GošaGoša komentáře u knih
Silou vůle jsem přečetla první povídku. A to byla nuda. Vůbec netuším, o čem to autor psal a proč.
"Město růží" bylo radost číst. Od Lucie Matějíčkové bych si klidně přečetla celou knihu. Mlebné, poklidné vyprávění. Živé vykreslené postavy a prostředí mě okamžitě vtáhly a nepustily. Užívala jsem si i originální vyobrazení božstev.
"Voják nepláče" začne ztracenou propiskou a je z toho novela. Mimozemští vojáci mi až příliš připomínají Vetřelce.
Nedočteno. Příliš mnoho začátečnických nešvarů, co ruší při čtení.
Novinařina prolitá rumem. Rum, rum a zase rum. S ledem, bez ledu. Na pláži, na opulentním večírku, v práci. Na flašku není nikdy pozdě ani brzo. Občas burgr, občas střípek novinařiny opět důkladně naložený v chlastu. Je to syrový obraz doby a kultury.
O lodích a letadlech, proto jsou lidé jen figurky. Neměla jsem komu fandit a tudíž se mi to nečetlo zrovna nejlíp. Moc postav, lodiček, letadýlek a titulů, takže zanikají jednotlivé charaktery. Nuda. Chyběly hlubší emoce a živost postav. Budiš příkladem nalezení nepřátelské flotily a pak taky: "... a všichni na palubě zahynuli."
Chtěla jsem vědět, co na tom ti čtenáři mají... Krom vlastenectví (Česko jako světová velmoc) asi táhne zodpovězení otázky "Co kdyby Česko mělo moře?" Že by funkce guma ve Photoshopu? Nápad originální, ale i bez něj by ta alternativní historie fungovala. Autor to tak asi chtěl, tak ok.
Tmavovlasý Karel Doležal... Český rybníček je moc malý, aby to byla náhoda. Už jsem četla knihu od českého autora, kde "nenápadně" vystupovali kolegové z autorovy branže. Jaký to má smysl?
A na závěr doporučuji první přečíst dodatky. Ty jsem četla až na konec a bez nich jsem zpočátku nevěděla, která páčka. Bylo by lepší tyhle informace zapracovat do textu.
Příště až budu chtít číst military, sáhnu raději po knihách od Fajtla a Janského.
Kapitoly celé knihy jsou psané jako samostatné povídky bez závěru. V těch prvních to je tak, že sotva se někým a něčím seznámím, autor udělá střih a začne znova s další podstavou. Má to ten efekt, že za tohle autora proklínám, jsem zmatená a zároveň je to čtivé, protože chci vědět, jak to skončí. Od poloviny se ty roztříštěné příběhy začnou spojovat. Naštěstí. Pozadí událostí plave v písku a nejsem si jistá, jestli mi náhodou něco důležitého nezmizelo pod dunou. Doufala jsem, že závěr bude mistrovsky ukončený. Přání se mi nesplnilo, protože konec je otevřený stejně jako konce všech kapitol. Mám chuť sehnat si druhý díl, ale taky se obávám, že i tam bude otevřený konec. Chci se nechat za ponožku? Ani ne. Nápad s potápěním se v písku je skvělý.
O hvězdu míň za otevřený konec.
Po přečtení prvního dílu jsem už věděla, co čekat. Tenhle díl mě bavilo číst ještě víc než ten první, protože ubylo kafrani na společnost a politiku a vyprávění se točilo čistě okolo putování. Naložit si každý den desítky kilometrů je mazec. Stále byly chvíle, kdy jsem si říkala, že to je přílišné riskování, avšak během čtení jsem se taky smířila s tím, že takový autor prostě je. A sám si toho je vědom, přiznává to a stejně udělá nějakou koninu. Třeba, že si vezme málo vody do pouště. Třeba bych ve stejné situaci udělala mnohem větší koniny... Na gauči a u piva je každý chytrý až za roh. Co je za mě nejlepší na obou knihách? Že do Bogoty přiletěl Jan Rendl, ale z Chile odlétal úplně jiný Jan Rendl.
