EvaFialova komentáře u knih

Co se týče obálky, tak je nádherná, ale bohužel nemohu říci to samé o obsahu. Přišlo mi, že se místy vůbec nic neděje a kniha je někdy velmi naivní.
Asi jsem zkrátka čekala něco víc.

5 28.04.2020

Smrt krásných srnců jsem nejprve viděla mnohokrát ve filmovém podání, a teprve teď jsem se dostala k její četbě, ale ani ta mne nezklamala. Je to krásné dílo s trochou humoru, melancholie, zasnění a plné krásné přírody.

Byla to vlastně krásná zahrada anebo také zámecký park, ale jinak to byla zahrada smrti, mohla se jmenovat "Smrt krásných srnců". Už před časem sem přišel Karel Prošek, vzal Holanovu hlavu do dlaní a nasměroval ji na hnědou tečku v té stráni: "Holane, běž!"

Povídky se mi četly snadno a rychle, děj byl živý a celkově si myslím, že mi v knize nic nechybělo.

„Měl v rukou kufříček a poprvé svěšený ramena. Ale v mých očích vyrostl za tu noc o ohromný kus.“

6 24.08.2019

Již dlouho jsem se chystala na přečtení této hry a rozhodně toho nelituji. Na můj vkus by mohla být delší, ale všehovšudy nakonec je to divadelní hra. Četla se snadno, rychle a nikde nebyly nudné pasáže, do kterých bych se musela nutit, ba naopak jsem byla zvědavá na nějaké vyvrcholení/řešení konfliktů mezi členy rodiny.

Brick: Maggie – tvůj hlas mi v poslední době kazí požitek z pití.

Oceňuji zajímavé charaktery osob, které nemají zrovna moc kladů, ale přesto jsou poutavé. Zvláštním způsobem jsou mezi sebou proplétané a vše do sebe zapadá. Člověk má chuť se při čtení smát a zároveň pociťovat lítost.

Taťka: Já si budu mluvit, jak budu chtít, Ido, narozeniny nenarozeniny, a jestli se to tady někomu nelíbí, tak ví, co mi může!

2 24.08.2019

Než jsem knihu začala číst, tak jsem měla obavy, že to bude zdlouhavé a budou v ní pasáže, kterými se budu muset dlouze prokousávat. Ale tak tomu vůbec nebylo! Do knihy jsem se po pár stránkách začetla, dostala se do děje a zapomněla na okolní svět.

„Vasile Fjodoryči! Ti mrzáci z proviantu nás vzali na hůl: měli jsme dostat po devíti stech čtyřikrát a fasovali jsme jenom třikrát. Komu mám teď ubrat?“
Řekl potichu, ale celá parta to samo sebou slyšela a zatrnula: někomu ten krajíček večer odříznou.“

Příběh, ač se odehrává pouze v jednom dni, byl velmi obsáhlý.
Zaznamenal vše podstatné a neuvěřitelně popsal koncentrační tábor, pocity vězňů a jejich denní boje o kousek jídla / o život.

„A právě při téhle večerní prověrce je pro vězně, který se vrací táborovými vraty zpátky – nejvíc ošlehaný větrem, vymrzlý a vyhladovělý -, právě teď pro něho jedna naběračka vřelé večerní šlichty totéž co déšť v době sucha. Zhltne ji celou naráz. Ta naběračka je teď pro něho víc než svoboda, víc než celý budoucí život.“

8 21.08.2019

Možný SPOILER
Takové krematorium, pane Strauss; je vlastně velmi bohumilá věc.

Dílo je špičkově napsané, osobitým stylem, který nahání čtenáři mráz po zádech a hrůzu v nitru. Už od začátku je vidět, že na celé rodinné idylce a něžném oslovení nebude něco v pořádku.

Nikdo z nás neví, co nás čeká nebo co nás mine, jediná jistota, kterou v životě máme, je smrt.

Kniha se čte rychle a snadno, pokud pominu svíravý pocit děsu „co se asi stane“, který mě doprovázel během celého čtení.

