FemmeFragile komentáře u knih

Fenomenální dílo, na které jen tak nezapomenu... Dalece překročilo stín své vlastní předlohy! Po dlouhé době to byla kniha, od které jsem se nemohla odloučit, kterou jsem četla dlouho do noci a nechtěla od ní ani odcházet do práce. Přesně kvůli knihám, jako je tahle, se vyplatilo naučit se v dětství číst.

Číst Fantoma bylo nesnesitelně krásné a bolestné zároveň, autorce se podařilo na stránkách knihy vdechnout život člověku z těch nejryzejších, který se stal zrůdou jen proto, že měl v sobě tolik citu a něhy, které neměl komu dát... Mrazilo mě z toho, jak přesně autorka vystihla řadu pocitů, pro které už celé roky hledám (a dosud jsem nenacházela) slova. Kdo by ve Fantomovi hledal červenou knihovnu, nenajde ji. Je to studie nořící se hluboko do lidské duše, kam mnoho autorů podle mně nedosáhlo, a popisuje tu hloubku se zdrcující zdatností, která se člověka nemůže nedotknout.

2 28.06.2024

Ve své podstatě zajímavý námět, který by byl čitelný a stále aktuální dokonce i dnes, jen kdyby nebyl k uzoufání nudně a nejasně podaný. Všechny rozmlžené dějové linky, u kterých předpokládáte, že se na konci ve velkém rozuzlení konečně spletou do sebe a vyjeví svůj smysl či obraz toho, co se opravdu stalo, zůstanou jen smutně ležet vedle sebe, nedokončené. Není to ale bohužel ten "uspokojivě" neuzavřený příběh, kde si čtenář slastně domýšlí vlastní konec - u Kašpara Léna zůstane prostě jen zmaten, proč se po 250 stranách textu nedozvěděl vlastně vůbec nic kromě toho, že používáním dostatečného počtu prken při stavbě lešení se předejde lecjaké katastrofě...

1 15.04.2024

Zelená míle je klasika, které se nedá absolutně nic vytknout. Kdybych si měla vybrat jednu jedinou knihu, kterou bych si od Kinga mohla do konce života ještě jednou přečíst, dost pravděpodobně bych sáhla právě po Zelené míli. Téma viny, trestu a nespravedlnosti je velmi vděčné, ale tak, že knihy, které ho řeší, často spadají ke klišé. Zelená míle ani na vteřinu... Myslím, že touhle knihou King dokázal, že svůj post krále hororu (a především psychologicky laděného hororu) si zaslouží naprosto beze zbytku, protože se mu podařilo vytvořit dílo, ve kterém nechybí vůbec nic. Jeho četba je smrští emocí - dojetí střídají úsměvy, a úsměvy zase střídá pláč. Máte vztek a toužíte některé postavy holýma rukama zabít, a v těch samých rukách byste nejradši pochovali myšku roztomilou a učenlivou myšku Jingles, která vám přiroste k srdci úplně jako člověk. Paulův příběh je plný utrpení, bolesti a tíhy vlastní povinnosti, ale i radosti a vysvobození a všeho toho, co dělá život krásným. Je to neuvěřitelně silný příběh, který nelze číst jen jednou.

Celkový dojem z Ranhojiče byl víceméně skvělý. Plný počet hvězd nedávám především z toho důvodu, že některé pasáže byly asi rozvleklejší, než by musely být, a jinde se naopak prostoru pro vysvětlení docela zásadních událostí nedostávalo. Tohle je ostatně věc, která mi vadila i ve stejnojmenném filmu - někde je příběh zkrátka trochu přitažený za vlasy a po čtenáři se vyžaduje, aby uvěřil dost neuvěřitelnému. Je pravda, že u filmu jsem ten pocit měla častěji a intenzivnější, Gordon se alespoň většinou snažil vysvětlovat, i tak se mu to ale nepodařilo někde zcela. Rozhodně se však ke knize jednou vrátím, v tomhle směru byla dobrá a čtivá opravdu dostatečně.

