evismaior komentáře u knih

(SPOILER) 75% - Dočteno s rozporuplnými pocity, neboť podle anotace jsem očekávala něco trochu jiného. A to hlavně v tom ohledu, aby to nebylo tak jednoznačné - čekala jsem zkrátka, že učitel nebude tak prvoplánový pedofil a manipulátor, ale zkrátka starší muž, který má opravdu "tu smůlu", že se zamiluje do dívenky - mladinké, ale přesto tolik odlišné od jejích vrstevníků. Že ta láska nebude záviset na jejím věku (neboť v knize nastala doba, kdy Vanessa už byla pro Stranea "moc stará"). Že on do Vanessy nebude promítat jen své do té doby neukojené tužby a fantazie, aniž by vnímal, jaká ona ve skutečnosti je a co chce. Že s ní nebude manipulovat jen skrze chválu jejích literárních pokusů, její osamělost a skrz to, jak se kvůli pozornosti staršího muže ona jako mladá a všemi přehlížená dívka cítí náhle výjimečně. Že ji bude opravdu milovat jako člověka a ona bude opravdu milovat jeho a bude opravdu chtít všechno to, co s ní on dělá (a ne že vždy, když dojde na věc, vypne mozek a myslí na to, jak to nechce, aby vzápětí za ním zase běžela a vnucovala se mu). Bylo by totiž zkrátka mnohem zajímavější dumat pak o tom, co ještě je a co už není v pořádku, o tom, zda lze nějak ospravedlnit vztah postaršího učitele a mladé dívky, zda lze vůbec někdy mluvit o skutečné lásce v takovémto případě. Protože tak, jak je tento román napsaný, prostě víme, že Strane není žádný klaďas, a pak už jen nevyhnutelně (a někdy dost zdlouhavě) sledujeme, jak to Vanesse postupně ničí život. Ale vlastně i jemu, ten vztah mi přišel oboustranně toxický, protože Vanessa mi nepřipadala moc v pohodě ani v době, kdy se ještě neznali, měla v sobě vážně cosi temného a jakoby fatalistického (takže se naskýtá otázka, jestli by bez jeho zásahu do jejího života na tom byla zásadně lépe a já si to, tak jak je napsaná, zkrátka nemyslím). Ano, není to prvoplánový hajzl, který by jí řekl "nedáš, tak já ti nedám dobrou známku", dává jí zdánlivě pořád na výběr, ale vidíme, jak si ji namotává blíž a blíž, jak se jistí proti možným následkům a zastrašuje ji, kdykoli hrozí, že by mohl být odhalen. A navíc to neskončí jen u ní, přestože ona se nikdy nepřestane přesvědčovat, že ona jediná nebyla ta oběť, že ji jedinou miloval - což považuje za to jediné, co ji drží při zdravém rozumu, ale dost možná jí to naopak může definitivně otrávit celý život.
Závěrem už jen poznámka, že zjišťuji, jak mě tahle vyprávění psaná kompletně v přítomném čase nesedí, protože věty typu "odhodí cigaretu, aniž ji uhasí" nebo "než si ho obéknu, chvíli otálím" jsou fakt perly. Nevím, kde se tahle móda vzala, ale přispělo to bohužel k tomu, že byly chvíle, kdy jsem přestávala mít náladu číst dál.

4 29.09.2022

85% - Trochu mě mrzí, že jsou definitivně pryč ty doby, kdy k nám autor promlouval v ich formě přímo ze Sharkovy hlavy a ještě k tomu používal (ve srovnání s jinými detektivními příběhy) neobvykle pestrou květnatou mluvu plnou přirovnání, čímž se v mých očích příjemně odlišoval od "konkurence". S objevením se Lucie Henebellové v předchozím románu Syndrom E, dělí vyprávění mezi Sharka a právě Lucii, a i když je náhled do jejich uvažování pořád nečekaně hluboký, už to v porovnání s prvními dvěma romány není ono. To je ovšem jen to málo, co mě na tomto thrilleru mrzí. Autor tentokrát zkoumá násilí napříč časem a prostřednictvím zločinů, které hlavní protagonisté vyšetřují, si klade otázku, zda lze násilí jakýmsi způsobem zakódovat už do samotné lidské DNA. Je patrné, že toho o tématu má autor hodně nastudováno - a to mě vždy baví, když se při čtení také něco málo dozvím. Jak souvisí kosterní pozůstatky kromaňonce nalezeného v jeskyni vysoko v Alpách společně s kostrami neandrtálské rodiny, kterou surově vyvraždil, s podobně agresivním vražděním, které se Lucie tak osobně a tragicky dotýká? A jak souvisí s tajemným amazonským kmenem? A proč jsou to všechno leváci, které zkoumala první z obětí studentka Eva Loutsová? A mají Sharko a Lucie poznamenaní na celý život obdobně tragickými událostmi, které je připravily o to nejdražší, vůbec naději na společnou budoucnost? Popravdě tihle detektivové, které pohání vpřed až patologická touha něco si dopadením pachatelů v sobě vyřešit, jsou v současné detektivní tvorbě už poněkud obehraní (a těžko věřit tomu, že by je dohromady svedla taková náhoda), ale jsou napsaní čtivě a člověk to s nimi prožívá ať už chce nebo ne.

