flanker.27 komentáře u knih

Jak už jsem naznačil u Pána věže, představuju si, že když Anthony Ryan přišel do nakladatelství s prvním dílem, v následujícím rozhovoru proběhlo asi tohle: "Podívej soudruhu, my ti to vydáme, ale pod jednou podmínkou. Frčí trilogie, takže nám musíš napsat další dva díly. A když už budeš u toho, nezapomeň dohnat genderové kvóty, v prvním díle jsi je trestuhodně zanedbával." Co se mi nelíbilo na druhém díle, je zde přítomno ještě v míře daleko větší, a když na chvíli upozadíme Revu, půjčíme si Illian (která jako správná dívka samozřejmě utne rozvíjející se vztah, aby mohla jít bojovat, protože tak je to moderní a nezávislé).
Volaři jsou i nadále prostě jen tupá krutá a zbabělá masa a když to nestačí, přisadí si ještě jejich šílená císařovna, abychom měli opravdu nepřítele, jehož pohnutky není třeba nijak řešit. Každý střet se odehrává podle stejného schématu, svobodní Volaři utečou, zotročení se nechají pobít, to vše bez nějaké taktiky (dokonce i luky a kuše jsou pro ně zřejmě zbraní neznámou) nebo jakéhokoli náznaku zajímavého charakteru v nepřátelských řadách. Snad i pátý skřet ve třetí řadě v Pánovi prstenů má zajímavější duševní život než Volar. Když už se objeví náznak, že se snad tentokrát autor pokusí tenhle nudný (a po čtyřicáté šesté už vyloženě iritující) stereotyp nabourat (tj. na scéně se objeví Volar, který by snad mohl být zajímavější/méně krutý/trochu schopnější soupeř našich hrdinů), hned vzápětí to zase zašlape do země.
Postavy. Jestliže se v recenzi citované na obálce píše, že všechny postavy jsou zajímavé a jedinečné, tak já tvrdím, že je to lež. Z šedi nových postav druhého a třetího dílu nikdo nevyčnívá a staré postavy mají většinou tak málo prostoru, že to nezachrání. Dialogy víceméně slouží jen k tomu, aby se někomu (=čtenáři) vysvětlily další plány, sdělila nějaká prastará moudrost nebo se obdivovala královna. Žádné pořádné slovní střety, kdy bych měl dojem, že spolu mluví rozdílné charaktery, které se chtějí o něčem přesvědčit, něco jeden druhému předat nebo vypovědět. Občas s královnou nesouhlasí Nortah (snad jediná postava, co zůstala zajímavá), ale toho vidíme tak málo, že to nestojí za řeč. Pro méně chápavé dodávám: Ne, problém není více postav, problém jsou špatné postavy.
Ani popis míst a zvyků na severu a ve Volaru skomírající dějovou linku neoživí, všechno popisované je zbytečně rozsáhlé, zmatené a nesouvisející s dějem (ani ho nezpestřující).
Samotné finále v aréně je vysloveně špatné a plné klišé, takže např. záporná postava nám musí všechno hezky vyříkat než svůj plán uskuteční, a pak se diví, že vše dopadlo jinak než v jejích plánech. Co vlastně zamýšlela císařovna. Měla být šílená, ne však hloupá, ale nic z toho, co udělala, nedávalo smysl. Aspoň trochu zajímavé by bylo, kdyby autor nechal Pletače, aby se jí dotkl, mohli jsme se dočkat nějakého vnitřního boje či duševního vývoje, ale nic. A co vlastně bylo na konci motivací spojence, to bylo tak zmatené, že přiznávám, že jsem to úplně nepochopil (dílem také proto, že mě to vlastně nezajímalo, jen jsem to už konečně chtěl mít dočtené).
A hlavně to všechno působí tak odosobněně, jako povinné dopisování něčeho, co nebylo zamýšleno. Snad jen Vernierova linka měla něco z toho, co dělalo zajímavým první díl, ale to bylo příliš málo.
Verdikt: Po parádním překvapení v podobě prvního dílu na mne zbylé dvě knihy působí jako povinné, bez zájmu a z donucení dopsané přívěsky, které vůbec nemusely vzniknout. Z toho, na co jsem se po prvním díle těšil, v pokračováních není vůbec nic.

