Faustka
komentáře u knih

„Když hraješ hru o trůny, buď zemřeš, nebo zvítězíš. Žádná střední cesta neexistuje.“ Nejdřív byl první díl seriálu, ale byl to pouze ten jeden, který ve mně rozdmýchal neukojitelnou vášeň pro knižní sérii Píseň ledu a ohně, neboť jak pravil sám autor…“Říká se, že ďábel je v detailech“… a po přečtení knihy… můžu říct, že se nemýlil. A koho jsem si nejvíc oblíbila… všechny… a ať mě vezmou Jiní jestli lžu;) jen pro Tyriona Lannistera mám v srdci měkké místečko… „Smrt je tak strašlivě definitivní, zatímco život je plný možností.“


Oblíbený autor mého partnera i mé maminky, tak jsem se tedy konečně odhodlala k tomu, že si "jednoho toho Vondrušku" přečtu. A co mi to přineslo.. ? Třeba poznání, že k české historické krimi musím ještě dozrát.


S tím starým byl bych nerad rozmíchán
a milerád ho vídám časem.
Vždyť je to rozkošné, když velký pán
tak lidsky ráčí hovořit i s ďasem.
………………..
Nu, toť Faust,
jenž v srdci mém si komůrku udělal.
Dlít tam bude vesměs tiše,
než znovu ozve se má duše,
chtíc další šprým a švár.


Tolik Jeníků, Honzů a Janků by porazilo i Chucka Norrise. Já to dala.


Smrťova říše je tiché místo. Žádný vánek nerozechvěje větve stromů. Nikdy nepřijde skutečný podzim. Jediným zvukem jsou různé druhy ticha. Je to místo, kde se Smrť pokouší odpočinout si od problémů světa - a přitom ví, že on je jedním z nich.


Pořádná psina .. i po letech. A taky je to, tak trochu krvák.
„Běda, Lízo! Jsme ve Vařečkách a Hrncích u katana purkmistra a ten nás moc odře. Děkujeme ti za buchty při popravě. Radní páni nás udí, abychom skomírali. Mám řádný strach. Už se blíží někdo se sekyrou.“


Co po tomhle napsat? Že mám Dlouhý pochod v hlavě, srdci a nohách. To je zbytečný. Tak to prostě je.


Skolila mě zákeřná viróza. Mrcha jedna! A právě Doktor Spánek mě postavil na nohy. A to je ta pravá magie.


Running Mana jsem dala na jeden zátah (no, skoro). Jinak to ani nejde.
… Zbývá 100
a čas běží ...


"Teď bylo krátce před úsvitem a při prvním slunečním paprsku budou muset jít spát. Ale než se rozední - dokud v nich jezero vyvolává představu moře - budou stát na jeho břehu a dívat se do tmy. Budou čekat s nadějí i strachem, až se z jejich snů vynoří i to druhé moře, jehož vlny je uchvátí a odnesou pryč."
A tak tam stojím a doufám, že mě ty vlny odnesou s nimi.


Nalezla jsem Midian(nedalo mi to takovou práci) - místo, kde i ten nejubožejší tvor dostane šanci. Takže, až se nebudu mít kam vrtnout, vím kam zamířit.
"Tělo si nemohlo zachovat své kouzlo, oči si nemohly zachovat svůj lesk. Brzy měly přijít vniveč. Avšak netvoři byli věční."


Nazývám jej mágem. Zná lidské tužby a neřesti. Pohrává si se slovíčky a velmi obratně nás vtahuje do temného světa. Světa iluze i reality. Příběh pro někoho zneklidňující, pro jiného vzrušující se podobá našemu vlastnímu nitru. Umožní nám odhalit utajovaná místa naší mysli, do kterých si netroufáme vstoupit. Činy, které vyplouvají na povrch nám nejsou neznámé, jen jsme je vytěsnili z paměti. Objevujeme vlastní svědomí a poznání bývá bolestné. Peklo jsme my sami.


Dokud Caroline postrádá "Óčko" a Simon buší do zdi, tak to šlape. Dál už je to jen klasická vzdychací vata. Ovšem Clive… to je jiný kabrňák, ten tam se všemi parádně zametl. Taky si pořídím takového hravého macka. "Buch."


"Ačkoliv jsme v útrobách pekla, můžeme mít oči andělů."
Tajemný Coldheart Canyon mě pohltil a nepustil. Nebráním se. Uvnitř jsem ochutnala nepoznané.


Na něco takového vás nikdo nepřipraví. Šla jsem do toho především ze zvědavosti a taky proto, že u Padesáti odstínů je stále přeplněno. Prostě mám ráda výzvy. Tak jsem si řekla: Riskni to.. a když překonáš první kapitolu a nezbarvíš stránku nestrávenou večeří, tak to půjde. A šlo to.
A jestli jsi hazardér a máš stabilní žaludek (ten se mi osvědčil), tak je to celkem přijatelné čtivo.


Když jsem spatřila obálku, byla jsem uhranuta. Po přečtení se China Miéville stal posedlostí.


Román o obyčejných lidech psaný neobyčejnou formou. Neustálý zápas postav s nepřízní osudu, nezdarem, chudobou a nemocemi. O víře v lepší budoucnost, ale i silných pochybnostech je vyobrazen velmi sugestivně a dojem z knihy ve mně zanechal hluboké pocity, které si v sobě ponesu ještě dlouho.


Pane Kingu, jak Vy to děláte? Už jsem zase v tom. A velký respekt medvědům.
Zatím si držím svoji hlemýždí stopu a: "Vidím dveře červený a chci je mít černý, žádný barvy, nikdy víc, chci, aby zčernaly."
"Za jeho zády jezdila po Rhinehold Street sem a tam auta a nějaká paní křičela na dceru, aby se přestala vodit za ručičky s tím klukem a přinesla prádlo, ale tady byl jiný svět, takový, kterému vládla jakási tupá bytost, na kterou žádné pistole neplatily."
Čím víc se přibližuju, tím hlouběji tomu propadám.
........................
Bude to ještě dlouhá cesta. Ale, jedno je jisté. .. Je to moje ka. Roland, Ejk a Ochu přikyvují a těm prostě věříte. Jinak to ani nejde.
"Přenes mě k tý krabici na mříži, Rolande - vodpovím na tu mizernou bělošskou počítačovou hádanku. Rozhodím síť a chytím vám projížďku vlakem."


Ďáblík se měl k dílu,
vlezl pod kobylu,
nadzdvihl jí boky,
udělal dva kroky,
namohl si záda,
padl jako kláda.
...........
Rozverně - hravý Puškin osloví každou generaci, mě tedy ano. :-)