Probuzení Simona Spiera byla asi moje první LGBT young adultovka a při čtení se mi vlastně docela líbila, i když už jsem mimo cílovku. Ale zpětně viděno, po přečtení několika dalších (namátkově třeba Oba na konci zemřou nebo Co když jsme to my) už z ní tak nadšená nejsem, spíš bych ji řadila k lepšímu průměru. Znova bych ji asi nečetla. Na těch dalších se mi líbilo především to, že kromě vztahu hlavních hrdinů bylo rozvíjeno ještě něco jiného, mělo to nějakou další dějovou linku, přidanou hodnotu. Probuzení Simona Spiera se víceméně točí opravdu jen okolo orientace hlavního hrdiny, což mi přijde trochu málo. Na druhou stranu je pravda, že pro někoho, kdo si prochází stejným věkem i životním obdobím, to může být pozvolný, nenásilný vstup do světa LGBT literatury (a třeba i vlastního uvědomění), takže proč ne...

Ještě poslední osobní poznámka - trochu mě ve výsledku zklamalo, kdo se vyklubal z Bluea. Měla jsem pár osobních tipů, které by mi přišly na jeho místě asi o něco logičtější, takže pro mě se nedostavila taková ta satisfakce, když to dopadne podle jeho představ, kterou člověk na konci knihy očekává.

2 29.12.2020

První polovina knihy mi přišla skvělá. Zobrazení zla jako klauna je určitě něco, co v případě To vyděsí nejen coulrofobiky. Napětí se dá krájet, chcete číst dál a dál, dozvědět se víc. Zajímají vás nejen osudy hlavní party, ale taky vedlejších postav (například oněch gayů, kteří v Derry dostávají pěkně zabrat). Celou dobu tušíte, že to směřuje k nějakému velkému finále. A ono to od druhé poloviny fakt přijde. Protože finále v podobě nejprovařenějšího lidského strachu, to zkrátka nečekáte. Receptem na úplné klišé je samozřejmě ještě přidání špetky naprosto nelogicky zasazené erotiky... Jak jsem se v první polovině docela i bála, tak na konci už mi zbýval jen smích, protože mi připadalo vtipné, jak někdo může tak dobře rozjetý příběh tak hloupě zakončit a shodit si celou předchozí dějovou linku. Dvakrát tolik mě to překvapilo u Kinga, protože je to můj oblíbený autor. Možná jsem ale přece jen měla dát na svou celoživotní filozofii, že lepší díla jsou vždycky ta méně známá... To mě hodně zklamalo a dvě hvězdy dávám hlavně za první půlku a Kingův autorský styl, který naštěstí celou knihu dost zachraňoval.

Na povídku jsem narazila v jednom literárním semináři, kdy ji velmi doporučovala jedna literární teoretička jako dílo v lecčems unikátní a kontroverzní. Čekala jsem od toho "něco", něco převratného... Bohužel jsem se v tomhle smyslu nedočkala. Styl knihy není špatný, nápad skvělý, ale je to zoufale nedotažené. Občas si říkám, že by velkému množství knih, které jsou zbytečně rozvleklé, slušel spíš formát novelky nebo povídky, ale tady jsem měla opačný pocit. Na několika málo stránkách bylo všechno dost uspěchané. Na sympatie s hlavní hrdinkou čtenář moc prostoru nedostane, na to, aby do důsledku pochopil, co se odehrává v její hlavě, už vůbec ne. Z podobné dějové linky asi nikdy nevznikne 800stránková bichle, to bych ani nečekala, ale na nějakou užší knížečku by vydala určitě. Třináct stránek je zkrátka málo. V tomhle smyslu bych to považovala za velmi dobrý koncept, který by zasloužil značné rozpracování - pak by mohlo skutečně jít o ono převratné, unikátní dílo, jaké jsem si od toho slibovala.