28 12.02.2017

V komentářích jsem si všiml zmínky o děsivých ilustracích. Je to pravda, obrázky k pohádce O překrásné Vasilise mi v dětství způsobily málem šok, ovšem takový ten, po kterém dítě vyloženě prahne :)
Zkrátka nostalgie, bohatýři, Kostěj, drak Gorynyč a další pohádkové postavy, co zůstanou v paměti až daleko do dospělosti.

20 24.08.2016

Žánr: Pro děti a mládež - Dívčí romány. Hmm, dnešní dívky jsou asi otrlé, protože já, dospělý chlap, jsem měl co dělat, abych na poslední stránce nebulel jako želva. Kniha je tak emotivní ne proto, že by byla lacinou ždímačkou povrchních citů, ale proto, že je poměrně syrovým (i když prostřednictvím Netvora a jeho příběhů poeticky podaným) a věrohodným popisem psychiky malého kluka, který si příliš tvrdě musí uvědomit, jak moc pro něj znamená jeho vlastní maminka.

17 07.01.2016

Clostermannova kniha vzbudila ihned po svém vydání obrovský ohlas a čtenářský zájem ji vlastně neopustil nikdy. Na tom se podílí několik faktorů. Za prvé nepochybný literární talent. Autor píše tak, že čtenář naprosto plasticky vidí desítky letounů ve vzduchu, slyší palbu kanónů a kulometů, výbuchy granátů a křik raněných, jako kdyby viděl dokonalý letecký film. Druhým faktorem je akčnost a nepřikrášlená drsnost (kapitola Tragická přistání se musí zarýt pod kůži každému). Třetím je atmosféra. Člověk musí obdivovat všechny ty aktéry vzdušných bojů, že vydrželi tu obrovskou zátěž, fyzickou i psychickou, i když to bylo na hraně lidských možností. No a těmto třem faktorům nic neubírá ani čtvrtý faktor, a to je kontroverznost, která postupně vyplouvala na povrch. To jest, že řadu událostí si autor přimyslel nebo pozměnil tak, aby se mu hodily do jeho obrazu války, ale vydával je za skutečnost. Stejně tak tu a tam udává technické údaje, které jsou pozměněné nebo zcela mylné co se týče výkonů letadel a podobně. Přitom však ani tyhle hrátky neubírají nic na sdělení, že válka není krásná a vznešená, že je to neskutečně špinavá záležitost, kde smrt přichází každý den bez fanfár a mnohdy naprosto nesmyslně (jako útok na letiště, který z osmi pilotů přežijí dva).

14 17.06.2018

Já sám jsem se k náboženství a jeho smysluplnosti vyjádřil na různých místech, od internetových fór přes kanceláře až po obyčejné hospody, tolikrát, že snad ani nemá smysl opakovat všechny argumenty, i když dva bych zmínil. Jedním z největších argumentů proti náboženství je Bible sama (resp. jakékoli písmo svaté). Druhým pak to, že lidé si jistě mohou soukromě věřit v cokoli, ale ve chvíli, kdy svou vlastní vírou začnou ostatní zavazovat a nutit je, aby se chovali určitým způsobem, aby dostali odměnu, jinak že budou potrestáni, aniž by měli takto vzniklá pravidla podložena jakoukoli racionální úvahou, stávají se mými nepřáteli.
P. S. Ani můj bytostný ateismus mi nebrání užít si děl hudebních či výtvarných, která z křesťanství, případně jiného náboženství, vycházejí. Mytologie jako taková je zajímavá i poutavá, ale uplatněná plošně a vynucovaná je jen další ideologií.
Jako obdobnou knihu bych doporučil Bůh není veliký od Christophera Hitchense.

