Erilenne komentáře u knih

Mnozí čtenáři si touto knihou pouze dotvářejí názor na bratry M. Rozhodnutí, komu věnovat sympatie, potom vždy nějakým způsobem ovlivňuje rozpoložení ve kterém knihu čtou.
Byť je to mimořádná kniha tím, že zobrazuje někdejší realitu, bylo mi z textu fyzicky zle.
Tón, ve kterém se nese líčení bří Mašínů, zobrazuje kruté a cynické mladíky, kteří se odkazem svého statečného otce neřídili. Rozcapenci - zabíjení a loupeže vnímali jako něco oprávněného, ježto oni si určili stranu dobra a zla, a ježto oni jakožto soudci, předem morálně očištěni, jsou povoláni odpovídat násilnými prostředky, ve jménu, kdo nejde s námi, jde proti nám ...
Ještě mnohem prostomyslnější je snad doslov pana Milana Hulíka, který by před ukvapenými soudy měl skutečně rozmýšlet, kdo (!) by mohl být uvážen tím zmiňovaným tyranem - víte pane Hulíku, z hlediska vyššího principu mravního, vraždu nevinného člověka nelze obhájit pouhým nesouhlasem s restriktivním režimem!
Pokud by Vaše věta - vražda na tyranovi není zločinem... - měla zaznít právem, bři Mašíni by museli zlikvidovat vyššího kolaboranta, například z řad komunistických pohlavárů, ale to co činili bylo sprostým vražděním a nevymažou to odznáčkem třetího odboje.

Zajímalo by mne, co skupina učinila s těmi odcizenými penězi, měnová reforma byla uskutečněna až po roce od loupežného přepadení...

Přesto, že knihy U. Eca nevyhledávám, je tato obsahově velmi zajímavá a podnětná.
Nečte se lehce, překlad je kostrbatý, těžce stravitelný, nechybí ani gramatické chyby, překlepy, mnoho termínů, v jejichž užívání se Eco neomezoval, je napsáno nesprávně, atd.
Nejsem pedant, ale zastoupení chyb v takové hojnosti maří požitek z četby, jelikož narušuje soustředení. Snad se v příštím vydání O literatuře na korekturu již nezapomene.

Důvodem mého nízkého hodnocení je jádro nepromyšleného poselství pana Laniera, jež nekoresponduje s mým přesvědčením.
Ač nepochybuji, že rozumí obsahu své činnosti a specificky přidruženým problémům v oblasti svého působení, jeho závěry jsou poněkud totalitní a velká úcta, již projevuje ohodnocení jakékoliv činnosti na internetu pomocí nanoplateb je skrytou cenzurou, znásobenou sníženým přístupem k informacím.
Mě osobně grandiozní závěr knihy, o výhodách legalizování špiclování velkými korporacemi, a sice vlastním souhlasem, s následnou platbou za poslušnost, nepřesvědčil. Je v tom jistý paradox, jelikož násobením hrozby všemocných Sirén se snaží čelit eufemistickým znázorněním Velkého bratra.
Předností knihy shledávám důkladnější vhled do problematiky chodu vlivnějších síťových gigantů.

3 22.03.2017

Tragickým pozadím deníku vykreslen zmar krásné dívky.
Co zde hodnotit? Stylistiku deníku čtrnáctiletého děvčete, zapisujícího si vnitřní trápení, jež nebyla určená očím veřejnosti?
Zde jsou hvězdy nepatřičné.

Ani krásné, ani dojemné, pouhá ukázka prohnilé společnosti.
V osobě Sajuri nikdo neviděl osobnost, byla tím, v co byla vychovávána. Žena nebyla ničím, jak bylo patrné v jakékoli postavě románu. A bez krásného zevnějšku není přízeň, peníze ani vliv...
Nelíbilo se mi, že malá Čijo, posléze Sajuri, se snažila idealizovat postavení gejš na umělkyně, pravdou je, že gejša tak, jak byla vykreslena zde, nebyla ničím, než pouhou luxusní metresou. Označení, nevycházející z dovedností, ale z charakteru, sebeúcty a hodnoty sebe sama.

9 18.11.2016

Citováno ze závěru knihy (!)

„Tady, kde sedím na podlaze a každý úder kolejí cítím v celém těle, se žádný jasný rytmus nedá vysledovat. Protože tady v protektorátu - nebo jsme už v Polsku? - nejsou kolejnice pořádně svařené. U nás v Německu by to bylo jiné..."

Tento výrok, který autor vložil do úst hlavnímu protagonistovi (nedovedu si představit, jak by nesprávně svařené kolejnice zvládli nápor a váhu celého vlaku, zřejmě jsme přistavovali vozy typu lehké rikši) snižuje celkový dojem.

Styl vyprávění není vůbec špatný, ovšem Charles Lewinsky se příliš často opakuje, což silně narušuje plynulost děje. Bez těchto sekvencí by kniha byla poloviční... a záživnější.

2 09.10.2016

"Milý synu! Jádrem národa jsou střední vrstvy. A proč? Kdo se hádá o komáří řešeto, nemůže tančit s kozou u Podmokel!"
-skutečně si nedokáži představit, že by někdo skládal věty takto nesmyslně z jakéhosi latentního strachu...

