esma komentáře u knih
Od MK už čtvrtá knížka, kterou jsem poslouchala. Píše o lidských selháních, kde doba - i vzdálená a lidské vztahy formují podhoubí pro zločin. I když jde o detektivku, není tam přebytek krve a násilí. Autorka si spíše zakládá na dobře postaveném příběhu, nechybí ji fantazie ani představivost, což je znát.
Knížka je skutečně magická. Příběh nabízí bídu, dřinu, války a řádění přírodních živlů,
přesto vnímáme v této malé člověčí komunitě usídlené vysoko v horách na úpatí jedné z nich tu hezčí stránku lidské existence, provoněnou bylinami, laskavou takřka pohádkovou. Žádné sváry, minimum pomluv, absence nenávisti, všechno je v módu pochopení, protože jeden bez druhého v takto exponovaném prostředí nemůže existovat.
Proto mají asi tři jablíčka takový úspěch a ano, nechybí ani příslib změny...
Hlavní postavou díla Jana Guilloua není ani tak člověk nebo mosty, jak by se dalo z názvu usuzovat, je to 20. století. Stejně jako ty předchozí, má i toto století, do kterého se většina z nás narodila a prožila část svého života, světlé, ale i stinné, mimořádné kruté stránky. V knize popisované dopady průniku civilizace do tzv „necivilizované“ Afriky, lhostejnost a povýšenost nad jinými etniky, průběh první světové jsou toho důkazem.
Každého z nás vlečou dějiny a ukrýt se před nimi nelze. Lauritz byl nadaný inženýr, čestný, rovný k lidem, přesto důsledky smluvního vztahu s Anglii ho donutili emigrovat, opomněl, že jeho podnikání není izolovaným ostrovem. Nebo Oskar, mladší bratr, kterému válka vnutila zabíjení, přitom věděl, že nenávist vyvolává pouze další nenávist.
Není jednoduché se orientovat ani v dnešním světě, autor nám ale předal čtivé, hutné dílo, které umí zaujmout, máme nad čím přemýšlet. To, že někoho „neberou“ dějiny, považuji za krátkozraké.
Elizabeth mě oslovila stylem psaní, není to kaskáda slov dopodrobna popisující košatý příběh, jenom náznak, skládanka, prostor pro vlastní pohled, tím je to zajímavější. A samozřejmě Olive, samostatná, nezávislá žena, se svými vlastními citovými zádrhely, míhá se napříč příběhy a je nám vlastně čím dál bližší.
Na závěr autorka uvádí fiktivní rozhovor s Olive : skrze ni nás vyzývá … k hlubšímu pochopení dějů kolem nás... máme se vyvarovat unáhlených soudů, protože víceméně jsme na tom všichni stejně a doufá, že … my, její čtenáři, pocítíme určitou úctu k lidské vytrvalosti, protože každodenní život není vždy snadný…
Velmi průzračné, jako bychom byli ve škole, ale hezky nám to vzkázala.
(Určitě se podívám i na filmové zpracování)
Knížka je skutečně luxusní. Pozor, váží skoro dvě kila a obsah uvnitř je také hutný. Ale nemusíte mít obavy, výklad je velmi srozumitelný a dávkovaný tak, že je zde prostor i pro vlastní vhled. Neubráníme se totiž konfrontaci s tím, co už víme, co jsme četli, viděli, čeho se dotýkali. Příběh umění je natolik poutavý, že se k němu budu vracet se stejným zaujetím, a proto také vím, co mi letos přinese ježíšek...
Celý život se neustále rozhodujeme. Tisíckrát za den, někdy snadno a někdy složitě. O důležitých věcech i o maličkostech. A když se nám nedaří, přemýšlíme, že kdybychom se rozhodli jinak, byl by život jiný. V této chvíli věříme, že lepší.
Ale skutečnost je taková, že vůbec nevíme, kam by nás naše odlišné rozhodnutí dovedlo. Vždy je to něco za něco...
