Fefin Lišák komentáře u knih

„Dvoudílný román o životě norského pidi šlechtice se zašlým polozapomenutým dvorečkem.“ Žádné války. Ačkoli nějakého máchání mečem se čtenář dočká. Žádná přelomová historická událost na pozadí. Žádný strhující milostný příběh. Pouze povolné převyprávění nijak nevýrazného života jednoho norského muže 14. století. Od dětství po okamžik smrti. Dospívání. Lásky. Starost o dvorec. Každodennost. Sem tam nějaké vzrušo. Nářky a bědování. Radosti a veselosti života. Staří. Děti. Smrt.
Proč bych to měl vůbec číst?
Pravda. Nečekejte velké hrdiny. Natož uchvacující činy. Ani strhující zápletku. Většina lidí znalých Olavových lapálií se ke knize dostaly (ano, všechno to byly ženy) přes babiččinu knihovnu. A odtud se rovnou odpíchnu k otázce „Proč knihu číst?“ Chcete tisíc stran zaplácnout životním příběhem jedné generace lidí 14. století? Potažmo máte rádi červenou knihovnu (zejména líčení co se děje v skrytých koutech našich myslích etc.) a jiné podobné rodinné ságy a chcete si přečíst něco takového v poněkud historickém odstínu? Nutno pamatovat, že Sigrid Undset nedostala nobelovku pro nic za nic. Psát umí. Navíc je v knížkách hezky nastíněna dobová mentalita, obyčeje a každodennost (lov, obhospodařování dvorce, obchodování aj.) středověku. Na druhou stranu mě některé pasáže (zejména části textu řešící morální výčitky a dilemata) připadaly (možná jako muži) únavné. A smrt některých postav ("Pro Krista, tak už zdechni") jsem očekával s nedočkavostí děcka před štědrovečerní nadílkou.

P.S. Babičkou mi bylo řečeno, že prý Kristýna Vavřencová je lepší čtení. Tak nevím, co ze mně vyleze, až se rozhoupu zbloudit v temné vody ženského údělu 14. století.

3 05.12.2013

Nevím, co se stalo. Jak jsem Daňkovi propadl a neuvěřitelně ho vychválil (viz mé předchozí komentáře), tady jsem zklamaně listoval stránkami a nevěděl. Ne. Napsané je to stylisticky dobře. Ale snad je na vinně absence nějakého vzrušujícího pojítka (jako zavraždění Václava III. či bitva na Moravském poli, o které se točily předchozí dva tituly), že mám z knihy pocit marnosti. Koneckonců - už v minulém komentáři (Král bez přilby) stěžoval jsem si na liknavost "opilých rozhovorů" vycpávající knihu. Zkrátka jsem měl pocit, že čtené jsem již jednou četl v lepším podáním.
Přečíst knihu jako prvou (a nikoli poslední), snad bych rozváděl, kterak se Daněk hezky vyvinul a rozepsal. Kniha nebyla špatná. Daňkovská. Ale máte-li chuť "na blind" si autora oťukat, sáhněte nejdřív po jiné z knih trilogie.

3 24.10.2013

Tak. A máme tady třetí díl. Třetí komentář. Třetí aspekt nazírání.
Vyvrcholení po předchozím vcelku opatrném (a někým za vláčnost kritizovaném) přešlapování a očekávání prolétlo knihou jako velká voda. Nenechalo kámen na kameni. Všechny ozubená kolečka dějových linek do sebe zapadla jako čelisti Gloktova úsměvu. Velice působi věAbercrombie završil vyprávění. Všechno, co jsme mysleli bylo špatně. I ti největší muži příběhu (natož čtenář) byli pouhými pěšci na šachovnici pánů větších. A to všechno aniž ztratil něco ze svého pisatelského umu. Stále stejně (snad i o krapet víc) cyničtější, napínavější, směšnější. I postavy se neomrzeli. Závěrečné rozuzlení "padni komu padni" a spravedlivě nespravedlivý konec (jak pro koho. Ostatně, jak poznamenal v závěru Glotka - Život koneckonců není spravedlivý), na které navazují z poněkud jiného pohledu Hrdinové ve mně nechal veceli příjemný pocit z přečtení.