4 27.09.2022

(SPOILER) 90% - Když se člověk pomalu pouští do čtení Vlků z Cally poté, co přelouskal pro mě ne až tak zajímavý předlouhý příběh mladého Rolanda a Susan Delgadové a prošel skleněným palácem, tak se to nezdá, ale kniha se brzy vyvíjí v jedno z nejzajímavějších pokračování série. Zápletka na první dojem působí trochu jak ze starého dobrého westernu ve stylu Sedmi statečných, neboť Rolandovo ka-tet příchází do městečka Calla Bryn Sturgis a je požádáno o pomoc v boji s Vlky, kteří z tajemné a děsivé oblasti Hromová tišina přicházejí jednou za generaci, aby si odvedli vždy jedno z dětských dvojčat (přičemž unesené děti se o něco později vrací jako nepoužitelní šmejdi s vymytým mozkem) a zdánlivě to vypadá, že se děj bude točit jenom kolem psychologického sporu vesničanů, kteří nechtějí přijít o své děti, a těch, kteří v zájmu zachování života, majetku a poklidu v jinak idylické vesničce dané status quo přijímají (koneckonců Vlci nikdy nevezmou všechny děti, slyšte mě velmi dobře a říkám díky).
Jenže se z toho brzy stává psychologická bitva na úplně jiné úrovni - jednak kvůli sílícímu rozvratu Rolandovy skupiny, jejíž jednotu ohrožují nevyřčená tajemství nejen o Rolandově zhoršujícím se stavu, ale i o podivně "jiném" stavu Susannah, kterou dohnala oběť, již podstoupila, když přiváděli Jakea z New Yorku. A pak je tu otec Callahan pocházející ze stejné Ameriky. A hrozivá věc, kterou skrývá ve svém kostele a která má na svědomí občasné ne úplně snové výlety Rolanda, Eddieho, Susannah, Jakea i Ocha zpět do New Yorku roku 1977. Zpět do knihkupectví Calvina Věže i na parcelu s růží, v jejímž středu se skví všechny světy. A třebaže je nám autorem trochu záludně předkládán jako ústřední zápletka, je boj za vesničany a jejich děti vlastně nakonec jen takové líbivé pozadí. Pro Eddieho, který konečně definitivně dospěl v muže a přejímá svůj díl odpovědnosti za dění v Calle i v New Yorku. Pro Susannah, která možná v bitvě s Vlky vybojuje svůj poslední boj. Pro Jakea, který nachází opravdové dětské přátelství a zažívá bolest, když pochopí, že o něj dřív nebo později musí přijít. A pro Rolanda, který zas a znovu zjišťuje, že ačkoli čím dál víc věří ve svá nová přátelství, Věž je pro něj nade vše. Ze série se tak definitivně stává jedna z nejúplnějších studií přátelství, jeho síly a (ne úplné) bezvýhradnosti, s jakou se lze v literatuře setkat.
A tak se místa a časy začínají proplétat, příčiny i následky kroutit (a kniha se zároveň stává jakýmsi sequelem autorova hororového románu Prokletí Salemu, neboť nejen že otec Callahan skupině podrobně vypravuje svůj příběh alkoholika lovícího a loveného upíry poté, co opustil městečko Jerusalem´s Lot, ale krátce se dozvíme dokonce i to, jak dopadly další postavy Ben Mears a Mark Petrie a ostatně se s tímhle Kingovým románem nesetkáme naposledy) a mě k tomu ještě nesmírně baví, jak King pracuje s popkulturními odkazy (světelné meče ve stylu Hvězdných válek nebo hrozivá zbraň Zlá Tonka model HP JKR:-)). A konec vysloveně vybízí k tomu skočit po dalším dílu.

4 23.07.2022

(SPOILER) 60% - Popravdě, kdybych dočetla třetí díl Temné věže Pustiny v době, kdy ho Stephen King teprve napsal, a musela bych čekat několik let, než se dozvím, jak to s Rolandovým ka-tet dopadlo, když za sebou po osvobození Jakea ze spárů Tikytáka nechali polorozpadlé město Lud plné mrtvol a nasedli do psychopatického vlaku Blaine Mono s nejasnou vidinou, zda z něj ještě někdy vystoupí a kde, tak bych asi autora docela proklínala. Naštěstí sérii čtu po letech už podruhé a teď stejně jako tenkrát jsem měla hned po ruce pokračování Čaroděj a sklo. A tak jsem si okamžitě znovu vychutnala nervydrásající hádankářskou soutěž, stejně jako postpandemický Kansas (pokud to byl vůbec Kansas, protože jak známo z prvního dílu "jsou i jiné světy než tento").
Bohužel pak se příběh uprostřed řidiny na dálnici přeruší a následuje jakýsi spin-off v podobě Rolandova vyprávění o jeho putování s přáteli do Mejisu a městečka Hamry, kam ho otec měl v úmyslu uklidit poté, co Roland přistihl svou matku s čarodějem Martenem a byl tak vyprovokován předčasně složit zkoušku dospělosti popsanou v předchozích dílech knihy. Vypadá to, že v zapadákově, kam oficiálně přijíždějí na jakousi obdobu sčítání lidu a majetku, který by se dal případně využít v konfliktu s "Dobrým mužem" Farsonem, dávají ledatak brumláci dobrou noc. Jenže tenhle dojem končí, když Rolandovo tehdejší ka-tet kromě vesničanů narazí i na pěkně ostré hochy, zdejší naleziště nafty zdaleka nevypadá tak opuštěně, jak by mělo s ohledem na to, že už prakticky neexistují stroje, do nichž by se dala použít, a taky je tu jedna pěkně nechutná čarodějnice, která má pro Dobrého muže v úschově jistou cennou věc, která může ovlivnit vše a všechny. A Roland tu navíc potkává Susan Delgadovou - a láska k ní mu změní život.
Když jsem před lety četla Temnou věž poprvé, docela mě tenhle příběh působící trochu jak z Divokého západu bavil. Teď napodruhé to ale bylo čiré trápení. Jeho vypovídací schopnost pro celou ságu zkrátka není natolik podstatná, aby bylo nutné s ním zaplácnout 450 stran. S výjimkou akčního závěru navíc probíhá úporně pomalu, popisy a rozhovory se vlečou, děj (i sám Roland s hlavou v oblacích) často dlouze přešlapují na místě, a jelikož Rolandovým nynějším přátelům je hned zpočátku jasné, že tohle vyprávění nemá dobrý konec, nedokážu se jako čtenář dostatečně nadchnout ani pro milostné vzplanutí mezi Rolandem a půvabnou Susan. Taky už po těch letech příliš nemusím ten Kingův oblíbený typ postavy schopné zfanatizovat dav a přimět ho k hrůzným činům, kteréžto postavy a zápletky už podle mého názoru píše málem jak přes kopírák. Je ale pravda, že se toho hodně dozvíme o Rolandovi, jeho mládí, kamarádech a povětšinou smutných zkušenostech, jež formovaly celý jeho následný život, a můžeme tak lépe pochopit jeho občas podivné reakce, neschopnost navázat přátelství i to, proč tak neústupně putuje k Temné věži.