Když Lakmé vylezla na židli, pan Kopfrkingl jí pohladil lýtko, hodil jí smyčku na krk a s něžným úsměvem jí řekl: „Co abych tě, drahá, oběsil?“ Usmála se na něho dolů, snad mu dobře nerozuměla, on se usmál též, kopl do židle a bylo to.

Nedokážu pořádně říct, zdali se mi dílo líbilo, protože podle mě to bylo naprosto odporné! Což asi splňuje účel čtení, člověk by si určitě neměl najít sympatii s hlavním hrdinou, který je zfanatizován a zahubí celou rodinu pro dobro Říše a budoucí lepší řád. V tomhle ohledu kniha splnila vše.

„Smrt sbližuje,“ řekl si s rukou v kapse na kleštičkách, „v lidském popelu není rozdíl. Jestli je to popel německého bannführera nebo čtvrtečního židovského chlapce, to je jedno. Chudák chlapec,“ řekl si, „jak by byl jinak v životě trpěl, čeho jsem to dobré dítě ušetřil. Už teď by ho nevzali do německých škol a do Hájot, natož až přijde nový, šťastný řád. Škoda jen, že jsem ho ještě nemohl vyfotografovat.“

10 11.08.2019

Básník si dokáže neuvěřitelně pohrát se slovy a vytvořit tak dokonale nedokonalou kombinaci slov, které na nás okamžitě působí těmi nejsilnějšími emocemi.

„a bude to svádět
ke krásnému a pompéznímu smutku“

Jeho básně jsou mistrovská díla, provádí úžasná kouzla se slovy a skrytými symboly.

Blues o malování

„Jako by na dně města
na banjo někdo potichu hrál
madrigal k usínání
madony
v černém svetru A lucerny
se podobají kopretinám
z prvních lásek Nad manéží televizních snů
balancuje šašek na visuté hrazdě
dubnového deště a chystá se skočit

A barvy schnou rychle jako slzy když vlak už odjel
A štětec se chvěje jak trubka křižovaná
potrhlým smutkem blues
Teď v tuto chvíli když letí vzduchem (Ten blázen!
Ten šašek!)

nikdo ještě nemůže s jistotou říci
zda je to skok
nebo pád

Ale barvy už ztuhly Trubka dokřičela
Poslední cigareta
skomírá jako ráno
po milování

Jakoby docela na dně města
Na banjo někdo potichu hrál
prší
na lucerny podobné kopretinám A nebe
ještě po chvíli potom voní
černým tabákem

Není to tak dlouho, co jsem se setkala s tvorbou Václava Hraběte. Bude to asi rok a půl, ale okamžitě si mě podmanil, jeho styl psaní mě uchvátil. Je to skvělá četba pro pohlazení mysli ve volných chvilkách. Občas si jeho sbírku beru s sebou na cestu metrem a jen tak si v ni listuji a čtu jeho básně na přeskáčku, jak se mi zrovna otočí stránky.

„Prší Teplý déšť klopýtá po dlažbě
jako má láska po tvém odmítání“
(Podzimní)

Jsou to krásné romantické, melancholické básně s trochou bolesti a nádechu Prahy, které nám ukazují jak realitu, tak se s námi pouštějí do vln snění a vzpomínek.

9 11.08.2019

Většinou knihy tohohle typu humoru nečtu, avšak tady mi to vůbec nevadilo, bylo ho tak akorát a příjemně to odlehčilo náladu.

„Paco,“ opakoval zkoumavě dědeček Jiří. „Paco nezní to zase tak špatně. Paco.“
„Pacovi. S Pacem,“ řekla Kvidova matka. „Rozhodně se to bude dobře skloňovat.“
„Skloňuje se to stejně jako Kvido,“ řekl dědeček. „To je dobré.“
„Jestli mu vybíráte jméno podle snadnýho skloňování, mohl by se jmenovat třeba Filé,“ řekl Kvido. „To je úplně nesklonné.“

Kniha dobře popisuje komunistickou dobu a problémy v životě normálních lidí s lehkostí a trochou nadhledu. Avšak místy rozhodně neubírá nijak na vážnosti a člověk si moc dobře uvědomuje vliv a sílu komunismu.

