GošaGoša komentáře u knih
Tenhle kousek bylo potešením číst, byť to žánrově nebyla uplně moje skupina. Tempo vyprávění mi nechávalo dostatek prostoru, abych vnímala i prostředí, v jakém se postavy pohybují. Tohle mi chybí u spousty současných převážně akčních S-F a F. Hezká ukázka, že akce a drama nemusí mít vražedné tempo akčních her či filmů, aby si udržela čtenáře.
Působí to jako součást velkého celku a ne jako tři navazující povídky. Nevím, jestli víc prostředí slouží příběhům, nebo jestli příběhy jsou záminkou pro prezentaci Sedmi království. K čemu jinak je nadmíra heraldiky, genealogie, když to pro děj není nutné. Napsané je to skvěle a čtivě, ale turnajové pasáže, kdo koho shodil z koně a jak, jsem přeskakovala. V nejedné postavě jsem poznávala předobrazy postav z Hry o trůny jako John Snow, Cersei, Pavouk.
Jednička byla lepší. V tomhle díle se prostředek jaksi vlekl. Asi za to mohly všechny ty porady. A konec mi utekl zase až moc rychle a nechal otevřené vrátka pro další díl. Nemůžu říct, že bych někomu fandila, protože každý charakter je jako mince - má dvě strany. A je patrné, že autorka s tím pracuje. A ano Mal i Alina jsou místy na facku.
Nechci vědět, kam až můžou klesnout další díly. V tomhle snad není jediná scéna, kde by nebyla hádka, sex, násilí nebo kombinace předchozího. Na jednu stranu obdivuji smysl pro přesnost vystižení atmosféry, pocitů, prostředí atd., ale na druhou stranu zde už je toho přespříliš. Anita je pro mě, s prominutím, jenom kurva - chováním i počtem milenců. Jistá míra erotiky je fajn a příšery k tomu, ale tady to zachází za hranice vkusu. Zvlášť, když ty scény autorka popisuje tak, jak je popisuje.
S heroickým přemáháním jsem to dala do poloviny. U prvotin jsem ochotná přivřít oči, ale tady i se zavřeným třetím a čtvrtým okem, bohužel ne. Trochu Conan, Geralt a snad i Herkules v jedné osobě a k tomu bard (nepoučitelný pitomec, který neví, do kterého dolíku dřív zasunout svůj kolík) až moc podobný Marigoldovi. Scházelo mi ztotožnění se aspoň s jedním z hrdinů, výrazný zvrat nebo vývoj postav. Žánrové očekávání kleslo na úroveň tuctovosti a klišé. Smutné, když se autorka hlásí ke spolupráci s Triumvirátem, který má seznam klišé delší než nákup před Vánoci.
Moje první kniha o autismu. Spousta silných myšlenek a podnětů k přemýšlení. Třeba to, že normálno a míra empatie je dána tím, který typ lidí převažuje. Být převažující většinou autisté, tak jsou to neurotypici, kdo chodí na terapie?
U nejednoho popisu prožitku mě až zarazilo, že to mám podobně. Kolik lidí (žen i mužů) to má v hlavě jinak, aniž by si toho byli vědomi, proto že se svou jinakostí naučili žít? A přitom se jim opakovaně dějí věci, pro které nemají vysvětlení...
Novinařina prolitá rumem. Rum, rum a zase rum. S ledem, bez ledu. Na pláži, na opulentním večírku, v práci. Na flašku není nikdy pozdě ani brzo. Občas burgr, občas střípek novinařiny opět důkladně naložený v chlastu. Je to syrový obraz doby a kultury.
Kapitoly celé knihy jsou psané jako samostatné povídky bez závěru. V těch prvních to je tak, že sotva se někým a něčím seznámím, autor udělá střih a začne znova s další podstavou. Má to ten efekt, že za tohle autora proklínám, jsem zmatená a zároveň je to čtivé, protože chci vědět, jak to skončí. Od poloviny se ty roztříštěné příběhy začnou spojovat. Naštěstí. Pozadí událostí plave v písku a nejsem si jistá, jestli mi náhodou něco důležitého nezmizelo pod dunou. Doufala jsem, že závěr bude mistrovsky ukončený. Přání se mi nesplnilo, protože konec je otevřený stejně jako konce všech kapitol. Mám chuť sehnat si druhý díl, ale taky se obávám, že i tam bude otevřený konec. Chci se nechat za ponožku? Ani ne. Nápad s potápěním se v písku je skvělý.
O hvězdu míň za otevřený konec.