Vyndejte si mozek z hlavy a čtení si užijete. Ať už si inspiraci autorka okecala jakkoliv, nic to nemění na tom, že to je bizarní porno na papíře. Kvůli Jean Claudovi to ještě čtu a ze zvědavosti, kdy konečně Anitu vykopnou od policie nebo kdy konečně někomu dojde trpělivost a uklidí ji ze scény.
V tomto případě musím hodnotit příběh, svět a řemeslo samostatně.
Po řemeslné stránce je kniha čtivá, velmi dobře napsaná, protože jinak bych ji nedočetla... Skribovani je tak praštěný, promyšlený, že to jaksi funguje. Vůbec celá propracovanost toho světa je obdivuhodná a proto mě to bavilo číst. Usilovně jsem snažila nedomýšlet příčiny, následky a důsledky zákonitostí světa, protože by mi to zkazilo čtenářský zážitek.
Příběh bude více souznit s mládeží. Asi proto jsem se ztotožnila více s prostředím (byť naivním) než s postavami. Ačkoliv dějově byl příběh pestrý, plný (očekávaných) zvratů, působí jednoduše vlivem dialogů. Aby to mohlo YA, je tam příliš nadávek a násilí.
Nešvarem knihy jsou zbytečné věty v dialozích a opakování slov - hrozně, strašně. Odnesla jsem si alergii na slova štruncl a krundění. Celkově je kniha velmi dobrá a za přečtení rozhodně stojí.
Začátek je lehce zmatený. Skupina chlapců na opuštěném ostrově. Pouze chlapci, žádné dívky, žádní dospělí. Nenápadně je zmíněná havárie letadla. Poloha ostrova je neznámá. V hlavní roli je pozorování chování skupiny lidí, chlapců, kteří se musí vypořádat s extrémními podmínkami i sami se sebou. Tento motiv je opakován v různých obdobách. Kniha se stala inspirací pro pro seriál "Survivor".
Ke koupi mě nalákal název. Obsah je obdobným způsobem prostoupen vulgaritami. Končím na str. 38. Netuším, co se mi autor snaží sdělit krom vlastních mindráků. Mám u pr**le, jestli na další straně dojdu k prozření. Tím je pro mě účel knihy splněn...
Jan Rendl ušel pořádný kus cesty. Klobouček smekám. Každá stránka je jenom špička ledovce. Z tak časově a kilometrově dlouhé cesty je bezpochyby mnohem více zážitků, než kolik se vešlo do jedné knih. U každé fotky jsem si přála vidět pár dalších a slyšet k nim historku, co to je, kde... Je dobré, že autor sám přiznává, že riskuje až za hranu, a připouští, že by za to mohl zaplatit vysokou cenu. Asi to bude mít dost společného s jeho nepoučitelnou zálibou v nerespektování hranic, pravidel a předpisů. V tom tkví má silná antipatie s autorem. Opovrhuje středoevropskou (materialní) kulturou. Hm, ok. Nicméně tato materiální společnost poskytla vybavení, léky, oděv aj., co si s sebou vzal do jižní Ameriky. Ta samá kultura mu umožnila tam odletět a platit/výbírat z bankomatů kartou. Na toto vše taky nějak získal finance, že... Poučka zní: "Nekousej do ruky, která tě krmí."
Jedno mínus za uspěchanost snad už od první třetiny knihy. I stovky kilometrů, dny a snad i týdny byly dost šup šup, oproti úplnému začátku.
Druhé mínus, že kniha končí na hranicích Bolivie. Bez vysvětlení, co bylo/bude dál.