Dotkl se zřejmě čehosi citlivého, neboť Kvidova matka zareagovala velmi podrážděně: „Zato ty bojuješ za pravdu v truhlářský dílně!“
„Nebojuju,“ řekl Kvidův otec s povzdechem. „Nikdy jsem nic takového neříkal. Léčím si tam nervy. Nevěřila bys, jak to báječně uklidňuje! Než udělám jednu poličku, nevím o světe.“
„Poličku!“ zvolala Kvidova matka pohrdavě. „Sežeň si LSD. Na svět zapomeneš mnohem rychleji a aspoň to bude mít nějakou formu.“

Přesto, že má autor svůj osobitý styl psaní, četba není nijak náročná, text je humorný, čte se snadno a rychle.

„Když to stihneme ještě tenhle měsíc, může tatínek dostat děťátko k narozeninám,“ usmívala se Jaruška.
„Jenom mě nehoň,“ řekl Kvido. „V nejhorším mu popřejeme dodatečně.“

9 11.08.2019

Bohužel jsem od toho čekala víc.....Přišlo mi, že některé pasáže byly příliš krátké, uspěchané. A jakoby v knize byly přeskočeny části, které tak nějak příběh spojují dohromady a dávají mu smysl.
A co se týče kreseb, tak některé jsou opravdu moc pěkné, ale spousta postav mi vzhledově nesedla, mohly by být více propracované a rozlišené.
Osobně dávám přednost klasické knížce, ale tak pro zpestření na jedno odpoledne, proč ne.

1 12.10.2018

Knížka ve mně vyvolává krásné pocity nostalgie a vzpomínky na mé dětství. Jako malá jsem se společně s tátou koukala v televizi na seriál “Bylo nás pět“ a po skončení jednoho dílu jsem se nemohla dočkat, až budou dávat další.

U klobouku bylo horko a slunce svítilo. Já mám rád, když slunko svítí, protože když přivřu víčka, tak se dělají duhové balónky. Když jsem byl malý, tak jsem je chytal, chtěl jsem je zavřít do šuplete, protože jsem neměl rozum. Dnes už mám rozum, ale přece jsem rád, když se dělají duhové balónky.

Bavilo mě si znovu projít všemi dobrodružstvími společně s hrdiny a dívat se na svět opět dětskýma očima.

Bejval Antonín pravil, ať už toho necháme, že jsme oba volové. Tak jsme toho nechali

Dokonce se mi i líbí knižní mluva a archaismy, které se v díle objevují opravdu hojně. Také oceňuji, jak autor krásně popsal různé zvyklosti v odlišných ročních obdobích.

Jenom Zilvar z chudobince nekřičel, on nikomu nic neřekl a skočil do touně. Nýbrž plaval pod vodou a šmátral kolem sebe, vynořil se, kašlal vodu a pravil: „Už ho mám, už ho držím za vlasy!“
Všichni jsme křičeli: „Nepusť ho!“
On odpověděl: „Nepustím, neboť ho držím pevně.“
Pomohli jsme mu vytáhnout Vendu na břeh, a když byl na břehu, tak Zilvar pravil: „Herdek filek!“ a vysmrkal se.

Nemám ke knize žádné výtky, je to zkrátka oddechová a nenáročná četba pro zpříjemnění odpoledne a zavzpomínání si na dětství.

A kdyby se mne naši opravdu ptali, co bysem si přál, tak bysem doopravdy musil říci, že nejradši ze všeho bych chtěl dřevěnou nohu, jako má pan Zilvar, jelikož by mně to všichni záviděli a nejvíce Bejval Antonín. A kdyby mně nedali pod stromeček nohu, tak bysem si přál, abych už nemusil chodit do houslí, a když ani to ne, tak alespoň album cizozemských známek.

7 22.09.2018

„Tento způsob léta,“ děl vposled, odvraceje se od přístroje Celsiova, „zdá se mi poněkud nešťastným….“

Autor má opravdu knižní styl psaní a užívá mnoho archaismů, které mě na začátku čtení velmi zpomalovaly, než jsem jim přivykla.