Matt Haig stvořil fantazijní příběh, který se rozletěl doširoka do světa.
Intenzivní je zejména obrazotvornost knihy.
Přečteno jako audio.
Katje Kettu se podařilo vtáhnout mně do příběhu tak intenzivně, že z důvodu sebezáchovy jsem čtení chvílemi musela i odkládat (den i dva). Válka a zajatecký tábor vs touha po lásce a štěstí, doplněno výrazným expresivním slovníkem, kterým autorka jenom potvrzovala nesmyslnost a krutost válek.
Historie jedné česko-německé židovské rodiny začíná v zákopech první světové války a končí tesknými vzlyky houslí. Děj je pouze načrtnut, žádné velké rozvětvené povídání, taková umělecká zkratka, autorka na scénu přivádí pouze několik členů rodiny a základní informace, z kterých ale není problém vyskládat obraz celého 20-tého století.
Velmi působivý je hned první příběh Vánoční mír. Nebyl mi neznámý, ale v knižní podobě se mi dostal do rukou teprve teď a zapsal se mi do paměti ... zlo, které mělo být ztělesněno v nepříteli, jak nám říkali, jsem v protějším zákopu nenašel. Byli tam jen stejní lidé jako my ...
Domov je nádherná knížka. Na začátku jeho absence, na konci jeho příslib. A uprostřed vše o tom, v jaké době a za jakých podmínek Frank a jeho mladší sestřička Cee přežili.
Je to kniha o lidských selháních, kterých není málo : surový rasismus, válka a její následná traumata, dětství bez lásky, činy, které nelze vzít zpět... Toni Morrison proměnila svou zkušenost, znalost poměrů a svou empatii do působivého příběhu a dala svým postavám šanci se zvednout.
Od Iana McEwana jsem četla jenom Pokání a teď Sobotu. Podle čtenářské obce Sobota proti ostatním jeho knížkám slabší, ale mně připadala velmi inspirativní. Má v sobě několik zajímavých rovin. Samozřejmě samotný příběh : dopravní konflikt a jeho neadekvátní řešení. Osobnostní, kdy proti sobě stojí Henry Perowne : úspěšný neurochirurg, milující manžel a otec a přemýšlející jedinec a na straně druhé Baxter, kterému příroda nadělila nesprávný vzorec na opakování jedné genetické sekvence a tím se stává jejím vězněm. A v neposlední řadě všude prosakující atmosféra obav spojená s událostmi po 11. září. Propletenec zvaný svět, ve kterém se mixují dopady národních zájmů, svérázné myšlenkové konstrukce, střet kultur, různých hodnot a v detailu pak střet jednotlivců. Jsou součástí tohoto velkého pomateného světa, ve kterém chce každý žít. Podle svého. A McEwan vzkazuje, a je nepodstatné, jestli vnímá celou společnost nebo jenom její část, že ... jakýkoliv krok, pokud se vymkne kontrole, vyvolá další událost a další důsledky, až se člověk octne v situaci, jaká by ho nenapadla ani ve snu a dobrovolně by si ji nevybral ...
Naštěstí doktor Perowne z variant pomsta nebo smíření volí odpuštění.
To vše v jediném dni, hutné, pestré, napsané s velkým nadhledem, je nad čím přemýšlet.
Autor obdivuhodné trilogie i tentokráte, byť tuto knihu napsal dříve, působí na čtenáře opojně. Realitu jemně dobarvuje někdy až poetickým vyjádřením všeho, co obyvatelé vesnice prožívají. Pořád jsem cítila takový zvláštní klid, přestože ty příběhy nebyly procházkou po rozkvetlém sadu.
