esma
komentáře u knih
Jan Václav Stich – občan Punto
Jan Branberger
Příběh krajana Jana Václava Sticha (1746-1803) narozeného v Žehušicích.
Giovanni Punto je jeho umělecké jméno a proslavil ho takový zvláštní hudební nástroj : lesní roh. Byl výjimečným muzikantem a skladatelem, který než být nevolníkem, rozhodl se jít vlastní cestou. Nezabránil mu v tom ani zatykač, který byl na něho vydán po jeho odchodu z domova. Působil v Itálii, Německu, Francii, koncertoval mnohokrát ve Vídni, jenom domů se vrátil až na sklonku života.
Kniha mapuje jeho život velmi podrobně, což ocení hlavně ti, co se zabývají hudební historii. Potkáváme se zde s největšími hudebními génii té doby : Mozartem, Beethovenem, Myslivečkem, nemluvě o setkáních s českými muzikanty, kteří našli své místo mimo rodnou zemi.
Jan Branberger popisuje vše, co se odehrávalo v zemích, kde pobýval a jelikož Punto více než deset let žil v Paříži, nechybí ani vhled do francouzské revoluce. Z Giovanniho Punta stává občan Punto, svobodu-rovnost-bratrství považoval za hodnoty, na které by měl každý člověk právo.
Drak spí
Michaela Klevisová
Od MK už čtvrtá knížka, kterou jsem poslouchala. Píše o lidských selháních, kde doba - i vzdálená a lidské vztahy formují podhoubí pro zločin. I když jde o detektivku, není tam přebytek krve a násilí. Autorka si spíše zakládá na dobře postaveném příběhu, nechybí ji fantazie ani představivost, což je znát.
Čekání na Bojanglese
Olivier Bourdeaut
Autor nechává čtenáře vklouznout do příběhu, který na první pohled slibuje vznášení se v oblacích. Ale následuje tvrdý pád a procitnutí a my si zpětně uvědomíme, že na začátku bylo vědomé rozhodnutí hrát tu hru. George se zamiloval a zadní dvířka jednoduše zavřel. A hrál až do konce.
Pro mně to byl příběh rodiny, ve které bylo hodně, opravdu hodně lásky a přes všechno, čemu museli čelit, jim ta léta s Eugénii, Hortense nebo Madelaine, (… nikdy jsem nepochopil proč, ale otec matce nikdy neříkal jedním jménem déle než dva dny po sobě…), přes vše smutné a neodvratitelné, prožili spolu šťastný život… (nemluvě o tom, že velkou část protančili.).
Vlčí něha
Stef Penney
Čtení v úmorných horkých dnech se vyplatilo: kanadská zima, mráz, led, neustále sněžení, vichřice, bylo co závidět. To ostatní už méně: nevyřešený zločin, těžký život těch, kteří se zde usadili a hledali novou životní náplň, někdo úspěšněji, někdo hůře, prostředí to také neulehčovalo svou rozlehlostí, osamělost byla běžná součást života. Příběh byl ale čtivý, dobrodružná linka zajímavá, takže celkově se mi knížka celkem líbila. (Chladila.)
Nejmenší společný násobek
Pirkko Saisio
Rodinná historie vyprávěná skrze snovou dětskou fantazii děvčátka, které chtělo být klukem. Žádné velké drama, přesto se Pirkko Saisio podařilo to tápání a nejistotu vykreslit velmi živě. Svůj skrytý význam má určitě i zvláštní název knížky, ten matematický rébus, který předesílá, že mezi mámou, tátou a holčičkou, která chtěla býti klukem, je více společného, takže zbývá jenom čekat na pokračování Helsinské trilogie.
Roky
Annie Ernaux
Trajektorie života jedné generace (1940-2006) je v podání autorky velmi svižné. Poslouchala jsem audio a Eliška Balzerová přesně vystihla ten styl. Nadhled, hlídané emoce, takřka dokumentárně popisuje změny týkající se všech oblastí lidského života. Od těch privátních, až po celospolečenské a mezinárodní včetně politických. Knížka vznikla na základě osobních vzpomínek, ale autorka maximálně potlačila svoji maličkost a do hlavní pozice umístila pohyb, změnu, pokrok.
Pokrok přinášející na jedné straně nevídané možnosti a jako všechno na straně druhé i to negativní : neustále se vršící epidemii konzumu a neschopnost řešit udržitelnost v místním i celoplanetárním měřítku. A to ještě pouze nakousla problémy kolem digitálního pokroku. V tomto směru každé romány rychle zastarávají (snad s výjimkou sci-fi).
Velmi podnětná kniha, moc se mi líbila.
Dopisy z ostrova Skye
Jessica Brockmole
Kdybych nebyla na ostrově Skye osobně, asi bych si knížku v knihovně nevybrala. Neurazila. Má své čtenáře a nikterak nevybočuje ze vzorce „pravá láska a její překážky“.