První sci-fi, které mě bavilo číst, protože to bylo o lidech, mimozemšťanech a vztazích.
Kchratovy příběhy jsem začínala povídkou a novelou v Mlokovi. Vypadalo to jako zdařilá fanfikce Aliena s úpravami, aby to fanfikce nebyla. Výslovnost jmen peklo. Novelu odstartovala ztracená propiska. I přesto vsechno jsem si chtěla udělat širší názor a přečetla si Nejasné hranice.
Začátek knihy byl skvělý. Chytlo mě to. Akce, přehledné konflikty a na konci se to někam posunulo.
Kdyby to mělo být jenom o Erin a Danielovi, tak by mě to jenom štvalo. S Erin jsem byla v pohodě. Prošla si peklem a snažila se jít za vyššími cíly. Sebevražedné myšlenky, odloučení od vlastní civilizace, posttrauma. To člověka rozebere na kaši. Za to Daniel... tomu kreténovi jsem měla chuť skočit mezi světla. Rozhodl se, že Erin je minimálně labilní a podle toho s ní jedná a tím k jejímu stavu přispívá. Úkolem psychologa je přece pomáhat, aby lidem bylo vnitřně lépe...
Kchrata jsem si oblíbila. Jediné, co mi to kazí, je příliš velká podobnost s Alienem co se týče vzhledu. Tady bych ocenila víc odlišností, ale to by zase některé příběhové prvky nefungovaly...
Těším se na pokračování. Na to, jak bude pokračovat sbližování lidí a šatchranů.
Četla jsem novější vydání od Laser. Trpěla jsem obrovským množstvím překlepů.
Jako první jsem viděla seriál a ten se mi líbil. Na základě toho jsem chtěla znát předlohu. Seriálová Morna se mi líbí víc než ta knižní.
Tempo příběhu a množství popisu mi vyhovovalo. Jsem unavená rychlokvaškama, které jsou tak svižné a stručně, že netuším, jak vypadá hlavní hrdina.
Tady jsem dostala spoustu prostoru a času, abych se do prostředí ponořila a seznámila se s hrdiny. A to se mi na tom líbí. Akce tam je, jenom to není bum a prásk, jak je současný trend. Tu a tam jsou strašidelné prvky v míře, která je pro mě tak akorát. Jestli mizelci jsou strašidelní, tak skutečně děsiví jsou děti světla.
Asi jsem cílovka...
Příběh je o souboji dobra a zla a záchraně světa. Opakování tohoto cyklu chápu jako to, co známe z naší historie. Vznikne kultura, dospěje do svého maxima a pak se zhroutí, vznikne nová kultura atd.
Rand je typický klaďas, každá skupina má svého hňupa a tady to je Mat, holky mě nijak zvlášť nezaujaly. Třetí mladík a obr proplouvají průměrem, ale třeba jejich čas ještě přijde. Morain a Lan jsou ti záhadní, na které jsem zvědavá.
O lodích a letadlech, proto jsou lidé jen figurky. Neměla jsem komu fandit a tudíž se mi to nečetlo zrovna nejlíp. Moc postav, lodiček, letadýlek a titulů, takže zanikají jednotlivé charaktery. Nuda. Chyběly hlubší emoce a živost postav. Budiš příkladem nalezení nepřátelské flotily a pak taky: "... a všichni na palubě zahynuli."
Chtěla jsem vědět, co na tom ti čtenáři mají... Krom vlastenectví (Česko jako světová velmoc) asi táhne zodpovězení otázky "Co kdyby Česko mělo moře?" Že by funkce guma ve Photoshopu? Nápad originální, ale i bez něj by ta alternativní historie fungovala. Autor to tak asi chtěl, tak ok.
Tmavovlasý Karel Doležal... Český rybníček je moc malý, aby to byla náhoda. Už jsem četla knihu od českého autora, kde "nenápadně" vystupovali kolegové z autorovy branže. Jaký to má smysl?
A na závěr doporučuji první přečíst dodatky. Ty jsem četla až na konec a bez nich jsem zpočátku nevěděla, která páčka. Bylo by lepší tyhle informace zapracovat do textu.
Příště až budu chtít číst military, sáhnu raději po knihách od Fajtla a Janského.
