gaidzin komentáře u knih
Nic podobného jsem ještě nečetl. Není snadné vystihnout knihu v několika větách. A nespoilerovat.
Autor rozehrává příběh na reáliích současného světa a popisuje přes životy několika postav zajímavý scénář budoucího vývoje našeho světa. Je to pouze první díl, takže partie se pouze rozehrává, ale i tak je to prošpikováno mnoha nápady, které by stačily na několik jiných knih. A to mě na knize (a i dalších dílech) bavilo úplně nejvíc. Originalita.
Prostě, jak jsem psal na začátku, něco podobného jste ještě nečetli. Alespoň já ne. Takže pokud vás nebaví číst stále dokola recyklované příběhy a myšlenky, sáhněte po této knize.
Po prvních dvouch dílech jsem si myslel, že vím, co očekávat od toho třetího. Nemohl jsem se mýlit víc. Zničí Trisolarané pozemskou civilizaci? Nebo naopak? Nebo se zničí navzájem? Nebo budou spolupracovat? Pan Cch'-sin opět posunul mantinely příběhu a z pohledu vesmíru je to totiž úplně jedno. A to jak podle vesmírného prostoru, tak i vesmírného času. Doslova.
Myšlenek je zde opět spousta, já si opět vybral jednu, která mi zarezonovala.
"Tahle posedlost domovem a půdou, ta nekonečná adolescence, když už nejste děti, ale pořád se bojíte odejít z domova ..."
Takže dámy a pánové, opusťte svá hnízda, rozleťte se a běžte zkusit žít ve městě za kopcem, ve městě za hranicemi, ve městě za mořem, ve městě na jiném kontinentu. Ať Vaši potomci nemají problém jít žít na jinou planetu, do jiné galaxie nebo dokonce do jiného Vesmíru.
(SPOILER) Vliv císaře je už několik století pouze formální a vládnoucí dynastie ašikagských šogunů ztrácí sílu. K moci se dostávají silní daimjónové, vojenští správci jednotlivých provincií a začíná boj o to, kdo vydrží nejdéle a kdo dokáže sjednotit Japonsko. Sengoku džidai, období válčích států, kdo by tohle období nemiloval, že?
Kniha sleduje život Tojotomi Hidejošiho, jednoho ze tří slavných sjednotitelů Japonska. Sledujeme příběh syna chudého venkovského samuraje, jak si klestí cestu až na vrchol společenského a vojenského (v Japonsku té doby to byly spojené nádoby) žebříčku.
Knihu napsal pan Jošikawa v roce 1938. Nevím, jestli je to tím, že si Japonci svých slavných vůdců tak moc váží nebo tím, že v roce 1938 bylo Japonsko ve válce s Čínou a potřebovalo podpořit bojovného národního ducha. Hidejoši je v knize vylíčen jako člověk bez nejmenších chybiček, a nejen on. Stejně tak i jeho předchůdce Oda Nobunaga, v jehož službách Hidejoši udělal takovou kariéru. A že Nobunaga byl pěkné kvítko. Ale v knize nic takového nenajdeme, prostě Japonci si své miláčky pěkně postaví na piedestal a píšou oslavné básně. Přitom já bych se rád dozvěděl, jakým způsobem Nobunaga a Hidejoši svých úspěchů dosáhli. Kupříkladu Hidejoši byl proslaven svými diplomatickými schopnostmi. Ale jestli své protivníky podplácel, zastrašoval, sliboval, vyhrožoval nebo jenom ukecal, to se nedozvíte. Škoda. Navíc kniha nekončí Hidejošiho smrtí, ale končí ve chvíli, kdy budoucí šogun Iejasu Tokugawa uznává nadvládu Hidejošiho. A Hidejoši, na vrcholu moci, nechá zavraždit svého adoptivního syna Hidecugu a jeho rodinu, včetně dětí a žen (přes 30 lidí). Vtrhne do Koree (dvakrát), pokaždé neuspěšně. Ale to už v knize není, to už není ke chlubení.
Ale i tak se dozvíte mnoho. O Hidejošim, o Nobunagovi, o japonské společnosti, o japonské duši. A to za to stojí.
Kotletu nečteme kvůli propracované psychologii postav nebo dokonalé práci s jazykem při popisu přírodních scenérií. Čekáme akčního hrdinu, který s úsměvem na rtech likviduje cokoliv, jeho vysoké vojenské boty se brodí ve střevech umírajících nepřátel, každý dialog zakončí vtipnou hláškou a do postele mu samy padají ty nejvíc vostrý a sexy holky z celé knihy.