3 24.10.2013

Moje první - knižní - seznámení s Pratchettem.
Ostuda, že v takém pokročilém věku.
Navzdory, že jsem - díky předchozím divadelním zkušenostem - dopředu očekával bláznivě hravý humor a absurdně groteskní svět, Pratchettův originální styl mě během prvních stránek o to víc získal a překvapil. Malá Esk a její nedotčená dětská duše mi hodně připomínala Sapkowského Ciri z Krve elfů. Svět a vůbec celá zápletka je taková pohádkově něžná, odpočinková a přitom satiricky vtipná zároveň. Hezky se četla. Nezamrzela. Neotrávila.

2 17.03.2014

Kniha není špatná. V jistých směrech. Ačkoli přízvisko "trapný“ by měla rozšířit na vícero pasáží. Ve zkratce - autor přináší poněkud zemdlelý příběh zchudlého rytíře, který ke štěstí náhodou přišel a malilinko si vypomohl falešnou ražbou mincí. Plus má za historickou věrohodnost (ačkoli je příběh vycucán z prstu, konzultoval se autor s odborníky, přičemž musím ocenit popisy postupů kovářské práce tehdy, stejně jako jiných záležitostí středověké každodennosti. Z historického hlediska mi příliš nevadilo poněkud negativní vylíčení krále Jiříka z Podebrad – jako pánům historikům.)
Ačkoli jsem knihu přehltal, po vystřízlivění a rozležení kritiky mi do popředí vystupuje několik vad. Jednak mi místy připadala kniha poněkud unylá a nevýrazná. To zaláskování s Veronikou, postavy dobráckého kováře, slaboduchého patetické přiblbla a zběhlého akademicuse ... a rytíř Bartoloměj, kterej zjedná řád a všichni se mají dobře. No.
Pokud rádi píšete, vymýšlíte příběhy nebo dobrodružství do DračíhoDoupěte a toužíte blíže poznat práci penězokazců, prostředí královské urbury a regálu a kovotepců razící groše, sáhnete po ní. Stejně pokud máte rádi historické romány. Kulervoucího příběhu a napětí se ale jaksi nedočkáte. Je to taková trochu selanka. Není špatná (zejména díky hezky vymodelovanému prostředí), ale že bych ji doporučoval na potkání ....

2 05.12.2013

Slibné pokračování Abercrombieho trilogie. Po uvozujícím prvém dílu pokračuje v načatém ději, zachovává svěží jazyk a osobitý cynicky svéhlavý humor a návazně tvaruje příběh (mnou již komentováno u předchozího dílu).
Poněkud nudnější (dle vkusu) putování Bayezovy grupy bylo vykoupeno rozvitím postay uprchlé otrokyně Fero, jejíž prchlivost a zapšklost mě zcela chytla. Linie s Gloktou má slibně stupňovitou tendenci, neomrzela se, naopak jsem se na jeho dějové linie vždy těšil. Též mě nadchlo (jako člověka, který nemá rád příliš přemachrované postavy) pojetí magie Abercrombieho světa, vzácné vymoženosti pár přestárlých vyžilých mágů– á la pravý opak přehnaných všehoschopných černokněžníků Sapkowského.
Svým způsobem mě druhý díl slibně motivoval trilogii dorazit. Nenudil mě. Dostal jsem, co jsem očekával. Dějové shrnutí schovám si pro závěrečný díl.

2 31.08.2013

Nižší hodnocení nedávám, že by kniha byla špatná. Naopak si myslím, že je napsána výtečně. Autor si musel s ní dát neuvěřitelné množství práce. Vypravěčem je nám papežův milec, kněz, z jehož církevně-morálního pohledu nese se vyprávění o roce cca. 1000, kdy císař Ota III. a papež Silvestr II. zakládali Římskou říši na křesťanských základech, tzv. Svatou Říši Římskou. Středověký fenomém. Kdy má doba ještě nádech antiky, ale jednou nohou nakročena je z doby temna ve středověk. Jde o zajímavou sondu do tehdejší politiky, fresku velikánů oné doby, dokonce i historických konsekvencí (a tak se dočkáte doby, kdy byl většinou papež exponentem pár římských rodin a než mnišství prošlo jakous takous asketickou reformou) .. naneštěstí možná příliš složitou. Plnou křesťanských podobenství, vyznání a křesťanské věrouky a morálky, kterou nerozmělnily ani trampoty baronského synáčka a jeho nešťastné lásky. Pro člověka mého vkusu parádní knížka. Ačkoli po smrti Silvestra II. v druhé třetině knihy mě jaksi pustila a dozvuky jsem dočetl spíše z povinnosti.
Ale pro ostatní?

