gemi komentáře u knih
Klasická detektivka, tedy neklasický materiál v podání Stephena Kinga. Zpočtáku překvapivý a strhující, záhy se ale dostane do polohy klasické detektivky, která už ničím nepřekvapí.
Hluboce lidské, filosofické a pravdivé vyprávění o životě, které přemýšlivého člověka nemůže nechat chladným a zanechá v něm příjemnou brázdu. Měl jsem k dispozici zkrácenou verzi, obsahující pouze samotné hry.
Zajímavá sonda do hlubin samotářovy duše. Jedná se o soubor lidí, kteří se více či méně dobrovolně rohlodli žít mimo konvenční systém, jehož jsou větší (někdo si třeba přivydělává, platí pojištění...) či menší součástí.
Je zajímavé, že společným jmenovatelem těchto jedinců je sklon k určité mystice, esoterismu a náboženství. Člověk se v samotě zjevně více uchyluje do vnitřního světa a prost televizí a internetů nechává pracovat fantazii.
Extrémně zajímavé téma se vším, co k tomu patří. Dogmatické církve v kontrastu se špičkovými technologiemi a vědeckými poznatky, reálné lokace... Do čtení jsem se přesto musel celou dobu nutit. Na rozdíl od Ready Player One, kde jsem se musel brzdit a litoval jsem, že kniha není delší, toto mi vůbec neutíkalo.
Dan Brown píše zajímavým stylem. Někdo je schopný během románu prosvištět několik století, zatímco tady si celá kniha vystačí s jediným večerem. A možná v tom je ten problém. Jedna minuta trvá několik stránek často velmi detailního faktografického popisu dané scény, což začne být po čase vysilující.
Kniha bohužel také trpí logickými lapsy. Geniální programátor chce světu předat klíčové poselství, které si však zakóduje neprolomitelným heslem a toto heslo NIKOMU neřekne, přestože má podezření, že by mu někdo mohl usilovat o život. POZOR, BOJLER! Navíc je ohrožený rakovinou slinivky v termálním stádiu s prognózou několika dní života. Přesto přese všechno neučinil žádné opatření k tomu, aby jeho objev spatřil světlo světa i v situaci, kdy by náhle zemřel. To je na génia trošku hloupé, ne? Ještěže tu ale máme symbolologa Langdona, jinak bychom byli namydlení společně s Edmondem Kisrchem.
To byla zase nuda jako prase! V podstatě se to moc neliší od předchozího dílu, jenom jednu díru (Mejis) nahradila jiná (Calla). Putování za Temnou věží je zcela na vedlejší koleji, nikam se neputuje, protože se celou knihu zachraňuje jakási vesnice, po které neštěkne pes. Do tří čtvrtin knihy je to pruda s vidláky, kteří neustále pronášejí iritující průpovídky typu "Slyš mě, to žádám, říkám díky!" No peklo.
Lituji, že jsem tu ságu začal číst, protože krom výborného druhého dílu je to pekelný balast. Ty dvě zbývající ze setrvačnosti dorazím, ale už teď se děsím, že to bude pokračovat v podobném duchu... :-/
Důstojné završení trilogie o detektivovi Hodgesovi, jeho partě a magoru Hartsfieldovi. Není tak strhující jako druhý díl, ale do popředí vstupují sci-fi prvky a hlavní roli stejně jako v prvním díle hraje Brady Hartsfield.
Český překlad je bohužel poznamenaný úchylkou překladatelky Lindy Bartoškové, která má obsedantní potřebu referovat o pánských botách jako o "střevících", kteréžto označení se už dobrých dvě stě let nepoužívá. To ale Bartoškové (ani nakladatelství Dobrovský - BETA) nevadí. Čtenář může být vlastně rád, že Bartošková nepoužívá výraz "škorně". Je velká škoda, že takto kazí Kingovo dílo a nutí čtenáře místo nad příbehem dumat nad myšlenkovými pochody překladatelky.
Tuctová detektivka. První dvě slova, která mě po dočtení napadla. Má spád, čte se dobře, ale to je všechno. Žádné "šokující závěry", žádné geniální konstrukty ve stylu devíti malých černoušků, nic takového se nekoná. Vraha jsem znal ve 3/4 knihy, a to rozhodně nejsem žádný Herlock Sholmes!
