gaidzin komentáře u knih
Napsat závěrečný díl hrdinské fantasy bývá i pro spoustu renomovaných autorů docela problém. Někteří ta svá zakončení očividně bojkotují a píšou ... jak to říct, prapodivnosti, (že, pane Sapkowski), někteří je raději vůbec nenapíšou. Zdravím, pane George R. R. Martin.
Pan McClellan s tím problém nemá. Očividně měl vše předem promyšlené a i když z rukávu vytáhl nějaké nové postavy, vše fungovalo dobře. Poslední díl navíc nebylo jen směrování ke konci trilogie, ale naši hrdinové si ještě ušli kus vývoje. Za mě to bylo důstojné rozloučení, i když bych snesl nějakou tu smrt hlavní postavy. Já tipoval Bena, no nic.
Podle mapek na začátku knihy je vidět, že svět, kde žijí prachmistři, je veliký a je tam mnoho prostoru pro nové příběhy a nové postavy. Takže už se těším, kdo nahradí Bena, Michela a Vloru v dalších příbězích.
Na začátku se musíte rozhodnout, jak budete román vnímat. Buď jako biografií, kterou tedy vůbec není, nebo jako fikci inspirovanou reálnou osobou.
Já to z počátku bral jako biografii a nestačil se divit. Šéfredaktor zjišťuje, zda umí egyptsky? Stephanie nadává jugoslávsky? Z Clermont-Ferrandu udělají Clermont-Freeand. Málem jsem skončil dřív než jsem došel na stránku 40.
Pak jsem začal brát román jako fikci. Sama autorka při vyjmenování pramenů uvádí další knihy novinářů a spisovatelů (!!), nikoliv údaje z archivů, svodek a hlášení různých armád a jejich špionážních a kontrašpionážích útvarů. Podstatné je, že od té doby kniha začala fungovat.
Najednou jsem četl román, který je sice trochu inspirovaný americkou popkulturou superhrdinů, které nic nezastaví a stačí jen chtít, ale budiž. Díky použité ich-formě se snadno vžíváme do Nancyina příběhu a prožíváme s ní jak její soukromý život, tak kariéru odbojářky.
Románů o silných ženských hrdinkách není nikdy dost a Nancy Wade si zaslouží všechnu tu pozornost a obdiv. Sakra, to by byl seriál pro Netflix. Už vidím tu rudou rtěnku v trailerech.
Respekt, Nancy Wade.
Tohle to je ten druh knihy, která vám nedovolí ji odložit. Koukáte na hodiny, ony ukazují půl třetí ráno, vy víte, že byste měl jít spát, ale stejně vás to láká ... ještě jednu kapitolu a pak už určitě půjdu
Pokud jsem jedničku vynachválil, tak dvojku musím vynést do nebes. Z Michela se stala jedna z mých nejoblíbenějších postav, Ben si urazil taky pěkný kus vývoje, Vlora dokázala, že sama unese celou dějovou linii a hlavně, Ka-Poel je zpátky a v plné parádě. A už to není jen přítelkyně Taniela, ale pěkně se nám usadila do centra celého dění.
A příběh pěkně kvapí dál. Michelova dobrodružství v hlavním městě by vystačila na svou vlastní knihu, Ben neustále něco hledá, ať je to artefakt, nebo nový životní postoj, nebo další nepřítel, nebo vyrovnání s minulostí. A kolem něj se vrší mrtvoly nepřátel se zabodnutým kopím v oku nebo s podříznutým hrdlem, samozřejmě. A Vlora drží celou knihu pohromadě, je to ta jistota.
Jakže se to jmenuje ten další díl? Krev říše? To toho zase moc nenaspím ...
Všechny tři díly Prachmistrů od mne dostaly maximálních 5 hvězd. Takže, když jsem zjistil, že pan McClellan napsal další trilogii, navíc ze známého světa Prachmistrů, tak nebylo co řešit.