29.12.2020

Holku mimo rytmus jsem otevřela... a pak zase zavřela. Většinou jsem ochotná dát knize šanci, i když mě nezaujme hned, ale prvních několik stránek pro mě bylo až výjimečně nezáživných. Leah mi povahově nesedla, její vtip vycházel spíš ze zoufalé snahy přetransformovat sebelítost v něco skousnutelnějšího, ale moc to nevyšlo. Probuzení Simona Spiera (nebo Já, Simon) nebyla žádná převratná kniha, ale byl to celkem roztomilý příběh, u kterého mi nevadilo, že si jím tak trochu prokládám náročnější a smysluplnější četbu. Jako oddechovka - proč ne? Ale Holka mimo rytmus byla prostě MIMO i jako oddechovka. Možná jí ještě za nějaký čas dám druhou šanci, jestli mě v jiném rozpoložení třeba nezaujme víc, ale nevím, docela o tom pochybuju.

2 29.12.2020

Za cca 250 Kč si myslím, že čtenář z této knihy načerpá adekvátní množství informací. Profesionálním nakladatelům nejspíš nic moc nového nenabídne, ale například pro lidi, kteří si chtějí svou knihu vydat samonákladem a prožít si veškeré „porodní bolesti“ sami, aby kniha byla jejich dílem od A do Z, je ideálním úvodem do světa e-knih. Většina věcí je vysvětlena víceméně polopaticky, takže kniha funguje jako taková „kuchařka pro začátečníky“. Rozhodně se podle ní dá sestavit celkem použitelný soubor. Ocenila jsem taky teoretický úvod do legislativy, která je s vydáním knihy nutně spojená a která většinou působí pro laika dost komplikovaně. V knize je nicméně vysvětlená velmi jednoduše a pochopitelně.

Možná bych jen měla trochu připomínku k jednomu z tvůrců, protože Vladimíra Pistoria znám osobně a viděla jsem ho v kontextu e-knih při práci... Musím bohužel konstatovat, že – na to, jak suverénně jako nakladatel působí – dělal tolik chyb v tagování a syntaxi (a často nemohl přijít na to, kde se vůbec chyba stala), až mám trochu pochybnosti o tom, jestli podobné chyby neobsahuje při bližším zkoumání i tato kniha. Snad ale v tomto smyslu pomáhá fakt, že autoři knihy jsou dva – a jak známo, víc očí víc vidí.

1 28.12.2020

Na tuhle knihu jsem četla samé báječné recenze, že to vůbec nijak neukazuje Coriolana Snowa v lepším světle, než v jakém se ukázal v HG – naopak, že je v ní krásně vysvětleno, jak se z něj stal tvrdý, bezcitný prezident Panemu. Tak jsem se těšila... a byla těžce zklamána. Přesně to, o čem jiní psali, že v knížce není, tam bylo. Coriolanus je vykreslený jako sebestředný, ukňouraný a zbabělý fracek, což ani v nejmenším nevysvětluje jeho pozdější vzestup na samý vrchol krutosti. Vyniká akorát tím, jak vysoké smýšlení o sobě má, ale pochybuju, že mu na post prezidenta stačilo mlít hodně pantem.

To, co bylo na Hunger Games skvělé – tedy Hladové hry – je v Baladě upozaděno. Hry jsou v jakémsi embryonálním stádiu, v němž tvůrci úplně v pohodě nechají splátce ještě před vstupem hladovět, takže hlavní myšlenka Her – totiž nechat splátce, aby se navzájem v rivalitě povraždili a získali slávu a bohatství a tedy naději, která je jediná udrží na uzdě, aby nedošlo ke vzpouře – se úplně ztratila. Splátci na pokraji smrti si s vražděním ostatních nemusí dělat moc hlavu, protože o to se postará jejich bídný zdravotní stav. A pokud tu a tam někdo někoho zařízne, jenom tím asi tak o dvě minuty urychlí děj... Celou dobu jsem si říkala, že snad autorka nezopakuje to brutální klišé, aby nechala znovu v Hladových hrách excelovat totální outsiderku z Dvanáctého, leč bohužel, nejhorší obavy se naplnily, a Lucy Gray, která to na rozdíl od Katniss neumí ANI s tím lukem nebo s čímkoli, co by mohlo alespoň trochu vysvětlovat její úspěch v aréně, se rázem od prvního momentu stává hvězdou Her... Hry nicméně nikdo nesleduje, protože nikdo nemá televizi a nikoho to nebaví (a to včetně Kapitolanů), na což tedy Coriolanus v průběhu sice dokonce i přijde, ale ne že by se pak někdo namáhal s tím něco pořádně dělat. Proč se tedy Hry vůbec pořádají, v této podobě navíc už několikáté, mi po celou dobu četby Balady nebylo jasné...

