esma komentáře u knih

Kniha hned na začátku vzbudila mou zvědavost, ale pak už jsem jenom těkala po stránkách a marně hledala nosný příběh, pointu, hlubší sdělení. Prostě jsme si nerozuměly.
Zaujal mně ale ten zvláštní, popisný, oznamovací styl, to bylo novum.

6 20.10.2023

Dnes a denně můžeme pozorovat překotný vývoj v různých odvětvích a není divu, že na to reaguje i literatura. Ian McEwan nás ve své knize pobízí k přemýšlení o budoucím soužití s androidy. Budoucí uměla inteligence předčí člověka v jeho rychlosti či v uplatňování logiky. Člověk je ale zajímavý svou komplexnosti, je schopen brát věci z mnoha hledisek najednou. Možná, že v budoucnu toho určitě dosáhne i robot.
Vývoj přinese nové problémy : např etické či právní. McEwanove Stroje to avizují a přináší zajímavé otázky : bude někdy možné naprogramovat hranici, na které lež milosrdná přechází v lež opravdovou? nebo nakolik je etické dosahovat spravedlnosti nekorektními prostředky...
Přemýšlejme o budoucnosti, čeká nás možná dřív, než jsme ochotni si připustit.

11 02.10.2023

Pro autora, soudě podle doslovu, bylo prioritou vykreslit svět kočovníků, což se mu asi podařilo. O jejich kultuře a zvycích asi většina z nás moc neví. Každá uzavřená společnost, která se nesbližuje a neunifikuje, vzbuzuje svou odlišnosti naši zvědavost, a tak čtení o nich nebylo nezajímavé.
Autor souběžně do toho vložil příběh učitelky Melody, která mezi nimi najde několik přátel a ti výrazně ovlivní její život. Nad příběhem stojí otázka, zda se člověk může vyvinit z činů, které se staly jeho součásti.
Při čtení jsem měla pocit až nereálnosti příběhu, ale kniha mi už pár dnů rezonuje v hlavě, tak asi není marné ji doporučit ke čtení.

7 21.09.2023

Zajímavá, až provokující kniha zkoumající naše opěrné body, kterých se v životě držíme a kterých ztráta způsobuje rozpad naši identity. Ne vždy pomůžou lékaři, i když v knize se to neurologickými pojmy hemží, ale ztráty životních jistot nejsou totéž, co dopravní nehoda.
Jeřábi své orientační body zdědili po svých předcích před nějakými šedesáti milióny lety, naše si v reálném čase dokážeme ničit
s úspěchem odjakživa.
A pak si máme uchovat zdravý rozum.

9 14.09.2023

Se Zdenkou Braunerovou jsem se seznámila obráceně, nejdříve to byla návštěva jejího ateliéru v Roztokách, pak několik výletů k Vltavě, do Unetic, návštěva Levého Hradce a nakonec procházka Tichým údolím, to vše mi připravilo patřičné zázemí pro čtení. Knížka byla hutná, nejednalo se pouze o její životopis, ale o zmapování kulturní i politické atmosféry spolu se vstupem mnoha aktérů, které známe jak z literatury, tak z dějepisu. A bylo to dost podrobné, žádné velké opisy přírody, spíše rozhovory, úvahy, spory, některé žabomyší, některé podstatné, protože dobu zastřešovala ještě monarchie a ne každý viděl přínos v češství .
Zdenka byla intelektuálně na výši, kromě toho, že byla malířka, všichni obdivovali její úžasný literární přehled, Zeyera, svou lásku, citovala zpaměti a Mrštík si byl také vědom jejího vkladu do své tvorby.
Četla jsem nezkrácené vydání a mnohokráte jsem myslela na pana Kožíka, který měl 25 let, když Zdenka zemřela. S největší pravděpodobnosti se jejich cesty nezkřížily. Přesto je v jeho románu toho tolik, že přemýšlím, jestli mu stačili pouze zdroje (dopisy, novinové články, literatura, psané vzpomínky a životopisy ostatních). Jak to nastudoval a vykreslil každou skutečnou postavu, domyslel jejich život do nejmenších detailů, dal jim řeč, povahu, myšlenky.
Dnes už asi těch čtenářů, kteří by se chtěli ponořit do ne tak vzdálené minulosti moc není, ale my zbylí jsme za toto dílo rádi.