Kniha je zajímavá z jiného pohledu (pozor, možný bojler!) - je to naprosté panoptikum. Jednou z nejnormálnějších postav je deliriózní alkoholička, která si nepamatuje polovinu života a netuší co se sebou. Postavy, které se zdají být idylické, jsou ve skutečnosti štětky, psychopati, popřípadě psychopatické štětky.
Kniha sice není psaná kdovíjak čtivou a poutavou formou (taky nejde o beletrii), ale to, co obsahuje, je z velké části revoluční. Autor dokáže s překvapivou přesností pojmenovat věci, o jejichž existenci tak nějak tušíme, ale řešíme je na podvědomé bázi. A co hlavně - nejsme si vůbec jistí, jestli správně.
Po přečtení knihy se mi v mnoha směrech otevřely oči. Pravidla jako "začínejte s myšlenkou na konec" či "to nejdůležitější dávejte na první místo" jsou naprosto klíčová pro jakoukoli oblast života.
Životopisná brožura o Tomiu Okamurovi, přistěhovalci a současně bojovníkovi proti přistěhovalcům v jedné osobě, což je půvabný nonsens. Styl psaní je až dětsky jednoduchý, kniha by také mohla jít víc pod povrch. Krom samotného Okamury částečně odhaluje také japonské zvyky a politické pozadí v ČR.
Spíše než ekonomické je to pojednání filosofické a sociologické. Ekonomie vše tak nějak doplňuje a stmeluje, zpočátku to ale působí trošku roubovaným dojmem. Převážně ekonomická je až poslední kapitola knihy.
Rozporuplné.
Je to typický King, takže je tu tajemno i děs, ale není to plnohodnotný román. Ty mistr umí nejlépe, protože v nich dokáže barvitě vykreslit charaktery i dějové linie. Typickými zástupci takových románů jsou To, Svědectví nebo třeba Pod kupolí.
Tohle je něco jiného. Jedná se o typickou kingovskou povídku, jenom je roztahaná do formátu útlejšího románu. Vyprávění je v podstatě jednoduché a přímočaré. To by až tak nevadilo, děj je alespoň krásně přehledný. Ta roztahanost ale vadí. Do poloviny knihy se nestane skoro nic. Nuda v Brně. Pak se to rozjede docela pěkně a finále je moc fajn, ale nemůžu se zbavit dojmu, že jsem celou dobu čekal nějakou daleko silnější a nosnější zápletku.
Není to ani tak o nástrojích AI (to ani nejde, denně jich vzniká i zaniká hromada), jako o přístupu k práci, o mindsetu. Je tam pár dobrých myšlenek. Tou klíčovou je změna paradigmatu práce. Pokud něco děláš opakovaně, měl by sis vždycky položit otázku, jestli to není možné zautomatizovat. Celý koncept nepráce je o tom, že neděláš rutinní činnosti, ale necháš za sebe pracovat technologie.
Jako, není to špatné, ale ideální cílovou skupinou této knihy je takový ten ultra-analogový člověk, který si tiskne maily. Tomu by to fakt mohlo změnit život. Pro člověka, který si s technologiemi tyká, to přináší spíš pocit uspokojení, že to nedělá až tak blbě. A ano, odnese si pár vychytávek. Ale že by mu to otočilo život naruby, to ne.
Jedna věc mě ale teda dostala. Klíčovou myšlenkou je odstranění pracnosti ze života. Kniha má přitom tak otrocký systém odkazů, jaký jsem snad ještě neviděl. Prakticky na každé stránce je u nějakého pojmu či nástroje číselný index (často i více). Legenda ale není na konci stránky, jak by člověk čekal, ale na konci knihy (sic!), takže musíš pokaždé listovat dozadu. A aby toho nebylo málo, čísluje se v každé kapitole od jedničky, takže když už někde vzadu najdeš legendu k desítce, tak je to pravděpodobně úplně jiná desítka... No po dvou otrocky vyhledaných indexech jsem je začal prostě ignorovat.
Dřímalka tím tu knížku, resp. její ústřední myšlenku, totálně zabil.