Úplně nejsměšnější ze všeho ale bylo Coriolanovo zamilování se do Lucy Gray – do jedné ze splátců, nad kterými celou dobu tak strašně ohrnuje nos, pohrdá jimi a vnímá je jako něco ještě méně než zvířata. Jeho láska je tak neuvěřitelně vynucená, že zdaleka předčila i Katniss a Peetu. Pokud jsem při četbě měla vůbec nějaký dojem progresu, tak jedině v tom, že od „krajně nesympatické“ se postava Coriolana proměnila ke „krajně nepochopitelné“. Jeho jednání v celé knize je zkrátka proti vší logice, a kdyby v příběhu nějaká logika přece jen fungovala, musel by Coriolanus v Hunger Games skončit ne v prezidentském křesle, ale v blázinci, kam by nicméně rozhodně z postav v této knize nepatřil sám. Snad jediná postava, která v příběhu dávala smysl, byla doktorka Galová – ta aspoň byla narušená od začátku do konce. Vývoj ostatních postav jsem ale absolutně nepochopila, natožpak abych si nějakou oblíbila. Celý závěr pak jen dovršuje celkový dojem z Balady – nepochopíte ho. Autorka vůbec nenabízí vysvětlení toho, co se na konci stalo, kde se tak najednou vzal obrovský zvrat v chování postav (až se k tomu pročtete, pochopíte, o čem mluvím), a jediným vysvětlením, které vás napadne, je to, že se opravdu všichni museli zbláznit. Jak potom dojde na to, aby na Baladu o desítky let později navazovaly Hunger Games, na to zkrátka už nikdy nepřijdete, leda by autorka vydala dalších tak pět sequelo-prequelů. Ale ani tak bychom se možná vysvětlení nedočkali, když tak přemýšlím nad tím, kolik odpovědí na otázky vlastně poskytla Balada o ptácích a hadech…

Slabé dvě hvězdy knihy dostala jen za to, že se styl Collinsové dobře čte, takže i když je obsah slátanina šitá horkou jehlou, četbu jako takovou si víceméně užijete. A taky vám to nezabere moc času – což je v tomto případě rozhodně plus.

5 28.12.2020

Knih z období II. světové války a holocaustu mám přečtených opravdu hodně, ale žádná není jako Zlatí úhoři. Po celou dobu četby se smějete a na konci zjistíte, že pláčete. Ota Pavel měl nesmírný vypravěčský talent podávat neuvěřitelně smutné skutečnosti s dětsky naivním vtipem. Postavy a postavičky patřící do Pavlova světa jsou vnímány optikou dítěte, které ještě tak docela nerozumí světu, i když tuší, že se kolem něj děje něco zlého, a tak ostrý kontrast, tak přesná drobnokresba postav z téhle knihy dělá možná nejsmutnější dílo poválečné literatury, jaké jsem kdy četla... Ke Zlatým úhořům se vracím už poněkolikáté a pokaždé v ní objevím něco, co mě přinutí si ji přečíst zase znovu.

7 28.12.2020

Knih z období II. světové války a holocaustu mám přečtených opravdu hodně, ale žádná není jako Smrt krásných srnců. Po celou dobu četby se smějete a na konci zjistíte, že pláčete. Ota Pavel měl nesmírný vypravěčský talent podávat neuvěřitelně smutné skutečnosti s dětsky naivním vtipem. Postavy a postavičky patřící do Pavlova světa jsou vnímány optikou dítěte, které ještě tak docela nerozumí světu, i když tuší, že se kolem něj děje něco zlého, a tak ostrý kontrast, tak přesná drobnokresba postav z téhle knihy dělá možná nejsmutnější dílo poválečné literatury, jaké jsem kdy četla... Ke Smrti krásných srnců se vracím už poněkolikáté a pokaždé v ní objevím něco, co mě přinutí si ji přečíst zase znovu.