Přesídlení německých rolníků do Ruska na pozvání ruské carevny mě v dějepisu minulo (pokud to vůbec bylo v osnovách). Takže jsem poté, co jsem dočetla, klikala a klikala a dávala vše do souvislostí. Příběh převyprávěn přes učitele Jakoba Bacha je zaměřen spíše na něho samotného. Neobyčejně obyčejný muž, podivín s básnickou duši, obdařen tvořivou fantazii, s hlavou v oblacích nebo mimo. A kolem něho pluly dějiny. (Měla jsem výhrady k jeho roli vychovatele Anči, že na ni léta nemluvil, i když v té době se ještě o dramatických důsledcích zanedbání správného momentu pro vznik řeči nevědělo.) Ano, prožil velikou bolest, ztráta Kláry ho ochromila. Přesto, ten nelidský čas, kdy se závratně měnily poměry v zemi (nejenom na Volze), byl přímo nedýchatelně působivěji zobrazen v Tichém Donu, zde byl člověk zmítán a okrádán o život, štěstí a budoucnost.
A Povolžští ? Po vpádu Hitlera do SSSR je prohlásili za zrádce a kolaboranty a odveleli do pracovních táborů. Zde skončil i Jakob Bach, ale to autorka zmiňuje až v epilogu.
Napínavé, postavy a jejich činy z říše fantasy, resp thrilleru. Problematika životního prostředí mě zaujala více, asi jako každého, komu není svět kolem nás lhostejný. Myslím, že nemůžeme vědět vše o dopadech lidské činnosti, zeměkoule je příliš složitý systém s neustále probíhajícími změnami. Některé věci ale nelze zpochybňovat : fyzikální zákonitosti - nárůst oxidu uhličitého v atmosféře, který nutně vede k oteplování.
Autor trefně postihuje to, co je nadčasové : jak vše lze zneužít a nejvíce strach, který ochromuje a dělá lidi ovladatelnějšími.
Ne každého zajímá světová politika, ale kdo touží po základní orientaci, může po této knize sáhnout. Autor sice vypichuje přírodní podmínky jako jednu z podstatných proměnných ovlivňujících dění ve světě, ale je si vědom, že geografie není faktor jediný (vzpomeňme na Gruzii, kterou ani Kavkaz neochránil). Pozici geografie umenšují také stále se zdokonalující technické vymoženosti. TM proto přidává další relevantní společenské a ekonomické charakteristiky daných oblastí a v tomto komplexnějším hábu je kniha přínosná i pro poučenější čtenáře.
Knížka Zdeny Frýbové je nejenom dobře napsaná, bonusem navíc je její fundovaný základ, konzultace s odborníky se autorce vyplatily. Svižný a plynulý děj odehrávající se většinou v manželské poradně mi připadal autentický, neměla jsem problém se žádnou postavou a nechyběl ani takový ten vnitřní neklid, který cítíte u napínavých knih, protože témata všech pěti novel byla dostatečně alarmující. Čtenář může úzkostně pozorovat, jak dědičná výbava v kombinaci s působením užšího nebo širšího rodinného prostředí (nejsou samozřejmě vyloučená ani prostředí jiná), nabírá nesprávný směr a rozvrací život jedince, který není schopen /nebo ochoten/ vysledovat souvislosti a vlastně nerozumí ani sám sobě. Každopádně jde ale o inspirující čtení.
Díla pana Škvoreckého čtu velmi ráda, ten styl, kdy ponechává na čtenáři z těch dlouhých vět, někdy složitých (Nevěsta z Texasu) někdy zpřeházených (Scherzo caprioccioso) pobrat příběh, který zaujme. I když jsem na vážkách, zda by vztah Emöke a vyprávěče vytrval, to sladké okouzlení bylo mámivé a postavy, které autor vykreslil, více než pravdivé (učitel je ukázkový).