Jsou spisovatelé, co se vybičují k jednomu velkému životnímu dílu a zbytek tvorby už nedosáhne kvalit jejich Magnum Opus. To naštěstí není případ pana McClellana.
Tento příběh navazuje časově na Prachmistry a jen se přesouváme na jiný kontinent. Určitě potěší návrat Vlory, která nám dorostla do velké a silné lady, a časem se vrátí i ... no prostě se těšte. A nové postavy? Jak Ben Stykes, tak Michel Bravis jsou barvité postavy s potenciálem, který nepřijde vniveč. Vůbec, práce s postavami, to je silná stránka pana autora. Kdo by nemiloval Ka-Poel, že?
Pokud postavy jsou silnou stránkou knihy, tak úplně to samé lze říct i o příběhu. Jeho jednotlivé linie se nejprve pěkně nezávisle a nesměle rozbíhají, aby se začaly potkávat a proplétat. A když je potřeba, dokáže autor šlápnout na plyn a dodat příběhu další rozměr. A jako ti nejlepší dostihový koně, nechává si dost síly i na závěrečnou rovinku.
Brian McClellan to u mne vyhrál, momentálně jeden z nejlepších autorů fantasy. Už se těším na Zlobu říše.
Hlavní problém této novely je to, že to není novela. Je to drama, které dramatik přepsal do nedivadelní formy. Opravdu jsem se při čtení viděl sedět v hledišti divadla a na jevišti je "ta ona židle" a dveře do "kavárny" dělají CLANG-DONG, kdykoliv nová postava vejde na jeviště.
Těžko pak hodnotit jako ucelenou novelu, když se dílko vlastně skládá ze 4 nezávislých aktů. The Sisters byly dobré, ale pro mne byla nejsilnější část Husband and Wife, ta mě docela zasáhla. Pořád to mám v hlavě. Jak se na tuhle situaci může člověk připravit? A Fusagiho dopis? Skvělé. Už jen kvůli této části knihu můžu doporučit.
Čteno v angličtině. Japonský originál ještě nedávám. Snad brzy.
Mám rád fantasy a zbožňuju dobrou kávu, takže bylo jasný, že tu knihu musím přečíst. Před čtením jsem neměl ponětí, co to znamena feel-good fantasy, ale byl jsem otevřen novým přístupům.
No, kde začít. Tak třeba postavy. Černobílé a ploché postavy, vlastně pouze bílé. Těch "zlých" jsem napočítal asi tak dvě. Vývoj a psychologie postav? Všechno má být feel-good, takže žádné vnitřní rozpory, tenze, nic.
Prostředí, které v každé dobré fantasy vybudí vaší představivost, se zde scvrklo v popis prostředí kavárny. Žádné majestátní krajiny, propracovaný systém magie, různých druhů obyvatel světa (kocouromor měl určitě potenciál), komplikovaná historie plná zášti, nic, co by mě nakoplo si popisovaný svět představit.
Příběh zde není vůbec žádný. Jen do kavárny přibývají nové postavy a nápisy na reklamní stojan před kavárnou.
Rád si nechám vysvětlit, co jsem měl v knize hledat. Opravdu, klidně mi napište. Ale prozatím jsem s feel-good fantasy skončil.
P.S. Přidána jedna hvězda k hodnocení, že autor odolal a nedal do knihy hodného a milého draka, co má rád flat white.
Těžké hodnocení.
Očekával jsem srdceryvný příběh plný emocí, ale to v knize nehledejte. Připravte se na popis světa gejš někdy kolem 1930, kdy je do něj vržena naše hlavní hrdinka. To samo o sobě by nebylo nic špatného, jako milovníka japonské kultury jsem to uvítal.
Jenže.