12 28.12.2020

Oproti prvnímu dílu série je Nefritový trůn, zdá se mi, o něco slabší, i tak ale hluboce nad průměrem běžných dračích fantasy knih. V tomhle směru jsem ale možná trochu předpojatá, protože asijská kultura v literatuře mi moc neříká a celkově ji nevyhledávám. I v této knize na nás každopádně čeká pořádná porce dobrodružství, a pokud by snad někoho nezaujalo to, pak u srdce rozhodně zahřejí Temerairovy a Laurencovy vzájemné interakce. Přidanou hodnotou v této knize je sociální kontext draků, kteří se emancipují podobně jako v té době černí otroci - tedy téměř vůbec. Filozofická otázka otroctví je tu hodně silná a není divu, že je pro vzdělaného Temeraira, k němuž se Laurence chová od narození s úctou, jakou často u jiných kapitánů nevidno, velmi palčivou. Právě tenhle rozměr knihy mě při čtení fascinuje úplně nejvíc. Neřeší se tu jen imaginární dobrodružství vybájených tvorů, ale něco skutečného, co je potřeba si stále dokola připomínat.

3 27.12.2020

Nikdy jsem fantasy literatuře neholdovala - až do doby, než jsem si před téměř patnácti lety přečetla Draka Jeho Veličenstva. Do té doby nehostinný svět fantasy literatury se pro mě poměnil ve fascinující rajskou zahradu, do které jsem se utíkala každou volnou chvíli. Objevovat fantasy literaturu, ve které není žádný sedlák, který by přišel ke drakovi jako slepý k houslím (nebo třeba Eragon k Safiře), pro mě byl vskutku neobyčejný zážitek. Kromě toho, že autorka má nepředstavitelně vytříbený styl psaní, je hlavní devizou téhle knihy spojení draků a napoleonských válek. Je to spojení tak nečekané a inovativní, a přitom tak uvěřitelné, že se každý čtenář musí nutně posadit na pozadí... V téhle knize navíc nechybí absolutně nic - čtenář se nemusí potýkat s žádnými děrami v kánonu ani ději, všechno má logické vysvětlení. Nechybí vtip a až dětská naivita dračího mláděte, které rychle vyrůstá v plnohodnotného společníka, který svým významem a duševním spojením se svým kapitánem odpovídá něčemu mezi přítelem, dítětem i milencem zároveň. Naomi Novikové se v sérii Temeraire zkrátka podařilo stvořit něco mimořádného, co si člověk rád přečte jako dospívající i dávno dospělý jedinec. V každém věku má Temeraire své neopakovatelné kouzlo, které jsem už nikdy u žádné jiné knihy nebo série nezažila, ačkoli jsem po téhle iniciační zkušenosti četla ještě mnoho fantasy románů. Temeraire je ale jen jeden.

5 27.12.2020

Román Láska je odpověď jsem četla těsně po jeho vydání, tedy v létě 2020, a od té doby pořád přemýšlím, co k němu napsat... Vyvolal ve mně naprosto rozporuplné pocity. U některých knih se rozhoduji, jestli jim dám tři nebo čtyři hvězdičky, a u téhle jsem oscilovala mezi pěti hvězdami a „odpadem“.

Už v kampani, která předcházela jejímu vydání, kniha slibovala homotematickou erotiku, s čímž jsem před koupí počítala. Tak nějak jsem ale čekala, že tam erotika bude s mírou a smyslem. Když jsem se propracovala k asi páté scéně popisující ejakulování, stříkání a cákání, moje naděje, že se dočkám nějaké smysluplné erotiky, poněkud vzaly za své. Pokud má tahle kniha v oblasti erotiky nějakou přidanou hodnotu, tak tu, že si zcela zásadním způsobem obohatíte slovní zásobu v oblasti sexu, a to na všech úrovních jazyka, spisovných i těch hrubě hanlivých... Jinak je ale kniha přímo ukázkou všech klišé, které se o gayích vyprávějí. Je to prostě plné rychlých jednorázovek někde za popelnicemi. To vše samozřejmě mezi dvěma zcela neznámými muži. To vše samozřejmě zcela bez kondomu. Značka: pohlavní choroby pro všechny zdarma... S tímhle jsem já osobně celou dobu hrozně bojovala, protože LGBT literaturu nedokážu vnímat úplně odděleně od jejích společenských dopadů, a tak si myslím, že by i v LGBT literatuře měla probíhat určitá osvěta, že jsme úplně normální lidé, většinou podobně promiskuitní jako kdokoli jiný, vedoucí vlastně docela obyčejné životy. Tahle kniha víceméně všem odpůrcům LGBT dává tak trochu za pravdu, když gaye vykresluje jako ustavičně nadržené kusy masa, které by se nejraději sápaly po jakémkoli chlapovi v dohledu, i kdyby to třeba byl výstavní kus vola...