14 20.01.2017

S postupem času se sága stává překvapivě ještě čtivější. Nepřestanu obdivovat Grahamovu schopnost napsat poutavý dialog, který se může táhnout třeba na deset stran a stále je zajímavý. V porovnání se seriálem tyto další díly zvyšují náskok. Např. vysvobození doktora Enyse ze zajetí působí v knize mnohem realističtěji, navíc je to dobře propojeno s neúspěšným pokusem exulantů vyvolat v Bretani povstání. Konec knihy je pak velmi syrový, osud Morwenny a poslední den tety Agathy byly popsány velice sugestivně. Jen jedna věc mne pobavila. Zatímco předchozí díly jsem v Neoluxoru nacházel v sekci "historické romány", tentokrát to bylo v oddíle "literatura pro ženy". Asi jsem změnil pohlaví a nevím o tom :))

12 13.04.2018

Tohle byla vůbec první kniha, kterou jsem přečetl. Asi ve druhé třídě jsem lezl do postele se Čtyřlístkem a maminka usoudila, že už bych mohl číst něco onačejšího, tak mi vrazila do ruky tohle. Já to nedůvěřivě vzal a už neodložil. Tyhle pozdější foglarovky nejsou tak slavné jako třeba Rychlé šípy nebo Chata v jezerní kotlině, ale podle mě jsou lepší - realističtější postavy, propracovanější psychologie, někdy drsné aspekty života (jako tady Křiklárna), v některých (třeba Pod junáckou vlajkou a Devadesátka pokračuje) se objevuje drsná šikana, zrada od postav, u kterých by to čtenář nečekal a podobně. Přitom Foglar nijak nerezignuje na ideály a tím, že je staví proti tvrdému prostředí, o to víc vyniknou.

12 07.07.2017

Kazan a Šedka, jedna z těch připomínek dětství.

12 30.11.2016

Konečně jsem se po shlédnutí četných adaptací dokopal k tomu, abych si přečetl samotného Stokera. Takže výsledek. V daném případě velmi oceňuji formu románu složeného z deníkových zápisků a dopisů. Když se řekne Drákula nebo upír, každý si totiž hned asociuje základní atributy života nemrtvého a prostředků proti němu. Postavy ale vesměs o upírech a vampyrismu nemají žádné ponětí a teprve postupně přicházejí na kloub tomu, co se vlastně děje. Tím, že si čtenář čte jejich deníky, čelí spolu s postavami tajemnu a děsu z neznámého, nečte vyprávění ex post od postavy, která již ví, co se stalo, a může tak zpětně vysvětlit to, čeho je svědkem. Takto právě naopak dokázal autor zdůraznit tu cizost vampýrského světa, který se střetává se světem živých.
Druhá věc, která je pro mne zajímavá, je vhled do myšlení lidí konce 19. století, který je pro mne také nezvyklý. Lidé, kteří jsou mnohem sentimentálnější a nešetří expresivním vyjádřením svých citů (můj předrahý příteli, z hloubi svého srdce vás vítám a podobně). Dnes na něco takového zvláště my Češi nejsme příliš zvyklí, city jsou pro nás velmi intimní záležitostí. Obdobně je i pro mne coby tvrdého dawkinsonovského ateistu zajímavé poznávat vztah těchto lidí k bohu, jejich představu boží milosti nebo hněvu a podobně. Což je právě zvláštní. Čím by si třeba taková Mina vysloužila boží nenávist symbolizovanou jizvou po dotyku hostie, ona se sama vlastním jednáním přece nijak neprovinila.
Souhlasím s mnohými v tom, že nejlepší částí románu je cca první čtvrtina, kdy je Jonathan na Drákulově hradě.
A velice mne pobavila věta na konci knihy: díky bohu, že se v této zemi dá mnoho zařídit díky korupci :)

12 02.11.2016

To co jsem napsal k Dawkinsovu Božímu bludu by mohlo být s úspěchem zkopírováno i sem. Dodal bych jen, že si především cením, že Hitchens, na rozdíl od mnoha jiných kritiků náboženství (z euroamerického světa), se neomezuje pouze na křesťanství a nedělá tu chybu četných jiných kritiků, kteří v zájmu boje s "naším" náboženstvím shlížejí shovívavěji tu na islám, tu na buddhismus. Základní problém je vždy totožný. Což nijak nepopírá jinou Hitchensovu větu (ne z této knihy): "i když říkám, že jsou všechna náboženství špatná, neříkám, že jsou všechna špatná stejnou měrou".

