fénix56 komentáře u knih
No, na mne to bylo trochu moc romantické, s předvídatelným koncem. Ale spousta mých kamarádek z knihy byla nadšená....
Od Elizabeth Chadwick jsem nejdříve četla trilogii o Eleanor Akvitánské, což vlastně byla její snacha. Obě byly vlastně docela podobné, ctižádostivé, nepoddajné, velmi schopné, ale bohužel se narodily ve špatné době. Matylda, přestože byla nejdříve německou císařovnou a na rozdíl od svého soka Štěpána měla vlastnosti vhodné pro vládnutí, neměla proti anglické šlechtě a jejímu favoritovi Štěpánovi šanci.
Druhá půlka knihy, kde je popisován Matyldin boj o trůn je trochu rozvláčnější. Je to sled různých bitev, šarvátek, zrad, které se táhnou několik let, než se vše vyřeší.
Docela dobře zpracovaná kniha o bitvě v Teutoburském lese. Neporazitelné římské legie se podaří zlikvidovat pomocí zrady. Ale ta zrada se dá pochopit, když zrádce Arminius je ve skutečnosti původem Germán. Taky jinak nesoudržné germánské kmeny pro jednou táhnou za stejný provaz. Takže tato bitva se vlastně stane takovou předzvěstí konce římské říše.....
Tak nevím... Váhala jsem mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Čtyři bych dala proto, že éra Planatgenetů je mé oblíbené historické období a nečetlo se to úplně špatně. Ale přece jen jsem na toto téma četla lépe zpracované knihy. A taky jsem od této spisovatelky četla lepší knihy. Do druhého dílu se mi moc nechce.... Chtělo by to větší napětí a rychlejší spád...
Asi jsem četla tuto knihu ve špatnou dobu a raději jsem měla číst něco míň depresivního. Podle mého názoru je téma duševních nemocí a traumat lépe zpracováno v knize Eleanor se má vážně skvěle.
Je to moje již několikátá kniha od Ivanky Deváté. Mám ráda její styl psaní, knížky jsou vtipné, osvěžující, zábavné. Jen v této knížce bylo kvůli receptům míň prostoru na její postřehy s typickým nadhledem.
Byla to třetí kniha od S. Japrisota, kterou jsem četla. Past na Popelku a Vražedné léto se mi líbily mnohem víc. Námět knížky byl neotřelý, zajímavý. Mathilda pátrá po osudu svého snoubence, o kterém je přesvědčena, že žije, přestože dostala úřední zprávu, že padl v zákopech. Vychází z nesrovnalostí v pěti dopisech na rozloučenou od odsouzených k smrti za pokus o sebezmrzačení. Děj je ovšem překomplikovaný. Kdybych neviděla dříve film, asi bych se v knize těžko orientovala.
Souhlasím s komentářem "tsal", taky se mi nejvíc líbí první část trilogie, poněvadž popisování nešťastné lásky Soamese k Ireně mně z celé knihy přijde nejzajímavější. Soames, na první pohled obrovský suchar bez špetky citu a empatie Irenu vášnivě miluje. Ona to bere tak, že to je z jeho strany jen pocit vlastnictví. Ano, Soames opravdu rád něco vlastní, ale přesto mám pocit, že v jeho vztahu k Ireně jde u něho o víc než jen o vlastnictví. I když by se to dalo nazvat spíše vášeň než láska.
Ságu rodu Forysthů jsem viděla i jako seriál, nejdříve někdy na konci šedesátých let a novější zhruba před dvaceti léty a troufám si říct, že se oba seriály povedly.
Kniha o vile Tugendhat a jejích obyvatelích se docela dobře četla, ovšem body strhávám za spletité vztahové propletence, okořeněné lesbickou láskou. Prostě mi to tam připadalo jako nevhodná nástavba.
Smutné, depresivní, ale přesto nádherné jsou Wolkerovy balady. Za mne jednoznačně vyhrává Balada o námořníkovi. Epický příběh o osudových chybách námořníka, ať už nevědomých nebo vědomých nakonec končí malým světýlkem naděje. Světýlkem na majáku, které možná zachrání jiné lidi. Dodnes si ještě vybavuji Nedělní chvilku poezie, kde tuto báseň nádherně recitoval Vladimír Kratina.
