esma
komentáře u knih
Kniha vyšla počátkem sedmdesátých let a jsou zde tudíž ještě staré názvy ulic, nábřeží či náměstí, pojmenované po těch, které čtenář musí poslat do propadlišť. Čas také odvál půvabné značení U dvou medvědů, U Tří housliček, U pávů a koček a andělíčků atd a máme zde studenější, ale racionálnější číslování.
Jan Wenig všechna místa, kterých se dotkla hudba : od domů a hotelů po paláce, od kapliček po kostely, od malých divadel až k reprezentativním stavbám moderní doby přiřazuje jména stavitelů, sochařů a malířů, ale hlavní pozornost míří na ty, kteří zde zpívali a na ty, kdo hudbu tvořili a přepsali tak Prahu na město hudby.
Knížka je zajímavá a je skutečně velmi podrobná, nebude problém dohledat jakoukoliv informaci.

Taková oddechová detektivka, zločin sice nechybí, ale je jaksi zabalen do atmosféry vznikajících přátelství a poklidu venkova. Julie Birdová „zahajuje“ svou sérii a neočekávanou kariéru soukromého očka, ale řekla bych, že (zatím) ji nelze srovnávat s Hercule Poirotem nebo Adamem Dalglieshem.


Stejně jako pro malou Lindu i pro mě bylo nepochopitelné, že ji její nevlastní bratr a jeho matka nechali odejít. Lindu, která díky jejich lásce a péči dostala vše, co dříve postrádala. Než si norské státní orgány uvědomily, že takové spontánní řešení není vhodné a dali ji cizím lidem, které vybrali úředníci. No, při vší úctě k zákonům jakékoliv země si myslím, že se to dá řešit i jinak než brát holčičce prostředí, ve kterém byla milována a měla vše, co potřebovala. Stačilo se třeba zeptat.
I když ani to není zárukou, protože u obdobného případu u nás naznala soudkyně (žena!!!), že dítě lže (dítě 12 let), přestože měla k dispozici i nestranný odborný posudek.
Ale vrátím se ke knížce. Není tady jen ten hořký konec, ale i hodně empatie, porozumění a lásky
a samozřejmě malý Finn, (i když už vyrostl).


Prostředí provoněné kuchyně, otec a syn a sám život, který jim připravuje nesnáze a nedorozumění. Ale jak to v pozitivních knihách bývá a v životě má být, ztracení se vracejí a pomýlení procitnou.
Ve srovnání s Pianistkou je to kniha o lidech, jejichž na první pohled obyčejný život je nám bližší.


Ctižádostivá, emocionálně plochá matka se zhoubnou schopností manipulace, intrikaření a vydírání a dcera, která vše nasává už s mateřským mlékem. Obraz jejího nejhlubšího intimního soukromí je pokřivený vlivem absence pozvolného dozrávání a poznávání lidských vztahů. Eriko, si nebezpečná pro své okolí.
Celé to výbušné soužití je popsáno s nadhledem až vědeckou strohostí.


I když sama pivo nepiji, přečetla jsem knížku o pivu, pivovarech a pivovarnících se zájmem. Je dobré vědět, že existují lidé jako tvrdohlavý muž, kteří chtějí pracovat, pracují dobře a navíc z toho mají dobrý pocit. Fandím Humpolci!


Malá novela v režii Martina Fahrnera o padesátých letech - těch jasných zítřků, které na nás prý měly čekat. Mrazí z nich doposud.
Plus příběh dvou mladých lidí stojících na opačných stranách.


Námětem této knížky je tragická smrt manžela Gabrielle Giraud. Celé vyprávění je prokládáno klíčovými momenty, které za jeho havarií stály. Její proč a kdyby přímo vyzývají k opravě, změně, vrácení všeho do nultého bodu. Pak začíná uvažovat hlouběji, píše ... kdo jsem, abych si přivlastňovala moc nad osudem druhých ... a začíná vidět události z většího nadhledu. Svět našich rozhodnutí a vazeb je složitý, mnohdy bez šance něco ovlivnit. Pochopí, že z hlediska lidských možností má veškeré dění nad námi přesah. Přichází smíření a ona ho nechává odejít.
Kniha je velmi hezky napsaná a je taková - pokorná.