Havlovy věty jsou vetché laciným pozérstvím působit oduševněle, rádoby sevřené v úzkosti společnosti.
Chybí zde jakákoliv myšlenka a její absence řadí Zahradní slavnost mezi díla bez významu. Z knihy jsem necítila nic, jen prázdnotu, kterou je nasáklá.

"Kdo loví ryby u Klatov, nemusí skákat do jahodí."
"Žabinec bez brčka neusmažíš."
Genialita? Proboha kde?

Nemohu udělit vyšší hodnocení knize, jež se snaží přesvědčit čtenáře o výhodách nacistické okupace, jelikož nic jiného tato kniha nenabízí.
Oceňuji pohled z více úhlů, ovšem tvrdit mezi řádky, že prodloužení válečného stavu o pár měsíců či let a Němci by nás snad akceptovali jako rovní německé rase /o čemž mohou fantazírovat pouze lidé autorova ražení/, či příznivě psát o stvůrách vysoko v hierarchii okupační správy protektorátu je přímo výsměch lidem, jež "zásluhou" Moravce, K.H.Franka... přišli o život.

Soudný člověk rozezná manipulaci, skrytou v tomto literárním bahně, ovšem děsí mě ti mladší, kteří se již nebudou moci opřít o autentické vzpomínky, a příběhy svých příbuzných, či ostatních ve svém okolí, z dob II. světové války.

Ono není těžké udělat si obrázek o sudetském agitátorovi, jehož knihy vydává společnost propagovaná na stránkách těch, jenž popírají holokaust.
Smutné je na tom to, že je dáván prostor těmto agitátorům, jejichž počet roste úměrně k tomu jak pamětníci odcházejí.

Hvězdičku dolů za permanentní skákání mezi scénami a ději, druhou za silně překombinované finále, plné samoúčelných situací.

K čemu tam byl ten plísňař? :D

10 22.06.2015

Ne, to není fiktivní korespondence, to jsou výstřiky pubescenta. Franz Kafka se svou rozervanou duší askety, by po obdržení dopisů, jenž by obsahovaly pasáže o prsou a vagině autorky, rozhodně nepocítil náhlou náklonnost.
Všem, kteří četli, či se chystají číst Dopisy Kafkovi, doporučuji přečíst Dopisy Mileně! Poté je na místě objektivní zhodnocení
.
Nechť si každý autor zvolí libovolné téma, ale se soudností, prosím!

Kniha je notně zkresleným názorem, oddané a naivní ženy, jež byla spokojená iluzí, do níž se zabalila. Nepřipouštíc si stín viny. Stejně jako její muž profitovala z vykořisťování nevinných, umučených lidí. Využívala atmosféry strachu i práce internovaných vězňů. To vše svědčí proti ní.
Právo soudit jí mají však lidé, jež si tu dobu prožili, a jsem si jistá, že mnozí z nich už tak činí. Avšak jinde.

Proč číst knihu? Snad proto, že kousíčky do mozaiky doby Protektorátu jistě poskytne, ale jako bernou minci, v žádném případě!

Nehodnotím.

Kniha mne příliš neupoutala, ani stylem ani příběhem. Němci se vraceli do svého Reichu a mnoho lidí, Čechů, kteří kvůli nim před válkou museli utéci, před okupanty a jejich sudetskými příznivci, se mohlo vrátit do svých domovů. Možná by se těm, kteří si nyní nesmyslně sypou popel na hlavu skutečně zamlouvalo, kdyby se podařil jejich úmysl a Sudety by získali plnou autonomii, o čemž se reálně uvažovalo! A zbylo by české torzo, jež by postupně zaniklo. Popel na hlavu si nesypu, odsun byl v mých očích spravedlivým vyústěním.

Chytrolíni, ohánějící se "kolektivní vinou Čechů" za odsun Němců, nechť si tedy uvědomí kolektivní vinu německou. Politika německého obyvatelstva Sudet podporovala Hitlerovu politiku holocaustu.


Nehodnotím, nedočetla jsem.

Některé myšlenky pěkné, obsah knihy vyznívá do prázdna.
Její kódy pro věci tajné byly neskutečně divné a co mě rozčilovalo nejvíce, byla autorčina drzost považovat ostatní, jež nesdílejí její lásku k dnes již zesnulému V. Havlovi, za stádo závistivých tupců.
Upřímně, její titul Největší Čech, podle mého vznikl z pocitu averze /útěchy/ k sobě samé. Z vět, jimiž sebe samotnou rozcupovala vyvstává otázka, zda by měl V. Havel hřejivé oči i kdyby zapadl do popelnice dějin bez majestátu prezidentství a toho humbuku kolem. I domnělá gloriola láká.
S tím se musí počítat, když už se jde s kůží na trh...

Nesympatické, ploché figury po lobotomii, nacpané do objemného románu, plného klišé.
Inspirací k tomuto braku nebyl nikdo jiný, než autorčina vnitřní bohyně, zamyšleně sedící u knihy Twillight.

Šikovně sepsané paměti krajně nesympatické ženy. Nemohu hodnotit.

Nelíbí se mi autorův styl, navíc jsem z knihy cítila podbízivost. Finále zavánělo "kýčem".

4 26.02.2015