„Co chcete říci, mistře,“ zeptal se kanovník, „zdá se mi, že jste na své cestě za výrazem došel až ke stupni nesrozumitelnosti téměř zajímavé.“

„Avšak nesměšujte mne s nemravy. Odložil jsem své spodky z dobrých důvodů. Neboť kůže, jak se doposud vykládá v týchž školních místnostech, kam jsem chodíval za svým obecným vzděláním, je uzpůsobena k dýchání a velmi si ho žádá.“

Některé jeho slovní říčky se mi moc líbily a jako oddechové čtení je tato knížka dobrá, ale jinak spíše preferuji knížky dějové s propracovanějšími charaktery postav.

„Můj muž,“ pravila „je nevyrovnatelný osel, pojďte pane, převezu vás a vy mu to řeknete zblízka.“

„Moje žena,“ děl Antonín, „je potrhlá a zlá baba. Nezbývá mi nic, než abych vzal čepici a hůl a šel za ní. Obávám se, že nebude vyhnutí a že budu nucen, abych jí natloukl.“

7 16.09.2018

Rozhodně bych Lakomce hodnotila kladně, dokonce mohu říct, že mě jeho četba velmi bavila a byla jsem i napjatá, jak celá zamotaná situace dopadne.

2 14.09.2018

Jiří Wolker mě zkrátka už dávno okouzlil! Jako první jsem od něj četla jeho Epitaf, který si mě získal a hned jsem chtěla vědět o básníkovi víc, zjistit jaký měl život, čím byla jeho tvorba ovlivněná a dovedla ho k takovému dílu.

Zde leží Jiří Wolker, básník, jenž miloval svět
a pro spravedlnost jeho šel se bít.
Dřív než moh srdce k boji vytasit, zemřel, mlád dvacet čtyři let.

Líbí se mi hlavně jeho básně z pozůstalosti, mezi které právě patří i již zmíněný Epitaf, ale také Poutník si říká, Noc, Samota, Umírající a další….


Mám rád hvězdy,
protože se podobají kamení na silnici.
Kdybych po nebi bosýma nohama chodil,
také bych se o ně poranil.

Mám rád kamení na silnici,
protože se hvězdám podobají.
Na cestu mi od rána až do večera svítí.
(Poutník si říká)

Častokrát v nich přemýšlí o smrti, o které věděl, že brzy přijde, protože dlouhá léta bojoval s tuberkulózou, bohužel mu nakonec ani všechny léčebné pobyty nepomohly a zemřel tak velmi mladý, ale přesto po sobě zanechal neuvěřitelné dílo, které velmi obdivuji. Dočista mě ohromila jeho báseň Umírající.

……..Smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je jen kus života
těžkého,

co strašné je, co zlé je, to umírání je,…..

Mám od něho rozečtené Dílo Jiřího Wolkera, ze kterého jsem již přečetla poezii Z juvenilií, Host do domu, některé básně z období Host do domu, Těžká hodina, Z pozůstalosti a jeho tři díla Z básní v próze. Vše hodnotím kladně, k některým básním se i vracím, jelikož mají neskutečně hluboký podtext či jsou plné emocemi, které se z nich přenáší i na mě.

Ale dnes sbohem, dnes už vše marné je, dnes napsal jsem list,
aby jsi zapomněla a hledala jinde, kde srdci dávají jíst,
ten dopis byla má největší bolest a největší sten,
ale v umírání musí být každý sám, sám a samoten.

Až umřu, na světě nic se nestane a nezmění,
jenom já ztratím svou bídu a změním se ze všeho,
snad stanu se stromem, snad děckem, snad hromadou kamení,
smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého.
(závěr z básně Umírající)

5 14.09.2018

Na začátku čtení mi vadily delší popisné pasáže v “rybářské řeči“, kterým jsem moc nerozuměla, ale brzy jsem si na ně zvykla. Jinak dílo krásně vystihlo kontrast mezi člověkem a přírodou. Líbila se mi také postava starce, který se snažil dosáhnout cíle, a to se mu povedlo díky jeho vytrvalosti a duševní síle a odhodlání. Přestože je dílo krátké, nese v sobě mnoho zajímavých myšlenek.
Po dočtení knihy mi bylo líto starce, který se tak statečně bil a nezbylo mu vůbec nic. Čtení mě přimělo se zamyslet za čím vším se lidé ženou a častokrát bezúspěšně, a přesto že vyhrají boj, nemají z toho vůbec nic.

