esma
komentáře u knih

Kombinace velmi realistického vhledu do historie 1WW s neuvěřitelným nadáním vše dokonale skloubit. Hodnocení se ale týká pouze první poloviny. Pak autor změnil koncepci románu a podle mně ubral kvalitu a přidal únavnou kvantitu. Zklamání následovalo.


Krajní polohy rozhodování každého z nás - můžu, ale také nemusím - považuji za hlavní myšlenku celé Steinbeckovy knihy. Některé jeho postavy mi připadaly příliš idealizované (schematické), některé příliš iritující (Kathy). Nicméně to ráda Steinbeckovi odpouštím, protože to bohatě vyvažuje "člověčenstvím", jehož nekonečné variace můžeme vidět v běžných životech každého z nás : můžu/nemusím zabít, můžu/nemusím ublížit, krást nebo podvádět..., ale můžu/nemusím pomoct nebo můžu/nemusím vážit každý svůj krok...
Knížka je prostě nadčasová.


Alexi Woodsovi neuvěřitelné události změní život. V opačném případě by byl, jak sám říká, jiný člověk. Měl by jiný mozek, s jinak propojenými neurony, jinak fungující a tento příběh by nám nemohl vyprávět. Nebylo by co. A to by byla škoda.
Úvodem autorova citace : Kniha je skvělý způsob, jak sdílet myšlenky. A autor knihy nám předkládá několik okruhů, kam se můžou i naše myšlenky „zatoulat“. Můžete se zastavit nad trefným popisem jednostranné orientace škol, nad kategorizaci jinakosti a následné šikany, nad dílem Kurta Vonneguta, kterého jsem zatím nečetla, ale po tak excelentním rozboru jeho díla budu, až po stěžejní myšlenku práva každého z nás dělat vlastní morální rozhodnutí. Takže je to hodně o morálce a příběh Alexe, zastávajícího pozici určitého média, je vše propojeno v důmyslný celek. Našel přítele, formuloval své zásady založené na sdílených lidských hodnotách, našel své já. A sám říká : stál jsem pár kroků stranou, se železoniklovým meteoritem v ruce. Jako vždycky, když jsem ten velmi studený a těžký, čtyři a půl miliardy starý kus asteroidu držel, cítil jsem se v bezpečí, ukotvený k něčemu podstatně většímu, než jsem já sám.
Velmi zajímavě pojatá kniha, určitě stojí za povšimnutí. Osobně bych ji zařadila do povinné četby pro naše teenagery.


Zřejmě jsem poslední, která Betonovou zahradu přečetla. Myslím, že byla především provokující, a tím zaujala a depresivní, protože ukazuje na to negativní v nás.
A já s tím mám problém.

Velmi hezky popsaný (lví) podíl doktora Františka Veselého na budování lázní v Luhačovicích.
Pokud lázně navštěvujete, znát jeho jméno by mělo patřit k povinné výbavě…


Toni Morrison nám ve svých knihách přibližuje svět Afroameričanů, kterým majoritní společnost diktovala podmínky, ve kterých mohli existovat. Ve svých dílech odkrývá, čím její soukmenovci museli v době tvrdého rasismu projít, a také o následcích, které jsou pořád citelné, i když prošly tolika generacemi. Sám příběh je směsí dávných křivd a zločinů, ale její postavy narážejí i na vlastní limity - genetické, kulturní a dnes už víme, že i epigenetické.
Pro Toni Morrison je už normou krásný jazyk, kterým dokáže vyjádřit nejenom velké emoce, ale i složitost lidského života.
Pokud se chcete vézt na stejné vlně, šedesátá léta min století jsou i námětem zajímavých filmů : Zelená kniha nebo Skrytá čísla.


Nadčasové, dojímavé, pravdivé ... inteligence a vzdělání, které nekultivuje lidský cit, nestojí za nic ...


Domov je nádherná knížka. Na začátku jeho absence, na konci jeho příslib. A uprostřed vše o tom, v jaké době a za jakých podmínek Frank a jeho mladší sestřička Cee přežili.
Je to kniha o lidských selháních, kterých není málo : surový rasismus, válka a její následná traumata, dětství bez lásky, činy, které nelze vzít zpět... Toni Morrison proměnila svou zkušenost, znalost poměrů a svou empatii do působivého příběhu a dala svým postavám šanci se zvednout.


Doerrove povídky mají v sobě schovanou celou škálu emocí. I když autor mnohdy popisuje jenom velmi krátký úsek života svých postav, mnohdy stačí mžik a vše podstatné je řečeno.