Co se však erotiky týče, potěšily mě vydařené ilustrace a zajímavá obálka, která vlastně tvoří s relativně poetickým názvem celkem ostrý kontrast k zamyšlení. Jak už ale v hodnoceních padlo, četba v tramvaji se ilustracemi stává poněkud rizikovou.

Z druhé strany mě ale naprosto fascinoval autorův styl. Když jsem zmínila autorovu bohatou zásobu synonym v oblasti sexu, je také fér přiznat, že jeho slovní zásoba je zrovna tak bohatá ve všech ostatních směrech. Moje preference leží v oblasti dekadentního, k dokonalosti vybroušeného stylu jazyka, ale ačkoli je tahle kniha psaná nespisovně, zkrátka „jak autorovi zobák narostl“, je na tom něco svým způsobem fascinujícího, co se skvěle a prakticky samo čte. Ani nemrknete a jste o padesát stránek dál... Sice přeskakujete 873. erotickou scénu, protože už vás ten samý scénář pořád dokola nudí, ale ten zbytek je - zvlášť na knižní debut - zatraceně senzační. Kdyby autor méně vsadil na erotiku a více na svůj vypravěčský talent, hledala bych tu možná ještě šestou hvězdu, kterou bych mohla udělit. Autenticita příběhu se totiž nezakládá na tom, jak detailně člověk popisuje sexuální zážitky (které v tomto případě dost pravděpodobně sám zažil nebo alespoň vyfantazíroval), ale jak dokáže oživit své postavy a jejich životní příběhy. V tomto případě je erotika tak trochu zabila...

I přes to však uděluji dvě hvězdy (a to je v mém případě skutečně dobrý výsledek, protože 5 hvězdiček si nechávám na skutečné skvosty klasické literatury a v hodnocení jsem jinak velmi přísná, takže 50 % skutečně není vůbec zlý výsledek) a slib, že příští knihu si koupím také. Jsem totiž nesmírně zvědavá, kam se autor od svého debutu posune.

1 27.12.2020

(SPOILER) Napsat knihu, která vám už svým názvem vyspoileruje konec, musí být docela kumšt. Sice stejně pořád čekáte, že to dopadne třeba jinak, ale ne, Oba na konci zemřou fakt splní, co slibuje. O to těžší mi přijde napsat takovou knihu tak, aby vás i přesto bavila, a to se, myslím, Silverovi povedlo. Je krásným důkazem toho, že někdy není důležitý konec nebo cíl, ale cesta. Tady vůbec nešlo o to, jestli kluci nakonec zemřou nebo ne, ale jestli stihnou své životy ještě naplnit, i když na to dostanou dost šibeniční termín. Ostatně téma blízké smrti je v literatuře víc než rozšířené, ale na téhle knize se mi oproti řadě dalších líbilo to, že hlavní hrdinové pořád zůstávají lidmi - nezačnou dělat zázraky ani velká gesta, aby v posledních 24 hodinách svého života spasili svět. Jsou pořád těmi samými lidmi, jako byli před telefonátem oznamujícím jejich smrt - mají pořád strach, část přísně vymezeného času promrhají, a nejsou zázračně zbaveni všech pozemských starostí. Prostě se jen snaží dát své smrti hodnotu a nalézt v životě alespoň na chvíli něco, pro co stálo žít.