Ačkoli .. když si uvědomím, jakou neuvěřitelnou práci si musel autor dát s nastudováním všech postav, traktátů, scholastických podobenství a historických souvislostí, navíc s přihlédnutím k poněkud vlažnějšímu konci ...

2 04.08.2013

Opravdu těžko hodnotitelná knížka.
V prvním sledu je třeba dodat, že nebyla psána z hlediska estetických nebo populárně naučných, jde spíše o obžalobu, svědectví někoho, jehož ideály byly až příliš vzdáleny realitě. Na druhou stranu mi na mysl přichází neodbytná otázka: „A co autor vlastně čekal?“ Ve světě zpravodajských služeb více než jinde platí okřídlené, že když se kácí les, létají třísky. Občas holt někdo nevinný a nezainteresovaný přijde k úrazu jenom proto, že byl nešťastnou dobu na nesprávném místě. Že účel světí prostředky, a že jenom mrtví budou mlčet jako hrob. Že bližší košile než kabát. A že pod svícnem bývá největší tma. Anebo že člověka bude vždycky korumpovat moc.

Na rozdíl od jiných čtenářů věřím, že autor neměl potřebu upravovat si realitu, co se důvodů jeho vyhazovu z Mossadu týče. Není záležitostí jenom tajných služeb, že čím se člověk vyškrábe výš, dostává se do víru účelovostí, klientelismů a protekcí.

1 01.06.2019

Knihu tvoří pestrá plejáda BDSM erotických povídek. Jde o průřez nejrůznějšími úchylkami. Vcelku jednoduše a stroze naservírovaný. Vzhledem k psychologickému vzdělání autorky snad až příliš stroze.
Chápu, že v době vydání (rok 1998, tzn. době hluboko předinternetové) představoval titul docela slušné haló. Teremová svým veřejným coming-outem vůkol sebe vytvořila auru průkopnice BDSM. Knihou neosvícené veřejnosti prezentovala danou problematiku co nejbarvitěji. Dodnes hodně lidí z komunity vzpomíná na knihu jako prostředek, který čítávali se zatajeným dechem a který jim pomohl proniknout do tajů a rozmanitostí sexuálních aberací.
S odstupem sedmnácti let – v současné www době – je kniha dávno mrtvá. Stačí párkrát kliknout a máte všechno naservírované včetně zvukového a obrazového materiálu. Nečekejte hlubší psychologický rozbor klientů, smyslné a hravé praktiky, zajímavý sloh .. spíše set průměrně podaných pornopovídek S/M tématiky. Pravda. Některé jsou vcelku vtipné. Nicméně u člověka, který o těhle úchlykách minimálně jednou někde slyšel, převládá literární bída a zklamání.

1 21.06.2014

Vystudovaná psycholožka, profesionální domina a poradkyně pro osoby s patologickou sexualitou dohromady si svým „průkopnictvím“ a šířením osvěty o BDSM vybudovala renomé ještě hluboko v době předinternetové.

Tahle kniha se trochu vymyká plejádě knížek jinačích.
Jak žánrově. Tak tématicky. Nejde o román popisující těžkosti jedinců potýkajících s vlastní sexuální aberací, jako spíše psychologickou poradnu o partnerských vztazích a příčinách nezdarů, které je provází. Nebudeme si nalhávat, že kniha není tak trochu tématickým dinosaurem, který v dnešní WWW době příliš neuhrane. V jistém ohledu hodně připomíná časopisecké rubriky „Láska, sex a trápení“, jinde vcelku nevkusně kopíruje knihu Erica Berneho o modelech partnerských soužití a rolích, které lidé zaujímají. Častokrát se opírá o modely „autorčiných klientů“, které trošku empatičtější člověk – pro něhož sociální inteligence není jenom pojmem ze slovníku cizích slov – prohlédne během okamžiku.

Nicméně i tak lze vysledovat poselství vinoucí se mozaikou životních příběhů jako červená nit.
Jsme vlastně herci, kteří hrají své role. Profesní, sousedské, rodinné .. a zejména vztahové. Které sice můžeme nějaký čas vydržet hrát, ale nikdo nesnese nosit jednu masku věčně. Jak se časem ukazuje, tak si mysl najde cestu k tomu, čím člověk doopravdy je. A nesourodost, která pramení mezi vlastními ideály a sny, očekáváním druhého a vlastními tajnými tužbami pak generuje partnerské trable a rozruchy, které jsou alfou a omegou obživy manželských poraden. Stejně jako neschopnost konstruktivní diskuze, neochota být druhému otevřený (a rovněž neschopnost být tím, ke kterému si člověk může otevřenost dovolit) zasévá pouze semeno přetvářky, která člověka nebaví a vnitřně ničí, protože pak utíká ven. Zrazuje. Podvádí. Svoje nitro, touhy a nadšení pro určitý život nepotlačíte a vždy se vynoří.