Určitě má každý zkušenost s tím, jak příšerně se dokážou lidi chovat : vypnou mozek, nechají se vést negativními emocemi, snadno podlehnou manipulaci. Příběh z Medvědína je ukázkový, jako okopírovaný ze skutečného života. Autor odlupuje vnější slupky jako chirurg, který se právě chystá vás rozpitvat. Vše je postupně odkryto, odhaleno, každá postava je nahá a vše do sebe zapadá. Přesto bych tuto smutnou knížku doporučila číst, najít v té mozaice lidského chování odstrašující příklady a také vzory, kterými se chceme nechat vést. Nakonec je to také jeden z důvodů, proč knížky čteme.
Ano, čtenářka Lotos to krásně napsala. Díky jarním prázdninám máme zářez, člen třetí generace naši rodiny i slzu uronil, tak jako dávno my ostatní, když nás Jack London dostal svými příběhy.
Knížku nemůžeme hodnotit jinak než slovem dokonalá. Přibližuje osobní vývoj Francesca Goyi, který vygradoval v jeho kresbách realistickým nadhledem nad světem, jehož byl účasten. Podrobnými popisy nás seznamuje s celým zákulisím královského dvora. A samozřejmě, nelze opomenout věčně přítomnou církev, která si ve Španělsku držela výjimečnou pozici (měla bych napsat .. drží .. pod neuvěřitelným dojmem, který mám ze Španělska já - z katedrály v Gironě, kde na mně dýchal středověk, tím nemyslím onu katedrálu). Namístě je zmínit se o inkvizici, tu slavnou právní instituci katolické církve, kterou tak bravurně zpodobil Miloš Forman (děs a bezmoc zviditelnil tak reálně, že na některé scény se vůbec nemůžu koukat, pustit si tento film ještě jednou, budu už jenom poslouchat...).
Velmi zajímavé byly autorovy úvodní kapitoly ke každé ze tří částí knihy. Nabízí zde svůj pohled na historii Španělska a na roli jedince v dějinách lidstva obecně. Hlavní roli přisuzuje Feuchtwanger těm výjimečným, citujme autora ... hrstka moudrých, nadaných se drala kupředu, obrovská většina ostatních ji zdržovala, napadala, vrhala v pouta, utrácela, snažila se jich všemožným způsobem zbavit ...
A hle, jsme v současnosti.
Mike Waltari měl při psaní Tajemného Etruska hodně nastudováno. Do každé věty vložil zajímavý otisk doby pro Řeky tak stěžejní : od barvy keramických nádob, opisu předmětů běžné spotřeby, až po líčení společenských a politických kulis, které utvářela různá etnika sídlící kolem Středozemního moře. Knížka se nedá přečíst za jeden, dva večery, mazlila jsem se s ní celé léto, neustále oprašovala své školní (ne)vědomosti. A odvděčila se mi barvitým opisem událostí, které se staly na úsvitu našich evropských dějin. Námořní cesty, které ovládali Kartágo a Etruskové, lákaly k dobytí, na východě Persie sahala nejdříve po asijské části Řecka a kolonizovala ostrovy. Narazila až na evropské pevnině, kde Řekové Peršany odrazili v bitvách u Marathonu, Platají a u Salaminy. Můžeme jenom spekulovat, jak by vypadal další vývoj v případě prohry Řeků.
Na tomto pozadí se odvíjí osobní příběh Larse Turmse, který má před sebou cestu, cestu hledání, hledání sebe sama a nalezení role, kterou mu osud určil : stát se lukumonem, velkoknězem a svatým vládcem svého lidu.
Turmsův příběh je plný poezie a fantazie : svět znamení a věšteb, mocných čar a vidin, omamných nápojů, bohyň... A ta jeho, z pěny zrozená, zřejmě ve snech inspirovala i Botticelliho.
Někdy zvednu kamínek z důvodu zajímavého tvaru, barvy nebo struktury... dnes vím, že když to udělám příště, proběhne mi hlavou už napořád vzpomínka na nesmrtelného. Jemu kamínky mapovaly život a vracely ho v myšlenkách do minulosti. Není už čas, Larse Turmsi, aby ses znovu narodil ?