Kniha vznikla na základě rozhovorů autora se slavnou gejšou Mineko Iwasaki, která se sama narodila až roku roku 1949. No, kdyby Mineko-san byla spokojená s tím, co napsal autor, tak ho nežaluje a nevydává vlastní knihu. Takže pokud vás zajímá Japonsko a geiša (geiko v kyotském dialektu), tak si k tomu najděte ještě knihu od Mineko Iwasaki Geisha: A Life. Bohužel, česky nebyla vydána, pokud vím.
Goldenova kniha sama o sobě vůbec není špatná, ale je to pouze jeden pohled, byť veskrze zajímavý. Ale hodnocení po mě nechtějte :)
Jsou knihy, kdy od začátku do konce víte, kam příběh směřuje a máloco vás dokáže překvapit. Vše máte prostě tak trochu pod kontrolou. A pak je tu pár knih, kde se cítíte jako na malém člunu v dokonalé mořské bouři. Za každou vlnou čeká další překvapení. Když je člun dole mezi vlnami, tak ztrácíte přehled, ale pak zase vystoupá na vršek vlny a vy se kocháte báječným výhledem. A pak zase dolů ...
Takže pokud si rádi užíváte jízdu, kde to nemáte vždy pod kontrolou, tak nastupte, zvedněte ruce nad hlavu a křičte. A užijte si jízdu.
"Všichni jsme osamělé duše. Vyplatí se být pokorný, jinak nás přemůže sebeklam, že něco ovládáme, že nám něco patří."
Nejsem historik. Bál jsem, že se utopím ve stovkách stránek nudných historických údajů. Ale vůbec. Čtivé, plné informací, zajímavé.
A posledních 18 měsíců Žižkova života? Proč se o tomhle neučí ve škole? Kde je nějaká petice o přepsání učebnic?
Tak co, nalákal jsem vás?
Jasně, je to young adult se vším, co k tomu patří. Ale rád bych upozornil na jeden fakt. Všimli jste si, kolik tam je ženských postav? V běžné fantasy fungují ženské postavy často jako doplněk ke spoustě více či méně machoidních mužských charakterů. A tady? Trnka, Skara, Rin, Sumael, Skift, Laithlin, jižní královna a vlastně i Aud nebo Wexen. A vůbec to navadilo, naopak!
Abercrombie opět dokazuje, že umí být hledačem nových cest. Osvěžující.
Jsem nadšený posluchač podcastu.
Je těžké, možná téměř nemožné, oddělit knihu od podcastu.
Podcast je dialog dvou duchaplných mužů, kteří se vyznají ve svém oboru, vyberou si téma z moderních českých dějin a vrhnou se na něj. A právě jejich souhra, přesně uměřená ironie, bezprostřednost a schopnost okamžitě reagovat na kolegu, jsou důvody proč podcast válcuje knihu. Tohle kniha nikdy umět nebude.
Ale to vůbec neznamená, že kniha je špatná. Stejné myšlenky, které zazní v podcastu, jsou i v knize, jen jaksi učesanější, sterilnější, bez emocí, více "knižní". Prostě z dialogu se stává něco jako úvaha. Nebo dialog přepsaný do formy úvahy.
Ale i kniha má zbraně, které podcast nemá. Zaprvé, kapitoly jsou organizované do tematických celků, takže neskáčete z tématu na téma jako v podcastu. A navíc za každou kapitolou je doporučený seznam četby k diskutovanému tématu. A když mi pánové Stehlík a Groman něco doporučí, kdo jsem já, abych to zpochybňoval, že? Takže jsem prodloužil platnost průkazky do knihovny a opsal si mnoho titulů do seznamu knih, co se chystám se přečíst. Snad aspoň jednu z nich dám.
Přehledný popis politické situace v těch nejzajímavějších regionech. Autor si vybere region a pokusí se vysvětlit historické vztahy v regionu a extra si všímá geografických prvků a vysvětluje, jak hory, pouště, řeky a další překážky nebo absence překážek ovlivňovaly mocenský a politický vývoj.