5 14.09.2018

Už na začátku jsem věděla jak kniha skončí, jelikož jsem z ní četla ukázku v čítance, ještě když jsem byla na základní škole. Ale přesto, že jsem znala konec příběhu, neodradilo mě to od čtení, ba naopak spíše nalákalo. Jediná škoda je, že jsem přišla o to napětí “jak to asi dopadne“.

Spokojen a rád skonám, vzácná paní má,
padne-li na mne v té náruči smrti stín;
vždyť největší ctí by bylo líbat tě
a přitom duši vydechnout v tvůj klín.

Každopádně kniha se mi četla velmi snadno, má pouze 94 stran, takže se dá přečíst za jedno odpoledne. A přesto, že není obsahově příliš dlouhá, naprosto to stačí, aby na člověka zapůsobila a čtenář si ji dobře zapamatoval.

…..žádám si pouze
po stu let prožitých neslavně, líně,
klidně, Kasandro, skonat v tvém klíně.

Líbil se mi idealizovaný pohled, který měl Petr a Lucie na svět. Dokázali se i během války radovat z maličkostí, ze společnosti toho druhého a jejich hřejivé lásky. Autor krásně vykreslil silné pouto, které mezi nimi zůstalo napořád. Romantický příběh byl hezky prokládaný historickými fakty, které čtenáři napomohou lépe pochopit tehdejší dobu a pocity, které tížily mladé milence. Celkový požitek ze čtení navíc vylepšují překrásné ilustrace Zdeňka Brdlíka.

Vždyť míti takovou rozkošnou smrt
je jistě víc než vše, nač býval hrd
takový Caesar nebo Alexandr.

6 14.09.2018

R.U.R.= Rossum´s Universal Robots, je povedené drama, které velmi dobře poukazuje na možnou zkázu lidstva, nebezpečí, které s sebou přináší moderní technologie a lenivost člověka. Dílo a jeho myšlenka varovat před neustálým technickým pokrokem jsou dobře zpracované a stále aktuální.

„Nikdo nemůže nenávidět víc než člověk člověka! Udělej kameny lidmi, a ukamenují nás!“

Během celého čtení jsem měla mrazivý pocit, díky kterému jsem ale mohla mít ještě lepší prožitek ze samotného čtení.

„Hledá se viník. To je oblíbená útěcha v pohromách.“

„Oh, řekněte, děje se něco?“
Alquist: „Docela nic. Jen samý pokrok.“

4 14.09.2018

Zpomaluji krok
přijdu mnohem později
avšak vidím víc

Tak jednoduše krásné!

5 18.03.2018

Po prvním přečtení mi přišla celá básnická sbírka taková pěkná, ale nic extra, možná až příliš obyčejná. Ale po druhém a třetím přečtení se mi povedlo vstřebat potřebné myšlenky, které třeba nebyly úplně narovinu vysloveny, ale autor chtěl, abychom k nim došly. Když se člověku podaří vidět silné pocity, které jsou vepsané mezi řádky o zvycích a počasí, pochopí mnohem víc, než jen to, kdy se sklízí úroda.
Básně jsou krátké, takže se dobře čtou a člověk si je může přečíst vícekrát za sebou, aby pořádně pochopil každé slovo a jeho význam, a přitom se čtením neunaví a neztratí koncentraci. Líbí se mi i básně místy vlastenecké, které nám připomínají důležité historické osoby. (mistra Jana Husa a svatého Václava)
Také je do celé sbírky hezky začleněná myšlenka, že se každý rok opakuje, roční období je stále stejné, vždycky přijde mrazivá zima a po ní nadějné jaro. Že čas tady byl, je a vždycky bude, a to i bez nás.