K Jiří Weilovi mě přivedl Laurent Binet, konkrétně jeho kniha HHhH. Našla jsem si i další podrobnosti o tom, za jakých okolností Jiří Weil psal a hlavně proč musel přepisovat svoji knihu. Poválečná doba omezování a vytváření tvrdých mantinelů dostihla i jeho jako spisovatele.
Je otázkou, jaký by byl román, kdyby do jeho psaní nezasahovala cenzura padesátých let.
Na střeše je Mendelssohn vypadá na první pohled úsměvně : najít na střeše Rudolfina tu správnou sochu. A že jich tam je! Proces identifikace se udál v době protektorátu, kterou Jiří Weil popisuje z pohledu všech svých postav, těch, kterým šlo o život, ale i těch, kteří život nemilosrdně brali. Takže nejde jenom o kamenné sochy...


Život každého člověka ovlivňuje doba i místo, ve kterém žije. McEwan znovu prokazuje, že umí psát v souvislostech. V Hodinách zmiňuje snad všechny důležité události sociálně-politického dění v Evropě a také to, jak souviselo toto dění s konkrétním životem hlavního protagonisty Rolanda. Bylo zajímavé sledovat, jak časem některé události Roland přehodnocuje a vidí v jiném světle. Celkově ale román hodnotím pouze průměrně, neobyčejně obyčejný Rolandův život mi připadal takový nesourodý. Četla jsem jiné McEwanove knihy, které mě zaujaly více.


Musím přiznat, že dráhy vždy hodnotím podle zpoždění a jiných prohřešků, ale tento úhel pohledu mi teď připadá velmi jednostranný.
Autor nám nevnucuje svůj vztah k železnici, jenom předává to, čím železnice přitahuje jeho a další „železniční“ lidi. A tunelové lidi a milovníky návěstidel, kolejí, pražců, nádražních hodin atd atd. V historii železnice nechybí ti, co byli u jejich začátků, nechybí ti, co o ni psali nebo skládali hudbu, nechybí povídání o těch, kteří v ni prožili svůj život, nechybí ti, co do ni vložili lidovou tvořivost : například názvy lokomotiv : od Mandelinky, Moučného červa, Bílého žraloka, Vejčité hlavy atd atd. A nakonec je tady i společný jmenovatel s Winterbergovou poslední cestou : historie. O Jaroslavovi Rudišovi víme, že onemocněl historii a oceňuji, že to napsal takhle komplexně.
Díky moc.


Knížku jsem taky přečetla dvakrát, přímo k tomu vybízela. A líbily se mi i všechny komentáře. Co čtenář, to doplnění toho, co Barnes jenom naznačoval. Nemuselo to přesně odpovídat, ale v tom bylo kouzlo knihy : v té nedotaženosti zažehnuta zvídavost, ve filozofické rovině konfrontace s vlastním pohledem a v té rovině nejprostší : i my o paměti víme své : že je ohebná, ošidná, ale i zraňující a hlavně: pravdě neutečeme, jenom si ji můžeme upravovat ve svůj prospěch.
Návod je v knížce.


Zajímavá románová fikce : umožnit opakování po té, co jsme udělali zásadní rozhodnutí. Oprava neboli korekce, která nám může být nápomocná : najít sám sebe. Dobrá myšlenka.
Bylo by navíc zajímavé dát lidem možnost „reálného přesunu“ tam, kam je to táhne. Jestli by to byla volba jiného území, jiného režimu, jiných partnerů nebo čehokoliv jiného, aby měli možnost srovnat a vyhodnotit. To by se děly věci.