Na ostrově se počet obyvatel zvýšil až v současné době a tehdy, když žila Sue, jich tam skutečně nebylo moc. Most byl zprovozněn v době, kdy hlavní hrdinové už nežili (1995), Sue tedy musela svůj strach z trajektů překonat, jinak by se z ostrova nedostala. Člověk ale dokáže osídlit každou skulinku zemského povrchu a všude, kde jsou lidé, jsou i příběhy...
Ostrov Skye je samozřejmě nádherně přírodní, nadbytek srážek z Atlantiku dává ostrovu zelenou základnu a přebytek větrné energie zformoval resp. vysochal neuvěřitelné skalní výtvory.
Takže pokud pojedete do Skotska…
Stolek s citróny
Julian Barnes
Povídky jsou velmi čtivé, přestože jeho protagonisté jsou dávno za zenitem, ale život se děje všem věkovým skupinám. Nejvíce se mi líbil Příběh Matse Israelssona, připomněl mi O´Henriho Kaktus a překvapivé vento marme. Ale i u ostatních … od bradýřů až po Sibelia autor dokáže nalézt ve svých příbězích překvapivé pointy, karamboly i oddanost.
Barnes u mě znovu zabodoval.
Půlnoční knihovna
Matt Haig
Celý život se neustále rozhodujeme. Tisíckrát za den, někdy snadno a někdy složitě. O důležitých věcech i o maličkostech. A když se nám nedaří, přemýšlíme, že kdybychom se rozhodli jinak, byl by život jiný. V této chvíli věříme, že lepší.
Ale skutečnost je taková, že vůbec nevíme, kam by nás naše odlišné rozhodnutí dovedlo. Vždy je to něco za něco...
Matt Haig stvořil fantazijní příběh, který se rozletěl doširoka do světa.
Intenzivní je zejména obrazotvornost knihy.
Přečteno jako audio.
Osm hor
Paolo Cognetti
V horách Grany vzniká pevné, celoživotní přátelství mezi kluky Pietrem a Brunem. Hory vyřeší i zpřetrhaná vlákna mezi otcem a dorůstajícím synem, i když je to dávno poté, co otec nežije.
Musím přiznat, že mě protagonisté neoslovili. Pietro, který se tak umanutě vymezoval vůči otci a klopotně hledal svůj směr. Bruno vzhledem k poměrům, z kterých vyšel, vypadal zralejší, ale i on tvrdošíjně a zarputile hájil svoji pozici horala, byť znal cenu, kterou musí zaplatit.
Tajenkou jsou tedy hory, o nich umí Paolo Cognetti psát velmi sugestivně.
Líbil se mi film, ten se povedl.
Moje vražedné vnútorné dieťa
Karsten Dusse
Romány Karstena Dusse prostřednictvím mindfulnes řeší problémy moderního
čtyřicátníka - nespokojená manželka, náročná práce, nedostatek času, problémy s umístěním dítěte do školky...
Autor v značně nadsazeném černo-humorném románu vsadil na protiklad a spojil dva zdánlivě protichůdně světy: kultivovaný, uhlazený, uklidňující a pozitivní svět mentálního kouče pana Jožky Braitnera s šílenou, brutální, do krajnosti vytaženou životní jízdou mladého právníka Björna Diemela. Neustále vtipně překvapuje novými absurdními, i když stále uvěřitelnými situacemi, a i když se Björnovi často vymykají z rukou, řešení se s mentálním koučem vždycky najde.
V pokračování románu posílá Karsten Dusse Björna Diemela pochopit příčiny jeho nutkavého nechtěného chování znovu k předraženému, nicméně úspěšnému mentálnímu koučovi Jožkovi Braitnerovi. S hlavním hrdinou tak můžeme projít základními kameny formování jeho osobnosti, které leží v dětství. Ale nebyl by to Björn, aby jeho život nebyl sledem téměř kamikadze, nebezpečných a nechtěných příhod. A také Karsten Dusse nás opět torpéduje černým humorem, nadsázkou a bláznivými nápady. Vtipně míří i na nová témata, která rezonují v moderní společnosti : vztah k životnímu prostředí, k menšinám ve společnosti a k sobě navzájem. Druhý díl tak navazuje na první a vyrovná se mu nápady, svižností i vtipem.
Audiokniha. Milo Kráľ je jako interpret génius.
Prahou za hudbou
Jan Wenig
Kniha vyšla počátkem sedmdesátých let a jsou zde tudíž ještě staré názvy ulic, nábřeží či náměstí, pojmenované po těch, které čtenář musí poslat do propadlišť. Čas také odvál půvabné značení U dvou medvědů, U Tří housliček, U pávů a koček a andělíčků atd a máme zde studenější, ale racionálnější číslování.