4 30.06.2022

(SPOILER) 60% - Ač jsem už od začátku fanouškem této knižní série s podivnými lidmi (a líbil se mi i film Tima Burtona, který mě vlastně kdysi přivedl k prvnímu dílu), tento pátý díl byl pro mě docela zklamáním. Ono se tam toho totiž podle mého názoru zas tak moc neděje. Na začátku Jacob a spol. prchají se zachráněnou dívkou Noor (která pěkně pracuje se světlem a má být stěžejním prvkem proroctví o záchraně světa podivných) z reálných USA zpět do Ďáblova akru a tam se tak nějak mluví, pátrá a chodí sem a tam a občas se i naštve slečnu Peregrinovou pokusem dojít trochu dál. Noor a Jacob se sbližují a Emma na to divně kouká, ale zas to není nic, co by člověka vzalo moc za srdce. Pak se během jednání o míru mezi americkými klany ztratí jedna dívka a Jacob s pár dalšími se vydají busem po stopě netvora. A zjistí, že asi stvůry chtějí osvobodit hlavního záporáka ze zhroucené smyčky a shánějí na to podivné ingredience (včetně dávno oplakané Fiony), postavy se proběhnou po pár smyčkách, velmi mírně si zabojují, Jacob ukecá jednoho netvora a konec je spíš takovou ochutnávkou, čím se zřejmě naváže v dalším dílu, než že by skutečně alespoň něco ukončil. Zkrátka bylo to takové nemastné neslané povídavé a pobíhavé, pro mě se žádný odvaz nekonal. Podoba nových drobných vedlejších postav průběžně uváděných do děje se pak jako už tradičně odvíjí od starých fotografií, které autor někde koupil na blešáku nebo mu je někdo půjčil, přičemž by tam tyto postavy vůbec nemusely být a také by se nic nestalo. Ovšem tímto podle mě série trpí už od minulých dílů, kde se z tohoto zprvu převratného nápadu postupně vytratil ten původní efekt překvapení. Ještě musím dodat, že předchozí díl jsem četla dva roky zpátky a měla jsem dost problém rozpomenout se, co se tam stalo, a vyrozumět, jak na to tento díl navazuje. Určitě by tedy nebylo na škodu, kdyby to pár slovy na příhodných místech víc připomněl sám autor.

4 14.05.2022

(SPOILER) 85% - příběh navazuje na předchozí knihu s odstupem několika hodin - vyčerpaného Rolanda na pláži vážně zraní humroid, ale ani to Rolanda neodradí v pokračování své poutě k Temné věži za záchranou světa. V jeho světě příběh pokračuje poněkud nezáživně pouze po břehu moře. Tam ale nachází troje dveře do světa, odkud k němu v prvním dílu přišel chlapec Jake. A nejen do světa, ale především do mysli tří lidí, kteří by se k němu měli připojit na jeho cestě. Jde tedy ve finále víc o jejich příběhy - je tu mladý feťák Eddie Dean převážející drogy a pak Odetta Holmesová, u níž kdysi po pádu cihly došlo k rozštěpení osobnosti na Odettu a zlou Dettu Walkerovou. A následně po pádu do kolejiště metra přišla ještě o nohy. A nakonec "postrkovač" Jack Mort, který je spjatý s předešlými a dokonce i s Jakem víc, než by se dalo tušit. A tak často až tragikomická roadmovie, kde se zraněný Roland a absťákem zmítaný Eddie střídají v tlačení invalidního vozíku, pomalu pokračuje... Knihu jsem četla už asi před deseti lety, teď jsem se k ní vrátila a musím říct, že pro mě i po těch letech zůstává jedním z nejsilnějších momentů ten "obrácený" rasismus černošky Detty Walkerové, která svým bělošským "věznitelům" jadrně spílá, dělá naschvály a celkově ten souboj s ní je dost výživný. Dost mě proto mrzí, že jestli někdy v Hollywoodu natočí toto pokračování Pistolníka, tak o tyhle momenty asi s ohledem na obsazení postavy Rolanda jinak výtečným a charismatickým Idrisem Elbou logicky přijdeme.