Laurent Binet byl coby malý kluk okouzlen vyprávěním svého otce o českém odboji a o hrdinství českých parašutistů Josefa Gabčíka a Jana Kubiše. Jak vyrůstal, jeho zájem o tuto část naši historie neubýval, naopak, pročetl a prostudoval co mohl, nějakou dobu byl v Čechách i na Slovensku pracovně, a tak měl možnost být přímo i na místech, která souvisí s příběhem. Jeho osobní nasazení je v knize znát, přes zjevnou silnou citovou angažovanost se snaží fakta předávat co nejblíže skutečnosti. A dělá si sám korekci, protože po tolika letech pamětníci už nejsou a jak často říká, do hlavy nikomu nevidíš, musíš to vidět v kontextu doby. To bylo na knížce sympatické.
Celá ta zvrhlá doba, které asi nikdy nebude konec a příběh člověka, který přijímá různé role, podle toho, jak ho jeho svědomí navádí. Od těch, kterých jména známe, až po ty, kteří zůstali bezejmenní, bez možnosti dožít svůj život, protože cena byla daná. Mně osobně se knížka velmi líbila a autorovi děkuji za zprostředkování silných emocí.


Znovu magické hory a příroda s neustále se opakujícími změnami. Toužíte se vrátit na podobná místa, kde jste taky cítili to volání, (i když to bylo jenom o dovolené). Knížka je velmi pozitivní. Žádná postava to nemá jednoduché, hledá místo, to správné místo, kde ... vítr změní směr, pohladí hory a zanese
k nám vůní lesů, ale především, když pochopíme, že rámec přírody může být sebekrásnější, ke štěstí se ale musíme propracovat sami. Příkladem můžou být Santorsova slova (jedna z postav), kterými vítá vlka : svět patří tomu, kdo si ho vezme.


Iana McEwana mám po tolika jeho knížkách zapsaného jako autora, kterému stačí malý podnět a píše velký příběh se všemi atributy kvalitní knihy. Píše k věci, tématem vždy překvapí, takřka pravidelně dokáže do svých knih vměstnat aktuální stav světa. Žádné sladké příběhy, naopak. Nabízí zločin : do nemocného světa nemocné postavy, které strhne mamon a žárlivost, to vše řešeno z pohledu nenarozeného dítěte, které se cítí oprávněno konat a zasáhnout do světa dospělých.


Slyšeli jste někdy o kurzu s pokynem Predbiehajme pomaly? Po přečtení knížky resp. jejího poslechu pochopíte, že by vám mohla zachránit i život.
Sústreď sa na vraždu - audio s Milom Kráľom.


Toni Morrison nechává příběh pomalu probublávat k povrchu a čtenáře vede k hlubšímu ponoru do děje i psychologie postav. A k tomu neodmyslitelný přídavek : zůstane pořád spisovatelkou těch, ke kterým patří svou barvou kůže, pořád znovu a znovu popisuje jejich svět, jejich minulost a důsledky, mnohdy skryté, o to výbušnější. Píše o bolesti, kterou si způsobujeme sami, píše o bolesti, která si vyhledává nás, píše o lásce, jejíž útrapy jsou nám společné. Píše tak, že je vám po čtení smutno, i když kniha končí smírem.


Kvalitní kniha, která má potenciál oslovit každého, kdo rád prochází krajinou a preferuje její komplexní vhled, nesdílí tedy povrchní (slovy autora instantní) metodu některých turistů. Nejde jenom o přírodovědnou publikaci, má vyšší ambice a ty podle mě vrchovatě splňuje.
Přiložena krásná fotodokumentace.
Podle Pierra Teilharda de Chardina se lidí pod horou mohou dělit na na ty,
- kteří zůstanou pod ní
- na ty, kteří se na horu vydají, ale zůstanou pod vrcholem, protože jim stačí, že by to dokázali
- a na ty, kteří vylezou až na vrchol.
A Janu Ježkovi nestačí na horu vylézt, on o ní chce vědět vše.
A nabízí nám to...


Na první pohled spořádaní představitelé střední vrstvy a na ten druhý stačila jedna zádušní mše a Ian McEwan si povzdech : „tak málo toho jeden o druhém víme“
Asi bychom měli dodat naštěstí.
