině, nebo výsledek výchovy založené na ideologickém vymývání mozku? Neskutečně mě rozčilovalo, že člověk studující PhD. nejen že nedokáže racionálně nahlédnout na svůj psychický problém, ale vůbec si ho připustit, požádat kohokoli o pomoc a tuto pomoc přijmout. Kdyby nebylo dobových reálií (Dvojčata, Bin Ladin...), člověk by nevěřil, že takové tmářství je možné ještě ve 20. století. Tuším, že se autorka napsáním pamětí snažila vyrovnat se svým dětstvím, a kniha ji usvědčuje, že se jí to vlastně dosud nepodařilo. Díky tomu máme další důkaz, jak mohou být jizvy z dětství hluboké a bolestné po celý život.
Čtivé, ale nepřesvědčivé, konec nedopracovaný.
Příběh tak rozvláčný, že mě děsí, že jsou ještě dva stejně tlusté díly. Osobně nemám rád tyto variace na klasický drakulovský horor.
Slibně založený příběh, bohužel na konci příliš uspěchaný. Pokud se padouch odhalí sám tím, že se v opilosti chlubí svými zločiny, vezme to čtenáři vítr z plachet: namísto skládání puzzle z drobných detailů, jako jsme to dělali od začátku knihy, přijdeme v závěru k hotovému. Proporčně je tedy román rozvržen nedobře - na začátku minimum vodítek, na konci nám je nesype autorka všechna. Rádoby otevřený konec už na tom nic nezmění.
Experimenty s modifikací paměti jsou určitě vzrušující, do příběhu mohly být důkladněji a podrobněji zakomponovány.
Když za oknem obchází neuchopitelné nebezpečí, je to skutečně mrazivé. Jakmile ho ale autor zhmnotnil do konkrétních masakrů, kouzlo imaginace se vytratilo.
Zasazení příběhu do reálného prostředí pohoří Tribeč vzbuzuje chuť vydat se na Slovensko po stopách knižních hrdinů a věřit, že se to všechno stalo.
Dobrou detektivku dělá dobrou detektivkou, když autor postupně zanechává drobečky, po nichž se může čtenář vydat a sám si postupně skládat řešení. V této knize celou dobu hlavní hrdina chodil od ničeho k ničemu, aniž by nám nabídl jakoukoli stopu, takže jsme byli o vlastní detektivní práci ochuzeni. Všechno se nakonec vyjevilo na posledních stránkách převratným nálezem - takže by vlastně stačilo přečíst si poslední kapitolu.
Takže hodně slabá prvotina.
Jsem z oboru a inspekce u nás byla před půl rokem - tak jsem se pobavil. Doporučuji jako oddychové či spíše uklidňující čtení každému řediteli, kterému se "hydra" do školy nahlásila. A do Lakšmí jsem se i já v průběhu čtení zamiloval...
Knihu jsem ani nedočetl, nemyslel jsem si, že se autorka uhne k Alence nebo Narnii. Hunger Games byly svým způsobem nové, v tomto případě mě však autorka ničím nepřekvapila a nedala mi důvod, proč bych měl příběh dočíst do konce.
Celkem čtivé, ale téma přebrané od dřívějších autorů, čímž se kniha odsoudila k průměrnosti, neboť příběh nepřináší nic něco nového.
Opět strhující vyprávění, ale tentokrát plné politiky a intrik u moskevského dvora, a to už mě tolik nebavilo.
Pečlivě rozplánované a přesně nadávkované dobrodružství zasazené do atraktivních kulis udržuje čtenáře (dětského i dospělého) v neustálém napětí. Nádherné ilustrace jsou odměnou za každou přečtenou kapitolu.
Základní esencí knihy je, že autor zasadil smyšlený příběh do reálného prostoru, který tak funguje jako pojítko lidských osudů napříč desetiletími. Podobných údělů bychom v životě a literatuře našli spousty, ale jen právě tyto se nám zhmotňují v brněnské vile natolik přesvědčivě, že bychom mohli snadno uvěřit v jejich skutečnost.
Slibný námět, který však autorka nedokázala promítnout do soudržného příběhu. Místo toho se jedná o řadu dílčích epizod, kterým je vždy věnován omezený prostor a pak se vytratí do ztracena. Pokud má být nosnou osou knihy komplikovaný vztah dětské hrdinky s jejími rodiči (zejména otcem) či platonický vztah se spolužákem, pak ho autorka nedokázala vytěžit - např. tím, že bychom prožívali úzkost nad osudem těchto lidí tváří v tvář zkáze, jejíž nevyhnutelnost si umíme domyslet sami.
Příběh je propracovaný tak, že jednotlivé příčiny a následky v životech hlavních postav do sebe zapadají jako kolečka perfektně seřízeného hodinového strojku. Právě nezvratitelnost faktu, který my čtenáři víme od začátku, totiž že se Marie-Laure a Werner v knize potkají, stupňuje úzkost o jejich osud s každým dalším oddílem textu, který je posouvá k vyvrcholení. A my tušíme, že to nebude žádný laciný happy end, což vytváří skutečně silný čtenářský zážitek.
Neviditelné světlo v názvu knihy jistě souvisí se slepotou hlavní hrdinky; může také představovat to světlo, za kterým v životě jdeme, aniž tušíme, že nás vede na osudové křižovatky v místě a čase obdobně, jako světlo ve tmě nutí můry nalétají do plamenů.
Co je jádrem dobré detektivky a Jáma zoufale postrádá: Pravda, kterou má čtenář neustále před očima, a přesto ji nevidí, je postupně rozkrývána a slepována z malých střípků a v koncovce se poskládají v překvapivě jasný obraz. Oproti tomu Jáma začíná lacině naturalistickým prologem, pak dlouho pokračuje dějově velmi slabým příběhem, ve kterém rádoby "obchází" netušené zlo, a končí zjevením zcela vedlejší postavy Glorie, která coby Deus Ex Machina příběh "rozštípne". Pravda se převrátí naruby na dvou stránkách textu, z tyranů jsou rázem chudáci a naopak, hrdina zatočí s všemocným Špekounem a zjeví se strašidlo. Kniha je velkým zklamáním a dokladem, že je neradno spoléhat na marketingová sdělení na obálce.