evelýny komentáře u knih

Noblesa, inteligence, originalita, osobnost: Národní umělkyně Olga Scheinflugová

Herečka, jejímž osudem byl spisovatel...
Spisovatelka, jejímž osudem bylo divadlo...
Žena, jejímž osudem nebylo stát se matkou.
Přesto matka byla její poslední role v životě.

P.S.: Moje hluboká úcta, paní Olgo Scheinflugová

,,Člověk je jako hranol. Otáčej ho ze všech stran, každá ti vrhne jiné světlo..."

Tím, že jsme se zbavili strachu, jsme se stali zas dospělými lidmi. ,,Tak už je po všem", řekla jsem nerozvážně... (květen 1945)

75 04.11.2020

Velmi povedený chronologický přehled panovníků českých zemí s krásnými ilustracemi jejich podobizen, doplněné stručnými životopisy v kontextu s jejich panováním.
V minulosti si ji ve svých čtyřech letech oblíbila dcera. Já s hrdostí matky, která jistě vychová další milovnici historie, předčítala.
O několik let později mi bylo dovoleno nahlédnout do písemné práce dcery. Na otázku: Jmenuj našeho prvního prezidenta, dcera odpověděla: Karel IV. :-o

Přesto mohu knihu jenom doporučit.

P.S: Hezká kniha – hezké vzpomínky

75 10.04.2020

,,Zkušenost člověk vždy získá ve chvíli, kdy ji nepotřebuje."

Krize středního věku nebo pýcha, co předchází pád?
Co s tím, když z lásky se pomalu stává nenávistí vodopád.
Co bude dál...?
Nezbývá, než ztroskotat...

Příběh tuctový, literární zpracování nic moc. Sem tam dobrá hláška pro zasmání, originální konec jsem opravdu nečekala.

Celkový dojem: Nuda, která krapet pobavila.

To nejlepší na této audioknize byl výběr interpretů. A tak přemýšlím: proč nestačil pouze scénář? Proč ještě kniha?

Laskaví čtenáři klasických knih snad prominou, ale třetí hvězda v mém hodnocení patří tandemu Plodková - Langmajer.


Audiokniha: Jana Plodková, Jiří Langmajer čtou v realitě střídavě provázaně, přímočaře, profesionálně dokonale.

74 09.04.2023

,,Možná se někdy člověk osvobodí jen tím, že zradí ty, kterým dluží věrnost."

Devět příběhů a každý jiný.
Současnost a minulost - retrográdní prolínání.
Co by, kdyby...? Vzpomínání...
Minulost se zeptala: ,,Jakou barvu má loučení?" Barvu zrady, smrti, lásky, bolesti či strachu?
Devět povídek bez zakončení, vše spočívá ve smíření.

Čtěte. Přijměte výzvu autora k nahlédnutí možná i do vlastního svědomí, nenaplněných tužeb, ztrát i nálezů, do vlastní barevné škály loučení.
Co se skrývá za vaší duhou? Kolik má barev? Čtěte pozorně, soustředěně, protože špatným úhlem dopadu, lomu a rychlosti světla ta vaše duha může barvy poztrácet.
V mojí duze se objevily barvy Medailonku, Pikniku s Annou, Umělé inteligence.
Přesto všudypřítomná naděje moji škálu o jednu barvu obohatila. Jaká že je to barva? Zelená :-).

,,Tak často se něco dobrého obrátí ve špatné. Tak proč by se nemohlo špatné obrátit v dobré."

Audiokniha: Miroslav Táborský čte jednobarevně , solidně, vážně. Hnědě.

74 02.10.2022

Napínavé, přesto nuda.
Vražda skoro v přímém přenosu.
Tam v baru U slepeného hrnce,
kde schází se lež, přetvářka, arogance
a možná oběť i její vrah.
Něco shnilého není jen ve státě dánském.
Detektiv šéfinspektor Erika Fosterová si servítky nebere.
Vše mapuje přísným pohledem
Do boje vyráží sama středem
Bez mobilu, bez pistole...
Skončí její naivita brzy také pod ledem?
Nakonec zazvonil zvonec
a morbidní pohádky byl konec...

Příběh je pro někoho skvostem mezi thrillery,
pro mě jízda na tobogánu.
Začátek slibný, konec v nedohlednu. S napětím se zvyšuje rychlost, která je bržděná žabomyšími válkami mezi kolegy, srdceboly minulosti šéfinspektorky Eriky, která impulzivně, zarputile, mnohdy bez rozmyslu a tím amatérsky sleduje stopu sériového vraha.
Asi v polovině jízdy s pochopením přijde ledová sprcha, čímž naberete ještě větší rychlost, abyste mohli být prudce vymrštěni.
Volným pádem klesáte pod hladinu. Lapáte po dechu. Jste paralyzováni nečekaným, přemrštěným, absurdním koncem.