Kniha je zacílená na širokou veřejnost a autor dokáže v každém regionu vystihnout to podstatné, aniž by nás zahltil jmény, daty a jinými nudnými fakty. A ta fakta a data, která v knize zůstala, autor srozumitelně poskládá a pospojuje, že to vše začne dávat smysl. Samozřejmě, nic pro profesionální politology, ale pro širokou laickou veřejnost to může být velmi obohacující.
Jsou regiony, kterým jsem zatím nikdy nevěnoval pozornost, jako třeba Latinská Amerika, kde jsem dostal základní nalejvárnu a co nový odstavec, to nová informace. Nebo role Afghánistánu na pozadí vztahu Indie versus Pákistán, takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlel.
Ale jsou i oblasti, kde jsem si myslel, že se vyznám, ale i tam jsem našel nové informace a souvislosti. Třeba víte, odkud se vzali alavité na Blízkém východě? Já už ano.
Navíc kniha je napsaná lehce a svěže, což je v této oblasti docela výjimka. Pokud tedy nehledáte nějaký deep dive do jednoho konkrétního problému ale chcete všeobecný přehled, tak toto je kniha pro vás.
Tohle jsou knihy, které mění pojem brak. Tohle je hrdý brak. A zábavný.
Na rozdíl od českých konkurentů tu chybí sex (no jo, Texasan), oblíbené popkulturní narážky a ani to hláškování není tak ostré a sarkastické, jak jsme zvyklí v české Kotlině a na Bruntálsku.
Naopak autor se umí rozmáchnout a smíchat vše od klasických literálních děl jako např Drakula, seriálových Supernatural, trošku se vysmát Tolkienovi (kdo by nemiloval orky, že), okořenil to snovým světem, bytostmi z jiných dimenzí, spoustou krve a useknutých hlav a dokonce trochou té romance. A ono to drží!
Když to takhle půjde dál, na co můžeme těšit? Poznáme svět za trhlinou? Budou draci? Nevím, ale věřím autorovi, že to určitě bude opět zábava.
Zajímavý přístup k fantasy. Autor se rozhodl, že nebude marnit čas vytvářením nějakého komplikovaného světa, když ho vlastně nepotřebuje. Stačí mu jedno město.
Hrdinové našeho románu jsou poměrně sympatické postavy, byť klasicky černobílé. Hned víte, komu máte fandit. Mladí zlodějíčkové ve světě mafiánů, obchodníků a bohaté šlechty. Tím jsou tak trochu definovány mantinely příběhu.
Ale právě kombinace argotu spodiny, vyumělkovanosti jazyka vrchnosti, sarkasmu, nadhledu a vtipu je to, co knihu drží pohromadě. Hravý přístup k jazyku se projevuje především v dialozích, což je suverénně nejsilnější část knihy. Chvíli jsem váhal, zda to stačí na 5 hvězd. Ale rád oceňuji inovativní přístupy a doufám, že v druhém dílu pan autor minimálně udrží úroveň Lží a třeba ještě něco přihodí.
A nakonec pochvala překladateli Romanu Tilcerovi. Tohle musela být fuška, klobouk dolů.
Buďme optimisté a řekněme, že Gwynne napsal tuto knihu (originál vydán 2012) jako poctu klasickým fantasy z konce minulého století.
V tomto ohledu kniha funguje výborně. Najdete tu klasický svět s mapkou, obry a jiné potvory, maskulinní společnost plnou bojovníků a chlapců toužících zemřít s mečem v ruce, souboje a bitvy, (ne)očekávané zvraty a spoustu hrdinství a cti.
Problém spíš je, co tu nenajdete. Nenajdete tu nic nového, všechno už tu mnohokrát bylo. Úplně nejvíc mi vadila absence nebo spíš ignorování ženských hrdinek, přitom taková Cygen nebo Brina si přímo říkají o svou vlastní dějovou linku.