Poutník z Mohameda/Alláhův hněv jsou přepsané prvotiny, vydané ještě před pseudonymem Kotleta. A je to trochu znát. Daniel Kalandra je nejcivilnější z kotletovských hrdinů, Není upír, nemá sex s medúzoidní praslovanskou polobohyní, nemá vylepšené tělo (moc). Je takový skoro normální, dokonce má i výčitky svědomí při zabíjení nepřátelských vojáků. Méně vyhřezlých vnitřností, sex pouze v náznacích, méně hlášek, ale i tak knížka (2v1) baví.
Přehledný popis politické situace v těch nejzajímavějších regionech. Autor si vybere region a pokusí se vysvětlit historické vztahy v regionu a extra si všímá geografických prvků a vysvětluje, jak hory, pouště, řeky a další překážky nebo absence překážek ovlivňovaly mocenský a politický vývoj.
Kniha je zacílená na širokou veřejnost a autor dokáže v každém regionu vystihnout to podstatné, aniž by nás zahltil jmény, daty a jinými nudnými fakty. A ta fakta a data, která v knize zůstala, autor srozumitelně poskládá a pospojuje, že to vše začne dávat smysl. Samozřejmě, nic pro profesionální politology, ale pro širokou laickou veřejnost to může být velmi obohacující.
Jsou regiony, kterým jsem zatím nikdy nevěnoval pozornost, jako třeba Latinská Amerika, kde jsem dostal základní nalejvárnu a co nový odstavec, to nová informace. Nebo role Afghánistánu na pozadí vztahu Indie versus Pákistán, takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlel.
Ale jsou i oblasti, kde jsem si myslel, že se vyznám, ale i tam jsem našel nové informace a souvislosti. Třeba víte, odkud se vzali alavité na Blízkém východě? Já už ano.
Navíc kniha je napsaná lehce a svěže, což je v této oblasti docela výjimka. Pokud tedy nehledáte nějaký deep dive do jednoho konkrétního problému ale chcete všeobecný přehled, tak toto je kniha pro vás.
Tolik vrstev, že člověk neví, na kterou se soustředit. A mnoho myšlenek nebo spíše témat k přemýšlení jsem vůbec nepobral.
Bavila myšlenka reverzního prvního kontaktu. Zkoumáme my něco a najednou to ono zkoumá nás. Potlačované sexuální touhy (kniha napsána v roce 1961, takže potlačované a popsané tak trochu na půl huby) pomohou vybrat a vytvořit objekty a najednou jsou z astronautů pokusné myšky.
Uspěje náš druh? Jsme hodni?
Partie je rozehrána z prvního dílu. Víme, co hrozí, ale co s tím, že?
Občas jsem měl pocit, že autor v té budoucnosti byl, vrátil se a popsal nám to. Defétismus, escapismus, kolaborace, nespolupráce, vše zní tak uvěřitelně.
Kniha je opět plná originálních myšlenek, mě osobně nejvíc zaujala úvaha "Temný les". Mnoho nocí jsem před spaním přemýšlel, kde v sérii úvah udělal autor chybu, abych si vnitřně tuhle myšlenku označil jako jen hypotetickou a nepravděpodobnou.
Našel jsem logické vyvrácení? No, nechám to na Vás, užijte si to.
Jste rodič? Nejste? Pak Vám kniha nabídne několik zajímavých filozoficko-etických témat. Vlastně v mnohém navazuje na Philipa K. Dicka a jeho téma, zda sní androidi o elektrických ovečkách. Ale Ishiguro používá ich-formu z pohledu robota, takže po pár stránkách budete fandit robotovi. Vlastně Kláře, protože Klára není jen tak nějaký robot, že?
Pokud jste rodič ... Ufff. Pár nocí jsem potom špatně usínal, přemýšlel jsem, jak bych se zachoval já. Asi mám jasno, ale stoprocentně jistý si nejsem. Je to znepokojující otázka, co?
Pomsta.
Kdo z nás se někdy nechtěl někomu pomstít. Edmond Dantes měl k pomstě dobrý důvod a spoustu času a prostředků na plánování.