Zbortily se moje plány?

Kdo však jednou okusí jízdu na tobogánu...

P.S.: Doplňte si sami :-)

Audiokniha: Martin Stránský čte dynamicky, přizpůsobivě, podmanivě s přidanou hodnotou

74 27.11.2021

Maryša – divadelní hra o pěti dějstvích a jedné dramatické snídani.
VÁVROVÁ
Chceš bílý nebo černý? Nesu ti černý –
VÁVRA
Černý mně dej…. Sladilas to?
VÁVROVÁ
Zapomněla sem…

Premiéra - 9.5.1894 – Národní divadlo
Drama chamtivosti, necitelnosti, tvrdohlavosti, pýchy, zaslepené poslušnosti, nešťastné lásky
Inspirací pro toto drama byl příběh Marie Turkové-Horákové z obce Těšany u Brna.
Obyvatelé Těšan toto drama přijali s velkou kritikou: „Tak to nebélo“, shodli se.
A jak to tedy bélo?
Kdyby bratři Mrštíkové napsali pravdu, zřejmě by jejich hra skončila v propadlišti dějin. Ale oni příběh upravili a tak napsali jedno z nejvýznamnějších děl českého kritického realistického dramatu.
A tak jedinou pravdu o této hře si přečteme u hrobu Marie a Felixe Turkových v Těšanech:
Napsáno drama – prožito větší

P.S: Odpočívej v pokoji, Maryšo – dcero Lízalova, ženo Vávrova
P.P.S: Z mého pohledu role Maryši byla napsána pro herečku Jiřinu Štěpničkovou, moje amygdala si nemůže pomoci…
P.P.P.S: Audiokniha - dnes poslechnuto 2x. Krása...

74 13.04.2020

Dnes musím říci, že tento příběh je opravdu hodně naivní.
Přesto mi dovolil na chvíli odplout do krajiny mého dětství , kdy jsem při jeho čtení zapomínala na písemku z fyziky, zkoušení z příroďáku. Kdo by tenkrát nechtěl dva roky prázdnin, když ty hlavní byly tak krátké... Toužila jsem se plavit na plachetnici uprostřed party kluků, kteří v mé fantazii nabývali podob mých spolužáků – tímto zdravím Tomáše, Radana, Kamila a Zdeňka ….

P.S: A dnes se mi, pro změnu, zastesklo po školní lavici a elektromagnetické indukci… :-))

74 24.02.2020

Píše se rok 1595.
V Anglii v té době vládne Jakub I. Stuart, v Českých zemích Rudolf II. Habsburský.
A světlo světa spatřilo v premiéře divadelní drama z pera syna rukavičkáře ze Stratfordu nad Avonou.
Drama lásky – drama chladného rozumu, který vraždí svým nepochopením. Drama nenávisti, kterou zdolá až smrt. Drama věčných milenců, drama Romea a Julie…

Smutný mír s sebou přináší to ráno
Slunce se bojí na zem podívat
Co odpustím, co bude potrestáno,
o tom se ještě bude rokovat:
truchlivé svědectví nás přežije
v příběhu Romea a Julie…

České premiéry se tato hra dočkala 10.4.1853 ve Stavovském divadle

ZAJÍMAVOST: Prvním Romeem na prknech Národního divadla byl Jakub Seifert. O pár desítek let později v témže divadle si Julii zahrála jeho biologická dcera Eva Vrchlická.
A pak, že život není jedno velké divadlo – někdy komedie, někdy tragedie. Přesně, jak o tom psal pan William Shakespeare – básník, jehož díla se vymkla času…

P.S: Přečetla jsem již překlady pana Hilského a pana Topola. Přesto u tohoto díla preferuji divadelní formu. Výkony herců mě nepřestanou fascinovat.
P.P.S: A do konce svého života nepřestanu hledat toho ,,svého" Romea, i když nejsem Julie ani divadelní režisér.
Zatím tím ,,mým" Romeem je pan Jan Tříska...

74 04.12.2019

Chtělo by se mi říct nostalgie. Ale moje dětství a tudíž i dětství mojí dcery pohádky pana Čapka minuly.
Jsou trochu jiné, s hravou fantazií.
Dalo by se říct moderní?

,,Oči smaragdové a přeci je nikdo neukradne
Vousy na tři prsty, ale mužský to není
A co ten kožich? Jedna jiskra a při tom neshoří.
Pacinky hedvábné a nikdy se neprošlapou.
V kapsičkách šestnáct nožíků."