2 18.02.2018

Je těžké toto dílo hodnotit, už jen proto, že básník popisuje svůj postoj k životu, který je naprosto odlišný od toho mého. Takže v tomto směru se nemohu tak snadno vžít do jeho básní.
Některé části jsou vulgární a jistým směrem “drsné“, ale za to upřímné. Autor si na nic nehraje, nesnaží se o nějaké přetvářky, a to oceňuji.

Láskou jej nezdravím, leč smíchem
Mně vstříc po žluté silnici
jde měšťák s naduřelým břichem
se svojí tlustou samicí.

Dost možná zde se narodili
a žili v tupém štěstí svém.
Několik bytů zalidnili
života schopným potomstvem.

A až kdys naplní svá léta,
pak spát zde budou v pokoji
a ještě vděčně ten kout světa
svou vlastní mrchou pohnojí.
(báseň Pozdrav rodnému kraji)

Určité verše a sloky se mi líbily, byly jakýmsi způsobem “živé“.

…. Rád v noci bdím a ve dne dřímám
a paradoxní názory mám.
Své lásky k zášti přinutím
a přátele si znechutím….
(úryvek z básně Píseň)

Na sofa zeleném v zšeřelém kabinetu,
kde slunce žhavý žár spád rulet zaclání,
líbal jsem její tvář a tenké pruhy retů
a spánky průsvitné jsem tiskl do dlaní.

Na hlavě mojí se jí prsty třásly jemně
ve svitech zjemnělých na sofa zeleném ---
Ó dálky průhledné! Ó něžný smutku ve mně!
Ó zlaté paprsky na moři ztišeném!
(báseň Na sofa zeleném)

Celkový pocit z této sbírky mám takový trochu rozpačitý. Čtení ve mně zanechalo pochmurný pocit. Nevím, zda je to dobře, či ne. Autorovým psaním a postojem jsem na jednu stranu velmi ohromená a na druhou i mírně znechucená.

3 18.02.2018

Jak je důležité míti Filipa je již má druhá kniha od Oscara Wilda. A mohu říct, že mě jeho divadelní hra nadchla. Je to úžasné, vtipné, člověk se rozhodně nenudí. Kniha se mi velmi rychle a dobře četla.
Jako mladší jsem tuto hru viděla v provedení starších dětí v našem divadelním souboru a neměla jsem z toho ještě rozum, zápletka na mne byla příliš složitá. Ale nyní jsem vše dokonale pochopila. Líbilo se mi propletení postav a jejich příběhů. A neskutečně mě bavily jejich dialogy.
Není asi co víc dodat, mé hodnocení je 10/10. Člověk se při četbě může dobře odreagovat, pobavit a užít si skvělé slovní hříčky s trochou špetky ironie a satirických prvků.

Algernon: Tak co budeme dělat?
Jack: Nic.
Algernon: To je hrozně těžká práce nedělat nic. Ale mně těžká práce nevadí, když nevede k žádnému určitému cíly.

3 18.02.2018

Do teď jsem znala Maryšu pouze v podání Kaisera a Lábuse, ale vždy jsem hru chtěla vidět i v originálním divadelním podání. Takže pro mě to byla hned jasná volba na povinnou četbu.
Ze začátku jsem se zaplétala do dlouhého popisování scén, které mě moc nezaujalo, chvíli mi také trvalo, než jsem si zvykla na nářečí. Ale postupně jsem se dostávala více a více do děje, a i přesto že hra není nikterak dlouhá, se mi podařilo pocítit velmi silné emoce. Ať už ze strany Maryši, která se musela nedobrovolně vdát a bojovala s vlastním nitrem, vztekem, touhou. Ale také i otcovy pozdější výčitky svědomí a snaha napravit své špatné rozhodnutí.
Čtení jsem si užila, hra má přesně ten správný šmrnc a napětí.

,,Musí to bét Maryšo?“

Vávra: Od keho je káva?
Vávrová: Od žida.
Vávra: A proč ne ze spolku?
Vávrová: Měli zavřeno.

4 18.02.2018