4 30.04.2022

80% - tato série má zatím vzestupnou tendenci. Důkazem je i čtvrtý díl série Královna stínů, v němž se Celaena, tedy královna Aelin vrací do Zlomuvalu, aby porazila krále Adarlanu, vyrovnala se se svou minulostí, zachránila své přátele a vlastně minimálně i celý světadíl.
Doporučuji si před tímto dílem přečíst soubor novel Krvavé ostří, který sice časově předchází celé sérii Skleněný trůn, ale s ohledem na to, že tyto příběhy jsou o Celaenině působení v Tvrzi vrahů u mistra Arobynna Hamela a ten se ve Skleněném trůnu objevuje poprvé právě až po Aelinině návratu do Zlomuvalu (a v obou případech se jedná o naprosto zásadní postavu se stěžejním vlivem na osud hlavní hrdinky), tak mi připadalo, že na sebe obě tyto knížky parádně navazují.
Jinak jsem moc ráda, že autorka konečně upustila od svojí potřeby psát Muzikál ze střední odehrávající se v partě nájemných vrahů a hlavní hrdinka se tak konečně nejeví jako namyšlený spratek hovící si v luxusu, který se vyžívá v tom, že na všechny dělá bububu jako největší vražedkyně všech dob. Nyní je Aelin napsaná jako skutečný člověk, který má za sebou tragické dětství a nelehké dospívání, zažil spoustu bolesti a spoustu jí i způsobil, zažil přátelství i zradu, lásku i nenávist, otroctví i svobodu, i když to poslední zatím spíš jen ve snech.
Oproti další autorčině sérii Dvorů se mi pak konkrétně v této knížce hodně líbilo také to, že se ohledně vztahů mezi postavami nemotala v nekonečných opakujících se kruzích, naopak jednotlivé postavy procházely uvěřitelným a pestrým vývojem - Aelin, která pozvolna přijímá svoji roli královny, vývoj jejího vztahu s věrným vílím Jeřábem, nalezeným bratrancem Aedionem (a oba mezi sebou hledají rovnováhu coby základ Aelinina dvora), kurtizánou Lysandrou, která pod domnělým pozlátkem ukrývá mnohem víc, než by se zdálo, Chaolem, pro kterého je Aelin zprvu jen lhářka a zrůda nadaná magií (a tady je jeho prozření napsané opravdu poutavě), je tu i princ Dorian ovládaný démonem, s nímž bojuje ve své mysli. A někdejší mistr Arobynn, s nímž má Celaena nevyřízené účty, ovšem i v jeho případě lze mít pochybnosti, zda nakonec nesledují stejný cíl. A dokonce i někdejší dvorní rivalka Kaltain se objevuje na scéně s pár novými prvky do děje.
Což už se dostáváme ke druhé dějové lince v Morathu, kde se cosi odporného děje kolem čarodějnic a kdysi nezlomně kruté velitelce Manon taktéž začíná leccos docházet a musí řadu věcí přehodnotit. Tahle dějová linka mi v předchozí knize přišla nadbytečná (stačilo by ji na pár stranách zkrátit do této knihy) a i zde to zprvu bylo jen jakoby zbytečné natahování příběhu a odvádění pozornosti od Zlomuvalu, naštěstí v poslední čtvrtině knihy se to konečně změnilo a začalo mě pokračování čarodějnického příběhu zajímat stejně tak jako toho zlomuvalského - a tak by to mělo být, když už kniha takhle skáče z jednoho do druhého, že by se čtenář měl těšit na všechny části. Tak snad v dalším dílu už se podaří co do vyváženosti i toto a budu moci hodnotit ještě výše.

4 21.04.2022

80% - Naprostá klasika, dětské must-read, tuším, že kniha byla svého času vyhlášená jako nejpopulárnější dětská kniha na světě. Neopakovatelný jazyk, pestrá skvadra postaviček, jimž museli být předlohou skuteční lidé, jak je to věrné (obzvlášť vztahovačný a věčně mrzutý Ijáček je nezapomenutelný, stejně jako Sova, která spíš jen předstírá moudrost, ustrašené Prasátko, pečující Klokanice s neposedným Klokánkem, upovídaný Králíček, poskakující Tygr a samozřejmě Pú, který si vždy najde čas "na něco menšího" k snědku). Mně se u dětské knížky ovšem trochu příčí, jak si zvířátka (a nejsem si jistá, zda pořád v dobrém) navzájem i sama sobě často říkají, že jsou hloupá. A pak je tu samozřejmě ta pachuť, kterou pro mě knížka získala po zhlédnutí filmu Sbohem, Kryštůfku Robine, kde byl hezky popsán ten vztah otec-syn, který dal knížce vzniknout, ovšem pak se z příběhů pro autorova syna stala nejen populární kniha, ale především výnosný obchodní artikl, jehož rozsáhlý marketing skutečného Christophera Robina docela dost semlel (včetně šikany ve škole) a přiměl ho drsným způsobem hledat si vlastní místo ve světě.

4 01.04.2022

70% - Mayovy čínské thrillery mě velmi baví, čtenář se dozví řadu věcí o tom, jak to vypadá a funguje v současné Číně a také vztah americké patoložky Margaret Campbellové a čínského detektiva Li Jena je pojatý celkem zajímavě. Běžkyně je ovšem první díl z této série, který mě tak úplně neoslovil. Jistě, prostředí čínského vrcholového sportu je obzvlášť v těchto dnech, kdy probíhá olympiáda v Pekingu, pro čtenáře hodně atraktivní téma a celou dobu není tak úplně zjevné, co se zemřelým čínským sportovním nadějím vlastně stalo. Ale jednak mi přišlo, že se zápletkami už se autor poněkud vyčerpává (už jsme tu měli virus v rýži, virus ve vakcíně pro imigranty do USA a teď opět virus, což je na pět knih docela častá koncentrace podobného tématu), za další to tentokrát bylo nevyvážené, protože Margaret je po celou dobu knihy v podstatě jen těhotná a chystající svatbu - mezi ní a Li Jenem se vlastně neřešilo nic jiného, ještě kromě toho, jaký bude mít vliv sňatek s cizinkou na jeho kariéru a jak to snášejí jeho otec a její matka, kteří oba přijeli na zásnuby. Li Jen ještě kromě toho nenáviděl svého zástupce (a jak tyhle vztahové propletence nakonec dopadly, se asi dozvím až v dalším dílu, kdy mě s nimi autor, jak je jeho zvykem, seznámí jako s hotovou věcí). No a ten akční závěr mi připadal totálně přitažený za vlasy a nemohla jsem si pomoci, aby mi Margaret nepřipadala jako totální trubka, že se dokázala dostat (zvlášť ještě ve svém stavu) do takové šlamastiky. A i hádanka paní Mei byla tentokrát příliš snadná, že působilo skoro až trapně, že na ni Li Jen okamžitě nepřišel. Tak jsem nicméně zvědavá, jak to bude v dalším dílu pokračovat.