Jan Wenig všechna místa, kterých se dotkla hudba : od domů a hotelů po paláce, od kapliček po kostely, od malých divadel až k reprezentativním stavbám moderní doby přiřazuje jména stavitelů, sochařů a malířů, ale hlavní pozornost míří na ty, kteří zde zpívali a na ty, kdo hudbu tvořili a přepsali tak Prahu na město hudby.
Knížka je zajímavá a je skutečně velmi podrobná, nebude problém dohledat jakoukoliv informaci.
Vražda v anglické zahradě
Katie Gayle
Taková oddechová detektivka, zločin sice nechybí, ale je jaksi zabalen do atmosféry vznikajících přátelství a poklidu venkova. Julie Birdová „zahajuje“ svou sérii a neočekávanou kariéru soukromého očka, ale řekla bych, že (zatím) ji nelze srovnávat s Hercule Poirotem nebo Adamem Dalglieshem.
Zázračné dítě
Roy Jacobsen
Stejně jako pro malou Lindu i pro mě bylo nepochopitelné, že ji její nevlastní bratr a jeho matka nechali odejít. Lindu, která díky jejich lásce a péči dostala vše, co dříve postrádala. Než si norské státní orgány uvědomily, že takové spontánní řešení není vhodné a dali ji cizím lidem, které vybrali úředníci. No, při vší úctě k zákonům jakékoliv země si myslím, že se to dá řešit i jinak než brát holčičce prostředí, ve kterém byla milována a měla vše, co potřebovala. Stačilo se třeba zeptat.
I když ani to není zárukou, protože u obdobného případu u nás naznala soudkyně (žena!!!), že dítě lže (dítě 12 let), přestože měla k dispozici i nestranný odborný posudek.
Ale vrátím se ke knížce. Není tady jen ten hořký konec, ale i hodně empatie, porozumění a lásky
a samozřejmě malý Finn, (i když už vyrostl).
Sešit s tátovými recepty
Jacky Durand
Prostředí provoněné kuchyně, otec a syn a sám život, který jim připravuje nesnáze a nedorozumění. Ale jak to v pozitivních knihách bývá a v životě má být, ztracení se vracejí a pomýlení procitnou.
Ve srovnání s Pianistkou je to kniha o lidech, jejichž na první pohled obyčejný život je nám bližší.
Pianistka
Elfriede Jelinek
Ctižádostivá, emocionálně plochá matka se zhoubnou schopností manipulace, intrikaření a vydírání a dcera, která vše nasává už s mateřským mlékem. Obraz jejího nejhlubšího intimního soukromí je pokřivený vlivem absence pozvolného dozrávání a poznávání lidských vztahů. Eriko, si nebezpečná pro své okolí.
Celé to výbušné soužití je popsáno s nadhledem až vědeckou strohostí.
Tvrdohlavý muž
Ondřej Horák
I když sama pivo nepiji, přečetla jsem knížku o pivu, pivovarech a pivovarnících se zájmem. Je dobré vědět, že existují lidé jako tvrdohlavý muž, kteří chtějí pracovat, pracují dobře a navíc z toho mají dobrý pocit. Fandím Humpolci!
Štěstí
Martin Fahrner
Malá novela v režii Martina Fahrnera o padesátých letech - těch jasných zítřků, které na nás prý měly čekat. Mrazí z nich doposud.
Plus příběh dvou mladých lidí stojících na opačných stranách.
Žít rychle
Brigitte Giraud
Námětem této knížky je tragická smrt manžela Gabrielle Giraud. Celé vyprávění je prokládáno klíčovými momenty, které za jeho havarií stály. Její proč a kdyby přímo vyzývají k opravě, změně, vrácení všeho do nultého bodu. Pak začíná uvažovat hlouběji, píše ... kdo jsem, abych si přivlastňovala moc nad osudem druhých ... a začíná vidět události z většího nadhledu. Svět našich rozhodnutí a vazeb je složitý, mnohdy bez šance něco ovlivnit. Pochopí, že z hlediska lidských možností má veškeré dění nad námi přesah. Přichází smíření a ona ho nechává odejít.
Kniha je velmi hezky napsaná a je taková - pokorná.
Na střeše je Mendelssohn
Jiří Weil
K Jiří Weilovi mě přivedl Laurent Binet, konkrétně jeho kniha HHhH. Našla jsem si i další podrobnosti o tom, za jakých okolností Jiří Weil psal a hlavně proč musel přepisovat svoji knihu. Poválečná doba omezování a vytváření tvrdých mantinelů dostihla i jeho jako spisovatele.
Je otázkou, jaký by byl román, kdyby do jeho psaní nezasahovala cenzura padesátých let.
Na střeše je Mendelssohn vypadá na první pohled úsměvně : najít na střeše Rudolfina tu správnou sochu. A že jich tam je! Proces identifikace se udál v době protektorátu, kterou Jiří Weil popisuje z pohledu všech svých postav, těch, kterým šlo o život, ale i těch, kteří život nemilosrdně brali. Takže nejde jenom o kamenné sochy...