P.S.: Na pohádky není nikdy pozdě... :-)

73 07.03.2021

Audiokniha: čte Josef Somr, poutavě, hravě

Onehdá jsem na Karlově náměstí v Praze ztratila rukavici. Díky panu Čapkovi teď už vím, kde ji hledat (ach ti skřítkové a bludná světýlka...)
Fantazie s humornou nadsázkou, okouzlující.
Čeština noblesní, květnatá.
Originalita v pravdě čapkovská.

P.S.: Ve jménu zákona, poslouchejte...

73 04.03.2021

Vzpomínky, nostalgie s nadhledem životní moudrosti. Laskavost s kapkou ironie.
Hezký poslech, však s patinou smutku.

Ale pod tíhou nám všem již známého konce, musím se zeptat:
,,Pane Brodský, komu jste půjčil tu svoji duši a kdo vám ji nevrátil...?"

P.S.: Zdravím Velkého učitele Aloise Drchlíka. Jaké je to humidování...?

73 13.02.2021

Kniha mě ohromila svojí jednoduchostí, prostým dějem.
Navždy pro mě bude symbolem pokory, lásky, naděje, přátelství, úcty, v neposlední řadě velké morální a duševní síly.
Santiago svůj čestný boj v knize vyhrál - doplul do přístavu.

Ernest svůj život ukončil výstřelem z vlastní zbraně. Nezastavila jej ani italská stříbrná medaile za statečnost v 1.sv. válce ani Bronzová hvězda za aktivní účast ve 2. sv. válce. Nezastavila jej ani Pulitzerova cena, nezastavila jej ani Nobelova cena. Svůj život ukončil stejným způsobem jako jeho otec. Náhoda? Osud?

Posloucháno jako audiokniha a myslím, že této knize mluvené slovo opravdu sluší, zvlášť v podání Václava Vosky z r. 1967.
Nadčasová kniha - nadčasová interpretace.
A já musím napravit svůj dluh vůči představitelům tzv.,,Ztracené generace,"

P.S: Proč, papá Ernesto...?

73 01.09.2019

Kniha, která rozhodně nezarmoutí, pobaví. Já ji četla již před hodně lety, ale vždy se k ní ráda vracím. Má svoje doživotní místo v mojí knihovně.
A již natrvalo bude pro mě tato kniha spojena s hereckým výkonem Oldřicha Víznera ve stejnojmenném filmu.
Kniha i film jsou pro mě balzámem na duši, milým veselým pohlazením.

P.S. Lucii Zedníčkovou bych do role Barbory též neobsadila.

73 21.06.2016

Láskyplná vyznání nejenom Praze, doplněná fotografiemi, formát A5.
Jednoduché přímočaré verše, nad kterými nemusíte přemýšlet ,,co tím chtěl básník říct."
Dovolí vám napít se z číše vzpomínek, zahrají vám na strunu touhy a přání, možná podpoří vaše odhodlání.
V duši rozhostí se nekonečný klid.
Nad těmito verši stačí jen zavřít víčka a snít.
A dál už nic...

Tvůj sametový prstoklad
naučil moji duši hrát
Bolero Maurice Ravela.
Z Mikuláše již zvoní zvony,
měsíc se chytil do záclony
a noc je ještě nesmělá.
(Soukromé Bolero, str.20)

A protože v jednoduchosti je síla a život je někdy tak složitý, já dávám plný počet bodů, tedy pět.

72 08.07.2023

Tolik emocí letělo v ústrety, ale komu, čemu, čí???
Tolik vyplakaných slz nad jedinou básní.
Mých.

Dopis básníkovi:

Básní UČITEL DRUHÉ SMRTI jste mě, pane básníku, rozsekal na maděru.
Ale to vám nestačilo. Přidal jste ještě básně: UKOLÉBAVKA, PROSBY, NÁVŠTĚVA, LOFOTY, BALADA O JEČMÍNKOVI, JARO...
Nechci zde vyjmenovávat všechny básně této ,,zakázané sbírky z roku 1971." Ale ještě dlouho budu přemýšlet, zda jste touto básnickou sbírkou chtěl opravdu zlomit strach.
Můj strach jste nezlomil.
Zlomil se ten váš, pane básníku?

PROSBY
Z pěstiček zaťatých,
a nevíš, jestli smíš,
dříve než usneš,
o všechno poprosíš....

Pro mě smutné, emocionálně těžké... Přesto povznášející.
Jako život sám.