Tato kniha u mne dlouho stála v knihovně a moc se mi do čtení nechtělo. Začala jsem ji číst až v rámci čtenářské výzvy, protože žádnou jinou knihu od asijského autora jsem tam neměla:-)
No, nebylo to úplně špatné, ale není to můj šálek čaje. Osudy falešného svatého muže jménem Radžu jsou sice spletité a zajímavé, ale zároveň některé pasáže zdlouhavé. Přitom začátek mne zaujal, ale pak se to nějak rozbředlo....
Do knihy jsem se dlouho nemohla začíst, vadilo mi prostředí, postavy i děj... Možná hrálo roli i to, že jsem knížku srovnávala s nádherným románem Ruty Sepetysové Sůl moře, kterou jsem četla jedním dechem.
Na této knize je zajímavý hlavně popis mentality kmene Tuaregů, která je pro nás dost nepochopitelná. Připomínalo mi to podobnou knihu, Jezdci od J. Kessla, která se odehrávala v Afgánistánu. U obou knih jsem měla pocit, že čtu o dávné minulosti, ale šlo vlastně o současnost.
Když jsem knížku četla, skoro pod všechny "strachy" bych se podepsala. Jen už jsem v jiné věkové kategorii, proto už řeším trochu odlišné problémy, než autorka. Ale ty neustálé obavy ve mně stále přetrvávají, takže jsem se při čtení knížky uklidnila, že v tom nejsem sama:-)
Autobiografické vyprávění o přestěhování Ernestovy rodiny do Kanady, kde si museli zvyknout na život uprostřed divoké přírody mne zaujalo. Ernest měl deset bratrů, nepočítám ty zemřelé sourozence. A nakonec ještě adoptovali jednu dívenku (maminka Ernesta vždy snila o holčičce).
Ernest vždy miloval přírodu a zvířata, neustále prováděl nějaká zkoumání a pokusy, které se někdy těm zkoumaným nepodařilo přežít. Jen mne trochu nudily některé podrobné popisy těchto pokusů.
Přístup rodičů k výchově byl poněkud svérázný, ale v té době určitě nebyl ojedinělý. Nejmarkantnější to bylo vidět třeba při častých soubojích dětí s agresivním beranem. Prostě jim bylo řečeno, že si s tím musí poradit samy, jinak nepřežijí. A vlastně je tato výchova zocelila (pokud přežily...)
Kniha, která pro mne byla přínosem díky novým technikám a nápadům. Vše doloženo fotografiemi a podrobnými popisy.
Moje první kniha od této autorky. Čekala jsem od ní trochu víc... Líčení různých výletů bylo občas prošpikováno nějakým vtipným postřehem, ale bohužel bylo víc takového nemastného neslaného popisování stylem: šla jsem tam, viděla jsem to nebo ono atd.
Útlá knížečka, přesto nabitá dějem. Po dvou kapitolách jsem si myslela, že knížku odložím, protože jsem špatně snášela brutální scény ze života zvěře ve volné přírodě. Ve filmových dokumentech to vždy vypadá, že napadnuté zvíře ve vteřině zemře a netrápí se, což bohužel není většinou pravda. Pak jsem se "pochlapila" a přečetla knížku až do konce. A zjistila jsem i jiné věci, např. že některá zvířata mají i smysl pro humor. A hlavně, že život v divočině je tvrdý, ale krásný.
Na knihu jsem se moc těšila, zaujala mne svým názvem, tématem, obálkou.... Ano, cesta za sněžnými ptáky přes půl zeměkoule byla zajímavá, napínavá, ovšem také moc zdlouhavá. I když styl psaní byl vytříbený, přece jen jsem některé pasáže přeskakovala. Nejvíce mne bavila linie Waylanda.
Ke knížce jsem se vrátila kvůli splnění čtenářské výzvy. Nepatří však k mým nejoblíbenějším od paní Frýbové. Tato knížka potvrzuje to, že někteří spisovatelé píší pořád stejnou knihu (Den jako stvořený..., Noc jako stvořená... atd.).