1 27.12.2020

(SPOILER) Knihu jsem četla dřív, než na její motivy vznikl seriál, a stejně jako řadu dalších mě nenadchla. Nutno ovšem dodat, že mě nenadchl ani seriál - zatímco seriál je k uzoufání natahovaný, kniha naopak končila asi tak o 200 stran dřív, než měla. V seriálu má hlavní hrdinka asi tisíc příležitostí utéct, v knize žádnou, a přesto je najednou děj knihy násilně přervaný a dál pokračuje v tom smyslu, že hrdince se podařilo utéct a o jejím příběhu se dozvídáme až v daleké budoucnosti z jejích zápisků... Celé to na mě působilo tak, že autorka už knihu potřebovala dopsat, měla vymyšlený celkem slušně rozjetý příběh a konec, jak by to mělo dopadnout, ale vymyslela si na sebe tak důkladně sevřený svět, že z něj nebyla schopná hrdinku logickou cestou vysvobodit, "vypsat". Nebo se jí prostě jen nechtělo. Nepatřím k těm čtenářům, kterým by se muselo servírovat každé slovo, výpustky a zkratky v ději mi nevadí, mám ráda i otevřené konce, ale v případě Příběhu služebnice mi připadalo, že Atwoodová na čtenáře přehodila tak asi 75 % zodpovědnosti za děj, a to už se mi zdá dost. Nenabídla žádná vysvětlení, ba dokonce ani vodítka, a k tomu, abych si sama vymýšlela příběh, já bohužel nepotřebuju číst cizí knihu... To si můžu napsat vlastní.

3 27.12.2020

Na dvojici autorek jsem pod pseudonymem Szabi narazila asi před rokem na Wattpadu díky povídce Ve tři po škole. Tehdy mě nadchlo nejen to, že někdo v českém literárním prostředí píše seriózní LGBT literaturu pro mládež, což je sám o sobě v českém prostředí lví podíl k všeobecné osvětě tohoto tématu...to nejlepší na té povídce ale bylo pravděpodobně to, co se paradoxně LGBT vlastně netýkalo. Psychologie postav.

Když jsem se dozvěděla, že vyjde Pátá minuta knižně, ani na chvíli jsem neváhala s koupí, i přesto, že jsem tenhle konkrétní příběh nečetla. Prostě jsem podle Ve tři ve škole věděla, že tyhle dvě holky umí psát a i kdyby se rozhodly vydat svůj nákupní seznam, bude to velká paráda (P.S. pokud máte v plánu vydat nákupní seznam, dejte prosím vědět, kde si ho můžu předplatit). A nezklamala jsem se ani v nejmenším. Postavy měl opět skvěle vymyšlené pozadí (a teď tím nemyslím to tělesné, i když myslím, že tohle je jedna z věcí, kterou by kluci určitě na sobě navzájem také ocenili). Každý z nich má minulost, své vlastní démony i to, co je drží nad vodou - v Kaiově případě hlavně pod ní... Interakce mezi nimi je v dokonalé vyváženosti - tu hravá, tam zase vážná, špičkování se střídá s filozofováním. Na téhle knížce je úžasné, že si ji užijete, i když už stojíte mimo cílovou skupinu, a přesto zůstává dostatečně nekomplikovaná, aby si ji s chutí přečetl i člověk mnohem mladší... Je to taková ta kniha, se kterou rostete. Dovedu si představit, že si ji přečte nějaký patnáctiletý klučina nebo holka, kteří se hledají a zjišťují, že by s nimi mohlo být taky "něco jinak". Užijí si příběh, budou Kaiovi s Ethanem držet palce, a po přečtení v nich zůstane pocit, že s nimi není nic špatně. A až knihu otevřou za dalších deset let, najdou v ní ještě mnohem větší potěšení, něco hlubšího, co v nich zanechá takový dojem, že ve čtyři ráno dočtou poslední řádku a nebudou moci usnout, protože budou mít pocit, že četli něco skutečného.

Za posledních pět let jsem takový pocit u knihy nezažila, přestože - nebo možná právě protože - jsem literaturu vystudovala, živí mě a čtu prakticky pořád. S hlubokou úctou před tímhle knižním debutem smekám.