Samotný BDSM prvek blíže zkoumán není, představuje tady pouze demonstrativní záležitost.

Umění partnerských vztahů není něco vzdát a rezignovat.
Ani vytrvale prahnout po dokonalém partneru, se kterým budeme tvořit ideální pár (ačkoli hluboké partnerství dvakrát nenavážete s psychicky nevyzrálým člověkem. V tomhle ohledu autorka dost odsuzuje jedináčky). Jak něčeho takového chceme dosáhnout, když sami nejsme vůbec ideální? Na druhou stranu člověk nemůže ke vztahům přistupovat striktně racionalisticky. Určitá míra idealizace je pro pevný svazek nezbytná. Ano. Vždycky jde o tu podobnou vlnu a vzájemnou chuť spolu něco tvořit a dělat. Podepřenou tolerancí a pochopením. A o vzájemnou nutnosti si vztahu vážit a neustrnout v něm. Je to zkrátka věčný boj, který vyžaduje neustálou péči, snahu a nadhled
Snad Vás knížka na správnou cestu navede.
Pro mě to žádné velké terno nebylo.

1 12.04.2014

Hry Tennesseeho Williamse rády předvádí situace, ve kterých jsou emoce naskládané tak nahusto, až máte husí kůži na zádech. Skleněný zvěřinec je zrovna takový. Mezi čtyřmi stěnami se odehraje drama s beznadějně neprůstřelnou atmosférou. Diváku/čtenáři je naservírovaná zacyklená ponorka tří výrazně odlišných lidí, kteří se se světem smiřují po svém. Stěžejní postavou (Michal Isteník z BuranTeátru byl naprosto nepřekotelný) je tady Tom Wingfield, samoživitel torza rodiny, mládenec se vzletnými sny umělce a dobrodruha svázaný závazky vůči rodině (převážně vůči starší, zamlklé a infantilní sestře Lauře utápící čas ve své sbírce skleněných úlomků, kterou bratrsky velmi miluje). Ten o to spíš trpí, čím víc do něho energetická matka projektuje vlastnosti nespolehlivého a opilého manžela, své nenaplněné sny a životní zklamání.
Paradoxní a zablokovaná situace (na obzoru žádná změna) se ventiluje ve vyhrocených hádkách o peníze a maličkosti lidského soužití. Jsou živnou půdou pro sarkasmus, který diváka pobaví a hře dodají punc "hořké komedie." Neschopnost spolu konstruktivně mluvit generuje vyhrocené hádky (hlavně kvůli penězům a domněnkám matky, že její syn je neschopný a líný), emoce gradují tím spíš, že na obzoru není žádná změna. A bezvýchodná životní situace je pak živnou půdou pro sny, které o to více narůstají, čím je člověk zoufalejší ...

... tohle nemůže dopadnout dobře.

1 17.03.2014

První kniha vskutku oblíbené ságy. Zejména pro svěží živý styl, cynicky satirický humor. Vnitřní monolog a myšlenkové pochody postav neuvěřitelně oživují a rozesmávají suchopárné dialogy o politice a jiných těžkopádných informací přibližující tamní svět, které by stokrát nudili kdekoho. Úžasný byl popis jedné scény až v pěti verzích, kontinuálně na sebe navazujících a sebe přerušujících, jak ji vnímají jednotliví různorodí aktéři (pro větší úspěch dokonale kulturně odlišní) ... postavy mi nepřišly jalové, natož jejich myšlenkové pochody, některé byly naopak skvělé (Glokta). Snad jenom svět není příliš originální (jak někdo vyčítá), vážně z něho lze číst zřetelně inspirativní stereotypy světa našeho. Na druhou stranu, proč ne ...

Komentář zaměřuji přivážně na literální styl, dějový obsah bych rád ohodnotil po přečtení celé trilogie.