11 15.04.2020

Četl jsem na doporučení. Je v tom skutečně poznat Tolkien (Král bouří, jehož fyzická podstata byla zničena, ale jeho duch přežil, "Rudá ruka" - Nazgûlové, putování s Binabikem ala putování do Roklinky a tak dále), ale zároveň čtenář pochopí, proč tuto knihu považuje za jeden ze svých inspiračních zdrojů Martin (rozpadající se říše, válka mezi králem Eliášem a ostatními, pohledy do různých částí říše skrze četné vedlejší postavy, ani obdoba Jiných nechybí). Bylo to docela dobré, jen zbytečně zdlouhavé, má to nějakých 750 stran, ale podle mě by klidně stačila polovina a nic podstatného by nechybělo - např. prvních 150 stran (než Simon najde Jošuu) se neděje vlastně vůbec nic, i když slouží hlavně k tomu, aby se čtenáři dostalo obvyklého "lore". Na druhou stranu silně oceňuju, že autor nemá potřebu explicitně popisovat "sexuální praktiky pozemšťanů" a vůbec jinak dokazovat to, čemu se dnes říká "dospělá fantasy". Z tohoto hlediska byl návrat ke klasice docela osvěžující. Je to tak mezi třemi a čtyřmi hvězdami, ale protože jsem to přečetl celkem rychle, kloním se k vyššímu hodnocení.

11 19.08.2019

Prvně přečteno někdy v době mých středoškolských let a od té doby minimálně třikrát. právě jsem uprostřed čtvrtého cyklu :). Je to sice první vydání, ale mám k němu prostě vztah. Zamarovský se tu předvedl jako historik i jako vypravěč. Dodnes má nejoblíbenější kniha o Římu.

11 18.01.2018

Román s velmi dobře a věrohodně zpracovanou psychologickou stránkou hlavní hrdinky. Ta se musí vypořádat s otázkou, co dělá člověka jedinečným. Co tvoří rozdíl mezi dvěma na pohled stejně vypadajícími sestrami. Jedna žije ve stínu druhé, snaží se zachytit tu část její povahy, která k ní přitahuje pozornost víc než k ní samotné. Když se pak však stane tou druhou, zjistí, že žít v cizím životě jí samo o sobě nepřinese radost, ve kterou doufala. Místy poměrně ponuré, bezútěšné, teprve konec přináší Martině jistou naději, když se konečně dokáže zbavit Sylvina stínu a přijde na to, že cestou ke spokojenému životu je odvaha být sama sebou, kterou celou dobu sbírala.

11 25.02.2017

Kdybych měl vyjmenovat deset nejlepších knih, které jsem kdy četl, Dům na pobřeží by mezi nimi rozhodně nechyběl. Daphne du Maurier je jediná žena spisovatelka, u které považuji mužské postavy z jejích románů za věrohodné, a navíc opravdu umí psát poutavé příběhy se zajímavými tématy a i dost netypickým přístupem k látce. Např. zde je zkombinován historický román, psychologické drama ze současnosti a pozornosti neujde ani drogová závislost, která plně vyzní díky otevřenému konci. Po knize jsem sáhl někdy v 16 letech (tedy dávno, ajaj) a neodtrhl jsem se od ní, dokud jsem ji nedočetl.

11 31.01.2017

Kniha o tom, že za určitou hranicí už neexistuje žádná záclona, žádná hradba, která nám dovolí ukrýt svůj vlastní charakter. Mezní situace byla překročena a ponechána velice daleko za zády. Dál už není nic, jen člověk sám, takový, jaký je. Lidé zde vystupující způsobili císařskému Japonsku problém. Nezemřeli. Někdo díky síle vůle, jiný díky podlézavosti a ochotě se dle potřeby prodat tomu či onomu. Dalšího udržela při životě nenávist. Všichni jsou však na tom stejně v tom, že každý další den může být jejich poslední.
Kdybych měl vybrat nejlepší knihu vůbec, jakkoli by takové rozhodnutí bylo problematické, Král Krysa by byl jedním ze dvou finalistů.
A musím zmínit také výbornou divadelní hru, kterou na motivy knihy napsal Jiří Hubač.