9 27.12.2020

Knihu mám přečtenou už dlouho, ale dosud jsem si nebyla úplně jistá, co o něm napsat. Bezpochyby to není nejlepší kniha na téma druhé světové války, kterou jsem kdy četla, ale má to dvě "ale". Knize je rozhodně ke cti, že jsem takových knih přečetla opravdu hodně, moderních i klasických (z nichž už řadu let dominuje těžko překonatelná Sophiina volba), takže dostat se na vrchol takového žebříčku je pro novou knihu opravdu nelehkým úkolem. Přesto však je to dílo, které bezesporu zanechá dojem. Vzpomenete si na ni i po několika měsících, když si uvědomíte, že jí dlužíte recenzi na Databázi, a onen dojem vám tak dlouho ťuká na rameno, že skutečně sednete a začnete psát. To pro knihu, která "nebyla nic moc", neuděláte kolikrát ani těsně po přečtení, natožpak zpětně.

V první řadě musím pochválit styl, jakým byla kniha napsaná, protože se četla lehce, takovým tím způsobem, kdy děj ubíhá rychle, oči jen jezdí po řádcích, ale zároveň si přejete, aby se tak moc dobře nečetla a vydržela vám déle. Dočítáte do tečky, a najednou zjistíte, že máte zase dalších dvacet stran za sebou. Mám upřímně tenhle lehký, svižný styl u knih s těžkou tematikou ráda, protože takový kontrast jen zvyšuje napětí a rychle ve vás buduje emoce. Což úzce souvisí s tím, jak byly ve Slavíkovi napsány postavy. Všimla jsem si, že řada knih o druhé světové válce tenduje k tomu, že rozděluje postavy na "výhradně dobré" a "výhradně špatné". U Slavíka jsem nejvíce ocenila to, že i dobré postavy dělají někdy špatná rozhodnutí a ne všechny dějové linky končí dobře. Takovým knihám opravdu věřím, že se mohly stát, protože tak to v životě je: snažíte se být dobrými lidmi, ale nemáte patent na rozum a neovládnete vždy negativní emoce, které se nad vámi snaží získat nadvládu.

Jediné, co bych knize vytkla, je přeskok mezi minulostí a současností - chápu potřebu autorů "douzavírat" děj, ale někdy je to na škodu. Někdy není potřeba minulost nahlížet optikou dneška a dávat všemu punc nostalgie. Někdy je zkrátka dobře, když minulost promlouvá sama za sebe, byť je to promluva hořká jako pelyněk.

4 14.11.2020

Viděno optikou dnešního čtenáře je tato kniha opravdu mnohem víc bizárem než literaturou, která by nám přišla pohoršující nebo naopak vzrušující, a slouží tak spíše jako doklad toho, jak moc se společnost za posledních téměř 250 let proměnila. Tehdy to samozřejmě byla kniha nejen průkopnická, ale především morálně problematická v úplně všech myslitelných směrech. Paradoxně jí však právě tohle vyneslo největší díl slávy, stejně jako řadě dalších cenzurovaných a zakazovaných knih. Kdyby neprošla tak tvrdou cenzurou, možná bychom dnes o žádném markýzi de Sadovi ani nevěděli, natožpak abychom jeho knihy četli jako dobovou senzaci.

Právě z toho důvodu, že v době jejího vzniku byly hranice "přístojnosti" úplně jinde, je dnes Justina vlastně takovou parodií na erotickou literaturu - popisy, které dříve lidi děsily nebo tajně vzrušovaly, slova, která jim vháněla ruměnce do tváří, z dnešního pohledu působ komicky a neohrabaně, jako by i ta nejbrutálnější znásilnění byla jenom neumě popsanou fraškou. Proto musím doporučit knihu číst tak trochu jako "historik", znát alespoň rámcově de Sadovo dílo a život, a nehledět v knize tolik na děj, ale na to, co znamenal kdysi a co znamená dnes, a snad i na to, že pro de Sada bylo psaní jakousi "terapií" během doby, kterou strávil střídavě ve vězení a v blázinci. To je na Justině (a na řadě jeho dalších knih) bezpochyby ta nejpozoruhodnější věc - je mnohem víc dokumentem vývoje literatury i Sadova života, než erotickou literaturou.

2 14.11.2020