Ač se řadím do kategorie čtenářů lačnících po nových a neotřelých přístupech, musím přiznat, že jsem si nakonec Moc docela užil. Gwynne určitě přečetl spoustu fantasy knih a ví, co funguje. Proč ne.
Jak říkám, pocta klasickým fantasy v tom nejlepším slova smyslu.
Tak tohle mě baví.
Na dobrou fantasy potřebujete minimálně dvě ingredience, dobrý svět a dobré postavy. Erikson nabízí originální svět, kde potkáte malicherné Bohy, netradiční rasy, magii prýskající ze záhadných zdrojů, říše a jejich armády, promyšlenou historii, spoustu tajemna a nevyřčeného a vůbec vše, co je potřeba.
A postavy? Ano, je jich více než v podobných dílech, ale ani jedna nebyla ... jak to říct. Znáte to, ve většině knih je vždy minimálně jedna postava, která Vám vadí, nebo přímo pije krev. Opravdu jsem dlouho přemýšlel, ale na žádnou takovou jsem si po přečtení nevzpomněl.
Velký počet postav umožňuje Eriksonovi na dlouho udržet v knize fázi kolize, neustále zvyšuje napětí, přikládá pod kotel a oddaluje vyvrcholení. Život v tom napětí má své kouzlo. Kéž by další díly byly stejně dobré. Uvidíme.
Nevím, jestli hodnotit už teď nebo si počkat až po druhém díle.
Šest "povídek" má za úkol postupně seznamovat čtenáře s prostředím a zároveň utkat šest příběhů, které se očividně v druhé knize pospojují.
Někdy během rozvláčného příběhu básníka jsem si říkal, že se s druhým dílem ani nebudu obtěžovat. Naštěstí díky dalším jsem názor změnil a doufám, že mi autor v druhém díle vyrazí dech.
OK, když všichni, tak já taky. Moje pořadí, od nejlepší: konzul, detektiv, voják, kněz, učenec, básník.
Kniha je postavená na jediném zajímavém nápadu, fyziologii gendelů. Zbytek díla výrazně pokulhává.
Postavy jsou nezáživné a je jich možná zbytečně moc, určitě se dalo víc vytřískat ze vztahů skupiny lidí, která má za úkol zalidnit novou planetu.
Prostředí je neoriginální. Ještěří agresivní samice a dva měsíce jsme už někde jistě potkali.
Nelogičnosti mrzí ještě víc než neoriginalita. Opravdu první výsadek kolonistů na cizí svět bude mít pouze jednoho vojáka? Opravdu je nenapadlo odejít dále od vody a přestat používat potok vedoucí skrz pevnost?
Pokud čekáte ohňostroj originálních nápadů a myšlenek, sáhněte po jiné knize. Pokud se chcete jen tak zabavit, je kniha OK.
Hlavní hrdinka žena? Jak osvěžující po všech těch testosteronových macho superhrdinech. Navíc prostředí románu je nepokrytě inspirováno japonskou středověkou společností, včetně kultury, tradic, morálky, rozdělení společnosti, šóguna, roninové a vůbec. Dokonce i jména mají znít trochu japonsky.
Takže japonská inspirace a hlavní postava žena? Neříkejte nic a noste mi další díly. Dobrá, ať jen nechválím, občas by se jí mohlo i něco nepovést, ne?
Tolik vrstev, že člověk neví, na kterou se soustředit. A mnoho myšlenek nebo spíše témat k přemýšlení jsem vůbec nepobral.
Bavila myšlenka reverzního prvního kontaktu. Zkoumáme my něco a najednou to ono zkoumá nás. Potlačované sexuální touhy (kniha napsána v roce 1961, takže potlačované a popsané tak trochu na půl huby) pomohou vybrat a vytvořit objekty a najednou jsou z astronautů pokusné myšky.
Uspěje náš druh? Jsme hodni?