11 07.08.2014

Přece jen jsem si ten konec představoval trochu jinak. Např. že bude jasně řečeno, z které linie pocházejí Petr a Daniel. Osudy některých postavy pak byly možná až moc useknuté. U některých jsme se dozvěděli, jak dožili i po rámci vyprávění, u jiných (u kterých by mne to zrovna zajímalo) pak zas ne. Ale to je vlastně drobnost. Dočíst v průběhu věků ty tisíce stránek, které celou epopej tvoří, je rozhodně zajímavě strávený čas a poučný pohled na 15. století v českých zemích.

10 02.03.2019

Pro mě jedna z nejlepších knih od letce vůbec, navíc z pohledu u nás dříve ne moc objektivně pojímaného a dnes naopak téměř ignorovaného. Vzpomínky na drsnou realitu 20. let, poměry v sovětském letectvu za války, seznámení s velikány jako Kumaničkin a sám Kožedub, poválečná nedůvěra k těm, kteří byli za války sestřelení nad územím nepřítele, a samozřejmě Korea. Speciálně tu známe dnes takřka výhradně z amerického pohledu a je hodně osvěžující porovnat to se svědectvím z druhé strany. Autor rozhodně neheroizuje, přiznává nezdary, obtíže s přizpůsobováním se nové podobě letecké války, ale také vyvrací mnoho mýtů. A úspěchy nakonec přicházely, včetně sestřelu amerického esa Eaglestona. Pak poválečná situace, rodinný život, vyšetřování leteckých nehod (včetně důležitých informací o Gagarinově nehodě) a zbytek života. Legrační je ta pasáž, jak jej představovali u nás. Hrdina sovětského svazu - Jo, skvělý - Ovšem za Koreu... - Ehm :) Taky už je to nějakých víc než deset let, co jsem to četl poprvé, ale rád se k téhle knize vracím.

10 02.03.2018

Eriksona kdekdo označuje za mezník fantasy. Já přiznávám, že má několik zajímavých nápadů stran magie a chodeb, ale z hlediska vyprávění je to slabé. Každou chvíli se na scéně objeví nový do té doby čtenáři neznámý element, který zcela převrátí stávající situaci a já jako čtenář nemám prakticky šanci na to užít si nějaké napětí, postavy, či se sám podílet na skládání příběhu. Když jsem před asi pěti lety Měsíční zahrady dočetl, hodně lidí mi říkalo, že po prvním přečtení měli podobný pocit, ale když to četli znovu resp. když se ponořili do dalších dílů, najednou se to zvrátilo a všechno do sebe začalo zapadat. Já jim to přeju, ale sám jsem k tomu za ty roky nenašel chuť. Malaz tak pro mě asi bude navždy skončen prvním dílem.

10 06.06.2017

Kdo by neměl rád přehrávač, ve kterém se všechna hudba mění na Queeny? :)

10 24.08.2016

Svého času jsem přečetl spoustu vzpomínkových knih našich letců a jiných zahraničních vojáků, jména jako Fajtl, Osolsobě, Šiška, Vild nebo Zdráhala mi byla blízká a byli to hrdinové mého dětství. Ale jedna kniha a jeden autor je překonávali. Bufka se zde předvedl nejen jako zdroj vzpomínek, ale dle mého i jako brilantní autor a je opravdu smutné, že právě jemu nebylo dopřáno napsat toho více. Už celé pojetí knihy jako dialog s otcem je poměrně netypické a jedinečné, dodává to knize velice osobní ráz a takovou posmutnělou atmosféru. Čeho se vlastně tihle lidé museli vzdát, když odešli přes Polsko či Rumunsko do zahraničí, aby pak ve Francii, Británii nebo SSSR bojovali proti nepříteli, který hrozil zničit celý svět. Navíc se od autora člověk dozví hodně o mentalitě Čechoslováků, Francouzů, Britů, těch nahoře i těch dole. A přesto zbude místo i na humor, jaký se může odehrát snad jen za války. Mám na mysli epizodu na lodi přepravující letce z Gibraltaru do Anglie, kdy po různých rozmíškách jeden z letců vypoví vznešenému pasažérstvu, za které nastavuje krk, co si o něm myslí takovým způsobem, že se člověk chytá za břicho a zároveň tleská.

9 20.09.2017