4 07.02.2022

(SPOILER) 85% - tenhle díl svým námětem docela překvapil, takže pozor, trochu spoiler! - asi každý už slyšel o tom, že se v Číně jako dárci orgánů využívají popravení vězňové a samozřejmě jsme nejednou uvažovali o tom, kolikrát bylo pravým důvodem takových poprav to, že ta či ona vlivná nebo bohatá osoba potřebovala nutně nějaký nový orgán a konkrétní vězeň byl zrovna bohužel kompatibilní. Jenže, když se vrátím k románu, kdo by kvůli orgánům vraždil mladé ženy (a pouze ženy)? Při čtení jsem si vzpomněla na jinou detektivku, kterou jsem kdysi četla (jak se to jenom jmenovalo?), kdy laboratoř analyzující krevní odběry, která působila po celém světě, si takto vytvořila rozsáhlou databázi, z níž pak na objednávku stačilo jen vybrat vhodného dárce. Dodnes mi to připadá jako dost děsivá představa... Sál smrti se mi líbil i proto, že se tentokrát z Pekingu přesunul do Šanghaje, takže jsme měli příležitost poznat zase úplně jiný kousek Číny. A také jiný kousek Margaret a Li Jena, kteří si k sobě pořád obtížně hledají cestu a do toho se jim tentokrát plete ještě šikovná šanghajská vyšetřovatelka.

4 10.12.2021

70% - Po viru ukrytém v geneticky upravené rýži se autor vrací s tímto tématem, které je dnes tak aktuální, ačkoli to před lety, kdy kniha poprvé vyšla, stěží mohl předpokládat. Tentokrát jde o virus španělské chřipky, který kdosi z neznámých důvodů očkuje Číňanům, kteří se pokoušejí dostat do USA. A to je na tomto dílu asi to nejzajímavější, protože po prvních třech dílech, kdy jsme sledovali působení Američanky Margaret v Číně a její snahy vyrovnat se s tamními kulturními odlišnostmi, tentokrát je to ona, kdo se ocitá při vyšetřování na domácí půdě, a naopak její staronový přítel Li Jen působí mezi americkými vyšetřovateli jako zjevení. A samozřejmě i téma nelegální imigrace z ekonomických důvodů je aktuální nejn v USA - a to jak autor rozkrývá jeho zločinecké pozadí, je hodně čtivé. Nemluvě o prostředí laboratoří zkoumajících ty nejnebezpečnější viry na planetě. Snad proto pak působí poněkud naivním dojmem, když je např. Li Jenova nakažená sestra propuštěná do jeho opatrovnictví s tím, že se jí věří, že nepozře nic, co by mohlo být oním tajemným spouštěčem viru, a neroznese tu smrtící nemoc po celé zemi (a že to náhodně neudělá žádný jiný Číňan). Napětí snižuje i to, že z několika poznámek na začátku knihy lze dovodit, co oním spouštěčem je, stejně tak jako kdo za tím vším stojí, i když jeho motivy mi přišly s ohledem na předpokládaný děsivý následek dost nevěrohodné. Zjišťuji, že mě na téhle sérii zkrátka víc než konkrétní zápletka baví ten vhled do čínských reálií.

4 13.11.2021

80% - Moje první přečtená detektivka s Franckem Sharkem a Lucií Henebellovou. Kniha je dost povedená, hlavně tím, že se v ní prolíná hned několik dějových linek a několik zdánlivě nesouvisejících zločinů a jejich motivy jsou tak netypické a literárně neotřelé, že je čtenář po celou dobu v očekávánání, jak autor tenhle spletenec příběhů nakonec vyřeší. Protože jak spolu může souviset mrtvý novinář nalezený v mrazáku, jeho pohřešovaná kolegyně, dávné případy nálezů žen v mrazivých jezerech na jihu Francie, nemluvný chlapec s podivnými chorobami a tetováním? Stopy zavedou detektivy až do Ameriky do míst, kde se vyvíjely jaderné zbraně, na Ukrajinu do vylidněné radioaktivní oblasti kolem Černobylu a na Ural k úložišti radiokativního odpadu. Co všechno je šílený vědec schopen udělat při výzkumu hypotermie? A budou někdy moci lidé ve fungující hibernaci cestovat daleko ke hvězdám? Jediné, co mi nesedělo, byla ta tragika hlavních hrdinů. Představa, že se zrovna potkají dva lidé, kteří v souvislosti s prací přišli o rodinu, děti... To by snad u té policie raději nikdo nepracoval, kdyby to tam bylo takhle drsné. Připadá mi, že to autor takhle poněkud lacině pojal, aby měli větší motivaci pátrat po zlotřilcích a čtenáři to s nimi více prožívali. A tohle je naopak od hlavní zápletky knihy to, co už je v detektivním žánru docela provařené. Jakoby běžný detektiv se smyslem pro spravedlnost nemohl fungovat i bez toho, že mu někdo vyvraždí rodinu...

4 23.09.2021

75% - čekala jsem podle anotace nějakou lehce brakovou literaturu pro teenagery, a tak jsem byla příjemně překvapená. Prostředí zajímavě poskládané rodiny žijící v kostele, který otec zakoupil jen proto, aby se zbavil přítomnosti otravného farářovic psa, bylo zajímavé a zábavné, stejně jako dvě naprosto odlišná dvojčata a jejich matka s fobií z prostoru žijící v suterénu, nemluvě o přehlížené biomaceše. Hlavní hrdinka Merit byla správně trhlý a svérázný outsider, jejíž patálie byly celkem neotřelé. Trochu mě pak tedy zklamalo rychlé a růžové zakončení. Já mám happy endy ráda, ale to, že tajemství členů rodiny i jejich sebereflexe následovala až po tom, co hrdinka udělala, a navíc s tím většina z nich byla celkem v pohodě, bylo docela děsivé. Stejně jako to, v kolika položkách onoho depresivního dotazníku se člověk může najít.