Příběh je napsaný velmi trpělivým jazykem, a pokud jste zvědavy pouze na příběh, bude se vám to nejspíš zdát rozvláčné. Ale pokud plánujete si vzít knihu, zachuchňat se do deky, do příběhu i do atmosféry, oceníte tu trpělivost. Stejně jako Edmond trpělivě čekal, i vy stejně budete čekat na další posun v příběhu.
Když jsem knihy četl někdy v šestnácti, spoustu témat mi uniklo. Lesbický vztah Evžénie v knize napsané roku 1844? Výčitky Edmonda po dokonání pomsty? Vztah s Haydée? Ano, vyplatilo se to přečíst si to znova.
Tak tohle mě baví.
Na dobrou fantasy potřebujete minimálně dvě ingredience, dobrý svět a dobré postavy. Erikson nabízí originální svět, kde potkáte malicherné Bohy, netradiční rasy, magii prýskající ze záhadných zdrojů, říše a jejich armády, promyšlenou historii, spoustu tajemna a nevyřčeného a vůbec vše, co je potřeba.
A postavy? Ano, je jich více než v podobných dílech, ale ani jedna nebyla ... jak to říct. Znáte to, ve většině knih je vždy minimálně jedna postava, která Vám vadí, nebo přímo pije krev. Opravdu jsem dlouho přemýšlel, ale na žádnou takovou jsem si po přečtení nevzpomněl.
Velký počet postav umožňuje Eriksonovi na dlouho udržet v knize fázi kolize, neustále zvyšuje napětí, přikládá pod kotel a oddaluje vyvrcholení. Život v tom napětí má své kouzlo. Kéž by další díly byly stejně dobré. Uvidíme.
Díky této knize se nedívám na skutečný svět tak negativně. Protože by vše mohlo být mnohem horší, jako třeba v knize.
Popis postapokalyptického světa a prostředí není ani tak děsivý a ponurý, ale děsivé jsou postavy, lidé. Zoufalství, prázdnota, osamělost, omezenost, propaganda, strach, pouhé přežívání. Takhle skončíme. Mizerná budoucnost pro mizerné lidstvo.
A pokud se vám podaří od knihy zvednout oči, budete mít chuť jít a někoho obejmout. Jako že to s námi není ještě tak hrozný. Snad.
Díky slečno/paní Meixnerová!
Díky Vaší knize, podcastu a přednáškám už nejsou KHB, Mácha, Němcová a další pouhými jmény z maturitní přípravy, ale reální lidé s reálnými životy.
Dokázala jste to, co zástupy češtinářů před Vámi nedokázaly, dokázat nechtěly nebo dokázat neuměly.
Kniha je báječná, beru ji jako vstupní bránu do problematiky a už se nemohu dočkat, až si budu moci přečíst životopisy jednotlivých osobností, které jistě sepíšete.
Ještě jednou díky.
Nejsem historik. Bál jsem, že se utopím ve stovkách stránek nudných historických údajů. Ale vůbec. Čtivé, plné informací, zajímavé.
A posledních 18 měsíců Žižkova života? Proč se o tomhle neučí ve škole? Kde je nějaká petice o přepsání učebnic?
Tak co, nalákal jsem vás?
Klasické oldskůlové sci-fi. Srážka vyspělejší kultury Yilané s lidskou je popisována na příběhu chlapce Kerricka a Yilané Vainté. Tady ale nejsilnější stránku knihy nehledejte. Postavy jsou ploché, nepropracované a veškeré případné vnitřní konflikty po nich sklouzávají jako voda po šupinách ještěra.
Co autor zanedbal na postavách, bohatě vynahrazuje na prostředí. Především kultura Yilané je velmi originální, od technologií, životního cyklu, stavitelství, rozdělení společnosti až po jazyk. Až jsem si říkal, že se docela těším, až si knížku přečte nějaký producent v Amazonu nebo Netflixu a udělá podle knihy špatný seriál.
Každopádně kniha za přečtení stojí, škoda, že druhý díl je momentálně nemožné koupit nebo půjčit. Snad to brzy někdo napraví.
Mám rád knihy, které jsou originální. Ještě nikdy jsem nečetl knihu, ve které vedle sebe najdete popis středověké Anglie raného středověku, židovského obchodnicko-kočovného života, perské muslimské společnosti a skotského venkova. To je materiálu na několik knih.