1 04.08.2013

Po knize jsem šáhl spíše náhodou. Jako čtenáře historických románů mě k žánru sice tíhlo, na druhou stranu jsem neměl žádná převeliká očekávání. Knížka v některých aspektech překvapila, v jiných nezklamala, jindy ji tvořily pasáže jalové a nezajímavé. Přece průměrné hodnocení nezasluhuje. Už jen za vcelku povedené nastínění událostí, jež nejsou v Čechách moc známé. A taky za některé úžasně vylíčené pasáže a stylistické obraty, které mě dokázaly nadchnout, pobavit i rozesmát.
Příběh je vcelku prostý. Hlavní postavou je (alespoň do půlky knihy) měšťanský synáček Floor vyrazivší do světa na zkušenou a nakonec upíchnuvší se u Velkého Géze, Hendrika van Brederode, jehož prostřednictvím se setkáváme s postavami jako Vilémem Oranžským, hrabětem Egmontem a admirálem Hoornem a jinými figurami dění před slavnou buržoazní revolucí podkresluje barvitá mozaika náboženských a etnických střetů v Holandsku vévodkyně Markéty Parmské a kardinála Granvella, zobrazené nálady lidu a atmosféry doby. Slibné historické pozadí mi kazilo snad možná až příliš despotické a mystické ztvárnění krále Filipa II. Ovšem vzhledem k národnímu cítění autora není divu.
Jalová beletristická pasáž mladého Floora - vrcholícími zaláskovanou pasáží na loďce křižující holandské kanály - naštěstí ustupuje postavám a dění přece jen zajímavějšímu. Čím dál více prostoru se dává politice, dějinám, tlachání a politikaření nad korbelem piva, příběh strhují historické události jako podání petice proti zostřené inkvizi, myšlenky vzniku hnutí gézů, odvolání Granvella, povstání proti Markétě Parmské … a měšťanský synáček Floor vyklízí pole postavě daleko zajímavější, hýřivější a zábavnější – právě Velkému Gézu Hendriku van Brederode.
Příběh sám je ukončen událostmi před bitvou u Rheindalenu, kde vojska Viléma Oranžského porazila oddíly vévody z Alby, a která je považována jako začátek ozbrojeného osmdesátiletého povstání nizozemských provincií proti Španělské nadvládě.

Kniha pro mě – jako čtenáře mající v oblibě historická vyprávění a historické romány – nebyla špatná. Nebyl skvělá. Ale nebyla špatná. Zejména její druhá půle, kdy zpočátku poněkud plitký příběh začal gradovat. Velké plus má u mě sám Velký Géz. Postavu Hendrika hodnotím jako úchvatnou, neboť mám rád onen typ nezkrotných, hýřivých a nepoddajných lidí, které neustále srší vtipem, provokují a dělají si šprťouchlata z kde koho. Vedle historického pozadí je kniha prošpikována i řadou vtipných momentů a rozhovorů, kdy jsem se upřímně nasmál. Přečetl jsem ji svěže a bez rozmrzení. Na druhou stranu ... pro toho, koho nezajímá buržoazní revoluce ... jsou lepší knížky.

1 10.10.2012

Velice zajímavá knížka vhodná k přečtení nejenom osobám se závislou poruchou osobnosti. Mě k přečtení dokopal jeden nepovedený vztah, ve kterém na mně bývalá přítelkyně měla právě mentální závislost.

Myslím, že každá láska se do jisté míry snoubí se závislostí a potřebou druhého partnera, jenom málokdo dovede milovat natolik zrale a bez nároků, aby se oprostil od knihou předkládaných struktur a archetypů. Koneckonců mnohé závěry lze aplikovat i na obyčejné mezilidské vztahy.

Je to vlastně pořád ta stejná smyčka závislého myšlení, kterou je třeba prohlédnout. Nedostatečná schopnost uspokojovat vlastní potřeby vede k obětavosti a hledání něčeho, čím by se ona díra ucpala. Neschopnost vymezit se vede k opakovanému překračování našich vlastních hranic, člověk uhýbá konfliktům, což se odráží na jeho sebevědomí (nestojím za nic), prohlubování pocitu méněcennosti a závislosti. Pak člověk neukončuje otrávené a škodlivé vztahy, člověk se vnitřně rozkládá ovládám hněvem vůči sobě, pohrdáním a pokořováním, což stává se prostor pro hromadu patologického chování. Kniha se věnuje ovšem řadě dalších a se závislostními vztahy spojených aspektů. Od budování falešného já, strachu z kritiky, identitou s rolí oběti, pocitů viny, různých vztahových manipulací (zejména manipulováním přes výčitky), potlačováním hněvu a emocionální energie, hledání hranice mezi láskou a závislostí, problémům s odpouštěním, narcistickým zneužívám.