4 23.07.2020

90% - Dickovy povídky mám vážně ráda - mají pro mě perfektní délku, ve které se dá dobře rozvinout děj, aniž by autor sklouzl k tápání ve schizofrenních podivnostech, jak se mu to daří v mnohých románech. Zaujaly mě prakticky všechny - nejvíc asi Autovýr (stroje neoblomně pokračující ve výrobě až do vyčerpání zásob na Zemi), Ideální zákazníci (čilá obchodnice vozící za vydřidušské ceny výrobky do postapokalyptické budoucnosti), Menšinová zpráva (známý film Minority report dumající nad tím, zda lze člověka odsoudit za zločin, který dosud nespáchal), Dopad traumatu (ale jak se mu bránit, když o něm člověk ví, ale vlastně dosud nenastalo?), Nenapravitelný R. (aneb důkazy lze nastrčit jakkoli a na kohokoli), Hra na válku (hračka, která naučí děti už od útlého věku rozhazovat peníze) nebo síla médií v povídce Kdyby nebylo Bennyho Cemoliho. Tahle sbírka se vůbec hodně točila kolem toho, čím vším se dají lidé ovlivnit, což je téma, které se dá zkoumat vážně donekonečna. Jediné, co mi přišlo už trochu nezáživné, bylo zasazení povídek prakticky neustále do času po fiktivní nukleární válce, což je sice poplatné době, kdy byly povídky psány, ale místy už mi to přišlo jako poněkud jednotvárné pozadí všech příběhů.

4 16.10.2018

55% - Od Dívky ve vlaku už jsem si zvykla, že k postavám Pauly Hawkins si prostě nedokážu najít cestu a není tam jediná, se kterou bych se v reálném životě chtěla, co já vím, třeba skamarádit. Tentokrát jsem se ale dopracovala dokonce k tomu, že jeden den večer jsem knihu dočetla a druhý den ráno jsem se musela jít přesvědčit, kdo že to byl nakonec, ten vrah. Tak moc mi to totiž v závěru knihy po všech těch stovkách stran přehazování příběhu z jedné postavy na druhou, bylo jedno. Zápletka mi nepřipadala zas tak zajímavá, aby kolem ní tolik lidí (v nichž jsem ještě ve dvou třetinách knihy neměla stoprocentně jasno, kdo je kdo) muselo tolik vyšilovat, a ani šťourání v minulosti tomu příliš nepomohlo. Na rozdíl od Dívky ve vlaku si ale myslím, že by z toho mohl být celkem slušný psychologický thriller, pokud se toho chopí někdo, kdo umí pracovat s depresívně hutnou atmosférou a využije všech výhod filmových zkratek.

4 24.07.2017

75% - Dostávám se k autorčině prvotině až po několika jejích pozdějších knihách a musím říct, že ten začátek, kdy obludný spisovatel Prétextat Tach, laureát Nobelovy ceny za literaturu, otylý nemohoucí na smrt nemocný stařec a hejtr dospělých žen sarkasticky a s požitkem vyhání ze svého sídla jednoho novináře za druhým po rozhovorech, které mi nepřišly ničím zvlášť zajímavé či pobuřující, mě celkem vyděsil. Opravdu bude celá kniha takováto?
Ale pak se objevila neohrožená novinářka Nina, která, jak se ukázalo, jako jediná všechny jeho knihy doopravdy četla, a tento román psaný formou dialogu okamžitě nabral rychlý a celkem nečekaný spád. Autorka nakousla mnoho otázek ať už o ženách a mužském pohledu na ně, o kráse a pomíjivosti dětství nebo třeba o čtení a zejména o čtenářích, z nichž některé byly celkem provokativní - kolik lidí čte? A kolik z těch, kteří čtou, doopravdy čte? A vnímá a chápe? A nepídí se v literatuře jen po líbivých symbolech, ale dokáže pochopit příběh tak, jak ho autor napsal? Proč se Nina zaměřila na poslední autorův nedokončený román Vrahova hygiena a co v něm odhalila? Je dívenka Leopoldina pouze románovou postavou? Lze dojít k poznání skrz strach z umírání? A jak tento rozhovor nakonec oba protagonisty poznamená?
Knížka je ještě taková neotesaná a autorka dává s mladickou pýchou až příliš najevo svoji převzdělanost, na druhou stranu napsat něco takového v pětadvaceti, všechna čest.

"Co vám mám povídat? Opravdu inteligentní lidé s hlavou otevřenou by o vysvětlení neprosili. Charakteristickou vlastností podprůměrných je chtít všechno vysvětlovat, včetně toho, co se nevysvětluje. Takže proč podávat vysvětlení, které idioti nepochopí a o něž ti chytřejší nestojí?"

"Tach že je chudák? To je vrchol. My jsme k politování, ano, my!" (...)
"Proč sis teda, vole, vybral žurnalistiku?"
"Protože jsem se nemohl stát Prétextatem Tachem."
"Tobě by se líbilo být tlustý grafomanský eunuch?"
Ano, líbilo, a nebyl sám toho názoru. Takové už je lidské pokolení, že bytosti duševně zcela normální by bez váhání položily své mládí, tělo, lásky, přátele, své štěstí a ještě mnohem víc na oltář vidiny zvané nesmrtelnost.