Skvělý námět na povídku, jenže je roztahaný do stopáže útlejšího románu. To by až tak nevadilo, kdyby výplní mezi příběhovými spojnicemi nebyla čistokrevná, nepoživatelná vata, kdy se mistr zaobírá mnohastránkovým popisem něčeho, co člověka absolutně nezajímá. Tuhle třeba popisuje aktuální život v táboře cikánských světáků, jinde zase rozvíjí slepé dějové odbočky... Úplně stejný nešvar jako v Gerald's game.
4/5 knížky jsou ryzí nuda, skrz kterou jsem se prokousal jenom se sebezapřením (a drobným přeskakováním, kterým jsem se o nic zásadního neochudil). Zajímavé to začne být až v poslední pětině, kdy vstoupí na scénu Ginelli. Pak to získá spád a čtivost.
No a závěr, ten je tak blbý, jak to umí jedině Mistr.
Skvělý námět na povídku, jenže je roztahaný do stopáže útlejšího románu. To by až tak nevadilo, kdyby výplní mezi příběhovými spojnicemi nebyla čistokrevná, nepoživatelná vata, kdy se Mistr zaobírá mnohastránkovým popisem něčeho, co člověka absolutně nezajímá. Tuhle třeba popisuje aktuální život v táboře cikánských světáků, jinde zase rozvíjí slepé dějové odbočky...
4/5 knížky jsou ryzí nuda, skrz kterou jsem se prokousal jenom se sebezapřením (a drobným přeskakováním, kterým jsem se o nic zásadního neochudil). Zajímavé to začne být až v poslední pětině, kdy vstoupí na scénu Ginelli. Pak to získá spád a čtivost.
No a závěr, ten je tak blbý, jak to umí jedině Mistr.
(SPOILER) Krásně udělaná knížka a silný, inspirativní příběh. Kdo by si četl životopis Mendela ve formě x-set stránkové bichle? Já ne. Tady je to ale podáno stravitelnou, a navíc zábavnou formou. Celou knihu člověk pohodlně zhltne u odpolední kávy. No a jelikož nejde o detektivku, dovolím si děj malinko vyspoilovat. Kdo se chce nechat překvapit, ať dál nečte.
Na Mendelově životním příběhu je hrozně zajímavé, že to nebyl žádný "předurčený génius". Byl to obyčejný kluk z chudé rodiny, který trpěl úzkostmi, trémou a depresemi, se kterými byl také několikrát dlouhodobě hospitalizován, poprvé už jako teenager. To byl také jeden z důvodů, proč ani opakovaně nebyl schopen složit učitelské zkoušky, takže se musel živit jenom jako pomocný učitel. Kdyby byl ve svém snažení jenom malinko úspěšnější, prožil by život jako řadový (ale řádný) učitel na gymnáziu ve Znojmě a nikdo z nás by o něm nikdy neslyšel. Naštěstí ale úspěšný nebyl.
Druhým zásadním momentem byl vstup do kláštera, kam jej nepřivedla láska k Bohu, ale zcela přízemní pohnutky, které (ve třetí osobě) sám popsal takto: "...jsa nucen vstoupit do stavu, který by ho zbavil trpkých starostí o výživu...".
No a co náhoda nechtěla, v klášteře měli zahrádku, ve které se Johann začal z dlouhé chvíle vrtat...
Jeho objev, který dal základy genetice, byl v jeho době naprosto nepochopený. Byť si nakonec vybudoval docela slušné postavení, žádných oslavných fanfár za svůj objev se nedočkal, to přišlo až zhruba 20 let po jeho smrti. Škoda, dnes by měl Nobelovku jistou.
Mimochodem, jednou z validních tezí o Mendelově relativně brzkém skonu je, že jej umořily daně! Jak je to možné? Přečtěte si tu knížku, nebudete litovat.
Není to sice pravda, ale mohla by bejt... Vcelku příjemná montáž reality a fikce. U některých věcí je jasné, že tak nebyly (otrava Víta Bárty poloniem), jiné jsou zjevně založené na realitě (Kikina).
Klíčovou myšlenkou je: Dobře si osvoj nějakou netriviální dovednost, za kterou je někdo ochoten zaplatit, a prodej ji na trhu práce. Souhlasím, že to je dobrá strategie.