Není divu, že Donal Ryan svou knihu získal tolik cen, je úžasná. Každá z 21 postav odvypráví svůj pohled a svou roli ve společném příběhu. Co člověk, to jiná mentální, emocionální, rozumová úroveň, co člověk, to jiné prostředí, které ho formovalo (a dovedlo mnohdy do hlubin) a my jako 22. postava máme šanci pozorovat, jak variabilní je lidský osud, jaké důsledky mají naše činy, jak velkou roli v lidském životě hraje obecně láska. Kohokoliv ku komukoliv.
Napsané krásným jazykem, k překladu žádná výtka, jenom jsem na obálce neviděla ten obrtlík. Srdcem prochází mříž. V knize bychom našly důvody, proč tomu tak může být, ale autor za obálku odpovědný není. Překlad originálního názvu knihy The Spinning Heart je Točící se srdce a točící srdíčko bylo jenom artefaktem na brance jednoho z domků městečka.

11 20.08.2023

Opět nesmrtelný HH, opět čtivé, venku šílené teploty, pro mě nejlepší pořád jeho Lovci hlav

10 16.08.2023

Příběh Michaela Bearda je popsán v tak širokých souvislostech, že přes jeho osobní příběh máme možnost porovnávat přečtené s tím, s čím se i my potkáváme. Ian McEwan je výborný vyprávěč, napsáno je to brilantně, nechybí humorné situace, ale příběh je to v podstatě mrazivý.
A můžu ocitovat z doslovu vlastní postřeh Iana McEwana ? ... Jsme jen zvířata navlečená do šatů a vyvádíme hrozně podivné věci, jako opice na čajovém dýchánku...
O tom ta knížka je.

14 13.08.2023

Poprvé jsem čtení uspěchala. Uvědomila jsem si to, dala zpátečku a přečetla znovu. Mnohem pomaleji. Asi by spíše než knižní podoba slušela Anně forma audia, s procítěným hlasem, s hudebním podbarvením, protože Mapa Anny je křehká, jako v oparu, založena především na krásné hře se slovy, žádný převratný děj, běžné ukázky lidského chování směrem ven i do jejich nitra.

9 10.08.2023

První strany mě hned zlákaly : obraz krajiny obhospodařované dvojici mužů : děda a jeho vnuk, jejich hezký vztah, který rezonoval se společnou prací i přírodou, později pozvolný výčet ztrát na životech v jejich rodině, náznak, že mžikem se vše změní. A děj nabobtnal a rozvinul do vzdálené minulosti příběh, v anotaci popsaný jako spletitý, ale především jde o příběh velmi smutný.
Nejedná se o žádné komorní pojetí, vše směruje k rozklíčování dramatických událostí, na kterých se podepsaly obě války, yperit, nacistické tábory a rozhodnutí, která se v konečném důsledku ukázala jako tragická.
Napsané je to svižně, žádné proluky. Kromě toho jsou pasáže o dřevu (jedna z postav je truhlář/řezbář) velmi zajímavé, měli bychom si přečíst i jeho další knihu Dřevo.

14 05.08.2023

S panem Formánkem jsem se dosud míjela. V knize (mimochodem velmi uklidňující název) popisuje své prozření a cestu, kterou musel ujít, aby se vyrovnal se svým osobním selháním a našel opět sám sebe. Není jednoduché se podívat do vlastní hlavy a nelhat si. Knížka je pozitivní, inspirativní, četla se sama.

12 31.07.2023

Jeden z největších spisovatelů nejenom 20. století. Hluboké ponory do duše a mysli člověka.
Celkem devět různorodých povídek, ve kterých nabízí vše : prozření, zmar, soucit, výstrahy, marnost, lásku a v posledním příběhu o výpravě Roberta Scotta k jižnímu pólu také oslavu velikosti člověka. Že kapitán Robert Scott dospěl k jižnímu pólu až druhý (o měsíc později než Roald Amundsen) není informace nová, ale jak Stefan Zweig zpracoval tento příběh, to už není jenom umělecké ztvárnění, ale právě pro něho charakteristické porozumění člověka člověkem.

10 21.07.2023

Knížka je skutečně magická. Příběh nabízí bídu, dřinu, války a řádění přírodních živlů,
přesto vnímáme v této malé člověčí komunitě usídlené vysoko v horách na úpatí jedné z nich tu hezčí stránku lidské existence, provoněnou bylinami, laskavou takřka pohádkovou. Žádné sváry, minimum pomluv, absence nenávisti, všechno je v módu pochopení, protože jeden bez druhého v takto exponovaném prostředí nemůže existovat.
Proto mají asi tři jablíčka takový úspěch a ano, nechybí ani příslib změny...

19 19.06.2023

Je to úžasné, narodí se človíček a už do jeho světa vstupuje pejsek s kočičkou. Půvabná, tvořivá pohádka, kolik my jsme s malou Evičkou do toho dortu přidávaly ingrediencí, to by nás býval býval i Josef Čapek pochválil.
Hravý, i když mnohdy smutný člověk nechal po sobě stopu, kterou nelze přehlídnout.