3 13.10.2024

30% - Zatím nejslabší díl ze série o sourozencích Bridgertonových, který se mi dostal do rukou. Jestli se někdy Netflix dopracuje až ke zfilmování příběhu nejmladšího bratra Gregoryho a lady Lucindy, kterou nejdřív nemiloval a pak nějak zázračně prozřel, tak jsem celkem zvědavá, co z toho navaří. Protože tolik utahaných a naprosto zbytečných dialogů, v nichž nejen čtenář, ale ani postavy často nevěděly, co chtějí říct, jsem už dlouho nečetla. A to nemluvím o postavách - původní Gregoryho objekt zájmu - Hermione Watsonová (autorce už zřejmě dochází inspirace, co se týče jmen, a přiznám se, že jsem po zbytek knížky pořád čekala, kdy se tam taky objeví taky nějaká Emma Grangerová:-)) je totálně plochá vedlejší postava bez nápadu, kromě toho, jak je dokonalá a totálně zmatená, protože nejdřív musíme přetrpět, jak je hrozně zamilovaná do jednoho neurozeného pána, a následně se to zázračně vyřeší, když se zamiluje do jiného. Ani hlavní postava Lucinda mě ovšem nebavila a její myšlenkové pochody jsem sledovala s nedůvěřivě povytaženým obočím (nikdo ji vedle krásné kamarádky nevidí, ale jí to vlastně nevadí, protože je zasnoubená, páni, ale teda teď se jí asi někdo líbí, ale tomu se líbí Hermione, ne tak změna, už se mu líbí Lucinda, jenže ta zas neví, jestli ho může chtít, protože rodina je vydírána, ale tak co, aspoň si před svatbou trochu užít...). Gregory byl taky nemastný neslaný, vlastně nevím, co si o něm myslet. Jediná postava, která mě tam bavila, byl Lucindin gay snoubenec pan Haselby, který měl celkem sympatický smysl po suchý humor. Tak doufám, že ten v seriálu dostane široký prostor a také nějaký pěkný happy end, protože za to, jak velkoryse se ke svojí krátkodobé choti zachoval, si ho fakt zaslouží.

3 23.09.2024

(SPOILER) 70% - Překvapilo mě, jak moc se děj knížky liší od toho filmového. Východiska jsou stejná - čarodějnice z Pustiny zakleje nenápadnou dívku z kloboučnictví Sofii tak, že se z ní stane stařenka, která opustí městečko a vydá se na pouť krajem, až nakonec skončí jako hospodyně v putujícím zámku mladého čaroděje Howla ovládaném ohnivým skřítkem Kalciferem. Je tam i učedník Michal a je tam i motiv se dveřmi, které se otvírají na čtyři různá místa (královské město, přístaviště, divoké hory, kudy se pohybuje hrad...). Tam ovšem podobnost končí.
Zatímco filmový Howl se černým políčkem dostává do míst, kde zuří krutá válka a film se hodně zaměřuje na ukázání její obludnosti a nechává proti ní Howla zápolit, v knížce se po většinu času řeší záměna Sofiiných sester Aletky a Marty v místech, kam šly do učení, a to, že Howl je prokletý tak, že svádí mladé dívky, o které se přestane zajímat, jakmile mu podlehnou. Je tu také motiv ztraceného prince a královského čaroděje, stejně jako podivného psa a strašáka hopkajícího na tyči, ovšem po většinu času jsem úplně nechápala motivy jednání jednotlivých postav a nakonec mi nebylo jasné ani to, jestli tím hlavním zlem měla být čarodějnice z Pustiny, která se pokoušela trochu morbidně si sestavit jakéhosi ideálního chotě, jehož vrcholem měla být Howlova hlava, nebo její ohnivý skřítek v převleku za učitelku z Walesu, odkud Howl ve skutečnosti pocházel a kam vedlo černé políčko ze zámku. Zkrátka oproti tomu, co dokázal z téhle knížky vytřískat Miyazaki, mi to přišlo poněkud zmatené a plytké. I když ten ústřední motiv s putujícím zámkem, jehož dveře ústí na různá místa, je samozřejmě skvělý.

3 15.09.2024

(SPOILER) 70% - Oheň osvětloval tři nahrbené postavy. Do bublání kotle zaskřípal tajemný hlas: "Kdy my tři se zas sejdem ve vichřici, v hromobití a plískanici?"
Zavládlo ticho. Po chvíli se ozval jiný hlas, který pojal roli mnohem civilněji: "No, mně by se to docela hodilo příští úterý."

Je to docela milé, ale na druhou stranu i před odkazy na Macbetha to není díl, ke kterému bych se ještě někdy měla potřebu vracet.
Bábi Zlopočasná, která se v Čaroprávnosti starala o dívku-mága Esk, se ocitá v centru dění společně s čarodějkami Stařenkou Oggovou a Magrátou Česnekovou, když tak nějak omylem zachrání malého dědice trůnu, jehož královský otec Verence z království Lancre je zákeřně zavražděn vévodou Felmetem (z popudu jeho ženy vévodkyně). Malého Tomjana ukryjí u kočující herecké společnosti, a jelikož je Felmet celkem krutovládce, začnou hledat způsob, jak chlapce dostat zpět na trůn. Třeba i za cenu toho, že posunou v čase celé království. A co na to smutná postava šaška, jehož podoba vzbuzuje nejeden podezřívavý pohled?
Tentokrát mi autorův humor přišel místy už trochu nucený, a třebaže potěšilo například i objevení se Smrtě, přišly už mi dialogy postav mnohdy natahované. Samozřejmě je to ale stále Terry Pratchett, takže se to čte téměř samo.

Dali si záležet, pomyslel si Smrť, aby dovnitř toho malého světa vložili všechno, čemu by měli chtít uniknout - nenávist, strach, tyranii a tak dál. Lidé toužili po tom odpoutat se sami od sebe, a přitom každé umění, které stvořili, je jen zavádělo hlouběji do nich samých. Smrť tím byl fascinován.