Nemohu ale souhlasit s tím, že by měl člověk zcela rezignovat na "volání srdce" a vůbec nepřemýšlet nad tím, kam jej táhne, po jakém typu práce touží, co by jej naplňovalo. Nejsme roboti. Můžu vystudovat zvěrolékařství a stát se špičkovým odborníkem na, řekněme, papoušky, ale jak mě bude ta práce naplňovat, pokud nesnáším zvířata a z ptáků mám fobii? Dle autora výborně, protože jsem splnil všechny jím předložené podmínky.
Slepě následovat hlas svého srdce je stejná pošetilost, jako jej striktně ignorovat. Optimálně by to mělo být v rovnováze. Měl bych se zamyslet, kam mě srdce táhne a v té oblasti zkusit získat expertní znalosti a dovednosti. Ideální stav.
Násilně a zcela účelově (byznys) utržený apendix díla, které sám autor vydal jako jedinou knihu. Jelikož se jedná o vyvrcholení příběhu, čte se jedním dechem, závěr je strhující. Při popisu hrůzných výjevů čtenáři krom husí kůže naskakují také jména jako King či Barker.
Člověk samozřejmě najde nějaké ty hnidy, pokud se nad tím jenom trošku zamyslí. Předně - děti se tu nechovají jako děti. Někdy jsou přechytřelé, jindy obratné jako akrobati z cirkusu. Je nutno brát to malinko s nadhledem.
Ale ten závěr a vykreslení atmosféry léta, kdy existují jenom kamarádi, zábava a dny jsou nekonečně dlouhé, ten je parádní a zanechá ve čtenáři velmi příjemný pocit s nostalgií k vlastnímu dětství. Kéž by King uměl tak báječné koncovky, potom by jeho jinak skvělá díla byla skutečně dokonalá.
Začnu pozitivně. Krásná atmosféra letních prázdnin, člověk se úplně vrátí do dětských let, kdy s kamarády bezstratostně blbnul venku do setmění a věděl, že druhý den nemusí vstávat do školy. Někteří to přirovnávají k To a částečně mají pravdu. Částečně proto, že To je geniální, což se o Temném létu, alespoň po přečtení první části, říci nedá.
Nejprve zamrzí český překlad. Je tu jistá paní, kterou děti pro jisté fyzické charakteristiky přezdívají "paní Dvouzadková". Reitmayer ale jednou napíše "Dvouzadková" a podruhé "Dvuzedková". Poprvé si řeknete, že je to překlep - čert ho vem. Když na to ale narazíte popáté (podesáté, potřicáté...), tak už víte, že je to záměr. A nesnažte se v tom hledat skrytý smysl či nějaký systém, žádný tam není. Jednou je to tak a podruhé onak. Rovněž citoslovce váhání/nejistoty, kdy překladatel v přímé řeči (!) používá "uch-uch", jsou velmi nešťastné a čtenáře vytrhují z děje. Úplně vidím, jak to někdo říká... Takto to dopadá, když někdo překládá slovo od slova. Doporučuji inspiraci u Leoše Suchařípy, který byl mj. špičkovým překladatelem ruských prozaiků. Suchařípa vždy říkal: "Nesmíte překládat slova, ale dílo!"
Postav je v románu jako na Orloji. Než se děj začne soustředit na ty klíčové, tak člověk aby si kreslil vztahové pavouky, protože se v tom jenom stěží orientuje. V tomto je To opět zcela nedostižné.
Nuž dobrá, čím překladatel čtenáře nemilosrdně sejří, to jistě vynahradí autor skvělou zápletkou a kulervoucím rozuzlením. V tomto ohledu je potřeba počítat s tím, že do 60 % (čtečka) tohoto vcelku tlustého románu se toho moc nestane a ve zbytku je to takový fičák, že si nestačíte držet klobouk. Ale nebudu lámat hůl. Protože byl vydavatel nenažraný, uměle (ale neumětelsky) rozdělil knihu na dvě (protože je potřeba vydělat prachy, víme?), takže abych zjistil, jak to dopadne, musím se začíst do onoho násilně odtrženého apendixu.
Kniha je trošku nevyvážená. Zatímco první třetina je v zásadě populární "physics for dummies", druhé dvě třetiny jsou o poznání méně stravitelné a vědecké.