72 18.04.2023

Zpověď otce, který vzal spravedlnost do svých rukou, neboť už neměl co ztratit.
Příběh dcery, která ztratila vše.
Katalyzátorem příběhu byly drogy. Téma hodně profláknuté, nic nového pod Sluncem.
Přítomnost ve vyprávění střídá minulost, takže na konci příběhu jsem si lehce ve svém kaleidoskopu poskládala konečný obraz. Bohužel byl rozmazaný, nepravidelný, s velkou slepeckou skvrnou uprostřed.
PROČ?!
Odpověď chybí. A tím chybí i naděje pro tento příběh. Přesto do celkového obrazu M.G. dokázal vpravit pár barevných sklíček, které se dlouho budou třpytit na sítnici mého oka.

,,Ukradl jste korunovační klenoty i se Zemanovou šavlí?" zeptal se jeden z poldů.

Miluji tento typ humoru.
Miluji příběhy Martina Goffy, i když tento já řadím k lepšímu průměru.

P.S.: Budu neskonale vděčná svému osudu, když z mého života drogovou závislost vyloučí.

Audiokniha: Jan Maxián, Martin Stránský, v dualitě nevyvážené, podmanivě poklidné

72 18.11.2021

,,Ani jeden z lidí uvnitř policejního auta netušil, že právě začíná novou kapitolu svého života. Blížili se k ní se vší parádou. Jako obrovská hlučná můra, která letí ke světlu jen proto, aby se o něj spálila."

Dynamický, napínavý a v podstatě laskavě napsaný další příběh novináře Marka Vráze, co nahlíží pod pokličky, když policii selže čest.
Příběh, kde stará láska nerezaví a zvědavost se nevyplácí, když policie nepomáhá, nechrání.

Pak jedna ženská zákonitě bude na odstřel.

P.S.: Snad přátelství to všechno spraví v okamžik ten pravý...

Audiokniha: Čtou v dualitě modifikovaně Jan Maxián, Jitka Ježková,

72 15.11.2021

TA početnice = TEN slabikář.
JIN a JANG každého prvňáka.
Pro nás citlivější povahy nostalgické vzpomínky.
Pro moje rodiče poznání, že Euklides v sukních ze mě rozhodně nebude.
Logiku a přesnost však obdivuji celý život, možná i díky této bílé početnici.

P.S.: Ale více mě upoutal červený slabikář :-)

72 08.08.2021

Audiokniha: čte Martina Frejová Krátká, ironie s pachutí smutku

Perfektně propojené vztahové etudy.
Propletenec vztahů několika rodin.
Jeden otec, dvě matky, čtyři dcery tvoří základnu.
Cesta k moři je komorním dramatem zablokovaných vztahů.

Čas jakoby zmizel, protože Petra Soukupová naservíruje v jedné větě minulost, přítomnost i budoucnost všech hrdinů tohoto úsporně napsaného příběhu. Někdy však informací přehršel, takže mozkové závity čtenářů mohou být hodně zatížené.
Rozvinuté posloupnosti vztahů mnohdy pro mě již nepřehledné.
Život je divadlo a my jsme v něm herci, ale kdo je režisér?
Je to osud nebo my sami?
A možná jenom stačí dobře spolu komunikovat. Laskavě, bez předsudků.
A hlavně pravdivě.
Kdo však rozhodne, kdy ,mlčeti zlato" a kdy ,,líná huba, holé neštěstí?"

P.S.: Jenom naše srdce.

72 17.07.2021

Myšlenky, pocity, hozené na papír.
Rezonující, někdy v dur, někdy v moll.
Proměnlivé dle nálady, ke klasice daleko.
Relativní, přesto dokonalé...

A co ta světluška,
tak rád bych ji měl v dlani?
Stařec se pousmál,
pak promluvil:
Miluj ji tak,
ať může letět dál.
A co ta stará lípa? Tak rád jí objímám.
Miluj ji tak, abys ji nechal žít.
Co pěnkava? Tak rád mám její zpěv.
Miluj ji tak, abys jí nepřipravil klec.
A vlčice, co věčně vyje na měsíc?
Miluj ji divokou, nechtěj ji ochočit.
A klisna, která ráda cválá za bouří?
Miluj ji bez uzdy, tak to bude líp.
Pověz, co ta, kterou mám nejvíc rád?
Stařec se znovu pousmál.
Vždyť víš,
miluj tu volnost v ní,
miluj ji s vášní tak, abys ji nespoutal,
a láskou se ti odmění.

Dál již čtěte sami.
Pro inspiraci, pro zklidnění...

P.S.: Pro svobodu...

72 08.05.2021