3 15.09.2024

(SPOILER) 90% - Deset povídek z pera čínského autora předlohy známého seriálu Problém tří těles, při jejichž čtení jsem často měla pocit, že se vracím do dětství, kdy jsem hltala vědecko-fantastické nápady Julese Vernea (autor ho ostatně sám několikrát zmiňuje) - i zde čtenáře nemine množství popisných pasáží, kde autor představuje nejrůznější vize budoucnosti Země a lidstva, a to včetně popisů ryze technických. A postavy mu často slouží jen jako prostředek, jak své nápady předat čtenářům, protože nějaký psychický vývoj či snad projevování emocí se u nich najde jen pomálu. Možná to je ovšem tím čínským pozadím, kde se na jedince a jeho preference nehledí a přednost má vždy ten pracant z venkova nebo z nějakého hodně neekologického průmyslového odvětví.
Toulavá Země - první povídka v knize a hned z těch nejpopisnějších. Z důvodu předpokládaného slunečního výbuchu je nutné zastavit rotaci Země a vyslat ji na pouť studeným vesmírem vstříc nové hvězdné soustavě. Samozřejmě to ničí celou planetu i lidi na ní a vše spěje sice k nadějnému, leč dosti depresivnímu závěru.
Hora - aneb jak si bývalý nadšený horolezec na nejvyšší hoře světa tvořené vzedmutou vlnou oceánu přitahovanou gravitací k prolétající mimozemské lodi pokecal s mimozemšťany. Velice zajímavé představení civilizace žijící nikoli na povrchu, ale v jádru planety - i se všemi potížemi, které přinesly jejich snahy o výzkum za hranicemi jejich světa (aneb když se vykopaný materiál vrší všude kolem a zmenšuje už tak omezený životní prostor). A co když je i celý vesmír jenom bublinou ve větším prostoru? "Evoluce obdařila inteligentní bytosti potřebou zdolávat hory... Neexistuje místo, kde by nebylo hor, všichni se právě nacházíme na úpatí nějaké hory." Tyhle autorovy vize mě hodně bavily.
Čínské slunce - Šuej Wa se vydá z chudé čínské vesničky do světa a nakonec se dostane až do vesmíru - i když "jen" jako myč oken, který musí očistit zrcadla obrovitého umělého slunce. "Dokázali, že pro nejnižší posty podílející se na objevování vesmíru nehrají nejdůležitější roli vědomosti a tvořivost, nýbrž dovednosti, zkušenosti a schopnost přizpůsobit se těžkostem, že prostí lidé tyto nároky dokonale splňují." Povídka s výrazně čínskou atmosférou.
Pro dobro lidstva - povídka volně navazuje na povídku Vejminek boží, která je z neznámého důvodu uvedena až dál v knize. Hlavní postavou je Hlaďák, který dostane za úkol zlikvidovat tři zřejmě největší chudáky v Číně. Blíží se totiž kosmická loď Velkých bratrů ze Země č. 1, která zavede pro lidi na naší Zemi č. 4 rovnostářské podmínky nastavené právě podle nejchudších lidí. A tak se bohatí snaží tu největší chudobu vymýtit rozdáváním peněz a nelibě nesou, že někteří si je nechtějí vzít. Hlaďák a jeho životní cesta k tomu, jak se stal nájemným vrahem, byl v knize jednou z nejzajímavějších postav. Představení civilizace jediného kapitalisty, jemuž patří vše na planetě a lidé mu musí platit i za vzduch, kterého se nadýchají, když vyjdou ze svých hermeticky uzavřených obydlí, bylo vskutku hodně silné a tísnivé.
Láska z Tchaj-Jüanu je vtipná hříčka s drsným koncem, v níž se autor se svým kamarádem po neúspěchu knihy Problém tří těles stane tulákem bez internetu a přežije tak světovou apokalypsu způsobenou původně neškodným virem Kletba, který se postupně vyvine ve smrtící umělou inteligenci.
Mikroéra je dalším z autorových nápadů ve stylu Zemi se přihodí katastrofa a co na to lidé. Zde lidstvo na sluneční záblesk, který krátce leč účinně a definitivně sežehne planetu, zareaguje včasnou genovou mutací, která lidi zmenší na úroveň bakterií. S minimální potřebou zdrojů jich tak mohou přežít miliardy v opět nesmírně zajímavě podaném mikrosvětě.
Požírač je povídka, která opět směřuje ke zkáze Země, tentokrát ze strany obří prstencové kosmické lodě dinosauří rasy, která planetu "obejme" a vše z ní vysaje. Lidé jsou sice varováni a pokusí se o lest, ovšem je otázkou, zda má ve vesmíru vůbec šanci přežít větší organismus než mravenec. "Jestliže je vlastní přežití založeno na pokoření a vyhlazení ostatních, dokud to bude platit jako železné pravidlo přežití a existence civilizace v tomto vesmíru, každého, kdo se jím nebude řídit, stihne bez sebemenších pochyb jistá smrt."
Vejminek boží - na Zemi přistanou dvě miliardy "bohů", kteří kdysi stvořili lidstvo a nyní na sklonku své civilizace přicházejí, aby se o ně lidé postarali. Lidé se zprvu radují ze slíbených technologií, jenže ty jsou natolik napřed, že je nedokážou využít, a tak nastane brzy rozčarování z toho, že mají bohy živit. Ti je ale varují, před příchodem bratrů z ostatních jimi stvořených zemí (povídka Pro dobro lidstva). "Jestli ty můžeš vykopnout z domu předky předků našich předků, zas takový hřích nespáchám, když se o tebe ve stáří nepostarám."
Oči v batohu - Mladík vezme do přírody "oči" (speciální brýle přenášející vjemy) neznámé dívky, kterou považuje za vesmírnou cestovatelku, jež si chce užít trochy scenérie. Dívka je ovšem navždy uvězněna v lodi, která klesla do samého nitra planety. Svíravé, děsivé, silné vyprávění.
Zemdělo - navazuje na povídku Oči v batohu. Šen Chua-pej se probudí po mnoha letech v hibernaci, kdy mu byla vyléčena smrtelná nemoc. Ovšem samo lidstvo se zmítá ve smrtelných křečích zničeného znečištěného světa. Vinou projektu jeho syna - tunelu nitrem planety do Antarktidy, ze kterého se stal projekt, jenž zruinoval ekonomiku země. Možná ne navždy, je ovšem otázkou, zda se toho hlavní hrdina dožije anebo skončí usmažený po pádu do středu Země, kde možná pořád kdesi přežívá jeho vnučka...
Povídky sice často působily dost nereálně (motory ukotvené v zemské kůře zastavující rotaci Země?), ale rozhodně mě navnadily k tomu, abych si od autora přečetla další tvorbu. A už se na to těším.

3 06.08.2024