15 20.05.2023

Přečetla jsem nejenom knížku (zaujala), ale tentokráte i všechny komentáře. Co čtenář, to jiný pohled daný jeho zkušenostmi, vzděláním nebo schopnosti vidět dál. Jak říká autor : světu nemůžeme porozumět bez dat, ale nelze mu porozumět jenom pomoci dat samotných. Chce to neustále monitorovat svět, hledat zákonitosti, souvislosti, dál pronikat do jeho tajů, neukvapovat se v názorech a přijmout svůj celoživotní úkol.

16 20.05.2023

Katje Kettu se podařilo vtáhnout mně do příběhu tak intenzivně, že z důvodu sebezáchovy jsem čtení chvílemi musela i odkládat (den i dva). Válka a zajatecký tábor vs touha po lásce a štěstí, doplněno výrazným expresivním slovníkem, kterým autorka jenom potvrzovala nesmyslnost a krutost válek.

19 07.05.2023

Historie jedné česko-německé židovské rodiny začíná v zákopech první světové války a končí tesknými vzlyky houslí. Děj je pouze načrtnut, žádné velké rozvětvené povídání, taková umělecká zkratka, autorka na scénu přivádí pouze několik členů rodiny a základní informace, z kterých ale není problém vyskládat obraz celého 20-tého století.
Velmi působivý je hned první příběh Vánoční mír. Nebyl mi neznámý, ale v knižní podobě se mi dostal do rukou teprve teď a zapsal se mi do paměti ... zlo, které mělo být ztělesněno v nepříteli, jak nám říkali, jsem v protějším zákopu nenašel. Byli tam jen stejní lidé jako my ...

18 19.04.2023

Čtení trochu pomalejší, ale když se seznámíme s kapitolou Průvodce nezvyklými výrazy, zorientujeme se. Ludmila Vaňková vymodelovala středověký život stříbrného města s akcentem na příběh svých dvou hlavních postav, které historie zná :
jedním je Michal Smíšek z Vrchovišť- patricij a horní úředník, odpovědný za stavbu resp dostavbu chrámu svaté Barbory a druhou postavou je Matěj Rejsek z Prostějova - kameník a sochař, který pro nás zanechal v Kutné Hoře trvalý hmotný odkaz : chrám dotýkající se nebes, s nadýchanými sukýnkami, z kterých vyrůstají jako ze zahrádky stvoly fiál střídající se s chrliči jako upomínka, že svět je obojaký.
Kutnohorští totiž Matěje Rejska nevítali, naopak. Byl pro ně konkurencí (jiný cech), byl z Prahy, kde sice za sebou nechal již v té době významné práce, ale vítězila nevraživost. Přesto zde strávil celou poslední třetinu svého života, asi 17 let, z toho deset bylo krušných.
Dnes to už není podstatné, protože Barbora stojí a má v sobě ukrytou dlouhou historii, ve které má své výjimečné místo i on. Dobudoval triforium, okenní stěnu vysokého chóru a současně jej opatřil síťovou hvězdovou klenbou a vnější opěrný systém, který v průvodcích označují jako krajkoví, doplnil dech beroucí kamenickou dekorativní výzdobou.
V běžných zdrojích najdete poznámku, že po své smrti v roce 1506 byl pohřben v chrámě, ale náhrobek zde nehledejte. Důvodem možná bylo, že kvůli stavbě Jezuitské koleje byl zrušen hřbitov (rozkládal se kolem chrámu) a do základů byly roztlučené náhrobky použity jako stavební materiál.

Ludmila Vaňková vymyslela zápletku, zadala historické kulisy a kdo chce, příběh si poskládá, má k dispozici autorčinu obrazotvornost i historické reálie.

11 12.04.2023

Žádné slzy a žádné vzdechy:
doktorsky věcně nám ukázala svou utýranou zemi, rodné Čechy.
Vzpomněla jsem si : já ji znám. Ten obraz vrytý do paměti, Goyova žena v černém,
VÁLKA.
Znovu vždy stejná, po staletí,
Goyova černě oblečená žena,
o všechno obraná, o všechno okradená,
opřená o náhrobek vlastních dětí

Místo příspěvku jsem si dovolila citovat báseň norské spisovatelky Ingeborg Hagenove, přítelkyně paní doktorky, protože lépe než já dokázala vystihnout celý její život.

36 10.04.2023

Je to prvotina paní Mornštajnové. Knížka mi nesedla, chyběla mi přidaná hodnota, něco navíc.

17 01.04.2023