Když stačí použít jedno připodobnění, tak zde jich je několik. Kdo se v tom má vyznat? Nekonečné rozhovory o sexu. Přitom se ten příběh dá odvyprávět jednoduše, jak ukazuje závěrečné shrnutí. Asi to tam musí být, aby čtenář pochopil, o čem to celou dobu četl. Výsledek s Richardem? Hurá! Nevěřím, že to vydrží. Anita je všeobecně tak dominantní, že všechno a všichni musí skákat podle ní. Není snad nikdo, s kým by se nepohadala a s kým by měla přátelský vztah bez sexu. Co a koho neovládne, to musí být eliminováno. Za mě už překročila z šedé zóny do ... Harlekýni upoutali moji pozornost. Na začátku. Jejich potencionál by šlo využít lépe. Takhle problikli jako jedna z Perseid.
Dívčí románek s cestovatelskou tématikou. Jako cestopis to neberu, když dobrá polovina je o psovi a závěr první větu potvrzuje. Za otevřenost (nezaměňovat s upřímností a pravdivostí) musí autorka počítat s adekvátní reakci čtenářů. Nebýt názvů a metrů, tak podle popisu nerozeznám Alpy, Tatry a Beskydy. Prostě ne. Krpal sem, krpal tam, blbý mraky, blbý les, nádherný rozhledy, azuro... Honem honem nahoru, fotka, honem honem dolů, hlavně mít spaní s výhledem... Živit se čokoládičkama a čínskýma polívkama? Tak z tohoto jsem si na zadek nekecla, i když jsem tušila, co mě čeká. Dobře mi tak...
Tenhle kousek bylo potešením číst, byť to žánrově nebyla uplně moje skupina. Tempo vyprávění mi nechávalo dostatek prostoru, abych vnímala i prostředí, v jakém se postavy pohybují. Tohle mi chybí u spousty současných převážně akčních S-F a F. Hezká ukázka, že akce a drama nemusí mít vražedné tempo akčních her či filmů, aby si udržela čtenáře.
Obyčejné příběhy o obyčejných lidech. Ta hloubka, skrytá za tou prostotou, mě zcela dostala, dojala a odzbrojila. A navíc propojené napříč kontinenty. Je úplně jedno, kde žijeme, jakou máme barvu pleti a stejně toho máme více společného než rozdílného.
Vítězná povídka je top. Výborně napsaná a v paměti mi utkvěla asi nejvíc. Pak "Jakub už se ničemu nediví", kvůli charakteru hrdiny, který ladil s jeho novými kamarády.
Po přečtení jedničky jsem tušila, co můžu očekávat. A plně se mi toho dostalo. Doufala jsem, že to rozmotávání přijde od půlky. Tentokrát až na posledních cca 150 stranách. Tím, že autor zvraty avizoval dopředu, zajistil předvídatelnost. Jediné překvapení byla ta na konci, co je vytáhl jak králíky z klobouku. Ten svět, kde se příběh odehrává, je lépe podaný než příběh samotný.
Nechala jsem se nalákat na anotaci a recenze. Líbilo se mi, že hlavní hrdinové nejsou lidi nebo trpaslíci. Jenže... Humor založený na pohlavních orgánech je vtipný jen jednou. Také se příliš často opakoval vzorec, že když si je někdo něčím jistý, bude to určitě jinak. Nuda! První polovina knihy tak byla spousta bla bla, druhá polovina lepší. Zajímavější byl svět jako takový, než příběh Šakala, kterému vždy někdo všechno příhodně vysvětlil. Celkově to bylo tak epické, až to bylo lehce trapné. Nejvíc mi trnuly zuby s množství označení pro divočáka. A ještě má každé prase jméno! To samé šlichťáci.
Mám i druhý díl. Doufám, že bude lepší než Šedí bastardi...
Do popředí se dostává Gerald. Hurá! Využívání pohádek tam stále je, ale aspoň ne tolik jako v prvním díle. Yennefer nesnáším od prvního okamžiku a Marigolda stejně tak. To ztěžuje čtení. Skalní fanoušek Zaklínače ze mne nebude...