Je jasné, že za tak široký záběr se musí zaplatit. Nikde nepobudeme dlouho, nikde nejdeme příliš do hloubky, všude jen rychle proběhneme, žádná velká dobrodružství, jen takové epizodky.
Ale i tak je to kniha, která mi zábavnou formou rozšířila obzory. Takže 5/5
(SPOILER) Snad jediná Kotletova kniha, která není součástí žádné série. Petr "Starouš" Mlejnek má mnoho prvků jako ostatní kotletovští hlavní hrdinové, vylepšené tělo, profesionální policejní výcvik, ostrý jazyk a nezdolného ducha. Ale na rozdíl od ostatních kotletovců má lehce jinou motivaci. Slouží spravedlnosti, má pevné morální zásady, snaží se chytat padouchy a pomáhá nespravedlivě odsouzeným. Důvod, proč tomu tak je, se ukáže v druhé části knihy. Superhrdina! Dokonce banda superhrdinů!
Autor se sám v textu hlásí o prvenství v kategorii "první česká superhrdinská kniha". Nevím, jestli existuje nějaká definice superhrdinských příběhů, a je mi to jedno. Já jsem dostal, co jsem chtěl: čtivý, zábavný příběh, akce, hlášky, popkulturní odkazy, atraktivní prostředí (Radotín už pro mě nikdy nebude Radotín).
A pokud by někdy bylo pokračování, mohla by být hlavní postava Vrána? Prosím ..
Tohle jsou knihy, které mění pojem brak. Tohle je hrdý brak. A zábavný.
Na rozdíl od českých konkurentů tu chybí sex (no jo, Texasan), oblíbené popkulturní narážky a ani to hláškování není tak ostré a sarkastické, jak jsme zvyklí v české Kotlině a na Bruntálsku.
Naopak autor se umí rozmáchnout a smíchat vše od klasických literálních děl jako např Drakula, seriálových Supernatural, trošku se vysmát Tolkienovi (kdo by nemiloval orky, že), okořenil to snovým světem, bytostmi z jiných dimenzí, spoustou krve a useknutých hlav a dokonce trochou té romance. A ono to drží!
Když to takhle půjde dál, na co můžeme těšit? Poznáme svět za trhlinou? Budou draci? Nevím, ale věřím autorovi, že to určitě bude opět zábava.
Hlavní hrdinka žena? Jak osvěžující po všech těch testosteronových macho superhrdinech. Navíc prostředí románu je nepokrytě inspirováno japonskou středověkou společností, včetně kultury, tradic, morálky, rozdělení společnosti, šóguna, roninové a vůbec. Dokonce i jména mají znít trochu japonsky.
Takže japonská inspirace a hlavní postava žena? Neříkejte nic a noste mi další díly. Dobrá, ať jen nechválím, občas by se jí mohlo i něco nepovést, ne?
Narodit se na území Těšínska v první polovině minulého století, máte o zábavu postaráno, a je jedno, zda jste Čech, Polák, Němec, Žid nebo Šlonzák. Je téměř neuvěřitelné, že těšínský problém vyvolal pouze jednu jedinou válku, tu sedmidenní, která navíc byla vlastně zbytečná.
Kniha popisuje proces dělení Těšínska od konce první světové války až po Stalinovo donucení obou stran k podpisu smlouvy o přátelství. Politická rozhodnutí jsou dobře popsána v kontextu tehdejší situace v Evropě, ať je to polsko-sovětská válka, Mnichov, druhá světová válka, poválečné mírové konference, nicméně nejzajímavější je sledovat, jak politická rozhodnutí a propaganda proti sobě staví lidi, kteří vedle se žili v míru po několik generací. Děsivé ..
(SPOILER) Jsou to vlastně dvě různé knihy.
Říše popisuje alternativní historii, kdy Velkoněmecká říše vyhraje druhou světovou válku a ovládne celou Evropu. Mladý hoch vyrůstá v krajině s radiací a získává schopnosti, které .. a tady začíná příběh první části knihy.
Mnohem znepokojivější je druhá část knihy, nazvaná Zeď. Použitá ich-forma nás spojí s životem Martina, který žije v okupovaných Čechách a snaží se prožít svůj život v rámci možností. Jenže to nejde, Martin je nucen dělat ústupky, krok za krokem se blíží k hranici .. Kolik toho ještě vydrží? Kde je ta hranice, kdy už se vzbouří? Vzbouří se vůbec? .. A jak bych se vlastně zachoval já?