Ačkoli na podobné psychologické knihy koukám spíše s despektem jako na stokrát přežvýkané nic, tuhle vřele doporučuji.

01.06.2019

Nejsem příznivce volného verše.
Většinou si říkám: "volný verš, žádný verš." Častokrát ho vnímám jako náhodné slepeniny nesourodých slov, které bych vystihl citátem "Umění, kterému nikdo nerozumí, není umění," které z poezie dělají nepřátelský svět pro pár vyvolených zarostlých intoušů ve vlněném svetru. Ale verše Jakuba Řeháka jsou jiné, popisují svět ryzí ve své nepřikrášlenosti, smyslové vjemy, které v něm vyvolává Praha pod svým pozlátkem, zpustlé nálevny, zaklíněnost ve společenském a ekonomickém soukolí. Do toho Řehákovy verše jsou vkusně rytmicky organizované, dobře se čtou.

"Nakonec nás svlečou ryby
a budeme patřit letním číšníkům. Nebudeme se
už zdravit a vyhneme se rozpačitým pohledům.
Co zbylo? Dny, které je třeba vysypat
do koše, dny kdy na kůži vyrážejí černé
skládky a všechno je na ruby. "

Někde jsem četl, že že poetické sbírky jsou tak útlé, protože jdou přímo k jádru věci. Neplatí to vždy, ale u Dnů plných usínání určitě.

05.08.2018

Upřímně -
po přečtení útlé knížky se z Vás nestane komunikační génius, ale možná že si taky uvědomíte, kterak spousta z nás už od mala trpí špatnými komunikačními návyky, které nám připadají normální, ale hází nám klacky pod nohy. Partnerská komunikace pak díky neschopnosti mluvit přímo a vést konstruktivní hádky (nebo spíše konstruktivní výměny názorů bez sebeobviňování) je plná nejrůznějších argumentačních faulů, díky kterým pocity maskujeme za urážky, obvinění nebo nevyslovená přání, na které začne podobně reagovat protistrana, a pak ruku v ruce z počáteční otevřenosti děláme zablokovanou a zraňující záležitost.
Knížka obsahuje vtipně popsané případy denní komunikace mezi partnery a tipy na zlepšení komunikace a její oživení. Čtení to není složité, pravidla pro úspěšnou komunikaci jsou jednoduchá a v souhrnu zahrnují klasické naslouchání, ptaní se, udržování pohledu, soustředění se a pochvalu za sdílení informací s námi. Suma sumárum - nic víc, nic míň.
Co mě hodně zaujalo, že knížka upozorňuje nejenom na vadné komunikační techniky, které bychom měli zvládnout jako vypravěči, ale klade důraz, abychom se na rozhovoru ze strany posluchače podíleli zrovna tak stejně pomocí tzv. aktivního naslouchání. Tedy abychom druhého sami s nadhledem vyslechli, co se nám vypravěč pokouší říct, byli mu nápomocní vyjádřit emoce, které se většinou neuměle snaží vyjádřit slovy, a neuráželi se, nereagovali přehnaně a nechytali ho za slovíčka.

Doporučuji všem co chtějí zlepšit komunikaci mezi partnery.
Myslím, že vás vhodně uvede do tématu. Mě samotnému dala hodně podnětů k přemýšlení a pár odpovědí na otázku, jak se může stát, že ačkoli dva lidé se upřímně snaží jeden druhému vyhovět a mít harmonické partnerství, tak že si vlastně nerozumí a de facto se odcizují.

05.08.2018

Krátká, o to víc dojímavá knížka. Loutková na ní nejenom prokázala svůj vypravěčský um. Zasezením slohu do přítomného času oživí předkládaný děj otroka Athenióna a jeho družky vložený do doby povstání otroků na Sicílii.
Opět jsou tady oprašovány staré ctnosti Loukotkových postav - postavy velkého a štědrého srdce, schopné upřímné lásky, oplívající silou podstupovat útisk, bezpráví, odvahou vzepřít se a je-li třeba, pak dokonce volit i smrt.

Poměrně krátká knížka vyniká vším, čím předchozí autorčiny historické romány. Že by byla o něco úchvatnější, než třeba Není římského lidu nemůžu tvrdit, ačkoli si myslím, že právě Pro koho krev jsem strávil lépe, než třeba Spartaka (kniha vcelku podobné záplekty - taktéž povstání proti římské moci). Fanoušek jejích historických knížek jejím přečtením však nic nezkazí.

31.05.2011