Nechala jsem se nalákat na anotaci a recenze. Líbilo se mi, že hlavní hrdinové nejsou lidi nebo trpaslíci. Jenže... Humor založený na pohlavních orgánech je vtipný jen jednou. Také se příliš často opakoval vzorec, že když si je někdo něčím jistý, bude to určitě jinak. Nuda! První polovina knihy tak byla spousta bla bla, druhá polovina lepší. Zajímavější byl svět jako takový, než příběh Šakala, kterému vždy někdo všechno příhodně vysvětlil. Celkově to bylo tak epické, až to bylo lehce trapné. Nejvíc mi trnuly zuby s množství označení pro divočáka. A ještě má každé prase jméno! To samé šlichťáci.
Mám i druhý díl. Doufám, že bude lepší než Šedí bastardi...
Ta jinakost je osvěžující jako citrónová zmrzlina v parném dni uprostřed léta. Evropská, americká či jiná měřítka nechejte zavřená v šuplíku. Nebudete je potřebovat. Tohle je jiné. A očekávat něco jiného než JINÉ, tak budete zklamaní. Dramata rychle vzplanou a rychle pohasnou, jedno neuvěřitelné dobrodružství střídá druhé a nic není nemožné. Legendy ožívají. Srovnání Amishe s Tolkienem jednoduše ignoruji, protože jejich díla jsou až příliš rozdílná. Jediné, co mě vytočilo u prvního i druhého dílu, je závěr. Prostě utnutý, aby mě to donutilo číst další díl a další a další... jako telenovela.
Chytilo mě to na první dobrou. Tajemno, záhady, příšery vše pohromadě promyšlené do detailů a hloubky.
Netradiční detektivka z pohledu psa, velmi inteligentního psa, kterého často rozptyluje množství věcí, které lidé nechápou.
Nic jsem od toho nečekala a byla jsem nadšená, jak je kniha jiná a svá. Díky stylu vyprávění to bylo odpočinkové, nenáročné čtení. Od začátku až do konce jsem si vychutnávala ty kulturní, místy těžko pochopitelné, odlišnosti. Až jsem si místy říkala, jak ta civilizace Meluhy může s těmi svými pravidly fungovat? Pak mě ale zamrazilo, že iks nesmyslných pravidel zažíváme zcela normálně a nepřemýšlíme nad tím. Příjemná byla i ta divadelní dramatičnost na hraně naivity, což evokovalo indické (nejen) filmy. Kdo by to nečekal, že? Těším se na pokračování.
Až v tomto dílu jsem si oblíbila Ardžuka, protože v této chvíli jeho vyprávění začíná zapadat do celého příběhu. Četlo se mi to tak lépe než předchozí díl. Taky narážky na pohádky, mytologii aj. nejsou tak křiklavé jako v jiných knihách, což je za mě plus. Různorodé prvky kultur a krajin poskládané do nového celku je pestrost, jaká mi v knihách chybí. Mnoho detailů dává plasticitu, ovšem nemůžu si pomoci, ale Vukovi společníci jsou tak trochu figurky či ploší, jakoby ve stínu. Závěr je na můj vkus až moc utnutý.
Nevím jestli to hodnotit kladně s ohledem na dobu vzniku a že to je kultovní, ale asi ne. Stejně jako mě zklamal seriál od Netflixu, tak jsem rozčarovaná i z této knižní předlohy. Přestože se to čte velmi dobře, tak nemasné, neslané řeči, úvahy jsou jako neosolený vývar - maso, mrkev, cibule, česnek, bylinky tam jsou ale... A když je Geralt sám, tak mluví aspoň s koněm :D Skákání mezi přítomností a vzpomínkama, které jsou vlastně samostatné povídky nikoli vzpomínky, je matoucí. Časovou posloupnost a rozestupy mezi jednotlivými událostmi jsem vařila z vody, protože vodítek povídky moc neposkytly. Třeba sága samotná je lepší. Dávám tomu šanci.
Hezky vymazlená knížka. Otáčet stránky byla radost, protože jsem byla nedočkavá, jaký kousek ilustrace přibyl. Pohádky samotné měly mnoho překvapujících zvratů. S potěšením jsem tam nacházela jemné narážky na známé, oblíbené pohádky. Strašidelná, záhadná atmosféra a cízí jména a názvy byly jako třešinka na dortu. Vytříbený způsob vyjadřování. Za mě si kniha zaslouží více než 87 %.
Je to zdlouhavé. Postavy se vyvíjejí velice pomalu a v jádru jejich charaktery zůstávají téměř stejné jako v prvním díle. Roste vliv Temného s tím souvisí množství snů, jejich význam a vliv na skutečnost.
Přestože je tempo děje a vývoje pomalé, tak mě čtení bavilo a pořád jsem odhodlaná přečíst celou sérii. Před dalším dílem si dám pauzu. Chce to proložit něčím kratším a svižnějším.