Od Iana McEwana jsem četla jenom Pokání a teď Sobotu. Podle čtenářské obce Sobota proti ostatním jeho knížkám slabší, ale mně připadala velmi inspirativní. Má v sobě několik zajímavých rovin. Samozřejmě samotný příběh : dopravní konflikt a jeho neadekvátní řešení. Osobnostní, kdy proti sobě stojí Henry Perowne : úspěšný neurochirurg, milující manžel a otec a přemýšlející jedinec a na straně druhé Baxter, kterému příroda nadělila nesprávný vzorec na opakování jedné genetické sekvence a tím se stává jejím vězněm. A v neposlední řadě všude prosakující atmosféra obav spojená s událostmi po 11. září. Propletenec zvaný svět, ve kterém se mixují dopady národních zájmů, svérázné myšlenkové konstrukce, střet kultur, různých hodnot a v detailu pak střet jednotlivců. Jsou součástí tohoto velkého pomateného světa, ve kterém chce každý žít. Podle svého. A McEwan vzkazuje, a je nepodstatné, jestli vnímá celou společnost nebo jenom její část, že ... jakýkoliv krok, pokud se vymkne kontrole, vyvolá další událost a další důsledky, až se člověk octne v situaci, jaká by ho nenapadla ani ve snu a dobrovolně by si ji nevybral ...
Naštěstí doktor Perowne z variant pomsta nebo smíření volí odpuštění.
To vše v jediném dni, hutné, pestré, napsané s velkým nadhledem, je nad čím přemýšlet.


Pohádkový příběh (nejen pro děti) plný fantazie, napětí a dobrodružství a také plno moudrosti. Po přečtení knížky už nic nebude jako dříve...
Nenechme si krást náš čas, nic cennějšího nemáme!


Veselý, ze začátku potrhlý na konci dojemný příběh jenom potvrzuje, že cesta k cíli je stejně důležitá jako cíl sám...


Kostlivci ve skříni, příběh pozoruhodné ženy a několik podnětů k zamyšlení nad etickým kodexem, to vše ve čtivé, byť poněkud do všech stran rozjeté knížce Petra Robinsona.


Christy Lefteri působila jako dobrovolnice v uprchlických centrech, ví o čem píše. Vykresluje hrůzu těch, co jsou nuceni opouštět své domovy a hledat místo, kde by mohli – možná – začít znovu, i když s vědomím, že to, co prožili, si berou sebou. Dobrá zpráva je, že příběh střídá se zajímavým povídáním o včelách (hlavní hrdina byl včelař), a tak se může i čtenář zklidnit a srovnat si myšlenky.


Tato kniha bohužel není v audio-verzi, ale moc bych si přála večer co večer poslouchat vše, o čem Sebald psal a nahlas přemýšlel při svých toulkách po východním pobřeží Anglie. Nevidí totiž jenom zrakem, ale skrze krajinu vidí její minulost, s tím spojenou lidskou činnost spojenou se všemi důsledky a lidmi, kterých otisk, někdy fyzický, někdy jenom pomyslný, zde zůstal. Vše souvisí se vším, svět byl a je čím dál více propojen, a tak hledá a nachází souvislosti.
Skutečně pan spisovatel, vzdělaný, se širokým rozhledem, jeho vnímání světa má nádech smutku, ale nemoralizuje, pouze konstatuje. Rozhodně si zaslouží naši pozornost.


Některé její povídky (zejména ty dvě poslední) se mi líbily. Alice Munro vytváří zajímavé zázemí pro postavičky, každé přidává osobitý příběh, vše doplní vztahy, zašmodrchá je, začíná to být tajemné. V některých nás v tomto bodě autorka opouští a nechává tápat, to mně vyhovovalo méně, ztratila se gradace. Celkově se mi ale její styl líbí, psát zajímavě umí.


Po dočtení předchozí knížky (Ptáci bez křídel) jsem se nemohla „rozčíst“, knížka mně uhranula. A Olga, po které jsem nakonec sáhla, měla smůlu, její příběh mne neoslovil.
Schlink má ale můj obdiv kvůli své jiné knize : Předčítač. Nejde ani tak o samotný příběh, ale o provokující přesah viny, která se může týkat každého z nás. Vina, která vstupuje do našich životů, bez pozvání, kdykoliv, v různé intenzitě. Kdo’s bez viny, hoď po mně kamenem. V tom vzkazu do našeho nitra byl Předčítač výjimečný.

Dílo s vysokou uměleckou hodnotou. Přibližuje nejenom historické události počátku 20. století na rozhraní Evropy a Asie, ale i tu hlubokou propast, když se na miskách vah objeví dobyvačnost proti křehkosti prostého života.
Knížka se nečte lehce, přesto by vás neměla míjet.


Čtení dost náročné, není to zrovna jednoduchý text. A není to jenom příběh hledání vraha, jde i o civilní příběh protagonistů, kteří se snaží zachytit kousek unikajícího osobního štěstí. V délce vět, která je zmíněna na přebalu, vítězí třiceti sedmi řádky první věty Molinův Modrý jezdec. Tou délkou autor jenom prokazuje svou bravurní schopnost pracovat s jazykem, kdy slovo za slovem dekóduje i ty nejmenší detaily, které rozhodují o tom, jací jsme.
(Dávám si autora do oblíbených.)


Simmonsův Terror i Palinův Erebus nám přibližují tutéž událost : hledání Severozápadní cesty, která měla propojit Tichý oceán s Atlantikem. Obě knížky jsou více než čtivé, Simmons přidává do příběhu tajemno, knížku tím zatraktivnil, Michael Palin se vydal cestou zpracování všech dostupných historických pramenů a přidal nejnovější informace. Obě sesterské lodě se našly teprve nedávno (2014, 2016). Přestože jde o události ze čtyřicátých let 19. století, zájem o to, kam zmizely lodě a jak vlastně skončila tato expedice, nikdy neochabl. A celkový dojem?
Svět obdivuje vítěze, ale úsilí a odvaha poražených nebývá o nic menší.
